Stará a nová levice. Poznámky k diskusi, která se nekonala

Ernst Fischer

Autor, rakouský marxista a velký příznivec československého reformního pokusu roku 1968 v textu z roku 1969 napsaném pro německý Zeit, vysvětluje, v čem tkvěl význam zdejších snah v evropském a světovém kontextu.

Nová levice, jak se vytváří ve světě pozdního kapitalismu, není nějaký efemérní jev, pouhá móda, jak si mnozí myslí. Nikoli, jde o výraz hluboké společenské, politické, duchovní krize. To, co mají mladí rebelové společné, je tušení, že se v mlžném oparu blahobytu chystají katastrofy — nejen atomová válka, ale totální odlidštění.

Mnozí prchají do umělých rájů, přesto je dost těch, kteří vedou novou formu partyzánské války připravujíce totální revoluci. Mají zažité, že samotné ekonomické a politické převraty nedostačují, že se to neobejde bez kulturní revoluce, to jest bez osvobození člověka od prastarých norem a tabu, bez druhého stvoření člověka.

Když jsme se rozhodovali pro levici my, byla situace mnohem méně komplikovaná. Rozpor výrobních sil a výrobních vztahů, již zcela nepřiměřených, byl ještě stále reprezentován proletariátem, jakkoli již tehdy mohli významné proletářské vrstvy ztratit víc než své okovy.

Dělnická třída byla nesporně dějinný subjekt revoluční nutnosti. Sovětský svaz, první a jediná země, ve které dělnická třída svrhla kapitalismus, byl přes narůstající politické deformace vedoucí silou mezinárodního revolučního hnutí. Zdálo se, že světová hospodářská krize a fašismus ohlašují brzký konec kapitalismu, a to že mluví ve prospěch spojení všech pokrokových sil pro záchranu světa před pádem do barbarství.

Dnes už je vše jinak. Obrovský rozvoj výrobních sil v nejrozvinutějších kapitalistických industriálních společnostech, strukturální proměna dělnické třídy, nejen biologický, ale i sociální protiklad starých a mladých, revoluční průlom ve třetím světě, velmocenská politika Sovětského svazu a vznik velmi rozdílných forem společnosti, která už není kapitalistická, rozdílností, které vedly ke konfliktům mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou a mezi sovětskou mocí a československým lidem — to vše vytvořilo zcela novou situaci.

Obrovský růst výrobních sil v nejrozvinutějších industriálních společnostech měl dva důsledky:

  1. Rychlý nárůst opravdových i falešných potřeb a jejich částečné uspokojování;
  2. Vzrůstající diskrepanci mezi nevyužitými možnostmi a společenskou realitou, která za nimi zaostává.

Pořád ještě platí Marxův objev: rozhodující agens společenského vývoje je rozpor mezi vpřed se deroucími výrobními silami a retardujícími výrobními vztahy. V souhrnu oněch vpřed se deroucích výrobních sil ovšem získávají ty duchovní určující pozici vůči materiálním.

Kapitalismus je dokonale schopný přizpůsobit se materiálnímu rozvoji výrobních sil. S čím se nemůže vyrovnat, to jsou potřeby, které jdou za ty materiální, potřeby těch nejkvalifikovanějších a nejcitlivějších, totiž nevyčerpatelná produktivní (výrobní) síla fantazie.

Mocipáni se všemožnými prostředky snaží manipulovat fantazii a zahltit jí fakticitou. Osvobodit fantazii, aby mohla působit jako společenská produktivní síla, proto náleží k nejdůležitějším úkolům revolucionářů. L’imagination au pouvoir — „Moc fantazii!“, (Běžný český překlad „Všechnu moc imaginaci“ nelze v tomto kontextu použít — poznámka překladatele) heslo nové levice v Paříži. Většina starých stran a organizací disponuje hotovými doktrínami a programy a ničeho se nebojí tolik jako výbušné síly fantazie.

Nová levice v kapitalistických industriálních zemích bohužel v mnoha směrech nepochopila československé události, pohrdlivě odbyla revoluční humanismus jako revizionismus a ač sice neschvalovala vojenskou invazi, avšak nepřímo ji ospravedlňovala. Vyčítala nenásilné demokratické revoluci, která vznikla na základě již nikoli kapitalistických výrobních vztahů, že údajně nebyla revoluční, když ihned neustanovila systém rad.

Tito netrpěliví kritikové přehlížejí postupující proces vývoje, který byl nejprve bojem o reformy, a přesto přijímal stále více revoluční charakter. Boj o obnovu, který začali intelektuálové a postupně nacházel podporu u části stranického aparátu, narážel nejprve na nedůvěru vydatné části dělnictva, aby nakonec vyvolal v život takový svazek dělnické třídy a intelektuálů, jaký neměl a nemá obdoby.

Začalo to reformním hnutím; a s čím větším nasazením a uvědoměním se na něm podílely masy pracujících v podnicích, tím více se toto hnutí stávalo revolučně-demokratické. Změnilo se v druhou revoluci se stále zřetelnějšími prvky přímé demokracie, v přeměnu všech lidských vztahů.

Z mrzuté apatie lidí, z jejich pasivní rezistence a egoistického snažení o drobné privátní výhody se pozvedl lid do sféry solidarity, společenského zájmu, sebeurčení a otevřené laskavosti, na úroveň skutečného socialistického uvědomění. V těch několika měsících své demokratické revoluce poznali Češi a Slováci štěstí.

Ve shodě s novou levicí považuji americký imperialismus za úhlavního nepřítele. Ale právě tomuto imperialismu prokázalo sovětské stranické vedení invazí z 21. srpna 1968 tu největší službu.

Nejenom znovu stmelila znesvářené síly imperialismu a dodala očividné argumenty pro jejich antikomunismus, ale také odradila miliony antikapitalisticky cítících lidí a zničila v dlouhodobém horizontu největší šanci evropského socialismu. Masy pracujících lidí v nejrozvinutějších evropských industriálních zemích si nepřejí socialismus podle moskevského či pekingského mustru.

V československém vývoji roku 1968 jsou k rozpoznání četné rysy, které odpovídají tužbám evropských dělníků a intelektuálů. Jistě, nevznikl tu žádný model, který by se dal hotový dodávat až do domu, spíše mocný impuls pro jednu generaci. Pro generaci těch, kteří cítí antikapitalisticky, ale nestačí jim staré levicové partaje, které neví co si počít se svými zkostnatělými programy a stanovami; generaci těch, kteří si přejí plnou svéprávnost a sebeurčení.

Nejspíše jdeme vstříc totální katastrofě; to, co se proti ní chaoticky chystá, je totální revoluce. S krutou a doposud nevídanou důkladností se likvidují všechna tabu: ideologická, morální, sexuální. Nic z toho, co bylo tradováno, nemá nadále platit, v dobrém ani špatném.

Jak se to jeví, každý program zesměšňuje sám sebe, každé slovo se stává frází, každý čin rozporuje své ospravedlnění. Kdo by mohl očekávat od mladé generace, které se genocida ve Vietnamu prezentuje jako obrana svobody, okupace Československa jako mezinárodní pomoc, znásilnění jako normalizace, imperialismus jako princip internacionálního řádu nebo jako rozvojová pomoc, kdo by od této generace mohl očekávat, že by snad byla ochotná brát za platnou jakékoli hodnotu, uznat jako rozumné jakékoli pravidlo?

Odmítám teror, i zleva. Ale zastánci „civilizované války“ s napalmem a biologickými zbraněmi, ti hodnostáři, pro které není žádná rána z nemilosti vůči levici dost brutální, jsou zcela nedůvěryhodní pokrytci, když zatracují mladičké pachatele násilí jako vyvrhele lidstva.

My, staří mužové staré levice, jsme se neodtrhli od humanistické tradice — ale i my máme příliš často pocit, že když už riskneme použít slovo „humanismus”, měli bychom si pak vypláchnout ústa, protože ho příliš mnoho špinavých tlam zneužívalo k svatořečení gaunerství. Negace všech zákazů a přikázání, totální nihilismus, který fakticky zachvátil všechny oblasti — to může tu a tam vyděsit i ty, kteří jsou odhodláni k revoluci.

Ale pravděpodobně není jiný způsob, jak rozplést gordický uzel všeobecné represe a manipulace, a pravděpodobně takové totální „Ne” musí předcházet před převratem, jemuž není v minulosti podobného, který je mnohem víc než jen ekonomický a politický převrat, víc než přechod moci z rukou staré privilegované vrstvy do rukou té nové. Když nová levice s takovým důrazem mluví o kulturní revoluci, míní se tím právě, že se musí radikálně změnit nejen výrobní vztahy, dělba moci, sociální struktury, ale celý způsob života, aby se umožnilo sebeurčení každého člověka a aby se odstranila každá forma panství člověka nad člověkem.

Ale zbývá otázka: Neusilovala o totéž každá velká revoluce? A výsledek?

Lépe než kdy jindy dnes víme, že žádná revoluce nedosáhla cíl svého snažení, že uskutečnění bylo vždy zklamáním: rok 1789 nepřinesl svobodu, rovnost a bratrství, ale panství kapitálu a roku 1917 nevznikla beztřídní společnost, nýbrž panství byrokratického mocenského aparátu. Pokaždé, když se revoluční menšině podaří podnítit masovou akci, jsme konfrontování s problémem spontaneity a organizace.

Lenin ve své teorii revoluce podcenil spontaneitu, anarchističtí antiautoritáři ji přeceňují. Když si nějaká strana nárokuje výhradně pro sebe vedoucí roli, když tato strana ve jménu revoluční disciplíny povýší princip byrokratického centralismu na zákon, když si osobuje, že bude ze shora vše řídit, regulovat a organizovat, pak už v sobě revoluce nosí zárodek budoucího panství stranického aparátu. Revoluční hnutí proto musí dbát o to, aby mu nebylo stranickým aparátem oktrojováno organizační schéma, ale aby si spíše organizovalo svojí spontaneitu z vlastní iniciativy.

Na druhou stranu se každé revoluční hnutí ocitne v momentu, kdy už nemůže improvizovat a kdy je pro centralizaci sil potřebný určitý generální štáb, aby prosadil dvojvládí proti centralizované moci reakce, a nakonec uchopil veškerou moc.

Kdo ale uchopí moc? Ulice, jak to žádají mnozí anarchisté? Kdo je to ulice, jakou má houževnatost a jakou způsobilost založit nový řád, který by už nebyl autoritářský? Nebo masy?

Jak dlouho přežívají masy jako akceschopné organismy, kdy se rozpadnou a nechají se reprezentovat korporacemi? Jakým způsobem sjednotit přímou demokracii s výkonnými orgány, s institucemi a aparáty, které se nestanou nepostradatelnými přes noc?

Jako optimální řešení se nabízí co nejdůslednější systém rad. Avšak nezapomínejme: Ruská revoluce začala se systémem rad a výsledkem je panství byrokratického aparátu s formálním parlamentem, ještě bídnější než buržoazní parlamentarismus. Jde tedy o to, zajistit od počátku systém rad před vyprázdněním, před jeho odumřením jako pouhého slovního strašáku. Ale jak?

Všem odpůrcům pluralismu v nových společenských podmínkách, všem apologetům systému jedné strany oponuji: prostě už jen koncentrace moci v rukou jedné strany vede nevyhnutelně k deformacím systému rad a k moci jednoho mocenského aparátu. I rady mohou být k užitku jen tehdy, pokud se v nich odehrávají opravdové kontroverse, jen tehdy, pokud je možná opozice.

Odumření stran starého stylu si lze jistě co nejvroucněji přát. Avšak tyto strany a další tradiční organizace existují a nejeví pražádnou ochotu zemřít. Kritizovat je a odhalovat jejich dalekosáhlou integraci v buržoazně-kapitalistické společnosti, to je jedna věc.

Jejich čistě kvantitativním požadavkům na větší mzdy, více volného času, více sociálního zákonodárství, více konzumu, více aut, více hlučné nudy a komfortního odcizení čelí nová levice kvalitativními požadavky. Přesto: pokud nová levice nahlíží tyto staré strany a organizace souhrnně jako pevné součásti buržoazně-kapitalistické společnosti, jako neschopné změny, a proto jako nepřítele za všech okolností, pak staví barikády proti svým vlastním šancím.

