O přírodě jako chlívku a hřišti

Alena Zemančíková

Lidé dnes tráví více volného času v přírodě. Znamená to, že ji více respektují a mají o ni skutečný zájem?

V jarních novinách se objevily série souvisejících, avšak z diametrálně odlišných pozic viděných zpráv. Z jedné strany jde o to, že v našich lesích panuje nikdy nebývalý ruch, což ruší zvěř do té míry, že téměř všechny druhy přecházejí na noční způsob života, skrývají se před lidmi do míst, kde nenacházejí dostatek potravy, z toho důvodu hladovějí a zdravotně trpí. Myslivecké svazy v součinnosti s vládou uvažují o omezení vstupu do lesů, respektive o stanovení chráněných zón, kde by se zvěř mohla v klidu množit a vychovávat mladé.

Zpráva mě překvapila. Moje zkušenost s pohybem v lese je taková, že nejvíc se v něm vyskytují lidé, opatřující si dřevo na topení. To je činnost, při níž člověk vydává skutečně nepříjemné zvuky (respektive vydává je motorová pila, kterou při tom používá), a pak je tu samozřejmě auto či traktor, kterým dřevo musí odvézt. To je hlavní účast člověka v lese v  krajích, nevynikajících žádnou zvláštní turistickou atraktivitou (pouhá krása lesního prostředí mezi atraktivity nepatří).

Dost velkou paseku pak také nadělají v lese houbaři na podzim, o něco menší borůvkáři v létě, ale z toho se les zatím vždy vzpamatoval. Když jsem v 80. letech 20. století pracovala jako lesní dělnice, hajní o víkendových službách dost přísně kontrolovali, aby se nejezdilo auty do lesa. To bylo ovšem mezi lidmi mnohem méně aut než dnes a jejich majitelé byli méně sebevědomí. Taky si svých nesnadno získaných aut víc vážili a nepouštěli se s nimi do terénu. Terénní vozidlo soukromník neměl.

Zákaz vjezdu do lesa byl v podstatě respektován a jeho porušení pokutováno. Dnes, zdá se mi, si hajný vůbec nedovolí pokutovat někoho, kdo s autem jede po lesní cestě — ostatně si jím často sváží vlastními silami nachystané palivové dříví, o čemž hajný vědět musí, jinak by to byl pych.

Jestli po lesích jezdí čtyřkolkáři, je to hrubý přestupek. Takové jízdy po lese hrozí zejména bývalým vojenským újezdům a pohraničnímu pásmu, kde byly cesty pro vojenské účely vyasfaltovány či na nich jsou položeny betonové panely. Jet na kole v Brdech ze Strašic do Holoubkova (je to z kopce) je doslova otřásající zážitek, kolo, i sebelépe vypérované, poskakuje po panelové, kdysi vojenské cestě a člověk si tenhle požitek dopřeje opravdu jen jednou, kdy ještě neví, jaké to je. Cesta byla původně vybudována pro vojenská vozidla, čtyřkolka to zvládne a je jí to málo.

Kdyby bylo hospodářství přirozenější, predátoři by nepáchali takové škody. Foto big-ashb, Flickr.com
×