Chci přispět X

Palestina v generální stávce

Počátkem října vyhlásil Nejvyšší výbor pro arabské obyvatele Izraele stávku upozorňující na nový základní zákon o Izraeli jakožto židovském národním státě, zostření a změnu kurzu USA a pokračující demolici palestinských domů a obcí.

V Izraeli, na Západním břehu a v Gaze vypukla prvního října jedna z největších generálních stávek posledních desetiletí, kterou Palestinci uspořádali. V Izraeli zůstaly zavřeny palestinské ochody a školy, zatímco na území Západního břehu a v pásmu Gazy se do generální stávky zapojil i bankovní sektor, doprava či správní úřady.

Generální stávku vyhlásil Nejvyšší výbor pro arabské obyvatele Izraele, zastřešující organizace Palestinců žijících v Izraeli, kterému se podařilo přenést stávku přes izraelské hranice, a rozvinout ji tak prakticky po celém území historické Palestiny. I když generální stávka měla nakonec jen omezený dosah, ukázala po čase na palestinskou jednotu a schopnost zorganizovat se, a to právě v době, kdy Palestinci čelí další ztrátě svých již tak okleštěných práv a novému tlaku na své vysídlení.

Organizátoři uvedli, že stávka vyhlášená na výročí vypuknutí druhé intifády a jako připomínka jejích prvních třinácti palestinských obětí je namířena hlavně proti novému izraelskému základnímu zákonu o židovském charakteru Izraele, přijatému v červnu Knesetem. Nicméně důvody pro její vyhlášení leží též v dalších minimálně dvou aktuálních událostech, které se dnes Palestinců dotýkají a na které se při stávce odvolali.

Rts23nvy-870Protesty ukázaly, že Palestinci jsou i přes pokračující útlak stále jednotní a schopní se rychle zorganizovat. Foto Ammar Awad

První je Trumpova politika, jež vedla k uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele a k přesunu americké ambasády i k pozastavení financování projektů Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA). Druhou pak izraelský záměr zbořit beduínskou vesnici Chán Al Ahmar ležící v blízkosti Východního Jeruzaléma na okupovaném Západním břehu Jordánu.

Rasismus jako zákon
Nový základní zákon definuje na úrovni ústavy, která v Izraeli chybí, stát coby „historickou domovinu židovského národa“, přičemž právo na národní sebeurčení je omezeno výhradně na jeho židovské obyvatele. Za národní zájem je považováno i stavění nelegálních osad na okupovaném Západním břehu Jordánu.

Palestinsko-arabská minorita tvořící celou pětinu obyvatelstva Izraele je podle tohoto zákona nově upozaděna i tím, že arabštině je odňato postavení faktického druhého oficiálního jazyka a je jí přiznán jen jakýsi „zvláštní statut“. Přijetí nového zákona tak fakticky uzákonilo apartheidní povahu Izraele, před čímž dlouhodobě varovaly mezinárodní organizace na obranu lidských práv včetně OSN.

Hlavní svolavatel stávky, Nejvyšší výbor pro arabské obyvatele Izraele, se ustanovil na počátku 80. let, aby čelil dlouhodobému izraelskému tlaku na „judaizaci“ země a s ním spojenému vyhánění Palestinců. Ve snaze spojit palestinsko-arabské obyvatelstvo Izraele na úrovni základních zájmů vytyčil Výbor požadavek rovného občanství pro všechny oproti hrozbě etnocentrické definice státu. V době po jednání z Osla měli jeho představitelé mimo jiné obavu z toho, že možné dvoustátní řešení povede k zakonzervování druhořadého postavení Palestinců v Izraeli, zatímco Izrael nahlížel na jejich aktivity jako na snahu o secesi palestinské politiky mimo jím kontrolovaný Kneset.

O generální stávku za rovná občanská práva Nejvyšší výbor přes veškeré izraelské obstrukce usiloval dlouhodobě. To, že své palestinské druhy podpořili i Palestinci z Gazy a z okupovaného Západního břehu, svědčí o míře solidarity a závažnosti, s kterou Palestinci čelí ztrátě svých práv na pozadí dlouhodobé snahy o jejich vytlačení. Ať již v Izraeli, či na okupovaných územích.

Odhodlání bránit se izraelské diskriminaci a kolonizaci tak vyjádřili organizátoři stávky i přední činitelé palestinsko-arabského politického života. Podle ředitele Arabského monitorovacího výboru a bývalého člena Knesetu Mohameda Barakeho je „dnešní stávka součástí dlouhodobé snahy hájit naše práva a smést rasistické zákony, a to v první řadě zákon o národním státu.“

V narážce na obhajobu zákona Benjaminem Netanjahuem coby nutnosti obrany národní identity pak Barake pro Reuters zdůraznil: „Stávka je zprávou do světa, že apartheid a rasismus jsou něčím, co nemůže být řešeno jen jako vnitrostátní téma, ale co je nutné uchopit globálně.“

Generální stávku podpořila i strana izraelských Palestinců a Arabů Sjednocená arabská kandidátka. Její poslanec Josef Jabareen uvedl, že „stávka vyslala vzkaz svědčící o odporu proti soustavné diskriminaci a rasismu vůči arabským obyvatelům, kteří se nemíní stát občany druhé či třetí kategorie.“ „Jsme původní obyvatelé této země a budeme bojovat za plnou občanskou rovnost a rovné občanství pro všechny“, řekl.

Bezprostředně po přijetí nového základního zákona o židovském charakteru Izraele se proti němu zvedla vlna nevole. Izraelský Nejvyšší soud obdržel několik protestních petic od lidskoprávních organizací, akademiků i od představitelů Palestinců, beduínů, ale i drúzů. Proti se postavila Sjednocená arabská kandidátka i levicový Meretz. V Izraeli se konaly desetitisícové demonstrace, masově protestovali jinak k Izraeli loajální drúzové.

Obsah zákona se projednával na zasedání Ligy arabských národů v Káhiře a podle izraelského serveru Walla News došlo dokonce kvůli němu i na zvláštní jednání členů Sjednocené arabské kandidátky s některými americkými kongresmany v čele se senátorem Berniem Sandersem. Američtí právníci, kteří byli jednání účastni, údajně přislíbili pomoc při tlaku na změnu zákona.

Jde tak o další důkaz změny, kterou můžeme v poslední době ve vztahu k Palestině v americké společnosti a její mainstreamové politice zaznamenat. Pozvolné změny vymezující se dnes vůči agresivní Netanjahuově vládě a její utilitární podpoře ze strany Trumpovy administrativy považuje britský novinář Ben White ve své nové knize s příznačným názvem Trhliny ve zdi z hlediska budoucí americké podpory Izraeli za zásadní.

„Dohoda století“
Izraelská snaha uzákonit nadřazenost nad Palestinci a vygumovat otázku Palestiny její další kolonizací společně s americkou „dohodou století“ posvěcující Jeruzalém coby hlavní město Izraele ukončila éru Osla. Dohody, od kterých letos uplynulo již čtvrt století, nenaplnily základní předpoklady vzniku funkčního palestinského státu a s každým dalším rokem se tato naděje vzdaluje.

Tváří v tvář bezpříkladné normalizaci a rozšiřování nelegální izraelské zástavby na palestinské půdě i utužování ničivé blokády Gazy se světoví lídři sice mohou zaklínat dvoustátním řešením, avšak není zde nic, co by jim dávalo jen špetku naděje na jeho realizaci.

To, že s palestinskou státností je třeba zničit i veškeré naděje Palestinců na národní emancipaci, dokazuje Izrael dlouhodobě. Již zakladatel sionistického revizionismu Vladimír Žabotinsky napsal ve své známé eseji Železná zeď, že „každé domorodé obyvatelstvo na světě odolává kolonistům, pokud má alespoň malou naději, že se kolonizace zbaví“.

Ve stejných intencích považují izraelští představitelé za zdroj palestinského odporu nikoliv ztrátu naděje, ale její udržení. Ministr školství Naftali Bennett tak mohl před léty směrem k Palestincům prohlásit: „palestinský stát je jejich nadějí, pokud jim tuto naději vezmeme, upadne jejich motivace k terorismu“.

O tom, kdo v takovém případě přepisuje dějiny, zapřemýšlel před pár týdny na svém twitterovém účtu izraelský premiér Benjamin Netanjahu, když napsal „slabí se rozpadají, jsou poraženi a vymazáni z dějin, zatímco silní, dobří a zdraví přežijí. Silní lidé jsou respektováni, spojenectví se utváří se silnými a nakonec i mír se uzavře se silnými.“

Dnešní sionistický projekt kolonizace odzbrojených Palestinců by však sotva přežil, pokud by nebyl silný Izrael podpořen ještě silnější Amerikou. Ve snaze o likvidaci nejen palestinských snů na samostatnost, ale i palestinského národa jako celku hraje zvlášť ničivou roli současná Trumpova administrativa, vůči které byla generální stávka rovněž namířena.

Jednostranné vyhlášení Jeruzaléma za hlavní město Izraele, a to proti vůli mezinárodního práva, i stěhování ambasády USA se ukázalo jen jako předzvěst dalších represivních kroků americké vlády namířených proti Palestincům.

V rámci „dohody století“ tak bylo zastaveno americké spolufinancování mezinárodní agentury na pomoc palestinským uprchlíkům UNRWA s odkazem na to, že jde o „výjimečně vadný provoz“ a že děti běženců již nemají právo na návrat. Tyto děti by se přitom za normálních okolností v Palestině narodily, ale jsou v důsledku vyhnání svých předků na mezinárodní pomoc stále odkázány.

Spojené státy se snaží disciplinovat palestinské vedení i tím, že omezují svůj podíl na financování projektů palestinské vlády a sociálních služeb OSN určených Palestincům a v neposlední řadě vyhrožují vyhoštěním palestinského zastupitelstva z Washingtonu v případě, že by palestinská reprezentace nakonec našla odvahu obrátit se na Mezinárodní soudní dvůr.

Současná vláda USA tak světu ukazuje, že se v podpoře Izraele nezalekne nejen porušování mezinárodního práva, spojeného dlouhodobě s americkou proizraelskou politikou, ale skrze svůj nekompromisní přístup ani mezinárodní izolace. Americké a izraelské výzvy na přesun dalších ambasád do Jeruzaléma zůstaly nevyslyšeny a uražené chování dnes již odcházející velvyslankyně USA při OSN Nikky Haley vedlo fakticky jen k dalšímu poklesu amerického vlivu, když USA opustily nejen UNESCO, ale například i Radu pro lidská práva OSN.

Bourání vesnice
Tak jako Palestinci z okupovaných území projevili solidaritu s izraelskými Palestinci a Araby v jejich boji proti základnímu zákonu o „židovském národním státě“, solidarizovali se v generální stávce Palestinci a Arabové napříč územím v úsilí za zachování beduínské vesnice Chán Al Ahmar ležící poblíž okupovaného Východního Jeruzaléma a určené izraelskými úřady k demolici.

Dotčená vesnice Chán Al Ahmar je poslední beduínskou vesnicí v distriktu zvaném E1 nacházejícím se mezi okupovaným Východním Jeruzalémem a prstencem nelegálních izraelských osad Západního břehu. Ty mají být v budoucnu spojeny do takzvaného Velkého Jeruzaléma, přičemž cílem tohoto projektu je mimo jiné rozdělit Západní břeh, a tím znemožnit vyhlášení funkčního palestinského státu.

Obyvatelé vesnice, z valné části děti, mají být podle izraelských plánů vystěhováni do kontejnerů poblíž jeruzalémské segregační zdi a městské skládky. Zbořena má být i ekologická škola pro děti z širšího okolí postavená italskou organizací Vento di Terra a spolufinancovaná vládami Itálie, Belgie a z rozpočtu EU.

Ačkoliv násilné vysídlování beduínského obyvatelstva označuje OSN, Mezinárodní soudní dvůr, Amnesty International či izraelská lidsko-právní organizace B’Tselem za válečný zločin a proti zbourání vesnice vystupuje i Evropská unie, za její stržení lobbují obyvatelé blízké nelegální izraelské osady Kfar Adumin. Izrael přitom účelově prohlásil veškerou neregistrovanou půdu okupovaného Západního břehu za státní a vyhýbá se tak závazku k mezinárodnímu právu ohledně neobsazování okupovaných území vlastním obyvatelstvem.