Levicová taktika proto musí být extrémně pružná, od úsilí o dosažení pevného svazku nejrůznorodějších organizací a uskupení až k pokusům roztříštit zkostnatělé strany, aby se z nich vyrvalo, co v nich ještě žije — co tudíž nezůstává, jak to je. Nechci arogantně dávat nevyžádané rady, jen varovat před sebeizolací nové levice a připomenout, že existence starých levicových organizací, jakkoliv pochybných, se nepřekoná jen radikálními frázemi a že v těchto organizacích staré levice se vyskytují síly, které nejsou až do morku kosti integrované, nýbrž jsou schopny se změnit a nacházejí se uprostřed procesu takové změny.

Dokud přetrvávají křiklavé ekonomické protiklady mezi starými industriálními zeměmi a třetím světem, dokud není překonán tento nerovnoměrný rozvoj a není zajištěno uspokojování základních potřeb všech lidí ve všech zemích, dokud je svět rozdělen k prospěchu jednoho a škodě druhého, potud bude existovat panství člověka nad člověkem a moc si bude vynucovat zneužití, které je v její podstatě.

Jsem pro nesnášenlivost vůči všem formám útlaku, pokrytectví, násilnickému a svatouškovskému imperialismu — ale jsem také pro to, abychom se my na levici vzájemně neparalyzovali netrpělivostí a nesnášenlivostí. Měli bychom definitivně odvrhnout falešnou myšlenku monolitické levice a dospět k bojovému společenství všech levicových sil. Neobejdeme se bez odvahy ke konkrétní utopii, ale právě proto by bylo lehkovážné živit iluze.

Jen bojové společenství všech levicových sil umožňuje revolučně sjednotit svět ve vší jeho rozmanitosti. A tento sjednocený svět — lidstvo probuzené k vědomí sebe sama — představuje zároveň předpoklad toho, aby výsledky budoucí revoluce nebyly takovým zklamáním jako všech předchozích, aby konečně moc neměnila pouze svého vlastníka, ale aby odumřela.

Text publikovaný v Die Zeit č. 29, 18. července 1969 přeložil MARTIN PROFANT.

    Diskuse
    JP
    August 25, 2018 v 14.40
    Vlastně nejvyšším projevem uznání k tomuto - už tak starému, ale přece tak aktuálnímu a svěžímu - textu bude to, když se ponechá bez jakéhokoliv dalšího komentáře. Je tu vyřčeno prakticky všechno, a bylo by zbytečné, či spíše přebytečné k tomu ještě cokoli dalšího přidávat.

    Snad jedině ta tehdejší bezpodmínečná víra v revoluci se dnes jeví poněkud příliš optimistická a entuziastická; ale to naprosto nic nemění na samotném faktu potřebnosti a nutnosti zásadní systémové změny, jiným slovem revoluce.
    August 25, 2018 v 22.27
    Já už na bojová společenství nevěřím.
    August 26, 2018 v 11.17
    Fischerovo bojové společenství všech levicových sil by mělo "revolučně sjednotit svět ve vší jeho rozmanitosti." Ve vší rozmanitosti asi bojové splečenství sjednocovat nemohlo, protože k rozmanitosti světa patří i pravice.
    JP
    August 26, 2018 v 12.20
    Sjednocený rozmanitý svět
    Ano, bezprostředně má pan Kubička samozřejmě pravdu. Ten projekt "sjednocení světa pod praporem (rozmanité) levice" je sám o sobě rozporuplný. Svou logiku může mít jenom za podmínek ještě přetrvávajícího (v šedesátých létech) marxisticko-emancipačního étosu, spojeného s přesvědčením, že všichni lidé tohoto světa (s výjimkou nepatrné menšiny vykořisťovatelů) sdílí společnou motivaci o zřízení všeobecně spravedlivého, solidárního, humanistického světa, kde cílem a smyslem všeho bude sám člověk, v plném horizontu všech jeho bytostných schopností a potenciálů.

    Ano, takováto představa všeobecně homogenního, společnou ideou dobra a humanity vedeného světa se skutečně ukázala být iluzí. Stejně tak jako se ukázala být iluzí křesťanská představa o "Království božím na zemi". Vždycky tady budou takoví, kteří nechtějí pospolitost, nýbrž individualismus, nikoli solidaritu, nýbrž dravost.

    A nedá se nic dělat, ale naprosto měl pravdu už Hérakleitos, se svou centrální ontologickou tézí, že dokonalá harmonie (a tedy všeobjímající láska) na tomto světě nikdy nebude možná, že tady vždycky bude (a musí) být přítomna i druhá základní ontologická komponenta veškerého bytí, totiž síly negace ("nenávist"). (Ten samý princip ostatně v samotném závěru své "Markéty Lazarové" vyjádřil i Vladislav Vančura.)

    Takže tedy: máme jednou provždy pohřbít ten projekt, ten sen o "sjednoceném světu ve vší jeho rozmanitosti"? A máme se jednou provždy smířit s tím, že tento svět zůstane roztržen na navzájem nesouvisející, vzájemně konkurující, vzájemně se potírající a vzájemně se nenávidící houfce, zájmové skupiny a názorové frakce?

    Nežli bychom příliš rychle učinili takovýto závěr, vraťme se opět zpátky k Hérakleitovi.

    On totiž říká dvě věci, které si vlastně navzájem odporují - a přesto jsou obě naprosto správné.

    Na jedné straně jak řečeno on říká, že ten moment negace tady vždy musí být (jinak by naprosto ustrnul jakýkoli vývoj, zavládla by totální stagnace, a to sice právě v té všeobjímající homogenitě respektive lásce). I když tedy by v celém světě, v celém kosmu zvítězila a zavládla láska, harmonie - pak na úplném konci všech věcí, veškerého vývoje musí nastoupit ten moment absolutní negativity, aby opět dodal impuls pro nový cyklus, pro nový pohyb, pro další vývoj.

    Takže tedy v tomto smyslu je ten moment negativity tím nejdůležitějším, naprosto konečným principem, který svět a vůbec bytí zachraňuje před naprostým znehybněním, a tedy zánikem.

    Jenže: na straně druhé je to ten samý Hérakleitos, který tvrdí, dokládá a dovozuje, že v samotném procesu t v o r b y jsoucího světa je to naopak ten princip "lásky", princip homogenity, který je hodnotou vyšší a momentem progresivnějším - neboť je to právě on, kdo dokáže nesouvisející, protikladné části spojovat dohromady v jeden vyšší, integrovaný celek. On dokáže překonávat zdánlivě nepřekonatelné protiklady, a jedině tímto jejich spojováním, syntézou ve vyšší, homogenní celky dokáže vytvářet útvary, entity složitější, komplexnější, a tedy kvalitativně a vývojově vyšší.

    A tak - co teď s tím? Jak řečeno, Hérakleitos zde tvrdí dvě věci, které si navzájem protiřečí, a přece jsou zcela evidentně obě naprosto správné.

    Když se tedy podíváme zcela konkrétně na danou záležitost - je možno nějakým způsobem konec konců v jeden jediný provázaný celek spojit, zharmonizovat, zhomogenizovat celý tento svět? A to znamená: je možno přece jenom nějakým způsobem překonat ten odvěký protiklad mezi levicí a pravicí?

    Jak první dílčí odpověď můžeme konstatovat: pravici jako takovou principiálně odstranit, zrušit možné není. V tomto ohledu má pan Kubička naprostou pravdu.

    Nejen že to není možné z důvodů ryze objektivních (dejme tomu evolučně-psychologických); ale jak nám sděluje Hérakleitos, není to možné (a vůbec žádoucí) z hlediska principiálního, ontologického. Určitá míra negativity zde musí být provždy zachována, aby nezavládla stagnace.

    Takže ten protiklad, to napětí mezi levicí a pravicí tady bude vždy.

    Ale - to co je rozhodující, je to, v j a k é f o r m ě má tento protiklad přetrvávat; zda v podobě trvalého vzájemného sporu, zášti a nenávisti, anebo zda je přece jenom možno vytvořit nějakou formu jinou, kultivovanější, kde by sice zůstaly zachovány zásadní rozdíly v životních a světonázorových postojích, ale nicméně by zde v zásadě převládala půda pro vzájemné porozumění.

    Zkusme si dát příklad z jiné oblasti: mužský a ženský princip také vždy budou odlišné, protichůdné, a ženský a mužský pohled se provždy budou lišit v názoru na to, jak řešit otázky a problémy života.

    A přesto se zdá, že je možno vytvořit takové podmínky, že ten ženský a mužský princip sice nadále zůstávají rozdílné a protichůdné - ale že se nicméně podaří právě tuto rozdílnost spojit v jeden harmonující celek, kdy oba se navzájem více doplňují a obohacují, nežli se spolu sváří.

    Takže o něco takového se do budoucna musí pokusit lidstvo jako celek i ohledně vztahu principů pravice a levice, pokud nechce zůstat stát na - o sobě velice primitivním - vývojovém stupni jejich neustálého vzájemného sváru a holé negace.
    August 26, 2018 v 13.46
    Někdy bohužel mívám jakýsi neblahý pocit, že existují i takoví levičáci, kteří si myslí, že oni se nemusí vůbec o nic snažit, nemusí na sobě pracovat nebo třeba mohou být i jakkoli sprostí, protože oni přece stojí na té správné straně "barikády" a tudíž samosebou jim jde o dobro.
    August 26, 2018 v 14.31
    Ernst Fischer k Maďarsku 1956 a a Československu 1968
    Na rozdíl třeba od Sartra v roce 1956 Sovětskou intervenci podpořil. Byl jeho odlišný postoj v roce 1968 důsledkem názorového vývoje? Nebo odmítal násilí jen pokud bylo proti těm, se kterými se mohl shodnout? Maďaři v roce 1956 chtěli svobodné volby, tak daleko to u nás nedošlo.

    Tento článek nasvědčuje tomu, že Ernst Fischer se ani ke konci života demokratem nestal.
    JP
    August 27, 2018 v 12.44
    Kdo je demokrat?
    Je nutno si uvědomit, že ty maďarské události v roce 1956 měly konec konců podstatně jiný charakter, nežli v Československu roku 1968.

    Přestože původně ten maďarský vývoj také začal jenom snahami o demokratizování socialismu, velmi rychle se přeměnil v hnutí směřující jednoznačně k nastolení kapitalismu, a dokonce i s výraznými elementy fašismu. (Ten samý efekt se ostatně projevil i v roce 1989, kdy protesty proti vládnoucímu režimu někdy ze všeho nejspíše připomínaly pochody neonacistů.)

    Takže jestli Ernst Fischer byl či nebyl demokrat? - To bychom se napřed museli dohodnout na tom, jaká je vlastně definice toho, "být demokrat".

    Žádný přesvědčený komunista samozřejmě nikdy nemůže být "demokratem" v tom smyslu, že se národ u volebních uren rozdělí, rozeštve na nesmiřitelné názorové skupiny a frakce, a že nakonec to stejně vždycky vyhrají kapitalisté, protože drží ve svých rukou reálnou ekonomickou moc. Které se nakonec všichni musejí podřídit.

    Přesvědčený komunista je "demokratem" v tom smyslu, že chce zavést společnost bezvýhradné existenční, materiální rovnosti všech se všemi. Kde nikdo nebude mít privilegované postavení vůči jiným jenom proto, že díky svému soukromému vlastnictví výrobních prostředků může vykonávat reálnou moc nad životy druhých.

    Ta formální (buržoazní) demokracie skutečně nikdy nebude kompatibilní s demokracií substanciální; tedy s takovou demokracií, která se nespokojí jenom se samotnou existencí volební urny, nýbrž která hledí na reálný výsledek.
    JP
    August 27, 2018 v 12.54
    Pravice a levice a princip lásky
    K tomu výkladu o vztahu politické (a ideové) pravice a levice z hlediska Hérakleitových ontologických principů "lásky" a "nenávisti", tedy integrace a rozporu, je možno připojit ještě tolik, že i zde vlastně nachází své uplatnění to biblické "miluj nepřítele svého".

