...napsal by Ludvík Vaculík. A mínil by to - dozajista - politicky.

Jednou tady už bylo takové "politické jaro"; a je tomu zrovna padesát let. Bylo to jaro, ve kterém rašily ty nesmělé zelené lístky nové svobody; ale zároveň to byly lístky, které měly svou sílu, a hlásily se o svá práva. Byla odstavena celá řada starých, reakčních, dogmatických kádrů, a byla nahrazována aktéry progresivními, nebo přinejmenším progresivnějšími.

Ano, toto jaro i s jeho zelenými výhonky spálil "mráz který přichází z Kremlu".

Filozof Karel Kosík, jeden z protagonistů tehdejšího obrodného procesu, se po dlouhé, vynucené odmlce přihlásil ke slovu opět po převratu roku osmdesátého devátého. Po tom převratu, který také sliboval přinést zeleň svobody; ale jehož reálnými výsledky v oblasti politické, společenské a duchovní byl Kosík hluboce zklamán a zhnusen, a novou třídu deroucí se k moci pohrdlivě nazýval "lumpenburžoazií".

Kosík vzpomínal na dobu "Pražského jara" s jeho bujným rašením; a s odstupem času dospěl k závěru, že jeho neúspěch byl v určitém smyslu nevyhnutelný; právě proto že se jednalo jenom a pouze o jaro. Ten tehdejší jarní kvas byl příliš bouřlivý, příliš živelný, příliš neuvědomělý, nežli aby mohl být schopen pozitivním způsobem vyřešit všechny ty problémy, které se tehdy před společností objevily.

Kosík své naděje ale vložil do budoucího "Pražského podzimu". Kdy tedy na to bouřlivě rašící jaro má navázat poklidnější, rozvážnější a uměřenější doba podzimní, kdy pravého času znalý hospodář začne sklízet úrodu svých polí.

Jaký čas tedy vlastně prožíváme dnes? Čas jarního rašení, čas podzimní sklizně - anebo ale periodu temného, bezobsažného bezčasí?

Je docela dobře možné, že všechny tři zároveň. To temné bezčasí - pokud od života očekáváme jenom trochu víc než pouze více méně zajištěné vegetování ve světě konzumu (a politiky nakonec se točící zase jenom kolem toho konzumu), pak nelze tu současnou dobu pociťovat a hodnotit jinak nežli to temné, bezperspektivní bezčasí. Nekonečný pohyb ve stále stejném kruhu.

Jaro - bující, rašící, svá práva žádající jaro: ano, jsou určité vyhlídky že by se mohlo dostavit. Všechny ty otřesy - ekonomické, politické a hodnotové - kterými prochází současný svět mají ten jeden pozitivní aspekt, že se čím dál tím více ukazuje, že takhle to už dál nejde. Jestliže ještě historicky nedávno se - v optimistickém duchu - mohlo hovořit o "konci dějin", tedy o stavu kdy už všeho potřebného a dobrého bylo dosaženo, a teď už jde jenom o to si toho užívat, pak dnešní krize hovoří jasnou řečí, že vlastní základ tohoto "konce dějin" je shnilý. A že lidskou pospolitost je nutno postavit na základ zcela jiný.

Takže přece jenom - existuje určitá vyhlídka na jaro, které nakonec vždy vychází z tmavých zimních nocí. Problém je ale v tom: jestliže ještě v tom minulém "Pražském jaru" bylo jasné a zřetelné o co se jedná, a nebylo tedy nijak těžké tomu novému rašení dát jasné kontury a tedy i příslušnou průraznost, pak dnes je situace mnohem obtížnější. Je velice obtížné jasně určit a nazvat, čím má být to co má přijít, a jaké plody vlastně od naší budoucí sklizně očekáváme.

A ono je to ale svým způsobem dobře. To co je vyspělejší, to je vždy subtilnější, dá se to méně jednoznačně uchopit, sevřít do hesel a jasných programů. Je to nevýhoda pro bezprostřední zápas; ale je to znamení vyspělosti.

A tak bude zapotřebí ještě i ten "podzim", který by se s rozvahou a jasným vědomím dokázal oprostit od těch příliš zdivočelých, jarním bujením opilých výhonků toho jara minulého, a který by dokázal vytyčit novou cestu, aniž by opakoval minulé chyby.

Nebude to v žádném případě snadná cesta. Ale jak už řečeno - možná že pro její zahájení je právě v tuto chvíli ten příznivý čas.