Jen kvůli tomuto přehlíženému úskoku, kdy je okupované území vyhlášeno za vlastní, mohou si izraelští představitelé dovolit napadat své kritiky na mezinárodní scéně s tím, že tito „zkreslují realitu“ a že Izrael nepřipustí intervenci do svých „vnitřních záležitostí“, jako naposledy ministr obrany Avigdon Lieberman.

Mezinárodní komunita tak může jen znova pasivně přihlížet, jak izraelská okupační moc brutálně vyhání z domovů místní palestinské obyvatele, zatímco s jejich majetkem spolufinancovaným ze zahraničí je bořen i mezinárodním společenstvím tolik hýčkaný sen o dvoustátním řešení.

Solidarita v odporu
Generální stávka, která reflektovala tři ohrožující aspekty současné izraelské a americké politiky ve vztahu k Palestině – nový základní zákon o Izraeli jakožto židovském národním státě, zostření a změnu kurzu USA a pokračující demolici palestinských domů a obcí – navázala na dlouhou tradici stávek a protestů Palestinců snažícím se čelit sionistickému projektu vytlačování.

Ať již jde o arabskou revoltu druhé poloviny 30. let, při jejímž potlačení britskou mandatorní správou byla likvidována palestinsko-arabská intelektuální a odbojová elita, či o protesty proti konfiskacím spojené s vyhlášením Dne půdy až po nedávné demonstrace proti přijetí Prawerova plánu na vysídlení negevských beduínů. Ty ukázaly, že důsledně vedené akce a mezinárodní solidarita mohou uspět i proti izraelské politice vysídlování.

Soustavný útlak Palestinců, při němž Izrael v závodu o čas počítá s otupěním veřejné pozornosti, se připomíná s každým projevem palestinského odporu proti okupaci, kolonizaci a nespravedlnosti. Izraelská snaha eliminovat palestinský národní život, vytlačit Palestince fyzicky i na okraj zájmu a propaganda, která účelově označuje zastánce palestinské kauzy za antisemity, se míjí účinkem s každým násilím, které je na Palestincích ze strany Izraele pácháno.

Právě solidarita kampaní, jako je BDS, může vést k tomu, že nespravedlnost a útlak budou nakonec poraženy.



A co si myslíte vy? Diskuse (76 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 24.Října 2018, 10:25:7

Pane Jehličko, když už tak angažovaně pranýřujete "brutální" vyhánění z domovů palestinského obyvatelstva izraelskou administrativou - proč pak zároveň nezmíníte nejnovější zprávu lidskoprávní organizace o tom, že své vězně mučí a týrá jak palestinská správa na území Gazy Hamas, tak ale i oficiální palestinská správa vedená Fatáhem?

Co je podle Vás brutálnější počin: někoho vyhnat, anebo někoho mučit?

Zdeněk Jehlička - Praha

"a vy zase bijete černochy" Středa, 24.Října 2018, 14:53:1

Pane Poláčku, rozčílení vám nejspíš nedovolilo poznat, že text je o generální stávce Palestinců, největší za posledních 36 let, která reagovala na aktuální tři ohrožující politiky: "zákon o národním státě" kodifikující dosavadní praxi apartheidního přístupu vůči nim, Trumpovu utilitární a k Palestině otevřeně nepřátelskou politika a pokračující demolice vesnic na okupovaném Západním břehu, které mají ustoupit další výstavbě izraelských osad.

Chcete-li se bavit o dalších důsledcích okupace, je to na jiný článek. Ale takhle jste to předpokládám nemyslel, takže děkuji za příkladný whataboutism.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 25.Října 2018, 15:22:20

Jde jenom o to, pane Jehličko, jestli jste schopen - a především ochoten - chápat a respektovat příslušné relace v konfliktu na Středním Východě. Vaše dosavadní angažovanost v tomto ohledu zadává důvod ke značným pochybnostem. Což pak ovšem dosti snižuje i hodnotu Vašeho hlášení "pouze" se týkajícího aktuální stávky Palestinců.

Zdeněk Jehlička - Praha

Čtvrtek, 25.Října 2018, 23:53:56

Pane Poláčku, ano, přiznám se, že nevím, co chcete a co můžete k Palestině říci. Podle vašich dosavadních příspěvků to spíše vypadá na recyklaci zažitých mýtů, s kterými pracujete stále dokola bez ohledu na to, že vám již byly vyvráceny.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 26.Října 2018, 11:32:34

Jedná se mi o jediné, pane Jehličko: poukázat na to, že Vaše prezentace blízkovýchodního konfliktu je krajně jednostranná, až fundamentalisticky zaujatá ve prospěch jedné jediné strany onoho konfliktu, a v neprospěch strany druhé.

Váš pohled tak naprosto postrádá jakékoli objektivity, že i tam kde byste v dílčím aspektu i mohl mít pravdu, se stejně tak nevyhnutelně vynořují závažné pochybnosti o tom, zda se Vám skutečně jedná o pravdivý obraz celé velice složité a rozporuplné skutečnosti palestinsko-izraelského konfliktu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 27.Října 2018, 10:31:21

Souhlasím s panem Poláčkem

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Zdeněk Jehlička není novinář Sobota, 27.Října 2018, 12:46:56

ale propalestinský a protiizraelský aktivista, nějakou vyváženost pohledu od něj nelze čekat. V jeho textech nenaleznete ani náznak kritiky čehokoliv palestinského ani pochopení pro cokoliv izeraelského.

Je otázka, zda takto radikální aktivismus Palestincům pomáhá, škodí, či je prostě z hlediska praktického dopadu irelevantní .Za nejpravděpodobnější považuji to třetí.

Konflikty toho druhu jako je ten izraelsko-palestinský končí buď vítězstvím jedné strany nebo kompromisem, ke kterému strany přistoupí na základě poznání, že konečné vítězství není možné, jako to bylo například u westfálského míru.

Izrael zatím vždy vítězí a nemá důvod přistoupit na kompromis spočívající v tom, že se dobrovolně zruší s nadějí, že je třeba Palestinci nechají žít ve státě, který budou ovládat.

Mírové řešeni vnucené zvenčí by předpokládalo, že někdo může izraelským Židům poskytnout bezpečnostní záruky a to nemůže nikdo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 27.Října 2018, 16:56:16

On se s tím autor netají. Má u svého profilu napsáno, že je členem propalestinského Mezinárodního hnutí solidarity.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sobota, 27.Října 2018, 17:54:15

To vím

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 27.Října 2018, 18:20:15

Být aktivista znamená stát na něčí straně a věřit, že je to ta správná strana. Tedy aktivista věří, že stojí na straně pravdy a spravedlnosti (popřípadě míru, pokroku atd.)

Nebo také člověk může mít přátelský vztah k určitým lidem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Být aktivistou - právo na všechno? Neděle, 28.Října 2018, 11:31:41

Být "aktivistou", to ještě žádnou lidskou bytost nezbavuje naprosto fundamentální povinnosti respektovat pravdu, poznávat pravdu a hájit pravdu. A naprosto prvním krokem k uchopení skutečné pravdy je vždy schopnost nezaujatého, vyváženého pohledu.

Ovšem - z hlediska historického je tu dozajista problém. V š e c h n y konflikty tohoto světa - ty krvavé i ty nekrvavé - byly uskutečňovány nějakými aktivisty. A to i ty konflikty, které byly svou povahou progresivní.

Tady se opravdu rozevírá zcela zásadní dilema: na jedné straně jak řečeno objektivní pravdu je možno získat jenom na základě nezaujatého, vyváženého pohledu - ale na straně druhé společenský, dějinný, anebo ale třeba i ryze vědecký pokrok mnohdy (či pravidelně) vyžaduje právě plné zaujetí danou ideou. Kteréžto zaujetí jde ovšem proti té vyváženosti.

Kdo si například ještě dnes vzpomene, že samotný Gregor Mendel, zakladatel genetiky, výsledky svých experimentů zčásti falšoval?... Až celkem nedávno někdo přišel na myšlenku ty jeho experimenty přezkoumat; a ukázalo se že výsledky těch jeho genetických experimentů na rostlinách byly až příliš dokonalé, stoprocentní, zatímco ve skutečnosti příroda vždy vytváří určité procento odchylek.

Ale Mendel zřejmě potřeboval ty dokonalé výsledky, aby svou novou ideu mohl veřejně prezentovat jako vědecky "neprůstřelnou". A historie mu nakonec dala za pravdu, jeho objev genetiky je dnes už naprostou samozřejmostí.

A co v sociální oblasti? Co třeba takový "třídní boj"? - Samozřejmě, po zkušenostech s obrovskými otřesy spojenými s "reálným komunismem" vůči tomuto třídnímu boji panuje velká skepse; ale co třeba takový boj římských otroků či gladiátorů za své osvobození? Upírali bychom i hnutí spartakovců nárok na to, být sociálně pokrokovým hnutím?...

Ještě jednou: celá tato záležitost j e dilema; velké a někdy i vyloženě kruté. Stojí tu proti sobě dvě hodnoty, obě naprosto legitimní: boj za pokrok na straně jedné, a požadavek nestrannosti a objektivity na straně druhé. A neexistuje žádné absolutní měřítko, žádný absolutní soudce který by jednou provždy mohl rozhodnout, která z těchto hodnot je ta vyšší.

Vždy je nutno hledat, rozvažovat a konečné stanovisko zaujímat případ od případu, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. A to s plnou osobní zodpovědností.

Za naprosto jisté může platit jenom jedno: totiž že ten proces hledání, zaujímání vlastního stanoviska může jenom tehdy platit za pravdivý a vnitřně poctivý, když přihlíží právě k o b ě m a uvedeným hodnotám.

Čirý objektivismus respektive neutralismus se velice rychle stává pouhým formalismem, který se schovává za svou zdánlivou vyváženost, ale ve skutečnosti se vůbec nechce "umazat" angažovaností v bojích a konfliktech reálného života.

Ale stejně tak onen "aktivismus", ať už se schovává za sebeušlechtilejšími hesly, pokud s fundamentalistickým zápalem hledí na pravdu a práva jenom jedné jediné strany - takovýto aktivismus zcela pravidelně končí tím, že ve jménu "posvátných" práv strany jedné potlačuje práva příslušníků strany druhé. A většinou nakonec utlačuje všechny, kdo nejsou zrovna členy toho "správného" houfce.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Neděle, 28.Října 2018, 12:18:2

Jistě, když čtu občas takovou Arendtové nebo Václava Černého z let 1933-1945 -- v tom odporném přimknutí se k jedné straně bylo naprosto evidentní, že z toho v případě vítězství vyplyne potlačování práv druhých, tedy nacistických Němců. Konečně, později to Carl Schmitt vyjádřil při kritice jednostranného přístupu norimberského tribunálu docela jasně -- práva Němcu bylo obětována lidským právům.

Píšete o že "být "aktivistou", to ještě žádnou lidskou bytost nezbavuje naprosto fundamentální povinnosti respektovat pravdu, poznávat pravdu a hájit pravdu."

Nezbavuje -- kdyby pan Jehlička lhal a vymýšlel si generální stávku, okupační praktiky izraelského státu, mrtvé děti atd. , byla by ta slova jistě na místě. Jenže nic naplat, ona většina toho, co píše, není v rozporu se známými fakty. A že píše o útisku Palestinců Izraelci a nepíše o útisku Palestínců Palestinci -- všichni si přeci musíme volit téma, o kterém mluvíme. Vaše výhrada by měla váhu tehdy, pokud by to o čem autor nemluví zatemněvalo záměrně to, o čem mluví. V tomto případě, kdyby Palestinci stávkovali programově za své právo utiskovat se sami (což je, bohužel, přinejmenším možný výsledek případného palestinského úspěchu, nikoliv však program stávky).