    Tato Ježíšova mravní výzva směřuje k tomu, překonat přirozenou averzi levice k pravici a naopak, a směřovat k pochopení nutnosti a nevyhnutelnosti vzájemné koexistence, přes všechny přetrvávající názorové rozdíly.
    MP
    August 27, 2018 v 17.27
    Překládal jsem Fischerův text jako historický dokument a jednalo se mi o jeho hodnocení Pražského jara. Právě o hodnocení z pozice přesvědčeného komunisty, který prožívá definitivní zrušení ambivalence hnutí v jednoznačné pádu do panzerkomunismu.

    Nicméně když už ho diskutující čtou jako aktuální text, dovolím si Fischera hájit v jedné věci:

    Rozdělený svět

    a) Z textu je zjevné, že se zde jedná o problém tiersmondismu, stačí se podívat o dva odstavce výše. Ostatně vedle třetího světa tu vystupuje jako specifická, do žitého světa stoupenců západní nové levice nepříslušející doména, i Československo.

    b) Sjednocení světa ve vší jeho rozmanitosti znamená pochopitelně: s respektem k této rozmanitosti. Nejde o homogenizaci světa, ale o kantovské non singulorum, sed universorum --Fischerovo "lidstvo probuzené k vědomí sebe samého" je explicitní aluze na Kantovo Der Streit der Facultäten.

    c) Proto se jedná o pouhé bojové či méně provokativně řečeno akční spojení sil usilujících o emancipaci. Tedy sil, které nespojuje jedna jediná ideologická doktrina jako spojovala komunistické hnutí. To mohlo o takové vedoucí úloze uvažovat jen proto, že bylo přesvědčené o roli proletariátu jako výsadního reprezentanta revolučního osvobození. Fischer teprve v roce 1968 výslovně připouští, že strukturální proměna dělnické třídy už toto přesvědčení učinila nehájitelným.

    Unifikace není možná na úrovni "prvního" (industriálního pozdněkapitalistického) světa -- kde je třeba, aby kooperovaly různé levicové skupiny bez sektářských přehrad, a tím spíše už ne na úrovni různých světů -- reformní komunisté si, při stejném úsilí o lidské osvobození, nutně kladou v Československu 1968 jiné cíle a používají jiné, své situaci odpovídající prostředky než mladí rebelové v Paříži či Chicagu.

    Nemyslím, že by k rozmanitosti světa nutně patřila pravice (a levice).

    PK
    August 27, 2018 v 20.49
    No tak hlavně že "úhlavním nepřítelem je americký imperialismus"
    A to tváří v tvář sovětské agresi v Československu.

    Tihle západní bolševici, staří i noví, jsou všichni stejní, jako přes kopírák. Nic se nenaučili, nic nepochopili. Ani za těch 50 let - vlastně za 80 let, které uplynuly od paktu Hitler-Stalin.
    August 27, 2018 v 21.03
    Budapešť 1956 a Praha 1968
    Děkuji panu Profantovi za překlad, skutečně nadčasový článek. Hodně mi z něj vyznívá, proč se vlastně západní establishment ani nepokusil do československých událostí zasáhnout. Byl by sám proti sobě.

    A více se snažil zasahovat, i když nakonec nepomohl do událostí v Maďarsku o 12 let dříve. Podle některých seriózních úvah a svědectví totiž USA skutečně Maďarům slíbili vojenskou podporu, oni na ni reálně čekali.

    Nemyslím si, jako pan Poláček, že Maďarské povstání mělo významné fašistické elementy. Je ale pravdou, že šlo na rozdíl od československého jara o skutečnou kontrarevoluci. Proto ho západní komunisté i komunističtí intelektuálové v Československu jednoznačně odmítli. Maďaři nechtěli po válce ani socialismus, režim jim byl jim po válce více vnucen. Také tam vyhrála Malorolnická strana, nikoli strana komunistická, i když v Československu komunisté po válce vyhráli na poválečném odsunu a košickým zákazem pravicových stran. Maďaři v roce 1956 chtěli spíše takový rakouský kapitalismus s lidskou tváří a neutralitou. Proto také mnozí komunisté prozřeli vůči SSSR až po roce 1968.
    JP
    August 28, 2018 v 12.56
    Homogenita, rozmanitost a boj za emancipaci
    Ten zcela zásadní protiklad mezi ideou jednoty (pospolitosti) a ideou rozrůzněnosti (individualismu) skutečně není možno rozřešit jenom v čistě abstraktní (respektive akademické) úrovni.

    Samozřejmě že každý jenom trochu rozumný příslušník levice vždy prohlásí, že nechce a neprosazuje nějakou absolutní unifikaci (respektive zglajchšaltování) ve smyslu totalitního režimu.

    A na straně druhé i jenom trochu rozumný zastánce pravicového světonázoru uzná, že určitá míra jednoty, homogenity ve společnosti je nutná, nemá-li se to celé rozpadnout v nepřetržitý boj všech proti všem.

    Ale naprosto rozhodující dělící linie jde právě podle postoje k té emancipaci.

    Pro příslušníka pravice jakákoli emancipace končí výhradně s čistě osobním osvobozením. Cokoli dalšího považuje už naopak za oktrojování, za znásilnění jeho výhradní svobody dělat si všechno, co se jenom jemu samému zlíbí.

    Oproti tomu (autentická) levice vychází z toho, že přesně naopak si každý n e s m í dělat všechno co se mu zlíbí - na úkor ostatních. Levice staví na prioritě principu odpovědnosti, zavázanosti vůči potřebám celku. A skutečná emancipace je pro levici dosažená až tehdy, když je člověk osvobozen nejen od útlaku ryze politického, ale i od reálného útlaku právě těch, kteří hlásají heslo "já si můžu dělat co se mi zlíbí".

    To jsou ty dva zcela základní názorové a životní principy, které tu stojí proti sobě.

    Jestliže tedy třeba takový Ernst Fischer hovoří o "revolučním sjednocení světa ve vší jeho rozmanitosti" - pak z této "rozmanitosti" automaticky vylučuje veškerou pravici. Do toho "revolučně sjednoceného světa" se pravice zcela principiálně nevejde; a tedy se do ní nevejdou ani všichni ti, kteří vyznávají pravicový světonázor. (Podle posledních průzkumů v české populaci je takových nějaká jedna třetina. A největší podíl - snad téměř polovina zastává názory "středové", které ovšem nakonec více inklinují k pravici, neboť akceptují kapitalismus a jeho politický systém.)

    Takže ještě jednou: nějaký abstraktní poukaz na "rozmanitost" sám o sobě v žádném případě neřeší ten zcela fundamentální protiklad mezi pravicí a levicí. Tento rozpor je možno řešit buďto mocensky (tím že se prosadí jeden z obou principů na úkor druhého); anebo pak na mnohem vyšší úrovni, ve smyslu té Hérakleitovy syntézy protikladů.
    MP
    August 28, 2018 v 16.12
    Josefu Poláčkovi
    a) Svět a společnost jsou dvě různé věci.

    b) Totalita společnosti je vždy nutně rozrůzněna, jde o to, zda se tato rozrůzněnost sjednocuje do celku hiearchicky, harmonicky nebo dialektickým sjednocováním protikladů, které může mít katastrofický průběh.

    c) Nemůžete zrušit pravici, aniž byste zrušil levici. Můžete změnou poměrů zrušit levopravé štěpení politického spektra, ale pokud nepotlačíte pluralitu (a to Fischer výslovně odmítá), bude vždy jen ve prospěch jiných štěpení.
    JN
    August 29, 2018 v 1.16
    Jako člověk, který cítil k myšlenkám násilím ukončeného pražského jara 1968 sympatie,
    si po přečtení tohoto článku říkám, že je možná vlastně dobře, že ti Rusové nakonec v srpnu přijeli.
    JP
    August 29, 2018 v 11.28
    Rozmanitost a sjednocení světa
    Ad a): čím pak se vlastně tak zásadně liší "svět" od "společnosti"? Kde pak máme nějaký svět m i m o samotnou lidskou společnost?...

    Ad b): Tu variantu "dialektického sjednocování protikladů" jsme doposud ještě neměli příležitost zažít; je tedy přinejmenším velice předčasné spekulovat o tom, že by mohla mít "katastrofický průběh".

    Ad c): Ale jistě, vždyť to je přesně to o čem mluvím. Pravici není možno odstranit, dokud levice zůstane - pouze - levicí. Jestliže tedy Fischer požaduje "sjednocení celého světa", ale na půdě ryze levicového hnutí, pak je to automaticky kontradictio in adiecto.

    Pokud má zůstat zachována "rozmanitost světa" - pak nevyhnutelně zůstane zachován i principiální protiklad, střet a boj pravice s levicí - a není tedy možno tento svět sjednotit.

    A naopak: pokud má být tento svět sjednocen na bázi levicových idejí, pak to automaticky předpokládá totální eliminování pravice - a tedy vylučuje onu "rozmanitost".
    JN
    August 30, 2018 v 10.16
    Ad b) dialektické sjednocování protikladů a jeho možný katastrofický průběh
    Protiklad názorů Marxových a Weberových se nyní (katastroficky) sjednocuje v kulturním marxismu. Jen si nejsem jist, zda jde o sjednocování dialektické...
    JP
    August 30, 2018 v 12.02
    To je přesně ono, pane Nusharte. Dialektika (pravá) - to jsou ta nejvyšší patra filozofického myšlení, dialektická syntéza je vrcholný akt vývoje, kdy zdánlivě nesmiřitelné protiklady jsou přece jenom propojeny v jeden jediný, organický a funkční celek. Dialektika v tomto smyslu opravdu není, když se jenom nějaké dvě různé věci hodí do jednoho hrnce, a pak se to nechá trochu povařit s tím, že ta výsledná kaše se už přece jenom nějak nechá jíst.
    MP
    August 30, 2018 v 15.23
    Josefu Poláčkovi
    A) Ano, spousta věcí není mimo lidskou společnost (tedy ony nejsou mimo lidskou pospolitost, ale pro potřebu diskuse přijmu Vaše jinak nepřijatelné rozšíření slova společnost)-- jazyk, umění, věda, vykořisťování člověka člověkem například.
    Přesto si myslím, že byste našel málo těch, které by neudivilo tvrzení: "Prostituce je totéž, co společnost." (přestože prostituci jinak než jako společenskou instituci nenajdete a pravděpodobně bylo toto tvrzení hájitelnější než vaše svět = společnost).

    B) Pokud jste opravdu nezažil dialektické sjednocování protikladů, máte docela chudý život. Nezažil jste například sjednocování individuálního a nadosobního v lásce, sjednocení formy a látky v umění atd.

    c) Nemá smysl, abyste opakoval stokrát totéž, pravdou se to proto nestane. Doložte to. Ukažte, protiklad levice a pravice -- tedy protiklad, který historicky známe nějakých dvěstěpadesát let a který se udržel tak dlouho jen protože ho používáme metaforicky -- představuje "principiální protiklad" konstituující svět. Anebo, abyste to měl o něco snažší, ukažte, že lze smysluplně vymezit slova "levice" a "pravice" jinak než kontextuálně, že má vůbec nějaké použití mimo moderní západní společnost a jej deriváty, že má nějaký transhistorický rozměr.


    JP
    August 31, 2018 v 10.48
    Co je dialektický protiklad?
    Pane Profante, opravdu nevím o tom že by vztah mezi formou a obsahem ("látkou") v umění kdy skončil nějakou katastrofou, s výjimkou snad toho že pokud se tento vztah nezvládne tak vznikne šeredný kýč. ;-)

    A ostatně mám velice zásadní pochybnosti o tom, že by tento vztah mezi formou a obsahem (speciálně v umění) byl vztahem skutečně dialektickým, totiž ve smyslu navzájem se vylučujícího, dynamického protikladu.

    Je sice fakt že Hegel velice usilovně rajtoval právě na tom vztahu-protikladu mezi formou a obsahem; v rámci jeho systému to ovšem mělo svůj smysl, protože on tyto mody lidského ducha pojímal důsledně jako čistě logické kategorie, kdy jedna kategorie jako taková ovšem stojí v opozici vůči kategorii opačné.

    Ale pokud opustíme tento umělý svět Hegelovy ontologické logiky a vrátíme se blíže k realitě, pak je jen stěží možno nahlédnout, proč by v procesu umělecké tvorby obsah uměleckého díla měl principiálně oponovat formě, když naopak tato je právě tím - jediným - nástrojem, kterým je možno tento obsah vyjádřit. Jedině a pouze pro š p a t n é h o umělce může být obojí ve vzájemném protikladu, když on chce vyjádřit určitou myšlenku jako obsah, ale je neschopen pro tento obsah nalézt respektive vytvořit adekvátní výrazovou formu.

