Spojené státy oznámily, že ukončí své členství v UNESCO. Několik hodin nato se připojil Izrael. Vyvrcholil tak konflikt mezi mezinárodní organizací pro vzdělávání a kulturu na jedné straně a dvojicí států na straně druhé. Rozhodnutí Trumpovy administrativy, k němuž se obratem připojila Netanjahuova vláda, lze chápat mimo jiné také jako přiznání porážky, již obě země utrpěly v posledních letech na půdě organizace ve věci uznání Palestiny a rezolucí kritizujících okupační politiku Izraele.

Americké rozhodnutí o ukončení členství nebylo bleskem z čistého nebe, připravovalo se aktivně několik měsíců a na obzoru bylo ještě déle. Konkrétně od roku 2011, kdy UNESCO jako první z organizací Spojených národů uznalo Palestinu jako členský stát.  V reakci na to na jedné straně Izrael zmrazil platby palestinské samosprávě, současně Spojené státy přestaly platit členský příspěvek UNESCO ve výši okolo 80 milionů dolarů.

Obamova vláda k tomu byla de facto donucena zákonem z 90. let, který vyžaduje přestat přispívat jakékoli mezinárodní organizaci, která přijme jako členský stát Palestinu. Američané přispívali do rozpočtu UNESCO podstatně, celými 22 procenty. Odmítnutí platit mělo navíc ten důsledek, že se Spojeným státům začal načítat dluh za nezaplacené příspěvky. V současnosti činí až 600 milionů dolarů. Jedním z důvodů pro ukončení členství bylo i zastavit nárůst tohoto dluhu.

↗

Rozhodnutí Trumpovy administrativy, k němuž se obratem připojila Netanjahuova vláda, lze chápat mimo jiné také jako přiznání porážky, již obě země utrpěly v posledních letech na půdě organizace. Foto archiv DR

Spojené státy přestávají být řádným členem, konkrétně členem být přestanou k 31. prosinci 2018. Chtějí ale zůstat nečlenským pozorovatelským státem (tedy ve stejné pozici, jakou má aktuálně v OSN Palestina), aby se mohly dále nějakým způsobem podílet na práci organizace. Každopádně ztratí možnost hlasovat, rozhodovat o rozpočtu a směřování UNESCO.

Americké odcházení a horká půda UNESCO

Není to přitom poprvé, co Spojené státy opouštějí UNESCO. V roce 1984, v době kulminující Studené války, se podobně rozhodla Reaganova vláda, oficiálně kvůli korupci panující v organizaci a jejímu ideologickému zaměření proti Západu. Nicméně vláda jiného republikána George W. Bushe se v roce 2002 k členství vrátila, protože UNESCO prý dalo věci do pořádku a zbavilo se i svých protizápadních a protiizraelských předsudků.

Může se tedy situace opakovat a po uplynutí několika let (možná méně než celých osmnácti jako v předešlém případě) se Spojené státy opět stanou členem? Možné to samozřejmě je, nicméně tentokrát je situace podle všeho vyhrocenější. A to ani ne tak mezi UNESCO a Spojenými státy, ale ve vztahu k Izraeli. Výrazněji než v reaganovské éře je totiž klíčem k pochopení celé události těsná provázanost mezi Izraelem a Spojenými státy.

Problém lze stručně shrnout takto: Izrael se snaží zbavit na mezinárodní scéně postavení párii, odsuzovaného za okupaci Palestiny. To se mu příliš nedaří, o čemž výmluvně svědčil výsledek hlasování o členství Palestiny, přesně řečeno o jejím nečlenském pozorovatelském statusu, v OSN v roce 2012, kdy pro hlasovalo 138 zemí proti pouhým devíti včetně České republiky. 41 zemí (včetně zhruba poloviny států EU) se zdrželo.