"Nestrannost ode mne chtít nemůžete, upřímnost ano.", napsal kdysi Goethe a lépe to říct nejde. Černý a Arendtová se nijak netajili s nenávistí k nacismu, ale lhali by jen tehdy, pokud by si pro tu nenávist vymýšleli nepravdivá fakta. Arendtová to ostatně jasně vymezila, když vyčetla Brechtovi to, co podle jejího přesvědčení byla úmyslná nepravda v jedné antinacistické básni -- Brecht v básni Na smrt štváče hovořil o hladu jako rozšířeném jevu v Třetí říši (předválečné).

p.s. Pro případné čtenáře postižené funkční negramotností: Nepřirovnávám Izrael k Třetí říši, volím jen příklady z historie tam, kde jsou evidentní.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Martinu Profantovi Neděle, 28.Října 2018, 13:25:39

Souhlasím s tím, že "všichni si přece musíme volit témata, o kterých mluvíme".
To, co je příznačné pro aktivistu, jemuž je jeho aktivismus milejší než pravda, je ovšem jeho reakce na to, když někdo jiný vnese do diskuse tu druhou stránku věci - na což má jistě právě tak právo.

Zdeněk Jehlička se v reakci nezmohl na nic jiného než na obligátní klišé "a vy zase mlátíte černochy" - neboli, přeloženo do srozumitelné řeči, "ano, máte úplnou pravdu, nemám, co bych na to namítnul, a štve mě to - ale něco na to přece himbajs odpovědět musím".

Zdeněk Jehlička - Praha

Pondělí, 29.Října 2018, 00:39:37

Vraťme se tedy k věci samotné: palestinská generální stávka reagovala na tři politiky Izraele (a USA), které jsou v rozporu s mezinárodním právem a s deklarovanými principy Izraele jakožto "demokratického státu": 1. zákona o Izraeli jako "historické domovině židovského národa", který je v rozporu s demokratickými principy postavenými na občanské rovnosti a kodifikuje apartheidní a rasistické uspořádání Izraele, tak jak jej mj. popsala ve své nedávné zprávě i OSN (Tilley, Falk: Israeli Practices towars the Palestinian People and the Question of Apartheid, ESCWA OSN 2017), 2. politiku USA porušující v případě přesunu ambasády mezinárodní právo vycházející z rezoluce RB OSN č. 242 z r. 1967 ( u nás naposledy dr. Bílková: Uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele – konstatování zjevného, nebo nelegální akt?) a konečně 3. odpor proti zbourání beduínské vesnice Chán Al Ahmar, kterou se izraelská okupační moc v úsilí o hlubší kolonizaci Západního břehu, stavění osad a vytvoření tzv. Velkého Jeruzaléma rozhodla zlikvidovat, což porušuje např. Čtvrtou ženevskou konvenci

Všechny tři v článku popisované důvody pro generální stávku jsou legitimní a v plném souladu s požadavky mezinárodního práva, reflektují realitu okupace a její neudržitelnost stran porušování mezinárodních závazků Izraele a lidských a občanských práv.

Pokud mají ctění oponenti pocit, že jsou tyto požadavky "aktivistické" , "jednostranné", "nehledající pravdu", nechť představí svou verzi "objektivního" vyřešení problému izraelské okupace, kolonizace a apartheidu, která by byla v souladu s mezinárodním právem (jiné tady nemáme).

Odvrácení pozornosti ala Hamás, hledání viníka v obětech ("nenávidím Palestince za to, co nutí dělat naše hochy"), ahistorická argumentace biblí stejně jako mýtizace tzv. konfliktu odkazem na jeho údajnou jedinečnost a komplikovanost je spíše než argumentační výzbrojí jen emočním postojem, který nenabízí a často ani nechce nabízet řešení, a tak nemůže být brán dlouhodobě vážně.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Pondělí, 29.Října 2018, 11:43:45

Děkuji, ale čeština je moje mateřština a panu Jehličkovi rozumím i bez Vašeho překladu. Nicméně potěšil jste mě, zavonělo to dávno ztraceným mládím, tehdy mi politruci na vojně také ochotně překládali, co kdo vlastně řekl mým rodným jazykem -- a jak říkal Arnošt Lustig "přijde věk , kdy člověk s hrůzou zjistí, že vzpomíná rád i na koncentrák, protože byl tehdy mladý."

Josef Poláček - Manuální pracovník

O čem se mluví, o čem se nemluví Pondělí, 29.Října 2018, 11:55:51

"Vaše výhrada by měla váhu tehdy, pokud by to o čem autor (Z. Jehlička) nemluví zatemňovalo záměrně to, o čem mluví" - pane Profante, tady jde ale právě o naprostý opak.

To o čem pan Jehlička mluví, má nakonec jediný účel: zatemňovat to, o čem NEmluví. A o čem - jakožto fundamentalistický propalestinský aktivista - mluvit za žádných okolností nechce.

A tak on jenom znovu neustále dokola mluví o právech Palestinců; ale naprosto nic nechce vědět o právech Izraelců. A naopak: on neustále mluví jenom o aktech násilí státu Izrael vůči palestinskému obyvatelstvu; ale naprosto nic neví a vědět nechce o aktech násilí Palestinců (respektive palestinských teroristů) vůči civilnímu obyvatelstvu Izraele.

A právě proto to, o čem mluví, vzbuzuje zcela zásadní pochybnosti upřímnosti jeho motivací.

Absenci nestrannosti - tu si můžeme s dobrým svědomím dovolit jenom tam a tehdy, když je v nějakém konfliktu na straně jedné zlo natolik jasné a všudypřítomné, a na straně druhé právo natolik zjevné a nezpochybnitelné, že by tady nějaká "nestrannost" byla jenom výsměchem jakékoli spravedlnosti.

Přesně takovýto stav ale v blízkovýchodním konfliktu v žádném případě nemáme: tady naráží právo na právo, a stejně tak snaha získat výhody na úkor protivníka na je na straně jedné přítomna stejně jako i na straně druhé.

Ano, stát Izrael se může při bezprostředním pohledu jevit jako ten silnější, dominantní hráč; a jako takový ovšem musí snést, že mu přisuzována vyšší míra odpovědnosti za veškeré dění.

Jenže: tato optika je opravdu jenom velmi jednostranná, z pohledu opačného je Izrael stále ještě ze všech stran obklopen úhlavními nepřáteli, kteří by ho - jakmile by k tomu dostali první dobrou příležitost - s největším potěšením definitivně vymazali z mapy světa.

A je možno s jistotou předpokládat: dělo by se tak za radostného pokřiku propalestinského aktivisty pana Jehličky, který Židům nepřiznává žádná další práva než ta, vzdát se bez náhrady svého vlastního státu a znovu se rozptýlit do diaspory po celém světě.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Martinu Profantovi Pondělí, 29.Října 2018, 12:13:33

Ano, pochopil jsem, že věcně proti mému argumentu nemáte co namítnout, ale něco jste přece odpovědět musel.

Že jste do své bezobsažné odpovědi s nulovou informační a hlavně argumentační hodnotou dokázal dostat i koncentrák, to je docela výkon. Můj vkus to ale není.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

...nenabízí řešení? Pondělí, 29.Října 2018, 14:08:8

To přece nenabízí nikdo, pan Jehlička také ne, pokud máme na mysli řešení, které by skutečně mohlo nastat.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pondělí, 29.Října 2018, 14:23:26

Tak dobře, teď bych překlad do češtiny potřeboval. Vy jste někde uvedl nějaký argument? Neumím ho nikde najít, jen neargumentovanou subjektivní interpretaci jedné odpovědi pana Jehličky.

Pokud bych se pokoušel -- ale ono to opravdu není snadné -- nalézt nějaké racionální jádro v páne Poláčkově reakci, pak by byla odpověď prostá.
a) Teroristické praktiky (včetně mučení) některých částí palestinské rezistence jsou právě důvod, proč věnovat pozornost nenásilné a standardní formě protestu.
b) Teroristické praktiky jsou nepřijatelné vždy a všude, nicméně nijak nedelegitimují lidská práva a mezinárodní ochranu skupiny, ze které teroristé pocházejí.

Zdeněk Jehlička - Praha

Pondělí, 29.Října 2018, 14:53:1

Tak jsme se přeci jen dočkali. Pan Poláček sice neumí odpovědět k nárokům mezinárodního práva, ale znova přispěchal s mýtem o "smetení do moře". Nic na tom, že mu byl přinejmenším již jednou vyvracen, že mu dnes nevěří ani sám Netanjahu, natož mnozí židé, které Izrael údajně zastupuje, a to i proti jejich vůli.

Pokud už pan Poláček neví, který arabský stát by dnes smétal Izrael do moře (spojenecký Egypt, Jordánsko či Izraeli nakloněni Saudové, rozvrácená Sýrie či rozdělený Libanon), možná by mohl zkusit alespoň vysvětlit, jak souvisí obrana vlastního holého bytí s pokračující kolonizací cizích území, bořením celých palestinských vesnic pod okupací a přesunem svého hlavního města někam, kde mi to nepatří.

Naše země poznala v moderní době dvě okupace, pro které měli okupanti vždy své legitimní důvody. Nemyslím si, že jsou tyto důvody dnes zajímavé pro někoho jiného, než pro (revizionistické) historiky.

S panem Poláčkem lze ale souhlasit, když tvrdí, že "absenci nestrannosti - tu si můžeme s dobrým svědomím dovolit jenom tam a tehdy, když je v nějakém konfliktu na straně jedné zlo natolik jasné a všudypřítomné, a na straně druhé právo natolik zjevné a nezpochybnitelné, že by tady nějaká "nestrannost" byla jenom výsměchem jakékoli spravedlnosti".

A přesně to se dnes v Palestině děje - mezinárodní právo zde naráží na jasný izraelský nezájem jej dodržovat, na jeho statistikami doložené soustavné pošlapávání a na otevřenou snahu mnohých Izrael z tohoto vyvinit.

Pokud už to pan Poláček chápe či nikoliv, není pro další vývoj podstatné. Z jeho posledního odstavce, kde se musel uchýlit k osobním výlevům, spíše plyne, že nikoliv.

Martin Profant - Praha 7

Omlouvám se Pondělí, 29.Října 2018, 15:36:53

Předchozí reakce byla, jak je asi z textu zřejmé, určena Pavlu Kolaříkovi

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Martinu Profantovi Úterý, 30.Října 2018, 05:09:45

No zkrátka jste demonstroval svoji oblíbenou, a v praxi hojně používanou tezi, že člověk má nejenom právě výběrově mluvit o čem chce, ale i rozumět nebo jakože "nerozumět", čemu chce.

Napsal jsem poměrně jasně, že u aktivisty záleží na tom, jak se vypořádá s tím, když někdo jiný vnese do diskuse druhou stránku věci. A že je celkem jasným znakem argumentační bezradnosti, když se místo věcné odpovědi uchýlí k přihlouplému "bonmotu", jako např. "Vy zase bijete černochy." nebo "Člověk si zvykne i na koncentrák."

Je to nyní trochu srozumitelnější? Klidně to když tak ještě dvakrát nebo třikrát vysvětlím znovu.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Úterý, 30.Října 2018, 08:28:45

Srozumitelné to bylo od začátku, argumentace chyběla a chybí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 30.Října 2018, 10:49:32

Pane Profante, zdá se že se v dané záležitosti nacházíte v jednom zcela zásadním omylu: totiž že by zde postoj pana Jehličky byl kritizován jenom a pouze na základě j e d n é jeho odpovědi, jeho jediného hodnocení situace.

Ale podstata věci je právě v tom, že on zde n e u s t á l e a znovu a znovu brojí jenom a pouze proti Izraeli, jenom a pouze Izrael obviňuje z porušování všech možných práv - zatímco na straně palestinské není ochoten spatřovat ani sebemenší vinu. Právě v tomto kontextu není možno jeho stanoviska - o kterých jsem sám napsal, že v j e d n o t l i v ý c h případech by objektivně mohla mít určitou míru oprávněnosti - tedy tato stanoviska není možno hodnotit vytrženě z celkového kontextu fundamentalistického zaujetí pana Jehličky jenom pro jednu stranu konfliktu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 30.Října 2018, 10:56:13

To opětovné tvrzení pana Jehličky o údajných "arabských spojencích" Izraele je natolik nesmyslné, že by bylo ztrátou času ho vyvracet. Jestliže se Izraeli podařilo určitým způsobem stabilizovat svou geopolitickou situaci, pak jenom a výhradně na základě své vlastní síly, kdy dal arabskému elementu silou svých zbraní zakusit, že další pokusy zničit stát Izrael se jako bumerang vrátí na ně samé.