    --------------------------------------------

    Co s pak toho vztahu levice a pravice týče: pane Profante, měl jsem svého času plány na dost zásadní projekt právě s dokazováním toho, že tento vztah - a protiklad - je principiální, přinejmenším evolučně (ne-li už přímo ontologicky) podmíněný, a tedy zásadně nezrušitelný. A tedy řešitelný právě jenom prostřednictvím pravé dialektické syntézy. Ale vzhledem k tomu že (už zase) nemám reálnou možnost mé myšlenky někde publikovat, tak jsem tento projekt musel stornovat. A důkaz v této záležitosti tedy v tuto chvíli opravdu nemohu dodat, jedná se o příliš složitou záležitost nežli aby bylo možno ji v dostatečné míře rozebrat jenom v rámci diskuse.
    JN
    September 2, 2018 v 15.22
    Partyzánská válka a kulturní revoluce
    "... je dost těch, kteří vedou novou formu partyzánské války připravujíce totální revoluci. Mají zažité, že samotné ekonomické a politické převraty nedostačují, že se to neobejde bez kulturní revoluce, to jest bez osvobození člověka od prastarých norem a tabu."

    Když to napíše přívrženec kulturní revoluce, je to pravda a je to v pořádku. Když ale totéž napíše odpůrce kulturní revoluce, jsou to konspirační teorie.
    HZ
    Musel byste, pane Nusharte, dodat nějaký projev odpůrce kulturní revoluce z doby vzniku historického textu Ernsta Fischera, abychom mohli posoudit, jestli se dá označit za konspirační teorii.
    JN
    September 2, 2018 v 18.21
    Proč, paní Zemanová?
    Myslíte, že ten historický text už nemluví k současnosti?

    Pan Poláček soudí, že ten text je stále aktuální.
    HZ
    September 2, 2018 v 19.45
    Protože, pane Nusharte,
    není důvod si myslet, že ani další historické texty nemohou být stejně aktuální jako ten, o kterém je řeč.
    A navíc, dobový odstup umožňuje posoudit, jaké predikce měly váhu a jaké ne.
    JN
    September 3, 2018 v 0.33
    Tak třeba tento článek odpůrce kulturní revoluce Helmuta Schelskyho vyšel v roce 1971:
    HZ
    Skvělé, pane Nusharte. Přesně to jsem měla na mysli.
    Jak to tedy vypadá dnes? Kdo se cítí vítězem a kdo poraženým v zápase o odstranění "systému", jak dopadá partyzánská válka připravující totální revoluci, která se neobejde bez kulturní revoluce, to jest bez osvobození člověka od prastarých norem a tabu, bez druhého stvoření člověka?
    V podstatě tu máme dva pohledy:
    Z perspektivy levice převládá pocit roztříštěnosti, marginalizace, zmaru. Kapitalismus se zdá být přes všechny turbulence v zásadě neotřesitelný, změna systému v nedohlednu a nový člověk taky.
    Z opačného pólu lze vidět vítězství "kulturní revoluce" na celé čáře. Pochod institucemi byl nanejvýš úspěšný, levicoví aktivisté se zmocnili veřejného prostoru, ovládli Evropskou unii, terorizují pomocí tzv. politické korektnosti své odpůrce a označením za rasisty a neonacisty je kriminalizují.
    Vlastně je tu ještě pohled třetí, v současnosti velmi oblíbený:
    Politika /nové/ levice není pro kapitalismus vůbec nebezpečná, dokonce je v mnoha ohledech v plném souladu se zájmy velkého kapitálu, zejména co se týče migrace.
    A tak to máte.
    Ani po padesáti letech nejste vítěz, ať se vrtnete na kteroukoli stranu, protože velkokapitalista nejste a nebudete. V každém případě toužíte zničit "establišment", ať už si myslíte, že je ve vleku kapitálu anebo kulturně levicových šílenců.
    JN
    September 3, 2018 v 9.14
    Já s Vámi úplně souhlasím, paní Zemanová.
    Ještě jedna věc je ale na těch dvou článcích zajímavá:

    Ernst Fischer i Helmut Schelsky, ač každý z opačné strany "barikády", se shodují na tom, co děje (teď bez ohledu na to, kdo vítězí). V takovém případě to tedy asi nemůže být konspirační teorie.
    HZ
    September 3, 2018 v 10.00
    No a jako to tedy vidíte vy, pane Nusharte?
    Vítězí nová levice, ač se cítí být ve svých cílech poražena a zatlačena do marginální pozice?
    HZ
    Abych vám to usnadnila, prozradím vám nejdřív svou pozici v této věci.
    Jsem středopravý liberál a humanrightista /© Klaus/. Konstatování zmaru cílů nové levice mi nepůsobí žádné duševní trauma, ale ve vzdoru proti varovným příznakům návratu fašismu je každý spojenec dobrý.
    MP
    September 3, 2018 v 12.05
    Heleně Zemanové
    On je přeci jen určitý rozdíl mezi tím, co vyjadřuje sousloví "nová levice" a tím, co "kulturní levice". A hlavně je zde problém kontinuity.

    Ta nová levice, kterou oslovoval Ernst Fischer, prohrála.
    Poprvé v úctyhodném boji, který ohodnotil Richard Rorty (, který neměl ani novou, ani kulturní levici nijak rád) jako záchranu USA před pádem do fašizoidního režimu. To byla porážka, kterou mohla -- více v Evropě než v USA -- zúročit a nejen na dlouhém pochodu institucemi také zúročila.
    Podruhé svoji integrací s progresivistickým liberalismem. Fetišizace postupných cílů, přijetí represivního osvobození respektujícím stávající princip reality mšní levici v karikaturu. Z emancipace žen se tak například stává emancipace těch úspěšných:

    "Úspěšné ženy vyvolávají poptávku po sofistikovaných domácích spotřebičích a servisních službách (školky, agentury pořádající dětské oslavy, manželští a rodinní poradci, pečovatelé
    o prarodiče atd.) proměňujíce tak někdejší užitečnou nespolečenskou práci svých babiček (a jejich chův, služek a kuchařek) ve společenskou práci přispívající rok od roku více k růstu HDP. A etablovaná společnost jim vychází vstříc: stále striktnější pravidla politicky korektních institucí zabraňující sexuálnímu harašení je chrání před redukcí na bezduché sexuální objekty, státy vypisují granty na projekty slaďování profesního a soukromého života, určují se kvóty zastoupení žen v řídicích a politických funkcích (kvóty, které definují postavení nadpoloviční většinu populace jako menšiny). Vše pod spolehlivým zastřešením stále pevnějšími skleněnými stropy."

    Odpuste mi nešvar autocitace z vlastní knihy. Jinak, abych v tom nejel sám: https://www.dissentmagazine.org/online_articles/progressive-neoliberalism-reactionary-populism-nancy-fraser
    ale to tuším neodkazuí v diskusích poprvé.

    Ta druhá porážka je mnohem vážnější než první. Odmítat dosažené cíle je na první pohled potrhlé, naivní pokus o regres k zapomenutému lidu (či třídě) míří do žumpy fašismu a navíc jsou nová i kulturní levice zaseklé v technopesimismu zděděném po třicátých letech dvacátého století. To s ní sdílím, ale vím, že je to slepá ulička.
    HZ
    Z hlediska pana Nusharta i dalších, kteří by v článku, co kdysi napsal Helmut Schelsky, rádi viděli naplnění temného proroctví, jsou tuším rozdíly mezi novou a kulturní levicí nepodstatné.
    O tom je ten druhý pohled na věc, pohled na vítězící levicové šílence.
    JN
    September 3, 2018 v 13.34
    Paní Zemanové - moje pozice
    To je těžká otázka, paní Zemanová, protože ta otázka zároveň tak nějak vyslovuje předpoklad, že je možno vybírat ze dvou možností jednu správnou.

    Připadá mi, že je to podobná situace, jako kdyby se někdo ve třicátých letech ptal, zda jsme buď pro stalinistický Sovětský svaz, nebo pro hitlerovské Německo.

    Pokud bychom ale opustili předpoklad pouze dvou možných odpovědí, pak bych snad formulovat svoji pozici mohl.

    JN
    September 4, 2018 v 13.36
    K tomu, kdo "vítězí" - zda nová levice nebo navracející se fašismus - bych podotkl toto:
    1. Samotný tento konflikt je prospěšný pro toho, kdo chce destabilizovat Západ.

    2. Může být alespoň vnímán jako prospěšný těmi, kteří chtějí odstranit stávající systém a o tom, co potom, zatím příliš nepřemýšlejí,

    3. Konflikt může být vnímán jako prospěšný "z hlediska zájmů velkého kapitálu". ((viz Nancy Fraserová: "Ve své americké podobě se progresivní neoliberalismus opírá o spojení hlavních proudů nových sociálních hnutí (feminismu, antirasismu, multikulturalismu a LGBTQ) na straně jedné a sofistikovaných, "symbolických" odvětví, jakož i byznysu založeného na službách (Wall Street, Silicon Valley a Hollywood) na straně druhé. V této alianci jsou progresivní síly na jedné lodi se silami kognitivního a finančního kapitalismu, kterým - jakkoliv to možná nebyl úmysl - nakonec vtiskli své charisma." (https://www.dissentmagazine.org/online_articles/progressive-neoliberalism-reactionary-populism-nancy-fraser) Na stejný text odkazuje pan Profant.))

    --------------------

    Řekl bych tedy, že konflikt nové levice a navracejího se fašismu (s ohledem na zmíněné body 1 - 3) může být nejpravděpodobněji prospěšný spíš tomu, komu prospěšný je, než tomu, kdo ho jako prospěšný vnímá. To ale nic nemění na tom, kdo ten konflikt v rámci svých (ať už skutečných, či pouze domnělých zájmů) může podporovat a vyvolávat.

    -----------------

    Z hlediska těchto skutečných či pouze domnělých zájmů je tedy úplně jedno, na kterou stranu se postavíme, důležité je pokračování konfliktu.

    Z hlediska našich zájmů je pak důležité, zda ten konflikt zvládneme utlumit. Postavit se v něm na jakoukoliv stranu (ať na stranu "stalinistického Sovětského svazu", či na stranu "hitlerovského Německa") v našem zájmu není.
    JN
    "Stalinistický Sovětský svaz" a "hitlerovské Německo" odkazují k mému předchozímu příspěvku, nikoliv doslovně k současné mezinárodní situaci.
    HZ
    September 4, 2018 v 19.09
    Pane Nusharte,
    moje otázka nezněla, jestli vítězí nová levice anebo navracející se fašismus, ale jestli se podle vás povedlo, k čemu vyzýval Ernst Fischer a čeho se obávali lidé jako Schelsky, anebo jestli je tzv. nová levice taková, jak se sama vidí, tzn. neúspěšná a roztříštěná.
    Je to sice taky v podstatě buď-anebo, ale nemusíte se přiznávat k sympatiím k žádné straně současných konfliktů.
    JN
    September 5, 2018 v 9.54
    Původní otázka zněla:
    "Vítězí nová levice, ač se cítí být ve svých cílech poražena a zatlačena do marginální pozice?"

    Zda někdo "vítězí", nebo zda se mu "povedlo dosáhnout cílů, které si v minulosti vytkl", to je podle mě totéž (pokud tedy cílem bylo vítězit - což předpokládám), jen je to jinak řečeno.

    -------------------------------

    Ptáte se tedy, zda se "podle mě povedlo to, k čemu vyzýval Ernst Fischer a čeho se obávali lidé jako Schelsky, anebo zda je nová levice neúspěšná a roztříštěná", tedy taková, jak se sama vidí.

    Když si někdo (nová levice) vytkne cíle, které jsou z principiálních důvodů nerealizovatelné, pak samozřejmě musí být zklamán vždy, tedy se sám vidí jako neúspěšný. ((Principiálně nerealizovatelným cílem v textu Ernsta Fischera je, "aby konečně moc neměnila pouze svého vlastníka, ale aby odumřela" - tedy "odstranění každé formy panství člověka nad člověkem".))

