Chci přispět X

Svátky přejití

Jarní svátek života a svobody může celý svět inspirovat k solidaritě s těmi, kdo otročili a hledají svobodu. Ať už se jedná o křesťany, nebo lidi jiného či žádného vyznání.

Židovský Pesach se tentokrát překrývá s křesťanskou velikonoční transformací tohoto jarního svátku. Na samém počátku je asi slavnost nového vegetativního cyklu. Člověk se však vyděluje stále více z přírody a odcizuje se jejím rytmům. Proto svátek nového života dostává podobu dějinného příběhu a jeho kultického znázornění.

Příběh Izraelitů zachycený v hebrejské Bibli (v Tenachu) by mohl mít historický základ. Mezi národy, o kterých se egyptské prameny zmiňují, že se účastnily stavby pevnostních měst, najdeme pojmenované některé z těch, které v Bibli nacházíme jako dvanáct izraelských kmenů, nebo jsou ta jména aspoň podobná.

Nejde však o suchou faktografii. Je to příběh myšlený tak, že se týká celé komunity i v následujících časech. A později, když to už bylo psychologicky možné, každého jednotlivce. Je to příběh archetypální.

Židé si něco podobného egyptskému otroctví zažili znovu v podobě babylonského zajetí. V jednom i druhém případě dostávají jarní síly života vítězící nad smrtí mocenský, respektive politický obsah. V obou případech jde o podrobení početně malého národa sousedními mocnostmi, ale též o to, že vítězství nad otroctvím je možné. Že mocnosti smrti nemají poslední slovo.

Dovršení Ježíšova života klade novozákonní příběh na svátek Pesachu. Křesťanství dalo příběhu nový význam. Člověk v jeho počátcích objevuje sám sebe jako jednotlivce. Z osobního příběhu si mnozí pamatujeme chvíli, obvykle někdy ve třetím roce života, kdy jsme s překvapením zjistili: toto jsem já. Od té chvíle jsme začali o sobě mluvit v první osobě, a už ne v osobě třetí.

V době objevu vlastního JÁ přichází ještě další dramatický moment, o kterém dospělí v rodině ani nemusí vědět. Je to zjištění, že zemřeme. Že smrt nikoho nevynechává, že neúprosně kosí na poli života. Dojde nám, že smrt požírá vztahy, zkušenosti, hodnoty. Že se vše propadá do nicoty toho, co už minulo a není.

Yvzwsyywtvcyjbni6tqr2qq3uuKdyž izraelské úřady připravily plán vrátit imigranty do Afriky, zvedla se, snad ne náhodou zrovna blízko dnů Pesachu, dnů přejití, vlna solidarity. Repro DR

Smrt není konečná stanice
Příběh Ježíšovy smrti na kříži a jeho povstání z hrobu dávají křesťané do souvislosti se zkušeností lidské osobní jedinečnosti a pomíjvosti. Nedomníváme se, že by vzkříšení bylo resuscitací mrtvoly. Že by mrtvola položena do skalního hrobu pod Golgotou najednou vstala a začala chodit. Známe z Nového zákona, že se do hrobu „zasévá“ tělo animální a vstává tělo spirituální (1 Kor 15,44).

Nějakým, blíže neznámým způsobem se stává, že smrt není konečná stanice. Že je to stanice přestupná. Musíme však na ní nechat všechna zavazadla. A vlastně spíš než další úsek času přichází z absolutní budoucnosti bezčasí.

Je však potom duchovní obsah mysteria Golgoty reprezentovaný mysterijním obřadem křtu duchovního a nemá nic společného s tímto časem a prostorem? Čteme-li pašijový příběh pozorně, vidíme, že jde o vykonstruovaný politický proces a o justiční vraždu.

Ježíš stál na straně člověka proti ohavným modlám, proti lžibožským mocnostem, které ho chtějí podmanit. Mocné svrhává z trůnů, bohaté posílá pryč s prázdnou, ruší chrámový byznys, okázale se svými učedníky porušuje příkaz Desatera o sobotě, protože člověk není pro sobotu, nýbrž sobota pro člověka. Nedělá si nic z vrchností politických – jedná s Pilátem s důstojným odstupem; a jsou mu lhostejné náboženské vrchnosti.