Tato současná relativní stabilizace však naprosto nic nemění na tom, že tím arabským elementem jako takovým je stát Izrael i nadále pociťován jako cizí element na principiálně arabském území; v zásadě nejinak, nežli jako svého času Hitler považoval Čechy za cizí element na území patřící Němcům. A nelze si dělat žádné iluze o tom, že jakmile by se mocenská pozice nějak zásadně změnila (to jest především kdyby Izrael ztratil schopnost účinné obrany), že by toho ten arabský element okamžitě využil k jeho definitivnímu zničení. Jakékoli "spojenecké smlouvy" by v tu chvíli neměly o nic větší hodnotu, nežli spojenecká smlouva prvorepublikového Československa s Francií v čase Mnichova.

Ivo Horák - Praha 3

Naprosto souhlasím s panem Poláčkem Úterý, 30.Října 2018, 12:00:24

Jestliže mi jednostrannost příspěvků pana Jehličky přesto až tak nevadí, je tomu tak ze čtyř následujících důvodů:

1. Respektuji, že lidé mají nejen snahu být maximálně objektivní, ale leckdy především přání někomu (něčemu) naplno prospívat. Je dobře, že je to - až na případy vskutku extrémní - v našich mediích možné. (A já mám na DR důvod k polemické reakci...)

2. Vím, že se Palestinci jako národ rozhodně nenacházejí v poměrech, které bychom jim mohli závidět. Zastávání se jich, i při vědomí širšího kontextu, má přece jen povahu stranění slabšímu.

3. Další podmínkou uvedeného mého postoje je, že (v ČR) nechybí poměrně silná proizraelská orientace.

4. Další předpoklad podobného druhu je, že si lze přečíst také dost objektivních článků, resp. takových, které se týkají související problematiky. Nedávno jsem kdesi četl např. o podpoře, jež je vyplácena rodinám zabitých palestinských útočníků na Izraelce (což je záležitost, která mnohé vysvětluje). Posléze mě zaujal rovněž text o tlaku mezinárodních sportovních organizací na to, aby arabští pořadatelé soutěží i sami sportovci v budoucnu dodržovali aspoň minimální respekt vůči izraelským reprezentantům.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Martinu Profantovi Středa, 31.Října 2018, 05:44:41

Souhlasím, a nedivím se. Proti elementárnímu konstatování samozřejmosti se dá ostatně argumentovat dost těžko. A "bonmot" argumentem skutečně není.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Roli aktivisty bych přirovnal k roli advokáta, Středa, 31.Října 2018, 07:37:39

od toho také nečekáme, že bude zmiňovat něco, co by prospělo protistraně.¨a je to naprosto v pořádku.Pokud ale mluvíme o tom, co zaznělo u soudu, je třeba vědět zda to říkal soudce, svědek obhájce nebo žalobce.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Vyváženost Středa, 31.Října 2018, 11:43:35

Ta debata je absurdní. Palestinci a Izrael přece nejsou ve vyvážené roli "dvou rovnocenných partnerů u soudu". Jedná se zcela objektivně o okupanta a okupovaného. Tanky na jedné straně, civilisté na druhé straně. To bychom se taky mohli bavit o tom, že Gabčík s Kubišem byli vlastně tak trochu teroristi a že bychom měli vyváženě hodnotit také "útoky Čechů proti Němcům". Oni ti odbojáři také dělali spoustu špatného a měli bychom to vyvažovat. Až se příště bude slavit datum atentátu na Heydricha, polovina slavnosti by měla být o "zločinech odboje proti Němcům", aby to bylo objektivní a vyvážené...

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Karene, Středa, 31.Října 2018, 12:24:58

váš příměr mi připadá absurdní.
Nevybavuju si žádný čin ze strany Palestinců, který by jakkoli připomínal atentát na Heydricha, kromě útoku na premiéra Hamdalláha z letošního března. Ale ten jste asi na mysli neměl.
Palestinci se pokud vím cíleně zaměřují na zabíjení izraelských civilistů. To se o českém odboji za druhé světové rozhodně tvrdit nedá. Zabíjení německých civilů přišlo na řadu až po válce.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Jiřímu Karenovi Středa, 31.Října 2018, 12:36:56

Co jiného vlastně zakládá nárok na nějaké území než historická paměť, kterou jsi ve vedlejší diskusi právě odsoudil jako absurdní věc, protože historickou paměť má přece každý úplně jinou?
Palestinci mají historickou paměť, že jde o jejich území, zatímco Židé mají historickou paměť, že jde o jejich vlastní území.
Není problém právě v tom, že každý má svou vlastní historickou paměť a tedy svou vlastní pravdu? Ale je historická paměť něco, co lze smazat?
S Gabčíkem a Kubišem myslím není problém, většina lidí o jejich právu násilného odboje nepochybuje, ale třeba o Mašínovi už ano.
Je dost lidí, kteří preferují palestinské nároky.
A je myslím poměrně dost lidí, kteří nepochybují o izraelských nárocích.
Ale ono to vlastně není důležité, protože se o těch nárocích nehlasuje. A neexistuje vůbec nikdo (žádný soudce), který by mohl ten nekonečný boj ukončit.


Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Středa, 31.Října 2018, 13:17:42

Nejde o konkrétní čin, ani o historickou paměť. Tady jde o toto: nelze vyžadovat rovnocennou vyváženost v nerovných podmínkách. Izraelci jsou okupanti, náboženský stát, tanky, jedna z nejmodernějších armád světa. Palestinici jsou převážně civilisté. Ta konstrukce "sporu dvou rovnocenných aktérů", kdy je třeba objektivně zvažovat argumenty z obou stran je prostě neudržitelná.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 31.Října 2018, 13:42:55

Já si nedělám nárok mít objektivní pravdu ani být soudcem, který přečte viníkovi rozsudek. Skutečný soudce totiž musí mít k dispozici mocenský aparát, s jehož pomocí se vyřčená spravedlnost realizuje. Jinak by jeho soudy stejně nebyly nic platné.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Otázka je, koho chce kdo přesvědčit Středa, 31.Října 2018, 15:35:42

V DR myslím nikdo z diskutujících nejde v obhajobě Izraele tak daleko, jako je oficiální linie ČR, která je ojediněle proizraelská např. při hlasování v OSN, ani tak daleko jako je převládající veřejné mínění u nás.

Světové veřejné mínění se proti Izraeli obrací stále více, na izraelskou politiku to ale žádný pozorovatelný vliv nemá. Izrael nelze k ničemu donutit, to platí po celou dobu jeho existence. Jediný, kdo může Izrael k něčemu přimět, jsou izraelští občané. Ti se přiklánějí k daleko tvrdšímu postoji než byl ten v době velkého vlivu izraelské levice.

Co by je mohlo přimět ke změně postoje? Sebelepší argumenty podložené právně a morálně nepomůžou, pokud budou Izraelci vnímány jako delegitimizující stát Izrael, ohrožující jeho bezpečnost či antisemitské.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 31.Října 2018, 16:51:31

On může být docela problém, když se někteří lidé hodně ztotožňují se státem.
S Rakouskem-Uherskem se myslím ztotožňovali Němci, ale Češi skoro vůbec. S první republikou se ztotožňovala většina Čechů, ale Němci ne. Někteří lidé se ztotožňovali i s Československou socialistickou republikou, jiní vůbec. I dnes se někteří Češi hodně ztotožňují s tímto státem, zatímco jiní ne.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 31.Října 2018, 17:47:4

Když se občané se státem neztotožňují vůbec, tak je to taky problém.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Být advokátem jedné strany? Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 09:54:45

Pan Kubička míní, že to v zásadě legitimní, zastávat jednostranně zájmy a práva jedné jediné z obou sporných stran; pokud se otevřeně tato angažovanost, tato stranickost ve prospěch jednoho z obou kontrahentů deklaruje. Tedy stejně jako je legitimní, když v soudním řízení advokát samozřejmě shledává argumenty jenom pro svého mandanta, a nikoli v jeho neprospěch.

To je bezpochyby silný argument; jenže v reálné praxi jen zcela výjimečně platný.

Tady se totiž nalézáme ve veřejné diskusi o záležitostech mezinárodní politiky, ale především o otázkách etiky. A v takovéto diskusi tedy musí být první ambicí (a zároveň první povinností) každého účastníka hledat pravdu, a hájit pravdu. A nikoli pravdu deformovat ve prospěch jenom jedné strany.

Samozřejmě, poněkud jiný případ by byl, kdyby konkrétně pan Jehlička už na samotný úvod svého textu zcela veřejně deklaroval: "Jsem propalestinský aktivista, nějaká objektivní, vyvážená pravda mě ani v nejmenším nezajímá, já se biju za Palestince, a všichni ti Židé a jejich případné nároky mě ani v nejmenším nezajímají!"

V tomto případě by jeho vývody přestaly být zjevně nepravdivé alespoň v tom smyslu, že by se každému soudnému čtenáři stalo naprosto zřejmým, že se z jeho strany nejedná o snahu objektivně a vyváženě zhodnotit tamější události, nýbrž o propagandu.

Na straně druhé by se tím jeho pozice ještě nestala skutečně pravdivou; neboť jaký je poměr propagandy k pravdě, to sami známe z vlastní historie jak ještě celkem nedávné, tak i starší.

A tak opakuji ještě jednou: žádné osobní zaujetí pro to či ono ještě nikoho nezbavuje primární a nezrušitelné povinnosti hledat skutečnou, objektivní, vyváženou pravdu věcí a konfliktů tohoto světa.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Perverzní alibismus tzv. vyváženosti Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 10:28:11

To by mě zajímalo, jestli by pan Poláček v článku o holocaustu, popisujícícho perzekuci Židů, zpochybňoval autorovu neutralitu a nestrannost, protože by autor "dostatečně nevyvážil pohled druhé strany", tedy co všechno vlastně "Židé" udělali Němcům.

Objektivní pravda v situaci izraelské okupace palestinských území jest v zásadě poměrně jednoduchá: nepoměrně silnější násilník (miliatarizovaný fundamentalistický stát) VS slabší znásilňovaný (civilisté). Tečka. Všechno navíc (historický kontext, politický vývoj atd.) v podstatě jenom pomáhá pochopit příčiny této základní objektivní situace.

Vyžadovat neutralitu a vyváženost v situaci hrubě asymetrického konfliktu je perverzním alibismem, jehož by se levice nikdy neměla dopouštět. Základním atributem levicových myšlenek je holt pozice zastánce utlačovaných a perzekuovaných.

Stejně tak oběť znásilnění není vinna svým znásilněním a netřeba vyvažovat pohled sexuální frustrací či těžkým dětstvím násilníka.

Vyváženost je podle mě alibismus jaksi z nějakých falešných "vyšších sfér Pravdy" ospravedlňující pasivní přihlížení a apatii. Přece se nebudu angažovat, všechno je nekonečně složité, nikdo nemůže nic vědět, radši budu mudrovat a koukat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Je to opravdu tak jednoduché? Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 10:37:49

Takže pan Karen se domnívá, že situace je přece naprosto jednoznačná: na straně jedné okupanti a jejich tanky, na straně druhé bezbranní a bezmocní civilisté.

Pane Karene: musím přiznat, že bývaly doby, kdy jsem si opravdu myslel přesně totéž. Bylo to ještě za minulého režimu - v dobách kdy ten byl už natolik prohnilý a jeho propaganda natolik prolhaná, že jsem mu nevěřil už (téměř) vůbec nic. S právě touto bezmála jedinou výjimkou: uvěřil jsem jeho antiizraelské propagandě, že stát Izrael je tím zlým utlačovatelem, protože on je přece tím silnějším, zatímco druhá strana musí jenom trpně snášet jeho institucionalizované násilí.