    To ale automaticky neznamená, že takovýto, v nějakém okamžiku neúspěchem zklamaný jedinec (tedy zklamaná nová levice), nebude vyvíjet činnost, která podle jeho přesvědčení k těmto (z principu nerealizovatelným) cílům má vést. ((Mám zde na mysli samozřejmě tu činnost, na níž se Ernst Fischer a Helmut Schelsky ve svých protichůdných pohledech shodli, k níž Ernst Fischer vyzývá a před níž Helmut Schelsky varuje.))

    Tato činnost samozřejmě společnost nějakým způsobem ovlivní ((a o to mi jde a před tím varuji)), což ale není vůbec v rozporu s faktem, že ke svému principiálně nedosažitelnému cíli ta činnost vést nemůže.

    ---------------------------

    K čemu tedy vlastně vyzýval Ernst Fischer a co se (podle mě) "povedlo", nebo to alespoň probíhá:

    Vyzýval ke kulturní revoluci a k osvobození člověka od všech prastarých norem a tabu (ideologických, morálních, sexuálních) a k jejich likvidaci. Nemá nadále platit nic z toho, co bylo tradováno. Jsou to tedy výzvy "k totálnímu nihilismu, který představuje způsob, jak rozplést gordický uzel všeobecné represe a manipulace".

    Dále Ernst Fischer vyzýval k odumření zkostnatělých stran starého stylu a k jejich roztříštění - to také probíhá, byť to má trochu jiné důsledky než předpokládal.

    Vyzýval k "nesnášenlivosti vůči všem formám útlaku, vůči násilnickému a svatouškovskému imperialismu" - i tato nesnášenlivost je zřetelná.
    JN
    September 5, 2018 v 10.41
    "Tato činnost samozřejmě společnost nějakým způsobem ovlivní ((a o to mi jde a před tím varuji))"
    Důsledkem té "činnosti" je i ten vzestup fašismu.
    Touto extrémní "činností" se tedy proti fašismu nelze bránit, naopak je tím (jako reakce) vyvoláván.
    September 5, 2018 v 12.08
    Co kdybychom ta "prastará společenská tabu" nazvali prostě po biblicku "zákonem"? Hned by nám bylo jasné, že "zákon" nelze zrušit, aniž by napřed v lidech zvítězil Ježíš.
    Část levice se ovšem chybně domnívá, že samotné zrušení "zákona" přinese něco úžasného.
    JN
    September 5, 2018 v 12.32
    Možná se (liberální) levice domnívá,
    že zrušením "zákona" v lidech zvítězí ještě někdo jiný? Nebo něco jiného?
    JP
    September 6, 2018 v 14.42
    Paní Hájková, ten Váš výrok že "zákon nelze zrušit, aniž by napřed v lidech zvítězil Ježíš" je vlastně opravdu vynikající, a to právě vzhledem k (současné) levici.

    Přeformulujme si tu větu obecně: jestliže má být zrušeno něco, co ve své době vykonalo svou pozitivní funkci ale už je přežilé, pak je napřed nutno, aby zde byla vytvořena nová pozitivní substance.

    Jinak řečeno: není přípustné bořit staré, dokud tu nemáme alespoň nějakou základnu pro vytvoření něčeho lepšího.

    A ta klíčová otázka teď zní: má současná (radikální) levice takovouto pozitivní substanci - anebo ale jenom boří, aniž by to staré (staré mravy, stará tabu) dokázala nahradit něčím opravdu pozitivním?

    Na tuto otázku asi nebude odpověď nijak jednoduchá. Jistě, počínání mnohých radikálních levičáků spadá do té kategorie druhé - tedy revoltuje se proti všem normám, zvykům, proti všem "tabu", jenom proto že je vyznává "reakční" měšťanská / (či maloměšťácká) společnost.

    Ale: znamená to opravdu, že tu novou levici můžeme paušálně zavrhnout jako spolek nezodpovědných buřičů a bořičů? - Vždyť si jenom připomeňme, že to byli velice radikální (západoevropští) Zelení, kteří jako první projevili odpovědnost vůči životnímu prostředí - zatímco ta zpohodlnělá (malo)měšťácká společnost se svým konzumismem to životní prostředí beze všech skrupulí systematicky devastovala.

    A stejně tak práva žen, práva dětí, práva všech živých tvorů - s tím vždycky přišla p r á v ě a pouze ta "nezodpovědná" radikální levice, nikdo jiný.

    Takže jak řečeno, rozhodnout danou otázku o tom, jestli ta "nová levice" přichází s nějakým vlastním, substanciálním projektem pravého žití, nebude nijak jednoduché.
    JN
    September 6, 2018 v 17.26
    "Vždyť si jenom připomeňme, že to byli velice radikální (západoevropští) Zelení, kteří jako první projevili odpovědnost vůči životnímu prostředí."
    "A stejně tak práva žen, práva dětí, práva všech živých tvorů - s tím vždycky přišla p r á v ě a pouze ta "nezodpovědná" radikální levice."

    Práva dětí, ano ano... a také právo na sex s dětmi, s tím také první přišli pokrokoví a radikální (západoněmečtí) Zelení.
    JP
    September 7, 2018 v 10.15
    Přesně jsem věděl, pane Nusharte, že s tímhle vyrukujete. Upřímně řečeno - tohle už hraničí s vyloženou ničemností.

    Tehdejší - počáteční - Zelení, to bylo velmi nesourodé hnutí, které nemělo ještě řádnou organizační strukturu, a které dokázali pro určitou chvíli infiltrovat i vyložení devianti. Je to samozřejmě ostudným momentem hnutí Zelených, že se s tím tehdy nedokázali hned vypořádat - ale vidět z celého toho emancipačního hnutí j e n o m a pouze tohle, to už je opravdu příznakem argumentační ubohosti.
    JP
    September 7, 2018 v 10.17
    Je to - pro srovnání - přesně to samé jako kdyby se celé české husitské hnutí zavrhlo jenom proto, že i v jeho rámci vznikla skupina či sekta chiliastů, kteří ten skupinový sex také provozovali.
    JN
    September 7, 2018 v 16.47
    Promiňte, nevěděl jsem, že to o tom sexu s dětmi a straně Zelených se nesmí říkat.
    Ještě jednou se omlouvám.
    IH
    September 7, 2018 v 17.10
    Míváme sklon považovat současné poměry za odpradávna (a jednou provždy) dané. Přitom stačí trochu zavzpomínat, nejlépe nahlas, jako já včera u kamaráda, a hned odhalíme, jak moc se změnilo i jen za deset let, natož za dvacet, třicet nebo padesát. Způsob života, realita, očekávání, záležitosti skoro na pořadu dne a naopak tabuizované, vše se posunulo a změnilo. Náhled na to, kdy a jak děti seznamovat se sexuální problematikou, jak k nim přípustně vyjadřovat svou lásku, kdy je vhodný čas pro začátek sexuálního života, kdo se hodí k zasvěcení mladistvého, jak pohlížet na homosexuální a pedofilní chování, to vše a další nemělo v minulosti univerzální podoby a vývoj nebyl (a není) dopředu zřejmý. Přehlížet tuto skutečnost a atakovat s gustem pro to katolickou církev nebo Zelené je většinou … trapně účelové.
    PK
    September 7, 2018 v 17.46
    Proč by se to nesmělo říkat, pane Nusharte?
    Ale vy už jste řekl, resp. napsal, několikrát, a už to všichni víme. Pokud jde o mě, věděl jsem to dokonce ještě předtím, ale teď už to spolehlivě vědí opravdu všichni.
    Tak doufám, že jste spokojen. A hlavně to už ale prosím vás víckrát neopakujte.
    MP
    September 7, 2018 v 17.47
    JIřímu Nushartovi
    Ono se obecně nemá lhát a šířit pomluvy, to byste vědět měl.
    O legalizaci sexu s dětmi zelení nikdy nemluvili.
    Vy podle všeho máte na mysli několik politiků na zemské úrovni, kteří byli otevření myšlence, že zoufalou situaci mladistvých bezdomoveckých prostitutů, obvykle drogově závislých, zhoršuje tvrdá kriminalizace a tabuizace, která brání jak diskusi, tak shromažďování údajů o postižené skupině. Chtělo to odvahu a velkorysost, ale s deviací -- jak o ni mluví pan Poláček -- to má velmi málo společného.
    JN
    September 7, 2018 v 17.50
    Takže se o tom opravdu nesmí mluvit, pane Kolaříku?
    Jinak bych panu Profantovi připomněl, jak to skutečně bylo.

    No nedá se nic dělat... nesmí, tak nesmí.
    PK
    September 7, 2018 v 17.57
    Ale mě je to úplně jedno, dělejte, jak myslíte
    A nepředstírejte pokrytecky, že si opravdu myslíte, že já tady mám právo někomu něco zakazovat.
    A že vy jste tady ten ublížený, jehož názory jsou umlčovány. Zrovna vy, s vašimi řvavými dryáčnickými nadpisy na tři řádky, vy, jehož příspěvky tvoří někdy nejméně polovinu všech příspěvků za ten den.
    Jste pokrytec až na půdu, pane Nusharte.
    JN
    September 7, 2018 v 18.01
    Tak to panu Profantovi vysvětlete třeba Vy sám, pane Kolaříku.
    Pan Profant o tom evidentně nic neví.
    PK
    September 7, 2018 v 18.08
    Jenomže mě to zase vůbec nezajímá.
    JN
    Já myslel, že jste humanista a bojujete proti nepravostem.
    HZ
    Do komunálního programu Zelených v Göttingenu se v roce 1981 dostala teze, že sexuální vztahy mezi nezletilými a dospělými osobami by za určitých podmínek neměly být trestné.
    Jaké podmínky to měly být, se mi nepodařilo zjistit, ale vy to určitě víte přesně, pane Nusharte. Seznamte nás s tím. Pan Kolařík to snad projednou ještě vydrží.
    MP
    September 7, 2018 v 19.58
    Jiřímu Nushartovi
    Ano, "nevím" , co se píše v bulvaru a wikipedii. Zkuste to někdy s kvalitními zdroji.
    HZ
    Možná mi něco uniklo, ale nedočetla jsem se nic jiného, než že existoval návrh na úpravu §174 a §176 spolkového trestního zákoníku. Tam je mnoho odstavců, takže jsem na tom jako předtím a nevím, co vlastně ti zvrhlíci navrhovali po věcné stránce a od čeho se strana Zelených distancuje.
    Omlouvám se ostatním diskutérům, že jsem taková šťoura, ale pedofil ani zastánce zneužívání dětí opravdu nejsem, jen mám pocit, že ta věc byla možná hrubě zjednodušena a že když někdo zamává transparentem s nápisem Fuj pedofilii! všichni sklapnou a víc je nezajímá, i když některé argumenty mohly být racionální.
    JN
    September 7, 2018 v 21.18
    Omlouvám se, je to moc dlouhé a z německé Wikipedie.
    Tady je to tedy stručně v mateřštině a Česká televize snad není bulvár (jako německá Wikipedie):

    https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1095865-zeleni-v-80-letech-uvazovali-o-legalizaci-pedofilnich-praktik
    HZ
    September 7, 2018 v 22.26
    To nic, pane Nusharte.
    Mohl jste říct rovnou, že to nevíte.
    JN
    September 8, 2018 v 0.36
    Paní Zemanové
    Pan Profant nepovažuje německou Wikipedii za kvalitní zdroj, nabízím mu tedy ČT24.

    Pokud Vás i nadále zajímá, za jakých podmínek neměly být sexuální vztahy mezi nezletilými a dospělými osobami trestné, můžete se na ten web ČT24 podívat i Vy. Píše se tam toto: "Na sjezdu strany v roce 1985 v Severním Porýní-Vestfálsku zazněl požadavek legalizace sexuálních vztahů mezi dospělými a nezletilými za předpokladu, že nedojde k násilnému zneužití."

    Odpověď na Vaši otázku je tedy: Sexuální vztahy mezi nezletilými a dospělými osobami neměly být považovány za trestný čin "za předpokladu, že nedojde k násilnému zneužití". Píše se to i na té německé Wikipedii: Za předpokladu, že nebude použito násilí a nebude zneužít vztah podřízenosti.
    JN
    September 8, 2018 v 1.03
    Panu Profantovi
    "Vy podle všeho máte na mysli několik politiků na zemské úrovni, kteří byli otevření myšlence, že zoufalou situaci mladistvých bezdomoveckých prostitutů, obvykle drogově závislých, zhoršuje tvrdá kriminalizace a tabuizace, která brání jak diskusi, tak shromažďování údajů o postižené skupině."

