Jen jsem usnula, a už mne probudil ozbrojený izraelský voják sklánějící se nad mou postelí. Řekl, abych rychle vstala a vzala si bundu. Ještě rozespalé mi nasadili pouta, hodili mě do vojenského džípu a odvezli k výslechu. Minulou noc sebrali mou šestnáctiletou sestřenici Ahed a teď byla řada na mně.

Před několika dny izraelská armáda provedla razii v naší vesnici Nabi Saleh na okupovaném Západním břehu Jordánu, aby potlačila naši pravidelnou páteční demonstraci proti nelegální izraelské osadě vybudované na naší půdě a proti záboru našeho pramene pitné vody osadníky.

Během demonstrace střelil izraelský voják zblízka do tváře našeho patnáctiletého bratrance Mohameda a rozbil mu lebku. Bratranec byl převezen do nemocnice a musel být lékařsky uveden do bezvědomí. Po půl hodině, kdy jsme stále v šoku z toho, co se stalo Mohamedovi, seděli v domě Ahediných rodičů, jsme na zápraží uviděli izraelské vojáky. Snažili jsme se je odehnat. Moje sestřenice teď čelí žalobě za to, že se neozbrojená postavila ozbrojenému vojákovi.

Když se celé to video o střetnutí objevilo v Izraeli, stalo se okamžitě virálním a hodně Izraelců požadovalo naše potrestání. Následující týden tedy vtrhli vojáci uprostřed noci k Ahed domů a odvlekli ji do vězení. Další den byla při návštěvě Ahed uvězněna i její matka Nariman. Později v noci sebrali i mě.

Já jsem byla po šestnácti dnech propuštěna na kauci, ale Ahed nyní ve vězení strádá už téměř dva měsíce, stejně jako její matka. Ve vězení strávila 31. ledna i své sedmnácté narozeniny. Začátek jejího procesu před vojenským soudem byl několikrát odložen. Naposledy se tak stalo v úterý, kdy byl přesunut na 11. března.

Očividně ve snaze vyhnout se pozornosti světových médií nařídil soudce, že k procesu nebudou připuštěni novináři. Obvinění, kterým Ahed čelí, jí mohou vynést trest odnětí svobody až na dvacet let. Obžalovaná mohu být stále i já.

Ve věznici s námi zacházeli hodně špatně. Po zatčení byla Ahed umístěna do suterénní cely a vyslýchána bez přítomnosti rodičů či právníka. Byla stejně jako já stále převážena z vězení do vězení, držena mezi běžnými izraelskými zločinci a stala se objektem sexistického obtěžování a ponižujícího verbálního násilí. Armáda ví, jaký psychologický tlak vyvinout, aby vás zlomili. Odpírali nám spánek i jídlo a já byla nucena sedět po dlouhé hodiny bez hnutí.

Když nás předvedli k vojenskému soudu k výslechu, bylo velmi těžké vidět naše rodiče plné úzkosti a bezmoci, jak sedí v zadních řadách. Můj strýc a Ahedin otec Bassem Tamimi i můj otec ví nejlépe, jak vypadá izraelská věznice. Oba byli několikrát uvězněni za svůj nenásilný odpor proti okupaci. Amnesty International dvakrát nazvala Bassema vězněm svědomí, teď usiluje i o Ahedino propuštění.

Oba ví dobře, že jsme drženi ve studených kobkách, než nás přivedou k výslechu. Znají bolest pout stahovaných kolem zápěstí a chodidel, špínu cel a zápach shnilého jídla. Ví, jaké to je být izolován na cele, úplně sám, promrzlý a vystrašený, nejistý, co se s vámi stane. Bojím se o osud Ahed stejně jako její rodiče a příbuzní i o osud více než 300 palestinských dětí zavřených v současnosti izraelskou armádou.

Ahed a já jsme již druhou generací rodiny Tamimiových žijících celý život pod padesátiletou represivní izraelskou vojenskou správou. Vyrůstali jsme pod neustálou kontrolou izraelských vojáků. Jako mladí jsme se museli naučit odolnosti, odhodlání a vytrvalosti. Abychom přežili, musíme si být neustále vědomi své situace. I takové základní věci jako možnost svobodného pohybu, či jen jednodenní výlet, nejsou přes vojenská stanoviště a jiné překážky možné. Nemáme prostor se nadechnout, a to někdy doslova, když nám dům zaplaví dým slzného plynu, kterým po nás vojáci pálí.

Vojáci nás používají jako živé štíty, když se chtějí dostat do našich domovů. Natáčejí nás, zatímco si fotí mužskou část rodiny, dokumentují, kolik máme oken a dveří, a kradou a ničí naše věci. Není zde žádné soukromí. Kromě mého otce byla zavřena i má matka a můj bratr. Ahedin strýc byl zastřelen při demonstraci v roce 2012, zatímco její matka byla při jiné demonstraci střelena do nohy a ze slzného plynu dostala astma.

Bylo nám ukradeno dětství, nikdy jsme nepocítili bezpečí a klid. Neblahou pravdou je, že toto není realita jen pro Ahed, mě a Nabi Saleh. Je to realita většiny Palestinců, a mladých zvláště.

Izrael každoročně stíhá vojenskými soudy 500—700 dětí, přičemž v 99 procentech případů je odsoudí. Izraelské dvojí právo na okupovaném Západním břehu Jordánu odsoudily lidskoprávní organizace jako „odloučené a nerovné“. Osadníci, včetně nezletilých, jsou souzeni civilními soudy, zatímco Palestinci všech věkových kategorií podléhají stannému právu.

Palestinské děti v izraelských vojenských věznicích trpí systematickým zneužíváním — včetně výhrůžek a fyzického násilí — a jsou nuceny podepisovat přiznání v hebrejštině, které nerozumí. Jsou přitom vyslýchány bez přítomnosti rodičů či právního zástupce. Toto týrání bylo rozsáhle zdokumentováno lidskoprávními organizacemi, takže dokonce i členové Kongresu USA navrhují opatření, které by mělo zajistit, aby americká pomoc nebyla využívána při izraelském věznění palestinských dětí nebo nevedla k porušování jejich práv.

Nemůžeme však čelit Izraeli sami. Mezinárodní komunita a všichni lidé svědomí by se měli postavit za spravedlnost a netolerovat izraelské porušování našich práv, zvláště týrání dětí. Představuji si, jaký by byl můj život bez útrap izraelské vojenské správy. Kdy bych mohla zažít takovou věc, jako je být ve třídě včas, protože mou vesnici by neuzavírala žádná vojenská stanoviště. Kdybych se nemusela bát o to, že mí blízcí budou zabiti či zraněni nebo uvrženi do vojenských věznic, protože brání svá práva. Jako všichni lidé, i my chceme žít svobodně.

Článek I’m Ahed Tamimi’s cousin. Israel needs to stop imprisoning kids like her. vyšel původně v The Washington Post. Z angličtiny přeložil Zdeněk Jehlička.