A vlastně až poté co jsem se dostal na Západ, a když jsem se mohl začít seznamovat s objektivními fakty ohledně celého tohoto arabsko-izraelského konfliktu, jsem si postupně začal uvědomovat, že i v tomto případě ta režimní propaganda lhala. Lhala už proto, že tehdejším komunistickým mocipánům se ani v nejmenším nejednalo o osud palestinského obyvatelstva, nýbrž že se jim jednalo výhradně o záležitost ideologickou. Oni za jediného viníka a za okupanta označovali Izrael - prostě proto že jeho spojencem byly Spojené státy.

Přičemž - a to je nutno si vždy znovu a znovu připomínat - původně bylo Československo zcela na straně Izraele! - a právě s pomocí zbraní dodávaných z Československa Izrael vůbec dokázal uhájit svou holou existenci, když byl napaden masou Arabů ze všech stran. Jenže: tehdy se ještě Sovětský svaz domníval, že v Izraeli získá svého strategického spojence na Blízkém východě, protože to izraelské hnutí bylo značně levicové. A proto tehdy Sovětský svaz nakázal Československu, aby Izraeli dodalo zbraně.

Jenže poté se ukázalo, že přes svou levicovou orientaci se stát Izrael nehodlá dostat do pozice dalšího satelita Sovětského svazu, nýbrž že se hodnotově přikloní k Západu. A teprve v tuto chvíli Sovětský svaz, a spolu s ním i jeho českoslovenští nohsledové náhle zjistili, že Izrael je prý "okupantem", a jediným viníkem všech tamějších konfliktů. - Jinak řečeno, celé toto "prohlédnutí" proběhlo naprosto klasicky jako podle Orwella, kdy se z nejbližšího spojence přes noc stane nejhorší nepřítel, jenom když přijde příslušný příkaz shora.

---------------------------------------

Po tomto vysvětlení se teď podívejme na věc samu. Samozřejmě: v tuto chvíli se izraelský element vůči palestinskému jeví jako ten silnější; a není sporu ani o tom, že této své mocenské nadvlády využívá, a v mnohých ohledech (především expanzivní výstavba dalších židovských osad) jednoznačně zneužívá.

Ale - vraťme se znovu k tomu počátku, a položme si otázku, jak k této silové dominanci Izraele respektive židovského elementu vlastně došlo. Připomeňme si znovu ten okamžik, kdy v tu samou chvíli, kdy Židé - po tisíciletích života v diaspoře, po staletích pogromů, po právě přestálém holocaustu vyhlásili (v souladu s příslušnou rezolucí OSN) svůj vlastní stát - tak v tu samou chvíli byli napadeni masami arabských nepřátel, mnohonásobně početnějších a mnohem lépe vyzbrojených, s jediným cílem: tento nový (respektive: obnovený) stát Židů okamžitě zase zničit.

A jedině díky svému neuvěřitelně heroickému boji se tehdy Židům podařilo svůj nový stát uhájit, zachránit před naprostým zánikem. A jak známo, nebyl to zdaleka jediný případ; znovu a znovu se arabští sousedé pokusili Izrael vojensky zničit; jak se pak vůbec možno se divit tomu, že Židé nakonec dospěli k přesvědčení, že jenom a jedině čirou silou a vojenskou mocí si mohou uhájit své právo na vlastní existenci? A kdo je v tomto konfliktu vlastně ten skutečně slabší: Palestinci žijící pod izraelskou správou, anebo ale naopak Židé stále ještě obklopení mnohonásobnou přesilou principiálně nepřátelského arabského živlu?!... Stačilo by kdyby se v USA stal prezidentem nějaký fundamentalistický (a tedy antiizraelsky naladěný) levičák, který byl škrtl vojenskou podporu Izraeli - a tento by se okamžitě ocitl v akutním ohrožení!

A co se těch tanků a civilního obyvatelstva týče: nezaškodí si uvědomit, že samotné Československo svou vlastní existenci vděčí jenom a pouze tomu faktu, že ve dvou světových válkách se ocitlo nakonec na straně vítězných mocností! A že tedy jeho národní a teritoriální nároky byly prosazeny - vůči konkurenčnímu živlu německému - výhradně za použití síly čistě vojenské.

Už jenom samotný vznik Československa po první světové válce: když Němci v území Sudet na základě práva na národní sebeurčení deklarovali svou příslušnost k Německu, československé úřady tyto jejich snahy zpacifikovaly svými ozbrojenými oddíly, které přitom postříleli několik tuctů německých civilistů!

A o tom že se vyhnání miliónů sudetských Němců po druhé světové válce mohlo uskutečnit jenom a pouze na základě čistě vojenské síly, není samozřejmě naprosto žádných pochyb.

Zkrátka: to že jedna strana má tanky a ta druhá (právě teď) nikoliv - to samo ještě nedává v žádném případě konečnou a rozhodující odpověď na otázku, kdo tu vlastně má skutečně pravdu, čí právě je mravně odůvodnitelnější.

Zdeněk Jehlička - Praha

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 11:49:23

Děkuji hlavně svým laskavým oponentům, že ačkoliv nijak věcně nereagovali na článek samotný, drží jej na potěšitelném prvním místě v diskusi.

Pro shrnutí, co jsme se dozvěděli a co nás nepřekvapilo ani nyní:

- na článek o generální stávce v Palestině, největší za posledních 36 let, o jejich, důvodech, příčinách a možnostech v kontextu rasistické legislativy Izraele a jeho pokračující kolonizace palestinských území, přišla vpravdě věcná připomínka: a proč nepíšete o tom, co dělá Hamás!

- k odkazu k mezinárodnímu právu sice žádný oponent neměl co říci, ale téměř všichni věděli, že jde o pohled jednostranně nebezpečný, jelikož (dle mezinárodního práva) pravdivý

A už tady máme sudetské Němce! Asi bych spíše odkázal na jiný svůj text, recenzi knihy Ilana Pappého Deset izraelských mýtů, k dohledání na vašich počítačích.

Stran té údajné vyváženosti k okupaci, kolonialismu a rasismu a reflexe narativu druhé strany. Oponent, který by řekněme v r. 1986 přišel s tím, že požadavek na odsun sovětských vojsk povede nakonec ke zhroucení státně dirigistického socialismu, by měl v konečném důsledku pravdu. Nelze však předpokládat, že by jej chtěl někdo (krom cenzora) peskovat za to, že nedostatečně reflektuje obavu protistrany.

Ale pojďme si trochu pohrát s tím Hamásem, ať ten článek udržíme v nejdiskutovanějších alespoň měsíc. Navrhuji začít tématicky: podíl Izraele na vzniku Hamásu coby beranidla do sekulární PLO. A k palestinské samosprávě třeba: možnosti "samosprávy" v rámci okupace a protektorátu.

Takže bez okupace nemůžeme rámovat ani Hamás, který by nejspíše nebyl, ani samosprávu PLO, která by vypadala úplně jinak.

A teď do toho.

Zdeněk Jehlička - Praha

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 12:24:31

Znova se obracím na pana Poláčka, aby se ve svých příspěvcích vyhnul antisemitismu a neurážel tak druhé. Obecnými protivníky Palestinců nejsou židé, ale Izraelci se svou politikou kolonizace palestinských území. Jestliže tuhle elementární skutečnost není schopen pochopit, pak se nelze divit úrovni jeho příspěvků.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 13:17:20

Já jsem četla, že ultraortodoxní židé jsou občas se státem Izrael v konfliktu. Například kvůli vojenské službě, kterou odmítají.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 18:11:1

Myslím, že diskutující opravdu reagují spíše souhrnně na to, co pan Jehlička publikuje v DR a v A2arm (čtenářstvo se asi dost překrývá). Proč by vlastně neměli?

Myslím, že záleží také na tom, jakého druhu je váš zájem, zda Vás zajímá morální posouzení nebo spíš pochopení, o co jde (nemyslím pochopení ve smyslu vše pochopit znamená vše odpustit).

Zdeněk Jehlička - Praha

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 22:24:43

Ano, nejsou to jen ortodoxní, např. z Naturaj karta, ale i mnozí sekulární, z nichž někteří považují základní zákon o Izraeli jakožto židovském národním státě za v podstatě antisemitský.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 23:23:19

Odpor části charedim ke státu Izrael vychází z Talmudu a Maimonida:Židé se nemají Svaté země zmocňovat násilím, nýbrž vyčkat příchodu Mesiáše.Proto také tito charedim (ultraortodoxní) odmítají vojenskou službu.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 23:26:39

Odpor části charedim ke státu Izrael vychází z Talmudu a Maimonida:Židé se nemají Svaté země zmocňovat násilím, nýbrž vyčkat příchodu Mesiáše.Proto také tito charedim (ultraortodoxní) odmítají vojenskou službu, ne ovšem všichni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Listopadu 2018, 07:07:37

Zatímco jiní židé, kteří chápou náboženství trochu jinak, vidí ve státu Izrael završení celých židovských dějin, vidí v něm svůj stát, který je třeba hájit všemi prostředky. Protože jinak by možná ztratili smysl života.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 2.Listopadu 2018, 09:41:47

Pane Jehličko, tomu označení "Izraelci" jsem se vyhnul záměrně; prostě z toho důvodu, že toto označení může znamenat v e š k e r é obyvatelstvo státu Izrael, tedy včetně jeho arabských příslušníků (stejně jako třeba označení "Američané" může v určitém kontextu zahrnovat dokonce i tam žijící ilegální imigranty z Mexika). Což by v dané souvislosti asi sotva dávalo smysl; Vaše útoky jsou směřovány naprosto výhradně proti izraelským Židům.

A k tomu, že v této diskusi ignorujeme Váš samotný text: nikdo tu nepopírá ani samotný fakt stávky, ani to, že ze své strany Palestinci k tomu aktu protestu mohou mít naprosto dobré důvody.

To o to se tu jedná je Váš c e l k o v ý extrémně zaujatý pohled jenom ve prospěch jedné jediné strany (a proti straně druhé), což vyplývá z celého kontextu Vašich vyjádření na dané téma. A jak už napsal pan Kubička - není rozumného důvodu pro to, tento kontext nebrat na zřetel.

Nakonec, třeba i takový M. Zeman může mít tu a tam ve svých jednotlivých výrocích věcnou pravdu; to ale ještě naprosto nic nemění na celkovém charakteru jeho osobnosti, respektive jeho neustálého deformování pravých a pravdivých společenských a kulturních záležitostí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 2.Listopadu 2018, 09:44:28

Paní Hájková, v Izraeli samozřejmě žije také velké množství Židů sekulárních, kteří tedy jeho existenci žádným způsobem neváží na záležitosti náboženské. Ale chrání a brání ho prostě proto, že je to j e j i c h stát; ten jediný, který mají. A žádný další už nikdy nikde nedostanou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Listopadu 2018, 09:53:56

Je-li někdo ateista, neznamená to, že je naprosto nedotčen národním příběhem, který má v podstatě náboženský základ.
Ano, oni chtějí svůj stát. Svou ideu o něm si zhmotnili v tomto konkrétním státě a nechtějí se ho vzdát.
Někteří lidé se nespokojí s tím, že jejich idea se nikdy nezhmotní v ničem konkrétním.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Boj za spravedlivou věc? Pátek, 2.Listopadu 2018, 10:04:49

Na tom boji za "spravedlivou věc Palestinců" proti "násilí ze strany státu Izrael" je zcela protismyslná jedna věc: že se tímto bojem to násilí, to utrpení ve skutečnosti jenom stupňuje a prodlužuje.

Tímto "bojem za spravedlivou věc Palestinců" se totiž znovu a znovu sugeruje, že podstata celé věci záleží jenom a pouze v tom, jako by tu byl nějaký okupant, kterého je prostě možno donutit k tomu, aby se stáhl na své vlastní území, aby přestal s okupací. Přesně taková situace tady ale není; Izrael se nikam nestáhne, a ani stáhnout nemůže. Buďto se dosáhne vzájemné domluvy, a tedy vzájemného kompromisu - anebo bude v dané oblasti stále vládnout násilí a utrpení - a to z obou stran, a na obou stranách. Ale kompromis a dohoda - to v prvé řadě jako naprosto základní podmínku předpokládá a vyžaduje, aby o b ě strany získaly a osvojily si alespoň základní pochopení pro legitimní požadavky strany opačné.