    -------------------

    Ne, nemám na mysli Helmuta Kentlera.
    MP
    September 8, 2018 v 8.07
    Jiřímu Nushartovi
    Stále znova -- on nestačí útržek novinové zprávy.
    Helmut Kentler nebyl regionální politik Zelených, tudíž ten Vámi citovaný odstavec sotva mohl být o něm.
    PK
    September 8, 2018 v 8.33
    "Na sjezdu strany ... zazněl požadavek ..."
    Tak tak. Někdo se přihlásil do diskuse, a vystoupil s tím, co měl na srdci.

    Co tam máte dál, pane Nusharte? Toto už je opravdu otravné.
    JN
    September 8, 2018 v 9.15
    Dál tu máme ten problém pestré stravy.
    Soudruzi z tábora komunismu zvláštního určení na Soloveckých ostrovech přišli s návrhem na zavedení zdravější vegetariánské stravy.

    Já myslím, že je to plně v duchu politiky zkvalitňování života našich pracujících a mohli bychom to schválit. Co, pane Kolaříku?
    PK
    September 8, 2018 v 9.25
    Čili můžeme udělat závěr
    že tvrzení pana Nusharta, že západoněmečtí Zelení přišli s právem dětí na sex, je lživé.
    JN
    September 8, 2018 v 9.34
    Ano, já bych to takhle schválil
    a nezapomeňte ještě dát do zápisu, že ten problém s pestrou stravou je vyřešen.
    JN
    September 8, 2018 v 9.52
    Právo dětí na sex bychom tedy mohli uzavřít (pane Kolaříku) a můžeme přejít k dalšímu bodu.
    Tím je právo na sex s dětmi.
    HZ
    September 8, 2018 v 11.00
    Tvrdit, že strana zelených prosazovala právo na sex s dětmi
    na základě toho, že někteří její členové navrhovali začlenit do programu jistou /nepotvrzenou/ úpravu znění některých paragrafů trestního zákona, je eufemisticky řečeno přehnané.
    Z toho, co z té diskuse prosáklo, se nejspíš jednalo o beztrestnost sexu s nezletilými jedinci /z věkové kategorie definované zákonem/, kteří nejsou se sexuálním partnerem v žádném vztahu, implikujícím nedobrovolnost.
    To je samozřejmě velmi diskutabilní uvažování vzhledem k převládajícímu pohledu naší civilizace na věk, odkdy je jedinec schopen rozpoznat následky svého rozhodování a jednat samostatně, ale není podle mne úplně nelegitimní. Čas od času se návrhy na posunutí věkové hranice pro definici trestného činu zneužití mladistvých objevují i v dnešní době a do souvislosti s pedofilií, což je věc velmi specifických sexuálních preferencí, to nikdo soudný nedává.
    Ti zelení Němci měli smůlu, že se tam souvislost s osobami, podezřelými z pedofilie, vykonstruovat dala.
    To je vše, co jsem k tomu chtěla dodat.
    IH
    September 8, 2018 v 13.03
    Asociace
    Předesílám, že v předmětné problematice rozhodně nejsem žádný novátor, natož revolucionář a že kdosi kdesi onu epizodku petrifikoval z nevůle k ekologicky orientované politice. Přece bych však podotkl, že každá doba má své převládající postoje i praxi. Zkrátka, Oscar Wilde by postihu, který zažil, byl dnes jistě ušetřen, zatímco Hans Christian Andersen by naopak mohl mít v současnosti problémy, jež neměl v 19. století.

    Skoro osmnáctiletý mladík, jenž má přítelkyni, umí si vydělat peníze, cestuje po světě, leze třeba po skalách a je trestně odpovědný (vztahují se na něho nižší sazby), si nemůže koupit plechovku piva. Zdá se nám to jako samozřejmost, ostatně nějakým emancipačním snahám tu nečelíme. Bylo tomu tak (a bude) vždy?

    Píši o tom, abychom si uvědomili, že "šílené" mohou být i návrhy, jež činíme, schvalujeme a pochvalujeme si nyní.
    JN
    September 8, 2018 v 23.32
    "... jak pohlížet na homosexuální a pedofilní chování, to vše a další nemělo v minulosti univerzální podoby a vývoj nebyl (a není) dopředu zřejmý."
    2014: Nizozemský klub pedofilů Vereniging MARTIJN obhajuje právní a společenské uznání sexu mezi dospělými a dětmi.

    Klub podá v říjnu stížnost na porušení práv pedofilů k Evropskému soudu pro lidská práva. Stěžuje si na zákaz činnosti, o kterém rozhodl loni v dubnu národní Nejvyšší soud Nizozemí.

    http://www.ceska-justice.cz/2014/07/nizozemsti-pedofilove-se-obrati-k-evropskemu-soudu-pro-lidska-prava-doufaji-ve-zruseni-zakazu-sveho-klubu/

    JP
    September 9, 2018 v 12.30
    V Anglii byl až v roce 1885 (!) přijat zákon, kterým se hranice pro legální styk s mladistvými prostitutkami zvyšovala z 13 na 16 let.

    Když se český král Jan Lucemburský ženil s Eliškou Přemyslovnou, jen krátce předtím započal čtrnáctý rok svého věku.

    Takže jak vidět, mnohé věci jsou opravdu velmi relativní...
    September 9, 2018 v 12.50
    V 19. století mohli snoubenci v Rakousku Uhersku uzavírat sňatky od 14 let. Samozřejmě jen se souhlasem rodičů nebo poručníků. Plnoletost, kdy se mohli ženit a vdávat bez jejich souhlasu, byla až od 24 let.
    HZ
    September 9, 2018 v 17.29
    Možná vám, pane Nusharte,
    ještě nikdo neprozradil, že člověk může být celý život pedofil /což znamená, že ho sexuálně nevzrušují pohlavně dospělí jedinci, ale děti/, a přesto tento fakt sám o sobě neznamená, že páchá něco nezákonného.
    Statistiky naproti tomu vypovídají, že pohlavního násilí na dětech se častěji dopouštějí lidé, jejichž sexuální preference jsou většinově považovány za normální, neboli jde o heterosexuály.
    September 9, 2018 v 17.53
    Paní Zemanová,
    ale proč někdo musí vědět, co toho či onoho jedince pohlavně vzrušuje, pokud se ničeho špatného nedopustí?
    HZ
    September 9, 2018 v 18.24
    Nikdo to pochopitelně vědět nemusí.
    Ale lidi se většinou potřebují se svým trápením někomu svěřit. Od toho jsou například psychoterapeuti. Anebo jedinci stejně postižení.
    Z celkem pochopitelných důvodů /obava z morálního odsouzení/ to taky až na výjimky o sobě veřejně nikdo nehlásá.
    JN
    September 9, 2018 v 18.33
    Paní Zemanové
    Proč hned útočíte na mě osobně? Nemůžete přece vědět, co mi kdo "prozradil" či "neprozradil".

    Přečtěte si nejprve ten článek na www.ceska-justice.cz, a pak na mě třeba můžete útočit.
    HZ
    September 9, 2018 v 18.59
    Dobrá, pane Nusharte, omlouvám se.
    Budu tedy předpokládat, že už vám to někdo prozradil.
    Nevím ovšem, jak s tím souvisí článek, který se týká něčeho jiného, než je život pedofilů, kteří nikomu neubližují, snaží se zvládat své city a touhy a nechodí s nimi na veřejnost.
    JN
    September 9, 2018 v 19.04
    Domnívám se, paní Zemanová,
    že političtí aktivisté využívající odlišných sexuálních orientací pro své (politické) cíle dělají těmto lidem s menšinovými sexuálními orientacemi spíše špatnou službu. Celý ten koncept "změny kulturní hegemonie" vyvolá spíše podráždění nežli pochopení a přijetí, o které by mělo jít především.

    Pokud budete mít čas, přečtěte si článek Matěje Metelce "Levice proti lidu". Nemám nic proti menšinám, o kterých zde Metelec píše, jsem ale proti cíli, ke kterému mají být menšiny podle tohoto levicového článku použity.

    Ostatně už Kant říkal, že máme používat lidství v sobě i ve druhých pouze jako účel a nikdy jako prostředek.

    JP
    September 10, 2018 v 14.03
    Ono by vůbec neškodilo, pane Nusharte, kdybyste si tuto Kantovu mravní maximu sám vzal k srdci. Neboť to Vaše "lidství" mívá velice často velmi nesnášenlivý, agresivní charakter.
    JN
    Myslíte jako, že nesnáším marxismus, ale miluji marxisty?
    JN
    September 11, 2018 v 9.58
    Vezměme si tedy k srdci Kantovu chladně racionální mravní maximu, a to přesto,
    že "zdejší zastánci liberální demokracie jsou evidentně rozhořčeni tím, že tuto definuji jako systém principiální nezodpovědnosti jednotlivce vůči jakýmkoli vyšším hodnotám."

    --------------------------

    "... je v té základní myšlence liberální demokracie něco více, nežli právě ono řečené "hlavně když si každý může dělat co se mu jenom zachce"?...

    Ovšem - poté co se tento princip zavede v praxi, tak se velice rychle zjistí, jaké to má důsledky: lidé se začnou chovat jako utržení ze řetězu.
    (...)
    A tak se najednou honem začnou stavět "mantinely". Náhle se objeví, že ono to s tou naprostou svobodou není tak úplně jednoduché. A že když se lidem poskytne takováto "totální svoboda", a nepřidá se k tomu nic dalšího, tak je efekt přesně ten samý, jako když se svého času otevřela Pandořina skříňka. Ty špatné lidské vlastnosti jsou vždycky silnější než ty dobré, a tak se jako první vyderou na povrch.
    (...)
    Liberální demokracie člověka nestaví před ž á d n o u otázku svědomí. Ta mu dává a poskytuje jenom to "utržení se ze řetězu"; ale nestaví před něj - jako nutnou protiváhu - žádnou odpovědnost, (...)

    ... "mantinely" pak nutně chápeme jenom jako svoje omezení. Není tu tedy dán vlastní vnitřní náhled své vlastní odpovědnosti vůči celku, vůči vyšším hodnotám, vyšším principům. Protože tady právě žádný "vyšší princip" neexistuje.
    (...)
    To je právě a přesně to, co v novodobém liberálním státě naprosto odpadá. Odpadá to, a sice naprosto bez náhrady. V liberálním státě si každý může být podle libosti čím se mu jenom být zachce, může zastávat - a veřejně prosazovat - i naprosto deformované názory a principy, ...
    (...)
    bez jakýchkoli omezení se navenek vyvalí všechen hnus a špatnost, která je uložena v člověku.
    (...)
    A právě tady je naprosto rozhodující, jestli je tady vedle těch zákonů přítomen ještě nějaký další princip regulace. Princip, který sice lidem - jakožto jednotlivcům - nebere jejich osobní autonomii; ale který jim přesto nepovoluje dělat všechno k čemu je strhávají jejich přízemní vášně, jejich egoismus.
    (...)
    Protože ten základní existenční princip liberální demokracie je právě stále to jedno a jediné: "Dělej si co se ti zlíbí..."
    (...)
    A v liberální demokracii jde přece nakonec jenom o to, aby si každý sám hledal s v é v l a s t n í štěstí - a tedy výlučně svůj vlastní osobní prospěch.
    (...)
    Svoboda n e n í svévole... svoboda musí být v souladu s dobrými mravy, s principem dobra vůbec."

    To jste napsal Vy, pane Poláčku!

