Máme možná všichni dobrý pocit z toho, že se během několika málo dní skoro všechno zazelenalo a mnohé pestře rozkvetlo. Dokonce i v poněkud sterilním velkoměstském vzduchu, zvlášť večer, je cítit omamná vůně rozkvetlých stromů, kterou je těžko nějak zprostředkovat.

Když si dáme práci ten rozpuk pečlivě sledovat, uvidíme leccos inspirativního. Podotýkám, že nemíním práci botanika nebo zahradníka, kteří by možná naše amatérské pozorování uvedli na pravou míru. Mám na mysli to, co se nám bezprostředně objevuje.

Nové listy na keřích a stromech jsou svěže, šťavnatě zelené, na dotek jemné, lehké, skoro by se chtělo říct, že něžné. Co se však děje, než se objeví? Ty něžné, jemné lupínky se propíchají a prořežou skrz tvrdou kůru. Jejich síla je v jejich zdánlivé slabosti impozantní. Rašící bylina dokáže nadzvednout vrstvu asfaltu — snad jsme někdy měli příležitost si toho všimnout.

Lístky jsou obvykle opatřeny velmi ostrou špičkou a v té části, která se objevuje jako první, je docela ostrá a pevná čepel. Matka příroda (jistěže, prosím, geny, mutace, výběr) to má dobře zařízeno. Dřevina (stejně jako bylina) potřebuje listy, aby pokračovala v životě.

Plochou listů se rostlina obrací ke Slunci. Dopadající světlo nějak, dosud snad ne zcela objasněným způsobem, umožňuje proces, jímž se oxidu (je mi líto zaniklých kysličníků) uhličitému odebere uhlík, který pak spolu s látkami přijatými přes kořenový systém umožňuje stavbu dalších tkání. Uvolní se kyslík, který činí vzduch dýchatelný. Rostlinstvo je plícemi planety, jen s tím rozdílem, že to, co naše plíce poskytují dovnitř těla, poskytují rostliny, zejména deštné pralesy, směrem ven.

↗

Prořezávání se vstříc světlu je bolestivý proces, který umožňuje zachovat život. Foto wallpaperscraft.com

Mohli bychom říct, že za tím vším je životní elán, vůle k životu, že všemu živému je vlastní organizování hmoty, ale i tendence k expanzi. Životní elán, to by mělo být něco radostného. Jenže to můžeme vzít i jinak. V plodné temnotě vnitřku rostlinného organismu se se vzlínající vodou cosi připravuje, ale to propichování a prořezávání vstříc světlu můžeme spojit s imaginací děsu ze smrti. Jako by to byl právě v jakémsi smyslu bolestivý proces, jímž dřevina prochází, který jí umožňuje zachovat život.

Jaro v sociálním světě

V sociálním světě vnímají někteří z nás v této době na úrovni národní i globální mnoho temného. Jsou to nepřiznané a snad plně neuvědomělé tendence umrtvit společenský život. Snad nejsem nespravedlivý. Doufejme, že nepřehlížím dobrá opatření, očistné iniciativy a občas snad i řádnou správu věcí veřejných.

Triumfující ekonomický individualismus činí z hrstky jednotlivců absolutistické vládce světového hospodářství, a tím nepřímo (a v poslední době už přímo) politiky. Stále více lidí se ocitá na hranici chudoby. Úspěšně se zatím brání jejímu překročení zejména ti, kdo mají ostré lokty, kdo jsou drzí a bezohlední, cyničtí a sprostí (v činech, o slova zde tolik nejde). Ekonomický konflikt ubíjí jejich lidství. Konkurence na místě žádoucí solidarity činí z humanity jen prázdné heslo.

S autoritářskou ekonomikou se veze autoritářská politika. S monopolizací celých odvětví a meziresortních sítí se monopolizuje politická moc. Chytře se zachovává zdání plurality, ale málo záleží na tom, jak se jmenuje subjekt, který získal ve volbách rozhodující počet hlasů. Na úkor politiky jako rozpravy o společných záležitostech se prosazuje technická administrace všech oblastí života. Parlament (jehož název je odvozen od francouzského slova pro mluvení) se znovu pokládá za žvanírnu.

Pro udržení moci, pro to, aby byla, pokud možno, přijímána dobrovolně a nemusela se většinou vnucovat drakonickými opatřeními, se vychytrale probouzejí v nás všech temné vášně. Máme v sobě přirozenou nedůvěru k lidem mluvícím jinak (pro předky tvořící kdysi náš jazyk to byli němci — němí, vydávající nesrozumitelné skřeky, zatím co ti naši říkají slova a jsou slovany). Ostražitost probouzejí lidé vypadající jinak, kdoví, nechtějí-li naši tlupu zahubit nebo vyhnat. S pomocí této z černých hlubin podvědomí a nevědomí vytahované xenofobie se stále víc hlásí o slovo diktátorské a nacionalistické manýry.

Jsme v temnotách. Jaro kolem nás se nás dotýká z vnějšku, pocitově, což je u mnoha z nás (sleduji to dnes a denně) následováno nostalgií. Všem nám často chybí jaro v nás. Slunce v duši, jak jsme kdysi slýchali. Jako bychom pozbyli sebezáchovný pud. Jako by život v nás, v našich myšlenkách, rozhodnutích, vztazích a činech nebyl expanzivní, jako bychom se nechali uvěznit ve tmě.

Nejsem si jist, je-li tato temnota plodná. Možná se i v ní, v té sociální, kulturní, vzdělanostní a politické tmě něco chystá. Mezi vnímavými a tvůrčími lidmi lze vytušit novou vláhu duše a ducha. Zdá se, jako by snad přece jen něco rašilo. Ale nenápadně. A hlavně nesměle.

Chceme-li zakusit trochu oživujícího světla, musíme se z temnoty propíchat a prořezat. Neměli bychom to eventuální svěží, nové, šťavnaté, voňavé v nás a mezi námi nechat uschnout a zpráchnivět dřív, než by se odehrál pokus dostat se na světlo a živit se světlem, tedy možná spíše Světlem.

Ostré, tvrdé špičky a ostří něžných lístků nemusejí být metaforou bezohlednosti a tvrdosti. Jen si myslím, že v době zmatků, zklamání a duševní temnoty máme být a můžeme být rozhodní a pevní. Jak znovu probudit ochotu, neřkuli nadšení pro světlé stránky života, v duchovním, ale i v politickém a ekonomickém smyslu?