Jenže právě takovíto "aktivisté", kteří s fundamentalistickým zaujetím jednom jednu jedinou stranu utvrzují, že pravdu má jedině ona a že protistrana nemá pravdu v naprosto ničem a že je jenom zlovolným utiskovatelem - tak právě ti znovu a znovu rozdmýchávají celý konflikt, znovu a znovu vyvolávají nové boje. Oni prolévají slzy nad prolitou krví; a nikdy si nepřipustí, že jsou to právě oni, kdo na tom prolévání krve mají svůj podíl.

Je to svým způsobem novodobá varianta středověké anglické "války růží": obě strany mají stejný nárok na trůn, žádná nehodlá ustoupit; a tak se pod praporem svého "nezadatelného práva" pobíjejí tak dlouho, až zůstanou naživu jenom poslední dva. Kteří pak náhle s jistým překvapením zjistí, že je přece jenom možno dosáhnout smíru. A že všechna ta krev byla vlastně prolita naprosto zbytečně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 2.Listopadu 2018, 10:13:36

Paní Hájková, když se v průběhu první světové války začaly formovat československé zahraniční legie, tak se do nich hlásila celá množství například Čechů žijících ve Spojených státech nebo v Kanadě. A oni tam žili už dlouhá léta, měli tam své rodiny, a bylo jasné že tam zůstanou žít i nadále. Bylo by tedy možno soudit, že do toho, jestli vznikne nějaký samostatný český/československý stát, jim naprosto nic nebude. A přesto - oni do toho boje šli, a nasazovali za tu národní/státní samostatnost své životy. A to bez jakéhokoli národně-náboženského mýtu. Prostě, "jen tak".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Listopadu 2018, 10:22:6

Něco jim to muselo říkat. Nějaká myšlenka je k tomu musela pohnout. Nevěřím, že něco se děje "jen tak".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 3.Listopadu 2018, 10:04:23

To "jen tak" v daném případě samozřejmě znamená silný národní cit; který je natolik přirozený, že nepotřebuje žádného dalšího odůvodnění. Není výsledkem nějaké racionální úvahy nad nějakou "ideou"; je to prostě bojem za vlastní věc.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 3.Listopadu 2018, 10:17:2

Pokud je národní cit přirozený, tak proč ho někteří lidé nemají?
Navíc, Marx by řekl - a jak vůbec mohou mít nějakou společnou "vlastní věc" lidé s diametrálně odlišným společenským postavením?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Levicovost, boj za práva slabšího a blízkovýchodní konflikt Sobota, 3.Listopadu 2018, 11:18:27

Vraťme se ale ještě jednou k jednomu aspektu celé záležitosti. Pan Karen vyjádřil přesvědčení, že je zcela samozřejmým projevem levicovosti, když se v onom izraelsko-palestinkém konfliktu postavíme na stranu Palestinců - neboť ti jsou zcela evidentně stranou slabší a utlačovanou.

Nelze popírat: při bezprostředním pohledu se to skutečně takto jeví. Na straně staré zde stojí stát Izrael s celou svou státní mocí, se svou armádou, podporovaný mocnými Spojenými státy - a na straně druhé víceméně bezmocné palestinské obyvatelstvo, které nemá v zásadě žádné jiné prostředky boje, nežli ty iregulérní - tedy kromě stávek a demonstrací prostředky individuálního boje, tedy "teroru".

Ano, takto - totiž takto jednoduše - se situace jeví na první pohled; a je skutečně základním principem levicového postoje stavět se automaticky a přirozeně na stranu toho slabšího. A jak už jsem napsal, svého času jsem tuto záležitost sám vnímal přesně tímto způsobem; a trvalo dost hodně dlouho, nežli jsem krok za krokem dospěl k poznání a pochopení, jak velice málo se dá ten složitý blízkovýchodní konflikt vměstnat do toho jednoduchého vzorce "silný zlovolný utlačovatel - bezbranná ušlechtilá oběť". Stejně tak jako je tu krajně pochybné a relativní už jenom to rozhodování, kdo je tady vlastně skutečně tou stranou silnější, a kdo tou slabší.

Už jsem psal o tom, že pokud se odhlédne od stavu přítomného, a pohlédne se na samotný počátek celé té spirály blízkovýchodního násilí, že se náhle celá věc začne jevit podstatně jinak: že to totiž svého času naopak byla hrstka židovských bojovníků, ozbrojených ponejvíc jenom puškami, která se musela bránit doslova hordám arabských útočníků ohrožujících je ze všech stran. A bylo to jenom v důsledku jejich jedinečně heroického bojového úsilí, že tento boj o vlastní přežití dokázali vyhrát.

Ale nejen to; ten jednoduchý obraz o zlém utlačovateli a nevinné oběti dostával znovu a znovu další trhliny.

Například Organizace pro osvobození Palestiny a její vůdce Jásir Arafat: v krátkých televizních šotech či na fotografiích barevných magazínů ten jeho typický palestinský šátek působil dozajista velice působivě, byl to takový prototyp revolučního vůdce jako svého času Che Guevara. Jenže: když si člověk přečetl podrobnější, seriózní zprávy o tomto muži a způsobech jeho chování (namnoze - mírně řečeno - značně podivínských), pak se vkradly přece jenom určité pochybnosti. K tomu se přidávaly zprávy o nemalé korupci, právě ve vedení PLO. A dokonce - jak známo Jásir Arafat nejenže měl u sebe neustále velice silnou osobní ochranku, ale navíc z bezpečnostních důvodů nikdy nepřespával dvakrát na stejném místě - časem se začalo proslýchat, že to zdaleka není jenom z obavy před atentátem ze strany izraelské tajné služby, nýbrž že stejně tak mu hrozí zavraždění ze strany nějaké konkurenční palestinské frakce!! Za těchto okolností ta víra v mravní čistotu "ušlechtilého boje" Palestinců za národní svobodu nevyhnutelně začne silně ochabovat.

Dále. Když před léty Palestinci konečně obdrželi alespoň část svého původního území pod svou vlastní samosprávu, nebylo ovšem téměř nikoho, kdo by jim to nepřál. Bylo to sice jenom území nevelké; ale i přes to, Palestinci zde obdrželi tu dlouho vysněnou příležitost "být na svém", zřídit si své vlastní státní struktury, dokázat celému světu, jak si dokáží vytvořit svůj vlastní spravedlivý, řádně vedený svět.

Ovšem - reálný obraz této palestinské samosprávy je krajně tristní. Čistě jako státní správa se jejich vedoucí vrstva ukazuje být velice neschopná. Ale co hůře: ukazuje se být krajně zkorumpovanou. Z celé té podpory kterou jim poskytuje mezinárodní společenství, jen velmi málo končí u skutečně potřebných, ve výstavbě nemocnic a škol; oproti tomu velké částky mizí v temných kanálech palestinské "samosprávy".


Navíc zrovna nedávno propukla aféra se zjištěním, že část peněz poskytnutých mezinárodními dárci na výstavbu palestinského samosprávného území je odkloňována na alimentování rodin palestinských atentátníků odsouzených v Izraeli za své činy do vězení. Přičemž - ani by tak morálně zavrženíhodné že je poskytována finanční pomoc rodinám, které nyní nemají svého živitele; mnohem horší je tu jiný aspekt věci. Ti palestinští atentátníci - to jsou totiž většinou takoví, kteří se za noci přikradou do nějakého izraelského sídliště, a podřežou tam celou rodinu, včetně dětí a nemluvňat. A když se pak - v rámci nějaké výměny zajatců - vrátí domů, jsou tam za tuto vraždu rozvášněným davem Palestinců nadšeně oslavováni jako národní hrdinové!

A nakonec: i tato palestinská samospráva je vnitřně roztržená na názorové, zájmové a ideologické frakce, takže tito svobodní Palestinci silou zbraní potírají sami sebe, a to i pomocí vražd!

A to všechno se děje jenom na relativně malém území; jakých rozměrů by tyto interní boje asi dosáhly, kdyby Palestinci získali nadvládu nad celým současným státem Izreal?! Je vůbec možno s nějakým reálným odůvodněním očekávat, že by zde zavedli spravedlivý, všem stejně měřící a nikoho neutlačující pořádek pro všechny? Pro Araby i pro Židy?!...

Když se podíváme na okolní arabské státy, jaký by tento nový palestinský stát měl příklad pro sebe samého: polovojenská diktatura v Egyptě, islamistické monarchie, vnitřně roztržený Libanon - jak je možno očekávat, že zrovna Palestinci by zde dokázali vybudovat a l e s p o ň takové relativně civilizované a demokratické státní zřízení, jako to dokázali Izraelci?

Zkrátka, to všechno dohromady: jak řečeno levicový postoj zpočátku nevyhnutelně vede k zaujetí stanoviska pro stranu Palestinců; ale při bližším přihlédnutí k celé složitosti onoho konfliktu a všech jeho aspektů není možné jinak, než že se to zaujetí pro stranu palestinskou značně relativizuje, a úměrně k tomu stoupá pochopení pro práva strany izraelské.

Pokud se před všemi těmito fakty zatvrzele zavírají oči - pak se původní přirozené levicové zaujetí pro práva slabšího mění ve fundamentalistické l e v i č á c t v í, kterému se ve skutečnosti nejedná o spravedlnost pro všechny, nýbrž jenom o bezvýhradné a nekritické preferování a zvýhodňování své vlastní strany.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 3.Listopadu 2018, 11:31:32

Paní Hájková, to že je něco "přirozené", ještě zdaleka nemusí znamenat, že to mají všichni ve stejné míře.

Například dozajista nebude sporu o tom, že potřeba jídla a spánku jsou přirozeného původu; a přesto jsou tyto potřeby u různých jedinců vyvinuté ve velice rozdílné intenzitě.

---------------------------------

Co se pak Marxe týče: u Marxe musíme mít vždycky na zřeteli, že on všechno podřizoval svému vlastnímu výkladovému schématu.

To znamená: pro něj jedinou opravdovou realitu měl skutečně jenom a pouze třídní boj, sociální konflikt; všechno ostatní pro něj bylo jenom "falešné vědomí", ideologie. On tedy vůbec nemohl uznat národní cit jako něco přirozeného, protože by to oslabovalo právě jeho vlastní model "třídního boje".

A to není zdaleka jediný případ; Marx naopak zcela systematicky popíral autonomní existenci celé řady lidských motivací, aby tím jako rozhodující faktor dostal do popředí třídní konflikt. Na jedné straně je sotva možné mu to příliš vyčítat (i toto zvýhodňování vlastní myšlenky je mezi mysliteli velice "přirozené"...); ale faktem je, že díky tomuto jednostrannému pojímání ztratil schopnost vnímání velké části realit lidské existence.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Sobota, 3.Listopadu 2018, 11:53:1

i já uznávám národní cit. Dokonce si myslím, že sama také nějaký mám. Ale city nejsou přece dané geneticky, pokud bychom přirozenost chápali jako něco biologicky daného, dejme tomu na základě DNA. Je prokázáno, že Češi mají různý etnický původ. Slovanské geny tu prý jsou zastoupeny nanejvýš padesáti procenty, možná ještě méně. City se myslím tvoří daleko spíš výchovou a podobnými vnějšími vlivy. Klíčovou úlohu při tom mají patrně rodiče. Prostě city nejsou vrozené. Nebo jen částečně, pokud jako jejich základ vezmeme například temperament.

Zdeněk Jehlička - Praha

Neděle, 4.Listopadu 2018, 10:04:40

Pan Poláček každým svým dalším komentářem jen dokazuje, že dané situaci nerozumí, o to větší má potřebu se k věci vyjadřovat.