    JP
    September 11, 2018 v 10.39
    A co má být, pane Nusharte?...
    HZ
    August 18, 2019 v 20.32
    Schválně jsem si vyhledala tu tehdejší diskusi
    a musím konstatovat, že šlo hlavně o to, jestli se někdy uskutečnilo, o co usiloval Fischer a čeho se obával Schelsky. Letmý pohled do hloubi let sedmdesátých, kdy se jejich souboj odehrával, ve srovnání s dneškem napověděl, že Fischer se svou levicovou koncepcí neuspěl a že opravdu máloco z toho, co tížilo mysl jeho ideového soupeře, by dnes mohlo strašit konzervativní mozky. Pokud má to strašení přesto fungovat, neobejde se bez konspiračního rámce a tedy bez vize jakési globální sítě a globálního záměru.
    To je vše, co k tomu mohu dodat, pane Nusharte.
    JP
    August 19, 2019 v 11.43
    Totální katastrofa a totální revoluce
    Opravdu díky za připomenutí tohoto starého textu, paní Zemanová. Ten článek Ernsta Fischera je opravdu vynikající; je to fakticky ten nejlepší manifest "nové levice", který je vůbec jenom možno si představit. Je tu vyřčeno vše základní o tom, proč vlastně tato "nová levice" působí, proč trvá na základních společenských změnách - ale zároveň je od těchto revolučních snah důsledně separováno (a zavrženo) všechno, co by jakýmkoli způsobem mohlo vést k novému sektářství, k nové vládě partajní byrokracie.

    Připomeňme si jenom klíčovou pasáž z Fischerova textu, vztahující se k reformním snahám "Pražského jara":

    "Jistě, nevznikl tu žádný model, který by se dal hotový dodávat až do domu, spíše mocný impuls pro jednu generaci. Pro generaci těch, kteří cítí antikapitalisticky, ale nestačí jim staré levicové partaje, které neví co si počít se svými zkostnatělými programy a stanovami; generaci těch, kteří si přejí plnou svéprávnost a sebeurčení."

    Ano, to je přesně ono: ani v "Pražském jaru", ale ani dodnes ještě nebyl vytvořen nějaký hotový model pro společenskou přeměnu; ale byl zde dán impuls těm, kteří "si přejí plnou svéprávnost a sebeurčení", a kterým "nestačí staré levicové partaje, které neví co si počít se svými zkostnatělými programy a stanovami".

    A ještě něco si připomeňme z Fischerova ideového manifestu: "Nejspíše jdeme vstříc totální katastrofě; to, co se proti ní chaoticky chystá, je totální revoluce."

    Dnes jsme té "totální katastrofě" ještě o mnoho blíže, nežli před padesáti lety. Kdo vlastně ještě vůbec může popírat potřebnost a nutnost "totální revoluce"?!.,..
    JP
    August 19, 2019 v 11.59
    Duch předbíhá hmotu?
    Prakticky v jednom jediném (ovšem kapitálním) bodě je možno - a nutno - Fischerovy téze podrobit kritice. To je jeho tvrzení, že "v souhrnu oněch vpřed se deroucích výrobních sil ovšem získávají ty duchovní určující pozici vůči materiálním".

    Fischer tady ovšem reflektuje potřebu levice vypořádat se s faktem, že průmyslové dělnictvo přestalo být revolučním elementem. A že revoluční impulsy přicházejí především z řad inteligence. - Právě z této základní změny (revolučního) paradigmatu vzchází celá "nová levice", respektive "kulturní revoluce".

    Ta klíčová téze, že "duchovní výrobní síly získávají určující pozici vůči materiálním" je sice smělá a do jisté míry skutečně správná; ale konec konců je to jenom obcházení problému. Tedy toho problému, že rozhodující "výrobní síly" nemají žádný opravdový revoluční impuls. Co Fischer zcela pominul: tento revoluční impuls nemají nejen "výrobní síly hmotné" (tedy průmyslové dělnictvo) - tento revoluční impuls nemají ani "výrobní síly duchovní", tedy technická inteligence.

    Ten revoluční impuls má především inteligence humanitní; a tu opravdu dost dobře nelze označit za "výrobní sílu" v marxistickém smyslu.

    Pokud se tedy zeptáme na onen vztah mezi "duchem" a mezi "hmotou" - pak sice na jedné straně skutečně souhlasí, že ten "duch" může předběhnout "hmotu". (V určitém smyslu je duch vždy před "hmotou".)

    Jenže - tento náskok ducha před hmotou opravdu není možno vykládat tak, že čirý intelekt by mohl úspěšně suplovat materiální podmínky revoluce, když tyto vůbec nejsou objektivně k dispozici.
    JN
    August 20, 2019 v 12.36
    Paní Zemanová a pan Poláček - ve shodě, nebo v rozporu?
    Paní Zemanová v podstatě asi tvrdí, že dnes už není čeho se obávat (pro konzervativní mozky) nebo z čeho se radovat (pro pokrokové mozky). Pan Poláček naopak tvrdí, že v článku je "vyřčeno vše základní o tom, proč vlastně tato 'nová levice' působí, proč trvá na základních společenských změnách..."

    Mě se tedy zdá, že mezi panem Poláčkem a paní Zemanovou je určitý spor...

    Pan Poláček jde pak v tomto sporu s paní Zemanovou ještě daleko dál, když píše:

    "Dnes jsme té 'totální katastrofě' ještě o mnoho blíže, nežli před padesáti lety. Kdo vlastně ještě vůbec může popírat potřebnost a nutnost 'totální revoluce'?!"

    V dalším diskusním příspěvku pan Poláček připomíná [opět v rozporu se stanoviskem paní Zemanové, že "pro konzervativní mozky - není čeho se obávat, pro pokrokové - není z čeho se radovat"], že "ten revoluční impuls má především inteligence humanitní", nelze ji ovšem v marxistickém smyslu označit za "výrobní sílu", což by pak podle mě mohlo být právě oním důvodem, proč revoluce budoucnosti vypadají jinak, než vypadaly revoluce minulosti.

    JP
    August 21, 2019 v 10.30
    Čeho se bojí konzervativní mozky?
    No, snažíte se, pane Nusharte.

    Takže ještě jednou, zcela po lopatě.

    "Konzervativní mozky" se ve vztahu k - nové - levici mají čeho obávat v tom smyslu, že tato nová levice s velmi dobrými argumenty zpochybňuje základní ideologická dogmata těchto "konzervativních mozků".

    Na straně druhé se tyto "konzervativní mozky" nemusí obávat nějaké nové "revoluce" v klasickém smyslu (tedy revoluce v podobě násilného politického převratu) - neboť právě tato nová levice hodlá své dílo konat výhradně a výlučně "kulturně", tedy prostřednictvím působení na hodnotový přerod celé společnosti.
    HZ
    August 21, 2019 v 13.14
    Nojo, pane Poláčku,
    jenže to, čemu říkáte hodnotový přerod, děsí zmíněné mozky víc než pomyšlení na rudé gardy útočící na vládní budovy a sídla oligarchů. Představují si totiž jako dopad onoho přerodu právě to, čím tu straší pan Nushart. Například zmatené děti, popletené genderovými teoriemi a donucované přijmout některé ze čtyřiapadesáti pohlaví, nebo pod bičem multikulti namíchanou evropskou populaci, poddajně přijímající právo šaría. A co víc, berou to nikoli jako bezděčný důsledek nebezpečných snah neomarxistických utopistů, ale přímo jako jejich nepochybný záměr.
    A pan Nushart se pořád podivuje, že se v této souvislosti bavíme o konspirační teorii.
    JN
    August 21, 2019 v 13.22
    Ano, pane Poláčku, na této Vaší formulaci bychom se my dva mohli výborně shodnout (nevím, jak paní Zemanová),
    ovšem s tím, že by bylo třeba ještě upřesnit tu jemnou významovou nuanci mezi tím, co je "kulturní", a tím, co je "kultivované", neboť "dělat něco kulturně" nutně neznamená, že je to děláno také kultivovaně.

    Tolik tedy k téměř dosažené již shodě na popisu reality ["Hitler se Stalinem se shodují, že spolu vedou válku", realita války tedy není vybájenou konspirační teorií] a nyní k vlastní podstatě problému: Je možné se domnívat, že demokracie se nachází v krizi. Krize demokracie by tedy mohla znamenat směřování k totalitě.

    Člověk, který o demokracii přijít nechce, si tedy s Černyševským a s Leninem pokládá otázku: Što ďélať? Přiklonit se k mozkům konzervativním, nebo k mozkům pokrokovým? "K Hitlerovi, nebo ke Stalinovi?" Brambory, nebo erteple?
    JN
    Vlastně i někteří násilníci mohou být dokonce i kultivovaní... Takže je to asi opět otázka hodnot (neboli - postaru - "ctností").
    JN
    August 21, 2019 v 16.18
    "Například zmatené děti, donucované přijmout některé ze čtyřiapadesáti pohlaví..."
    Vy jste z toho nějaká zmatená, paní Zemanová. Ideálem je přece svobodná volba genderu. Pohlaví je z tohoto hlediska celkem nepodstatná věc. Jenže je těžké Vám to vysvětlit, když Vám "do nějakých nebinárních idendit nic není".
    HZ
    August 21, 2019 v 17.31
    Uznávám, pane Nusharte,
    že nebýt vás, asi by se ke mně nedoneslo téměř nic o všech těch problémech, kterým se tak usilovně věnujete. Celý ten "genderový" šum, vzbuzující takový odpor ve vašich kruzích, jde skutečně mimo mě. Takže je možné, že některá slůvka nepoužívám v tom významu, jaký jim dáváte vy.
    Taky by mě, nebýt vás, nenapadlo, že snahu pomoci lidem, jejichž vnitřní identita je odlišná od role, kterou jim vnucuje konzervativní společnost, nebo odlišná od vnějších pohlavních znaků, může někdo interpretovat tak, že "ideálem je svobodná volba genderu".
    JN
    August 21, 2019 v 18.55
    "... asi by se ke mně nedoneslo téměř nic o všech těch problémech, kterým se tak usilovně věnujete."
    Ale kdepak, paní Zemanová. Usilovně se tomu věnují jinde. (Kdysi byly ústavy marxismu-leninismu a kadedry marxismu-leninismu, dnes jsou zase genderové komory a katedry genderových studií, uplatní se tam ale pořád podobný typ lidí.)

    Já to jen tak zpovzdálí pobaveně sleduji a čekám, kdy už mě konečně přejde smích.
    JP
    August 22, 2019 v 9.00
    Demokracie v krizi
    Ale ovšem, pane Nusharte, že demokracie je v krizi.

    To jest - v krizi je ta demokracie současná, která svou působnost vykonává prakticky výhradně ve sféře ryze kvantitativní, nikoli ve sféře kvalitativní. To znamená: "demokratické" je to, co má většinu. Bez ohledu na pravou vnitřní hodnotu dané záležitosti.

    Je jenom logické a samozřejmé, že takto povrchní způsob demokracie časem nevyhnutelně ukáže svou neschopnost skutečně substanciálních řešení, a že se tedy dostane do krize, kdy přinejmenším část společnosti se s ním přestane identifikovat.

    V momentu krize jsou - všeobecně - dvě možnosti: buďto se snažit krizi vyřešit pozitivním způsobem, tedy nalézt nové cesty, které by odstranily zásadní vady dosavadního modelu. Anebo ale potlačit symptomy, potlačit všechny kritické hlasy, a setrvávat vší mocí na starém, "osvědčeném" modelu.

    Vaše řešení, pane Nusharte, je tedy zcela evidentně takové, že se má za všech okolností zachovat ten starý model, ať se děje co se děje. A všechny snahy o jeho reformu se apriori označí za "diktaturu", "totalitu", ne-li přímo za "vzpouru proti Božímu dílu". To všechno už tady bylo. A nakonec - abychom zůstali doma - všechny snahy změnit stávající systém by bylo nejlépe rovnou označit za "plíživou kontrarevoluci".
    JP
    August 22, 2019 v 9.04
    Kulturní a kultivovaný
    Nicméně, pane Nusharte, v jednom ohledu Vám dám bezvýhradně za pravdu: "kulturní" nemusí vždy bezpodmínečně znamenat totéž co "kultivovaný".

    Například: jakou mírou "kultivovanosti" se vyznačují současné trapné, nedůstojné a ostudné tahanice o pozici českého ministra kultury?...

    To všechno jsou naprosto reálné zážitky lidu obecného s reálným působením tohoto typu demokracie. A tyto zážitky se postupem času kumulují (tato kauza je samozřejmě jenom jednou k mnoha obdobných) - takže alespoň u části populace pak dojde k tomu přelomu, že v nich vznikne pocit, že tento způsob demokracie opravdu nestojí za nic.
    JP
    August 22, 2019 v 9.19
    Diktatura hodnot
    Ano, paní Zemanová, máte pravdu: ten "hodnotový přerod" ty zmíněné konzervativní mozky děsí ve skutečnosti ještě daleko více, nežli zavedení ryze politické diktatury.