Není divu, že se ho potřebují zbavit. I když nemá mocenské ambice, rozvrátil by pořádky římských okupantů a domácích kolaborantů. Ježíš je solidární se všemi oběťmi všech represivních režimů, bohužel i toho našeho. Ježíš, který podle jedné ze dvou verzí příběhu jeho rodiny brzy po jeho narození odchází do exilu. Je paradoxní, že tato židovská rodina nachází ochranu v Egyptě, který byl pro Izraelity symbolem poroby. Ježíš vyjadřuje solidaritu s těmi, kdo dnes hledají bezpečí před nelidským násilím živeným konfrontací mocností.

Přejití anděla
Židé si letos díky shodě kalendářů připomínají, jak anděl hubící prvorozence egyptských otrokářů přechází domy, jejichž veřeje jsou pomazány krví beránkovou. Připomínají si přejití Rudého moře suchou nohou a přejití Jordánu po čtyřiceti letech putování pouštní krajinou Sinajského poloostrova.

Jarní svátek života a svobody je může inspirovat k solidaritě s těmi, kdo otročili a hledají svobodu. Desetitisíce Afričanů, zejména muslimů a křesťanů z Eritreje, zakotvily po úniku z oblastí násilí, hladomoru a diktátorských manýr v Izraeli. Dovedeme si představit, jaká zátěž to je pro malou zemi, jejíž značnou část tvoří poušť, a pro nahuštěné obyvatelstvo (359 lidí na kilometr čtvereční, skoro trojnásobek oproti českým zemím).

Přesto, když izraelské úřady připravily plán vrátit imigranty do Afriky, zvedla se, snad ne náhodou zrovna blízko dnů Pesachu, dnů přejití, vlna solidarity. Mnoho Židů si připomnělo, jak sami, respektive jejich předkové, byli v podobné situaci. Jak také hledali bezpečí před strádáním a možnou smrtí v zemích, kde po staletí žili a spoluutvářeli hospodářské a kulturní hodnoty. A to ještě vícekrát po Egyptě a Babylonu.

Proti záměru vlády se konala řada demonstrací a k jeho přehodnocení vyzývala sdružení lékařů, akademiků, básníků, rabínů a obětí holokaustu. Pro danou chvíli se snad našlo kompromisní řešení.

Politický rozměr křesťanského paschálního příběhu se uplatňuje ve výzvách papeže Františka, v chování velké části západoevropských katolíků i protestantů. Bohužel však značná část řadových křesťanů i reprezentantů křesťanství v postkomunistické střední a východní Evropě o Velikonocích rozžíhala paškál a zpívala Světlo Kristovo, od něj rozsvěcovala tisíce světel a za nadšeného vyzvánění zpívala Sláva navýsostech Bohu a pak za chvílí slavné Aleluja, avšak reálně slouží silám smrti. Žijí ve strachu ze všeho neznámého.

Biblická zvěst ve svém hlavním tónu společná pro Židy a křesťany není pro ně výzvou k otevřenosti a službě, nýbrž spíše příležitostí zdůraznit vlastní identitární křeč. Kéž by anděl mohl zdejší domy přejít, až jednou přijde taková situace.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Dubna 2018, 22:14:29

Mně se to "přejití" ze začátku moc nelíbilo. Zdálo se mi mnohem vhodnější slovo "přechod"; analogicky k přijít-příchod, odejít-odchod, vyjít-východ. Ale jistě je to gramaticky v pořádku. Nakonec už i Komenský psal o "přejití vichřic hněvu".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 4.Dubna 2018, 08:10:12

To přejití - přechod mě tak zaujalo, protože jsem před časem četla a zapamatovala si, že člověk je bytost velikonoční, čili bytost přechodu. Myšleno přechodu od řádu přirozeného k řádu nadpřirozenému - k řádu ducha. Jenom je zapotřebí překročit jakousi hranici, která od sebe oba řády odděluje. V tom dávném příběhu ji tvořilo moře.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.