Jeho logika v kruhu je přitom pro zdejší diskusi ohledně palestinské otázky příznačná nejen v tom, že vůbec nijak nereaguje na obsah článku, ale pořád dokola reprodukuje jeden sionistický mýtus za druhým a dožaduje se jakési vyváženosti, aniž by uvedl jediný rozumný argument protistrany.

Pan Poláček se nám tak může svěřit, že kdysi palestinskému utrpení rozuměl, ale pak zjistil, že bylo jen využíváno komunistickým vedením ve sporu s USA, a tak už Palestinci trpět asi přestali.

Na přímý odkaz k izraelské politice kolonizace s bouráním palestinských domů a vyháněním lidí je schopen napsat, že jinak by byl Izrael "vymazán z mapy" a přitom se bez uzardění dovolávat dohody.

Kdysi Západ o Gorbačovovi tvrdil, že je třeba vzít mu Lenina, u mnoho sionistů mám pocit, že je třeba vzít jim strach, do kterého jsou uvězněni. Ale nikoliv strach z těch "arabských hord", pane Polácku, ale strach, do kterého je přivedl vlastní projekt kolonizace.

Izrael nikdy nebyl "tím slabším", ale od počátku je postaven na agresi a výbojích za půdu a demografickou převahu. Už i to napadení "arabskými zeměmi" v době jeho vzniku nebylo vedeno proti mírumilovnému Izraeli, ale s odkazem na Nakbu, katastrofu vyhánění původního obyvatelstva Palestiny sionistickými jednotkami. Což je skutečnost, se kterou se běžně pracuje i v Izraeli samotném, ale kterou není schopen leckterý zdejší obhájce Izraele dohlédnout.

Izraelský novinář Ilan Pappé má k tomu vzpomínku. Jednou prý diskutoval otázku demografie s jedním vlivným izraelským politikem, který se mu svěřil s obavami stran palestinské natality. Rozhovor probíhal asi takto:

- když ti Palestinci mají porodnost značně vysokou a hrozí, že nás přečíslují
- tak zabijte každé čtvrté palestinské dítě
- zbláznil jste se?
- tak zabijte každou čtvrtou palestinskou ženu?
- vy nejste v pořádku, člověče
- tak jak tomu chcete zabránit?

Veliké ticho

Proto, pane Poláčku, celá ta šaráda s okupací, kdy se zabírá půda a vytlačují lidé. Proto se buduje Veliký "židovský" Jeruzalém, do kterého se zahrnují nelegální osady Západního břehu a bourají palestinské čtvrtě.

A teď tedy jednu otázku, pane Poláčku: Jak chcete uspokojit sionistický nárok země bez lidí, který je postaven na etnickém čištění Palestiny od Palestinců s požadavkem dohody a míru.

Ale zkuste to prosím tentokrát věcně a bez zbytečného osočování.

Zdeněk Jehlička - Praha

Neděle, 4.Listopadu 2018, 10:44:55

A k vašemu matení pojmy, pane Poláčku, které je pro vás typické a které si zřejmě ani neuvědomujete.

Je samozřejmě rozdíl, když napíšete, že za tím či oním stojí Izraelci než když napíšete, že za tím stojí židé. Izrael ve své demokratické velkodušnosti nezná občanství a i nový základní zákon kodifikuje rasistické rozdělení země. Z toho důvodu, pokud už chcete mluvit slovy izraelské propagandy, pak jistě můžete do odpovědnosti za to, co dělá Izrael zahnout židy jaksi obecně. Právě v tom je izraelská sebedefinice zrádná a pro samotné židy nebezpečná, a právě proto (ale nejen proto) jí mnozí židé po světě odmítají jako mj. antisemitskou.

Neboli, při vašem srovnání s USA. Pokud napíšu, že do Vietnamu vtrhly USA, jistě tím nemyslím černošskou komunitu z Fergusonu či židovskou z Charlestonu, ale americké politické vedení, které si sice může nárokovat obě komunity zastupovat, ale v praxi to může být právě naopak.

Ale vraťme se k závěrečné otázce z mého předchozího komentáře: jak chcete spojit sionistický "nárok na půdu" s jeho nutnou politikou etnického čištění původního obyvatelstva s požadavkem dohody a míru "obou stran"?

Zdeněk Jehlička - Praha

Neděle, 4.Listopadu 2018, 12:21:49

Snad se vyplatí posedět u PC ještě trochu déle a zaměřit se na další z oblíbených mýtů okupantů, tentokrát o evropských penězích financujících palestinské teroristy či jejich pozůstalé, což je poslední dobou zvlášť vydařený kousek izraelské propagandy.

Nechme teď stranou, jaké možnosti má palestinská autonomie rozvíjet svou "autonomii" v rámci izraelské okupace a protektorátu, jaké pravomoci vedly Izrael k zatčení palestinských poslanců Palestinské legislativní rady (podle organizace Adameer je aktuálně 12 poslanců vězněno, 9 z nich v administrativní vazbě) či jak izraelská "demokracie" respektuje demokratické procesy vlastní země, nehledě na okupovaná území.

Nechme stranou i sumy, které poskytují USA na krytí izraelské okupace (a jejichž oficiální čísla se navyšují, zatímco ta neoficiální se dostanou na veřejnost jen s nějakým zvláště vydařeným benefitem) a odhlédněme i od dotací Izraeli samotnou EU skrze asociační dohodu, doložky nejvyšších výhod izraelskému zboží na evropském trhu či přes programy typu Horizont 2020, zahrnující do spolufinancování i nelegální izraelské osady Západního břehu.

Izraelský ekonom Shir Hever (ale nejen on) hovoří až o 80% z celkové částky mezinárodního společenství určeného Palestině, kterou zadržuje...Izrael. Ten taky vybírá Palestině clo a část daní, kterými pak vede "palestinskou autonomii" k odpovědnosti a k disciplíně k izraelské okupaci.

Pokud pak jde o vězně, není v současné době země, jejichž obyvatelstvo by bylo tak hromadně postiženo uvězněním, jako jsou Palestinci v izraelských šatlavách, ať již formou detenční vazby bez žalobce a soudce či hromadným uvězněním mužů, žen i dětí. O porušování mezinárodního práva hlavně v případě uvězněných palestinských dětí a o izraelských praktikách mučení se píše i u nás.

Nikdo nechce omlouvat útoky na civilisty, kterých se dopouští hlavně a především izraelská armáda vůči palestinskému civilnímu obyvatelstvu, je však třeba připomenout, že právo na odpor dává okupovaným samotné mezinárodní právo (rezoluce OSN č. 3103/1973).

Palestinci však přesto nevolají po charitě, ale volají po spravedlnosti!

Ale zpět k poslední otázce mého předchozího komentáře.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 4.Listopadu 2018, 12:38:18

Jde o to, paní Hájková, že prapůvodním základem toho národního citu je podle všeho pocit identity k vlastní skupině. Kterýžto pocit identity je dán dokonce už v říši živočišné. Tento prazákladní pocit vlastní identity je pak v lidské společnosti samozřejmě udržován a zprostředkováván mnoha způsoby, rodičovskou výchovou, výchovou ve škole, prezentací státních symbolů, pěstováním národních tradic atd. atd. Ale v pozadí toho všeho zřejmě stojí opravdu právě ten prapůvodní pocit živé bytosti identity s vlastní skupinou, a základního bezpečí ve vlastní skupině.

Samozřejmě, základ této skupinové příbuznosti je především genetický; ale už v živočišné říši se může stát, že se některý jedinec nějakou náhodou stane příslušníkem skupiny jemu geneticky cizí.

Ve společnosti lidské pak ta ryze genetická příbuznost postupem času ztrácí na významu, oproti tomu roste ta složka identity kulturní.

Takže v tomto smyslu je samozřejmě možno konstatovat, že národní cit má přirozený základ, i když ne nutně genetický. Ne všechno co je "přirozené", je geneticky determinované.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 4.Listopadu 2018, 12:44:8

Pane Jehličko, Vaše poslední otázky (tedy pokud se v ů b e c jedná skutečně o otázky), ponechám bez odpovědi. Dokud nejste ani v sebemenším ochoten přiznat alespoň nějaké základní právo Izraelitů na jejich vlastní domov a stát, bylo by jenom naprostou ztrátou času pokoušet se s Vámi diskutovat o jednotlivých aspektech celé záležitosti. Jakékoli věcné argumenty by se odrážely od betonové zdi Vašeho propalestinského fundamentalismu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 4.Listopadu 2018, 12:49:11

Ostatně, ze všeho nejspíše celou tuto situaci vystihuje už mistr Konfucius:

"Ušlechtilý člověk dokáže hledět na věci ze všech stran a nemá předsudků.

Malý člověk bývá předpojat a vidí věci jen z jedné strany."

A tak i v dané záležitosti by bylo především zapotřebí dokázat se osvobodit od vlastních předsudků. A to i přes to, jak naprosto jasné a přesvědčivé se tyto předsudky mohou zdát.

Ostatně právě to je základním znakem předsudků: že se jejich vyznavačům vždy vše jeví naprosto jasné a nezpochybnitelné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Listopadu 2018, 14:20:39

Pocit bezpečí ve vlastní skupině je tedy zdrojem národního citu?
Z toho by plynulo, že lidé, kteří ten pocit bezpečí nezažívají, národní cit ztrácejí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 5.Listopadu 2018, 08:16:50

Jinak se domnívám, že ten palestinsko-izraelský konflikt by mohl ukončit snad jenom sám Bůh, kdyby se zjevil jak Izraelcům, tak Palestincům a sdělil jim, že si přeje, aby žili v míru.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 5.Listopadu 2018, 11:23:0

Spíše naopak, paní Hájková: právě p r o t o že v současné době lidé ztrácejí pocit bezpečí, přimykají se - v patologicky zvýšené míře - ke svému vlastnímu národu, tedy ve formě vypjatého nacionalismu a šovinismu.

Ale na straně druhé samozřejmě není možno dělat přímou lineární spojnici mezi tím primárním pocitem příslušnosti k vlastní pospolitosti (tlupě), a mezi národnostním citem. Tady se jednalo jenom právě o ten prapůvodní kořen toho národního citu; ale to ovšem neznamená že by ten pocit příslušnosti k vlastnímu národu bylo možno redukovat jenom a pouze na tu potřebu bezpečí.

Tento pocit příslušnosti - spolu s rozvojem společnosti a jejího kulturního života - nabývá nové a nové dimenze, je to nejen (obvykle) společný jazyk, ale právě i ta společně sdílená kultura, společné dějiny, společné tradice, a tak dále a tak dále.

Důsledkem toho všeho je, že je dnes mnohdy velmi obtížné ten národní cit "rozklíčovat", to jest rozlišit co v něm je skutečně přirozené a zdravé, a co je v něm projevem nacionalismu a xenofobní nenávisti.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 5.Listopadu 2018, 11:33:16

Podle mne odlišuje zdravý národní cit od zhoubného nacionalismu absence pocitu zadostiučinění a radosti z utrpení "nepřátel národa".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 5.Listopadu 2018, 11:34:30

Co by pomohlo vyřešit izraelsko-palestinský konflikt?

V jedné televizní reportáži se ptali jedné mladé sympatické česky hovořící obyvatelky Izraele (zřejmě židovského původu), jak ona vidí budoucnost tohoto regionu.

A ona na to odpověděla: "Oni (tedy Arabové, Palestinci) musí prostě jednou pochopit, že nás odtud nemohou vyhnat. A že se tedy musí naučit s námi žít."

Samozřejmě, byl to jenom pohled z jedné strany. Ale ta hluboká pravda na tom byla: o b ě strany musí jednou pochopit, že prostě není možno dosáhnout natrvalo nějakého "konečného vítězství" vlastní strany. A že se obě strany musejí naučit žít s tou stranou druhou.

Jde zkrátka o to, aby ten současný vztah vzájemné nedůvěry a nenávisti se proměnil v oboustranný vztah p o z i t i v n í, tedy v oboustrannou snahu dosáhnout konsensu přijatelného pro obě strany.

