Srpen 1988 a cesta do neznáma

Lze stěhovat rodinu z paneláku v Plzni do pohraničí s bryčkou taženou koněm? V létě před třiceti lety to možné bylo, i přes všechny těžkosti dané dobou. Extrémy počasí byly tehdy neznámým pojmem.

Skončil srpen, přízračně horký měsíc, který vzbuzoval dojem, že už se nikdy neochladí a nikdy už nebude pršet. Tak jsme si zvykli žít v tropech, že když se jen nepatrně, jen na 25°C, ochladilo, na našem obnoveném koupališti na Lhotce jsem plavala odpoledne jen já a dvě staré dámy (na staré dámy je vždy spolehnutí).

Plavalo se krásně, na rozdíl od dní, kdy bylo koupaliště narvané tak, že do něj pouštěli další návštěvníky, teprve když někdo odešel. Je na tom vidět, jak snadno si zvykneme na extrémy a jejich nepohodlí, a když se věci pohybují v normálních parametrech, nemáme zájem.

V srpnu 1988 jsme se stěhovali. Už půl roku jsem měla místo v Západočeském divadle v Chebu, půl sezony jsem tam dojížděla, a teď, o prázdninách, jsme se stěhovali i s rodinou do domu, který jsme si tu koupili a trojsměnou bytů k němu vůbec přišli.

Ten dům stál (a stojí dodnes) v obci těsně u státní hranice se Spolkovou republikou Německo, tehdy ještě NSR, a tu hranici daleko do kraje vymezovala skutečně hmatatelná železná opona, stěna z ostnatého drátu, se strážními věžemi každých nevím už kolik metrů. Přímo na stráni nad naším domem stála rota pohraniční stráže, potok, který nám teče pod okny, je potok hraniční. Celé to vypadalo hrozně dobrodružně a pošetile, stěhovat se do takového domu.

Jenže vlivem všech těch okolností a vlivem toho, že kdosi z Chebu se nutně potřeboval přestěhovat do Plzně a ta paní z onoho domu zase chtěla být blíže svým „mladým“, to bylo poměrně levné. Naše poměry a platové podmínky zrovna stačily na úvěr od spořitelny, co bylo nad odhad, dostali jsme od rodičů.

Dům měl tu výhodu, že se v něm dalo rovnou bydlet. A po poradě s rodinou jsme dospěli k názoru, že „to už brzy praskne“ – moje angažmá v divadle se zdálo být toho praskání příznakem.

Stěhovali jsme se z plzeňského sídliště pěšky, měli jsme totiž v tu dobu koně, k němu bryčku, a přece nepovezeme koně a vůz na náklaďáku! Byla to cesta skutečně osudová, cesta, která nevedla zpátky.

Img-8108Cesta za novou existencí se jevila jako cesta do ráje. Foto Valašské muzeum v přírodě

Ráno jsme vyšli z bytu na plzeňském sídlišti, kde byly už všechny věci sbalené a nábytek připravený na stěhovací auto, vynesli poslední zbytky do popelnice, zapřáhli kobylu, kterou jsme měli ustájenou do té doby u jednoho člověka ve staré, ještě rustikální obci Bolevec, kterou paneláky obklopovaly a ukrývaly ve svém středu, a vyrazili na západ.

Ještě předtím jsem po dlouhém rozhodování vynesla k popelnici svázané komínky knížek, které mi nevzali v žádném antikvariátu. Mezi nimi byly i Marxovy a Engelsovy spisy po rodičích, nahoře ležel Komunistický manifest. Komínek převázaný provázkem jsem postavila vedle popelnice s tím, že tohle už číst nebudu (toho roku jsem složila svou poslední zkoušku z marxismu).

Té pošetilosti! Kolikrát od té doby jsem Komunistický manifest potřebovala a neměla, k citacím, do hry nebo dramatizace, k vyvracení stereotypů a předsudků, k výkladu o tom, co to je ono strašidlo komunismu a opium lidstva! V žádném antikvariátu nebyl! (a internet, podotýkám, byl ještě téměř neznámé slovo).

Cesta k hraničnímu pásmu
Toho srpna 1988 bylo horko jako letos, ale příroda ještě tolik nespěchala, po polích Tachovska a Chebska ještě jezdily kombajny východoněmecké provenience, ti hrdinové tehdejších žní a televizních zpráv, a jejich kombajnéři na nás vesele mávali. Táhli jsme s naší bílou kobylou a bryčkou a hordou dětí, vlastních i spřátelených, po strništích, ocas a hříva koně v srpnovém slunci byly zlaté jako u koně Zlatohříváka z Prince Bajaji.

Ušli jsme denně asi dvacet kilometrů, to není mnoho, ale taková výprava se pohybuje kupodivu pomalu, někde je cesta pro koně neschůdná a musí se vracet, někde je přes vodu jen úzká lávka a musí se hledat brod, přestávka na jídlo musí být dlouhá, protože než se všechno sundá z bryčky, rozloží, udělá oheň, a pak zase všechno sklidí včetně ohně – to se za hodinu nedá.

Taky se někdy přihodil menší úraz a jeden den jsme museli zůstat na místě kvůli jakési střevní chorobě, kterou ochořely mladší děti (možná jim bylo špatně z kukuřičných klasů, které chroustaly, kdoví, čím bylo to pole postříkané).