    A je dokonce nemalým právem možno chovat podezření, že oni by se daleko spíše smířili s tou politickou diktaturou - jenom kdyby jim umožnila jako platné a nezpochybnitelné uchovat jejich "tradiční hodnoty".

    Už jsem to vlastně zmínil ve spojitosti s Schelskym: on na jedné straně osočuje příslušníky nové levice, že svou "kulturní revolucí" ohrožují samotné základy (demokratického) státu - ale ve svém posvátném boji proti nim by sám zcela evidentně nejraději hodil přes palubu základní principy právě této demokracie, jako je právo na demonstraci! A poslal by na ně nejen policii, ale dokonce i vojsko!

    Konzervativci hrozí "diktaturou" nové levice a jejích hodnot; ale dokud to byli oni, kdo společnosti mohli diktovat své konzervativní hodnoty, tak to podle nich bylo všechno naprosto v pořádku.

    Vezměme si třeba jenom paragrafy o trestnosti homosexuálních svazků (přičemž právě "komunistické" Československo bylo v tomto ohledu svého času snad nejprogresivnějším státem vůbec, kdy snad na celém světě nejdříve byla tato trestnost zrušena) - tak tedy dokud bylo možno homosexuálně orientované osoby stíhat a ostrakizovat, tak potud bylo všechno v pořádku. V tomhle konzervativci žádné "porušení demokracie" neviděli, i když tím bylo ze strany státu masivně narušováno jedno z nejzákladnějších osobnostních práv těchto lidí.

    Zkrátka, životní náhled konzervativců je fakticky tento:

    - diktatura konzervativních hodnot není žádná diktatura;

    - humanizace společenských a mravních norem je diktatura!
    "Trestnost homosexuálních svazků" je nonsens. Trestné mohlo být homosexuální jednání, ale dnes v našich končinách už opravdu nikdo nic takového neprosazuje, takže v tomto případě jde prostě o "nesprávnou" argumentaci.

    JN
    August 22, 2019 v 11.55
    Krize demokracie: Naopak, pane Poláčku, snažím se Vás přesvědčit, abyste ustoupil od "křesťanského konceptu" člověka jako pána světa
    a přijal ten koncept, ve kterém je člověk nikoli pánem, ale součástí světa. Se "starým" a "novým" modelem to nesouvisí, mýlíte se tedy, když mi podsouváte záměr "za všech okolností se držet starého modelu":

    "V momentu krize jsou - všeobecně - dvě možnosti: krizi vyřešit nalezením nové cesty, které by odstranily zásadní vady dosavadního modelu, nebo potlačit symptomy - kritické hlasy, a setrvávat vší mocí na starém, "osvědčeném" modelu.

    Vaše řešení, pane Nusharte, je, že se má za všech okolností zachovat starý model, ať se děje co se děje. A všechny snahy o jeho reformu se apriori označí za "diktaturu", "totalitu", ne-li přímo za "vzpouru proti Božímu dílu", za "plíživou kontrarevoluci".

    -------------------------------------

    "To jediné, co je možné udělat, je celý koncept vztahu člověka ke světu postavit na základ jiný, kde se člověk nestaví do pozice 'pána' (třeba i s dobrými úmysly) nad světem, ale kde by se člověk pojímal právě jako ta 'kapka v moři'. Tedy ne jako někdo kdo je vydělený ze světa (a z přírody), nýbrž je apriori součástí této přírody, tohoto světa." (viz Čapí dharma)
    JP
    August 23, 2019 v 11.17
    Jde o to, pane Nusharte: ten současný člověk se už do té pasivní role "kapky v moři" nikdy nepostaví. Musel by tím totiž popřít veškerou realitu své současné existence.

    Současného člověka je nutno oslovit něčím, co odpovídá jeho reálné životní zkušenosti, ne nějakými - byť i dobře míněnými - fikcemi.
    JP
    August 23, 2019 v 11.20
    A k té trestnosti homosexuality: ovšem že dnes už se sotva kdo (v euroamerickém prostoru) odváží ji prohlásit za trestnou. Ale tady šlo o něco zcela jiného: šlo o to poukázat na to, že konzervativcům nikdy nevadila a nevadí diktatura j e j i c h vlastních hodnot; oni začnou troubit na poplach jenom a pouze tehdy, když hrozí, že začnou dominovat hodnoty jiné.
    JN
    August 24, 2019 v 12.39
    Argumentační osteoporóza
    Takováto argumentační kostra, pane Poláčku, vykazuje určité zlomeniny.

    Oblékneme-li ji do "konzervativců", tak má ještě docela svaly, jak zde můžeme vidět:

    "Šlo o něco zcela jiného: šlo o to poukázat na to, že konzervativcům nikdy nevadila a nevadí diktatura j e j i c h vlastních hodnot; oni začnou troubit na poplach jenom a pouze tehdy, když hrozí, že začnou dominovat hodnoty jiné."

    Zkusíme ji tedy dát třeba oděv muslimský:

    "Šlo o něco zcela jiného: šlo o to poukázat na to, že muslimům nikdy nevadila a nevadí diktatura j e j i c h vlastních hodnot; oni začnou troubit na poplach jenom a pouze tehdy, když hrozí, že začnou dominovat hodnoty jiné."

    Zde už ta argumentační figura svaly přece jen poněkud ztrácí.

    Zkusíme se ale ještě přesvědčit, zda původní tvrzení není vlastně jen obměnou známého přísloví o zloději, který volá policii na jiného zloděje:

    "Šlo o něco zcela jiného: šlo o to poukázat na to, že zlodějům nikdy nevadí jejich vlastní krádeže; oni začnou troubit na poplach jenom a pouze tehdy, když hrozí, že začnou dominovat zloději jiní."

    Pravda, to přísloví je teď otočené ve Váš prospěch, neboť "zlodějem hodnot", který "volá policii", je "zloděj konzervativec". K té situaci však došlo proto, "zloděj liberál" se už tak otrkal, že se dopouští krádeže hodnot i za bílého dne, aniž by se té policie musel obávat.
    JP
    August 25, 2019 v 12.20
    Musím přiznat, pane Nusharte, že Vaše poslední argumentace je zřejmě natolik myšlenkově vysoce filozofická, že takový obyčejný smrtelník jako já nedisponuje dostatečnou intelektuální kapacitou jejím kryptickým fraktálům porozumět.
    Nemůžete těm fraktálům porozumět z toho důvodu, že je mylně považujete za fraktály kryptické. Jedná se totiž samozřejmě o fraktály aposemantické. Upřímně řečeno, já se v tom Hausdorffově prostoru také ztrácím.
    JN
    August 26, 2019 v 11.00
    Opusťme fraktály a vraťme se k diktatuře hodnot a k jejich změnám (relativizaci).
    Co je tedy z hlediska liberální levice možno ještě měnit ("rozvolňovat"), a co už z tohoto ideového hlediska musí zůstat neměnné? Někde přece i pro liberální levici musí být nějaká hranice, za kterou není možno jít, nějaká neměnná určující hodnota, nějaký "maják" v chaosu hodnotové bouře. Co je tedy tím majákem, kterým se máme řídit?
    HZ
    August 26, 2019 v 13.07
    Napovím vám, pane Nusharte.
    Majákem, kterým se máme řídit, je úcta ke svobodě člověka a k jeho důstojnosti.
    Co je to svoboda?
    Svoboda není prostě možnost dělat cokoli, jakkoli a kdekoli. Není to rozmar. Jednat svobodně znamená rozhodovat se co nejlépe, abychom svůj život vedli co možná nejuspokojivěji ve vztahu k hodnotám, které pokládáme za podstatné. Jinak řečeno, skutečná svoboda existuje, mohou-li se lidé účinně rozhodovat ve věcech týkajících se jejich osobního a společenského života podle svého přání, ale až po zralé úvaze, a tedy s osvíceným svědomím. Poté, co si svůj skutek rozvážili, mají uznat plnou odpovědnost a přijmout důsledky. Tato svoboda je podstatná a má být přiznána každému: jde o důstojnost člověka.
    Péče o úctu k lidské osobě se zdá být prvořadá. Cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné; vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví.
    To se projevuje také v odmítání rasismu.

    Hádejte, kde jsem si vypůjčila toto liberální krédo?
    JP
    August 26, 2019 v 13.59
    Maják svobody?
    No dobře; tak to s tím "majákem našeho jednání" činí celou záležitost už srozumitelnější.

    Napřed se věnujme odpovědi ze strany paní Zemanové: tedy že tímto majákem má být lidská svoboda; kterážto svoboda ovšem nemá být pouhou libovůlí či svévolí, nýbrž má být založena na odpovědném uvažování a zvažování člověka, co je a co není dobré, co je pozitivní a vstřícné vůči jiným lidem, a co těmto druhým lidem ubližuje.

    Toto pojetí dozajista není špatné, a do značné míry se kryje i s myšlenkami velkých myslitelů. Nicméně - zdá se, že toto pojetí je nakonec značně úzké; a že nám dává jenom nedostatečnou informaci o tom, co má být ten hledaný "maják".

    Napřed k principiálnímu pojetí takovéto svobody: nemá být tedy libovůlí, nýbrž odpovědností; a to sice odpovědností založenou na zralé úvaze.

    To se nám tedy hodně blíží známému principu "svobody jako poznané nutnosti".

    S takovýmto pojetím pracoval například Hegel; jenže u něj za tímto - bezprostředním - modelem stál ještě celý jeho monumentální koncept "rozumného" a rozumně se vyvíjejícího světa. Jinak řečeno: ta "poznaná nutnost" je tady svébytným činitelem, který už sám o sobě garantuje (postupný) nástup toho, co je správné, dobré a rozumné.

    A to je právě to, co v tom - evidentně liberalisticky fundovaném - pojetí paní Zemanové chybí. Člověk tu má zvažovat a soudit "svobodně a rozumně" - ale nejsou tu dána žádná další kritéria, žádné další podklady pro rozhodování, co je a co není správné, rozumné a dobré. Takže pak nakonec stejně nevyhnutelně dochází - třebas i přes nejlepší vůli - k libovolným výkladům toho, co je a co není dobré.

    Ještě jednou: to pojetí zastávané paní Zemanovou naprosto není samo o sobě vadné nebo nesprávné; naopak, je to ten nejvlastnější základ. Chovat se - jako jedinec - vůči okolnímu světu slušně, s respektem a vstřícností vůči ostatním, nenarušovat násilně výsostnou životní sféru těch druhých, být nápomocen potřebným - to všechno jsou naprosto elementární součásti přirozené morálky, které jsou ostatně tak či onak obsaženy k v myšlenkách velkých duchovních a mravních osobností minulosti.

    Jen tak pro ilustraci, co se týče toho, nezasahovat neoprávněně do práv druhých: například už prorok Mohamed v jedné své súře nakázal nevstupovat nezván do cizího obydlí!

    Takže takovéto slušné lidské jednání je naprostý základ. Jenže - na straně druhé je to právě a pouze základ, a nic více. A pan Nushart se svou otázkou po "majáku" ptá zřejmě právě na to, co tento základ překračuje a převyšuje. Co je něčím více. Co může dát člověk větší míru životní - a mravní - orientace o tom, co je a co není dobré, nežli pouze nelézt druhému člověku do zelí.

    Nechci (a nemám v tuto chvíli čas) tuto věc rozebírat více do hloubky; ale v každém případě základní směr nám ukázal už zmíněný Hegel. Ten "maják" můžeme získat jenom tehdy, když člověka pojmeme nikoli jako pouhé individuum (byť i třeba slušně a mravně se chovající), nýbrž když ho pojmeme - a pochopíme - jako součást celého jsoucího světa. Světa, který se pohybuje, který se vyvíjí, a to sice odněkud někam. A teprve když si ujasníme konečný cíl, ke kterému tento svět (a tedy i lidský druh a lidský rod) směřuje, teprve potom můžeme doufat, že se nám tu rozsvítí světla vytouženého majáku.
    + Další komentáře