UNESCO se v tomto smyslu stalo jakousi horkou půdou, bojištěm, kde se zkoušejí důsledky uznání Palestiny na mezinárodní úrovni. V posledním roce organizace těsnou většinou přijala dvě rezoluce kritické k Izraeli a zejména k situaci v Jeruzalémě, první dvě v říjnu 2016 a další v květnu 2017. Izrael se snažil přijetí rezolucí zabránit, ani jednou se mu to však nepodařilo. Rozhodnutí odejít z UNESCO je nepochybně i uznáním této situace.

Spornými body ve vztahu mezi UNESCO a Izraelem však nebyly pouze přijaté rezoluce předložené arabskými státy, ale třeba také výstava o židovské přítomnosti v Izraeli, kterou vedení UNESCO ve své pařížské centrále po protestech arabských členských zemí zrušilo, což zase vyvolalo protesty ze strany Izraele a Spojených států. Výstava byla nakonec odložena o několik měsíců a obsahově upravena, například místo Izraele byla obecně řeč o Svaté zemi.

Nejnověji v červenci tohoto roku odhlasovalo UNESCO, že staré město Hebron, respektive arabsky Al-Chalíl, včetně hrobky patriarchů, budou zapsány na seznam světového dědictví jako palestinské památky a zároveň památky ohrožené.  Ačkoli se jedná o celkem realistické uznání situace, že Hebron/Al-Chalíl se nachází na území Palestiny, které podle konsensu mezinárodního společenství má být základem palestinského státu, přišla ze strany izraelských představitelů, a stejně tak i místní malé skupiny nejextrémnějších židovských osadníků z Hebronu, rozhořčená reakce.

Izolace není dobrá cesta

Jak tedy hodnotit odchod obou zemí, respektive změnu statusu jejich členství, v organizaci? UNESCO, stejně jako jakékoli skutečně globální těleso, reálně nemůže být zcela apolitické. Jakkoli cílem organizace, jejíž historie se píše již bezmála století, je podpora kultury, vědy a vzdělávání, jen těžko se může zcela vyhnout politickým otázkám, které jsou důležité pro členské státy. A otázka Palestiny je nesporně jednou z nich.

Z druhé strany, ani určitá míra politizace neznamená, že UNESCO přestává plnit svou základní roli, totiž ochranu a podporu kulturního a myšlenkového dědictví světa. K tomu nutně potřebuje globální rozměr a členství. A to s sebou zase nese různost pohledů. Není příliš pravděpodobné, že rozhodnutí Spojených států a Izraele budou následovat další země. A to proto, že si na jedné straně uvědomují důležitost kulturního dědictví a na druhé straně pluralitu pohledů na komplikované otázky současnosti.

Odchod jedné ze zakládajících zemí a největšího přispěvatele se dá také hodnotit jako ztráta vlivu, jako jeden z projevů stahování Spojených států do izolace. Trumpovy Spojené státy v současnosti odstupují od klimatických dohod, deklarují, že jim na zájmu globálního společenství nezáleží, protože „Amerika je na prvním místě“. K tomu se dá dodat, že zájmy Izraele jsou zřejmě na místě druhém. Světové společenství ale těžko může krok Spojených států vnímat jinak než jako ústup, ztrátu vlivu, ztrátu postavení.

Dalším rozměrem celé věci je debata o „novém antisemitismu“, které se rozvinula například v některých pravicových českých médiích. Tento „nový antisemitismus“ ve skutečnostni není ani tak skutečným antisemitismem, jako určitým postojem k Izraeli a jeho politice. Antisemitismus v Evropě, také v prostředí komunit přistěhovaleckého původu, je reálný problém. Jeho řešením ale rozhodně není jednostranná podpora Izraele.

Nejen o organizacích, jako je UNESCO, platí, že aktivní podílení se na společné práci je lepší cestou než izolace a stažení se. A je to i lepší pro skutečný zápas proti antisemitismu, zápas, který se, opět, nekryje s bojem za zájmy Izraele. Lze si proto jen přát, aby výzvy některých poslanců českého parlamentu k tomu pozastavit placení příspěvků České republiky do UNESCO letos v květnu neměly pokračování ve snaze napodobit krok dvou z nejbližších spojenců ČR.