Ale cesta se po těch dvaceti kilometrech dala za týden klidně zvládnout, mezi Plzní a Chebem je zhruba sto kilometrů. Měli jsme na ní vytipovaná místa noclehu, potřebovali jsme totiž vždy nějakou stodolu nebo jakýkoli přístřešek pro koně, naše Lukava si totiž pod širým nebem nikdy nelehla, a tudíž by si neodpočinula před další etapou.

Jedno námi vytipované místo bylo na Tachovsku v obci, kde jsme věděli, že má chalupu, takový starý statek, Milan Knížák. Byli jsme si naprosto jistí, že Knížák, guru uměleckého odporu, nás přenocovat nechá, i když se osobně neznáme. Opovážlivě jsme tam dorazili už dost pozdě, za soumraku, a velmi se ochladilo.

Knížák nebyl přítomen, což bylo možná štěstí, kdoví, jak bychom u něj pochodili. Naštěstí nás nechali přespat jeho sousedé, kteří nám dokonce pomohli udělat novou oj k vozu (starou jsme zlámali). Jinak jsme spávali ve stodolách u kravínů a vlastně nikdy se nám nestalo, že by nás místní z něčeho podezírali (ani z toho, že jim to třeba zapálíme, jakkoli kouřili tehdy skoro všichni).

Ta naše cesta za novou existencí se jevila jako cesta do ráje: do krásného kraje, do vlastního domu, za dobrou prací, mezi lidi spřízněné volbou. A taky do neznáma.

V noci mezi 20. a 21. srpnem jsme se ocitli pod Dylení, v obci u hranic, kde měl chalupu jevištní mistr z chebského divadla. Byli jsme u něj ohlášeni, spoléhali jsme na to, že poslední chladnou noc děti přečkají u něj v chalupě a dospělí s kobylou přespí v blízké stodole, kde nám to dojednal. Sama obec byla už v hraničním pásmu.

Na silnici nás zastavili muži se žlutou páskou na rukávě a zakázali nám tam bez povolení vjet. Pršelo a měli jsme s sebou osm dost malých dětí. Oháněli jsme se jménem jevištního mistra a jeho pozváním, ale nebyly mobily ani telefony v tom kraji pod Dylení, nebylo jak se dobrat jeho pomoci, když nás k němu pomocná pohraniční stráž nepustí.

A chlapi se žlutou páskou říkali: „Víte vy, jaké je dnes datum?“ A my jsme to věděli, a co? „Nemůžete se courat jako skupina kolem hranic,“ říkali ti s páskou. A co bychom mohli způsobit? divili jsme se my. Myslíte, že s bílým koněm a šnečí rychlostí bychom zrovna 21. srpna překročili hranici?

To si asi nemysleli, ale pod samopaly nás obrátili dolů do městečka Žandov, kde jsme neměli vyjednáno nic, už byla tma, pršelo, do Chebu daleko, bylo jim to jedno.

Část výpravy ztratila morálku a ráno se po nepohodlné noci kdesi v kozím chlívku odebrala do Mariánských Lázní vlakem a pak do Prahy. My se zbytkem výpravy jsme došli až do cíle, uvítala nás rozbořená mariánská loreta a vojenská hláska, kousek níž románská věž hradu a pod ním náš dům.

Ochrana penězi
Od toho srpna do listopadu příštího roku jsme si užili mnoho kontrol pohraniční stráže, ale za rok ta železná opona opravdu padla. Hlásku vojáci rozebrali a chatu opustili, loreta byla na náklady německého rodáka a majitele cihelny Antona Harta opravena, naopak rota PS stojí na protějším kopci vybydlená a zpustlá. Mohly v ní být klidně byty, bylo tam všechno potřebné.

Letošní léto jsme na stanici Vltava kromě údajné sedmivteřinové pornografie na téma plavání vysílali všechno možné o Africe. Bezpočet literárních děl, komentované hudby, rozhovorů a besed s opravdovými znalci africké společnosti. Kdo chtěl, mohl se hodně dozvědět o problémech, dějinách a vývoji černého kontinentu. A do toho na nás z novin štěkaly titulky, že nepřijmeme ani jednoho imigranta. A když se pan předseda vlády vrátil z Itálie, vysvětlil nám, že je to všechno o penězích (tak doslova to řekl).

Srpen roku 1988 byl, jak se už brzy ukázalo, cestou do většího neznáma, než jsme si dovedli představit. Pohyb v tom neznámu byl dobrodružný, zajímavý a navzdory těžkostem nadějný. Letošní srpen, už tím suchem, při kterém potok před naším domem, vždy plný vody, vyschl tak, že se objevily ostrovy naplavenin, které slabý proud odložil cestou, budí obavy. Ti, kteří nám garantují, jak nám zařídí ochranu penězi (protože o tom to je), očividně nevědí, o čem mluví.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Paní Zemančíková, Úterý, 4.Září 2018, 08:16:47

Já sice Manifest doma ještě mám, ale citace v případě potřeby stejně hledám na internetu. Je to pohodlnější. Můžete to zkusit:
https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1848/manifest/index.htm

Img_20171022_151233

Roman Černík - vysokoškolský učitel, Ves Touškov

A my šli o rok dřív do Aše Úterý, 4.Září 2018, 09:32:12

Aleno, to je parádní vzpomínka, díky, zažil podobnou věc batohy se vším, co jsme měli a malou BioMashu v Romanpředškolním věku za ruku a cesta vlakem do Aše! V Hazlově nastupovala pohraniční kontrola a do Aše města se jelo kolem drátů.
Díky a srdečné pozdravení.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.