Zdá se to být utopií? - Připomeňme si, že jednou už taková dohoda byla doslova na dosah ruky. A obě strany v každém případě měly odhodlání společné dohody dosáhnout. Jenže pak byl židovským fanatikem zavražděn izraelský předseda vlády Rabín (který o to mírové dojednání usiloval) - a od té doby je konec.

Je to ostatně jeden z příkladů toho, jak jeden jediný (pomatený) jedinec dokáže svým činem zcela změnit chod dějin, a zcela (nebo přinejmenším na dlouhou dobu) zničit dobré dílo. Svým způsobem všechna ta krev, která od té doby byla prolita v izraelsko-palestinském konfliktu, jde na konto tohoto jediného zběsilce. Kdyby bylo peklo, snad ani tam by neměli dost prostředků k tomu, jak adekvátně potrestat tento jeho šílený a zlovolný čin.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 5.Listopadu 2018, 11:39:39

Na tom kritériu rozlišování zdravého a patologického národního citu opravdu něco je, paní Zemanová.

Ovšem je nutno si připomenout, že to není jediné kritérium pro rozlišování mezi zdravým a nezdravým národním citem.

Například i takový pocit národní identity, který není bezprostředně spojený s nenávistí vůči jiným, stále ještě může být nezdravý v tom smyslu, že je plytce sentimentální, kýčovitý, založený pouze na té povrchní skupinové identitě "my jsme my".

Zdravý národní cit musí jít vždy ruku v ruce s vyspělou kulturností; neboť jenom právě ona daný národ činí něčím více, nežli jenom ta původní identita zvířecí tlupy.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 5.Listopadu 2018, 13:03:0

Národ jako společenství ducha.
Tak si to možná přestavoval Masaryk. A to se dost liší od nacionalistického pojetí národa jakožto společenství krve a půdy.
Přesně tohle jsem napsala R. Kandovi v diskusi k jeho článku (http://a2larm.cz/2018/11/s-masarykem-proti-marxovi/) na Facebooku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mají ideje reálnou působnost? Úterý, 6.Listopadu 2018, 11:36:46

Tak tohle je opravdu velmi zajímavá záležitost, paní Hájková. Především je to klasická ukázka toho, jak je možno jednu jedinou věc chápat ze zcela rozdílných stran. A to dokonce v rámci v zásadě téhož ideového (levicového) tábora.

Ale já se domnívám, že tady v prvé řadě svou roli hraje určité nedorozumění. Nedorozumění, které je ovšem ze strany kritiků Hausera - mám takové podezření - záměrné, nebo přinejmenším zaviněné.

Hauser totiž - předpokládám - naprosto nechce tvrdit, že veškerá česká historie či tradice je charakterizována jenom tou "trajektorií" humanismu, demokratismu, emancipace. Hauser by samozřejmě v žádném případě nepopíral i ty temné stránky národní historie; v tomto ohledu jsou ty výtky jeho oponentů až téměř "podpásové". Hauser tady má dozajista na mysli to, že ta l e p š í část národní tradice v sobě obsahuje tyto hodnoty; a že tedy i do budoucna je možno se na tyto pozitivní hodnoty odvolat, převzít je, budovat na nich.

Oproti tomu Kanda a jeho společník argumentují - zdá se - až z pozic ryzího anarchismu. Kdy tedy to jediné co platí, je "přímá akce", tedy bezprostřední čin za okamžitou emancipaci lidského individua.

A právě z těchto principiálně odlišných výchozích pozic pak rezultuje i jejich naprosto odlišné hodnocení Masaryka. (Mimochodem, to je pro mě opravdu objevné zjištění, co o něm píše Hauser, že Masaryk tak ostře demaskoval reálný charakter novodobého parlamentarismu. Zdá se, že Masaryk nebyl ohledně politického systému demokracie přece jenom až tak naivní, jak jsem si vždycky myslel.)

Ovšem: i přes to všechno tady zůstává ten zcela zásadní protiklad, že Masaryk (a spolu s ním Hauser) konec konců věří v s í l u i d e j e; a to je podle všechno právě to, co jeho materialisticko-anarchističtí oponenti evidentně nemohou snést. Pro ně je jakékoli tvrzení o reálném působení ideje v dějinách (a především v přítomnosti) zřejmě opravdu totéž co rudý hadr pro býka.

Takže tolik k oné kontroverzi; teď tedy - co my s tím? Která strana má pravdu?

Jak už řečeno úvodem: tento spor má to pozitivum, že ukazuje jak je danou záležitost možno nahlížet z různých stran. To jest: o b ě strany tady mají svou - dílčí - pravdu.

Kanda a jeho společník mají pravdu v tom, že ten masarykovský humanismus a demokratismus - i přes svou verbální radikálnost - nakonec zůstává ve střetu se (sociální) realitou bezzubý, a nakonec se stává zcela konformním právě s tím systémem, který plodí jak sociální, tak i jinou nerovnost a závislost. Pokud bychom tu pozici těchto kritiků měli vyjádřit jadrnou českou mluvou, pak by to zřejmě bylo možno vyjádřit asi tímto způsobem: "Hezké řečičky, ale když přijde na věc, tak skutek utek!"

Tolik tedy k názoru oponentů; a jak řečeno, tento názor má bez jakýchkoli pochyb své nemalé oprávnění.

Na straně druhé - jejich rezolutní, radikální a paušální odmítání reálné úlohy jakékoli vyšší ideje se nakonec jeví také velmi jednostranné. A vlastně i nedůsledné.

Jestliže oni totiž požadují bezprostřední aktivismus ve jménu okamžité osobní emancipace - pak pod jakou i d e o u chtějí vlastně hlásat tento program? Neboť ta "emancipace" - není to také svého druhu i d e a? Respektive ideál? Nestojí za tímto požadavkem nakonec také nějaká ryze myšlenková představa o osvobozené lidské bytosti, která v této svobodě bude plně vyžívat, realizovat své bytostné lidské možnosti a potenciály?

A navíc: není tato představa plně emancipované lidské bytosti nakonec také stejně tak i d e a l i z o v á n í m člověka? Jako by člověk ze své samotné přirozenosti toužil po - pravé - emancipaci a směřoval k ní? Nestojí za tím tedy nakonec stejně takový idealismus, kteří autoři předhazují Hauserovi a Masarykovi?...

Takže jak se zdá, určitému praktikovanému idealismu nakonec nemůže uniknout ani ostřílený aktivista "přímé akce".

Opačně nahlédnuto: to že určité principy mají napřed "pouze" ideální, nehmotnou podobu - to ještě naprosto nemusí znamenat, že nemají žádnou reálnou účinnost v dějinách.

Například jsme tady hovořili o tom pocitu národní příslušnosti: na straně jedné bylo řečeno, že jeho - evolučním - kořenem je zřejmě ten pocit příslušnosti k vlastní tlupě, spojený s pocitem bezpečí; ale že na straně druhé spolu s rozvojem civilizace se tento pocit národní identity mnohonásobně rozšířil a obohatil o dimenze kulturní, ideální.

A například pro ty Čechy žijící ve Spojených státech, kteří se hlásili do legií za osvobození své vlasti, nasazujíce přitom své životy - pro ty asi sotva bezprostředním motivem byla potřeba "bezpečí", nýbrž daleko spíše ty motivy ryze ideální. Které se v tomto případě proměnily, zhmotnily ve velmi hmatatelnou realitu.

Takže nakonec jednou větou: ano, nespoléhejme slepě na samospasitelnost idejí. Ale - na straně druhé nezatracujme ideje a nepopírejme paušálně jejich sílu, jenom proto že jsou napohled "neviditelné". Jinak bychom se totiž zase vraceli k tomu proslulému posměšnému Stalinovu výroku: "A ten papež - kolik ten má vlastně divizí?!..."

Stalinova říše - i s jeho divizemi - se už dávno rozpadla; zatímco papežova "říše" je tu stále ještě, a přinejmenším určitou působnost a realitu jí sotva lze upírat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 6.Listopadu 2018, 18:06:12

Vy jste se nedávno vyjádřil, pane Poláčku, že ideje či ideály vznikají z jakéhosi pnutí způsobeného rozdílem mezi tím, jaká je realita a jaká by ve skutečnosti měla být. Nakonec i ta přímá akce, o níž jste se zmínil, tak nějak vzniká. Vy říkáte, že i tady se dá mluvit o jakýchsi idejích či ideálech. Nebo spíš o emocích. Lidé jsou prostě nespokojení a tak něco udělají. Často docela nepromyšleně, až bezhlavě - protože emoce bývají jednoduché. Zatímco ideály jsou složitější. Ale i v nich jsou zapracované emoce, které mají původ v onom pnutí či nesouladu. V tomto případě nejde jen o naše emoce, ale též o emoce lidí, kteří žili daleko před námi - ať už přímých či nepřímých předků - a kteří trpěli podobným problémem jako my. Říká se, že emoce jsou přenosné a totéž vlastně platí pro ideály. Taky se říká, že jejich sídlem je srdce, což není tak úplně od věci, protože srdce tvoří v člověku jakousi elektrárnu. Mimochodem, srdce prý reaguje rychleji než mozek.
A ten pud sebezáchovy? Myslím, že ten ustupuje, jakmile vstoupí do hry něco vyššího.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Přenosné emoce Středa, 7.Listopadu 2018, 11:36:32

Ano, v určitém smyslu by se dalo říci, že dějiny jsou vlastně utvářeny takovým "přenosem emocí" po lince časové posloupnosti. Anebo jinak, že dějiny jsou utvářeny "děděním emocí". To co vzrušovalo naše předky, to se nějakým způsobem přenáší i na nás. Tedy na naše emoce.

Tento přenos samozřejmě není mechanický, lineární; mnohé z toho nad čím se naši předkové rozčilovali nás (už) nechává chladnými, a naopak. Ale přece jenom se dá soudit, že určitá kontinuita pocitů a emocí tu existuje.

Za prvé - existují určité archetypální situace, které jsou prakticky stejné, ať se odehrávají v kterýchkoli dobách. Dejme tomu vztah mezi mužem a ženou, mezi matkou a dítětem; ale i vztahy respektive situace přesahující tento ryze osobní či rodinný okruh, například otázky věrnosti, zrady, a tak dále a tak dále. Právě proto se například i dnes nás mohou hluboce dotýkat dávná antická dramata - protože vyjadřují to nejzákladnější i z našich vlastních životů.

A za druhé jsou tu ty emoce "zděděné" v užším významu - které jsou předávány především ve zcela konkrétních komunitách, v rámci jednoho národa, ale třeba i v rámci určité společenské třídy nebo náboženské pospolitosti.

Co se toho vztahu mezi našimi emocemi a tím "pnutím" k idejím týče: tady je právě nutno rozlišovat, někdy to pnutí pramení jenom z našich čistě subjektivních emocí (kterým my dáváme objektivní, všeobecně platný smysl) - a někdy je to naopak, je to objektivně významová situace, která se zmocňuje našich vlastních emocí.

Takže by vlastně vždycky bylo zapotřebí zásadně rozlišovat mezi tím, jaké emoce jsou "legitimní" (to jest vyvolané objektivním pnutím mezi špatnou přítomností a mezi dobrým uspořádáním věcí, kterého je zapotřebí dosáhnout) - a kdy my jsme naopak pouze zmítáni našimi vlastními subjektivními emocemi.

Jenže právě toto rozlišování my prakticky nikdy nedokážeme udělat, vždy jsme přesvědčeni že právě ty naše vlastní emoce jsou v plném souladu s objektivní pravdou, s objektivním dobrem.

Jak se to nakonec plně projevilo i v rámci zdejší, nemálo emocionálně vedené polemiky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 7.Listopadu 2018, 13:34:7

Také by se to celé snad dalo pojmout takto: dějiny jsou trvalým bojem mezi stavem aktuálně přítomným a stavem nejlépe možným; a my s našimi emocemi jsme těmi, kdo tento interní boj skutečnosti se sebou samou musí vybojovat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 8.Listopadu 2018, 19:02:34

Subjektivní emoce se, pane Poláčku, uznávají i podle zákona. Člověk má za všech okolností právo hájit sebe a svou rodinu (například může odmítnout vypovídat jako svědek u soudu a pod.)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.