Očividně jsem se vysílil, vůbec se mi nechce psát, ani o jaru. Mně by se líbilo psát, kdyby mi za to někdo dal peníze. Jako kdysi v Literárních novinách Sergej Machonin, který mi pravíval: „Napiš mi fejeton, dostaneš čtyři stokoruny, položené takto vedle sebe,“ a udělal prstem čtyři čáry na stole. Později jsem dostával i pět stokorun za kus, takže jsem třeba i dva fejetony do roka napsal. A teď každý měsíc, a zadarmo?

Vysílený jsem ovšem, aby nebylo omylu, prací na zahradě. Udělal jsem letošní zimy veliké zásahy do ovocného stromoví, vznikla tím veliká hromada dřeva, a teď je zpracovat. Jak a k čemu, v jakých náladách, o tom kdybych teď zajímavě psal, stejně se část čtenářstva ušklíbne, že je to obehrané, strejcovské a malicherné a že se zas předvádím na zahradě, protože se bojím do lesa. Mně je to sice jedno, a to právě moje psaní nemůže nijak povzbudit. Rád píšu ze zlosti, ze srandy či z lítosti.

Lítost, líto už mi bylo skoro všeho, o tom už jsem také psal, a nic nového k litování nemám. Jaká jsme pořádávali jara, když jsem byl malý v Brumově, to by se mi posmívali zas jiní čtenáři, i když je mi to sice taky jedno, ale ta dávná doba se dostává ve mně pořád hloub, musel bych se silněji emočně rozehnat, abych z ní kousek zas vyhrábl, a k čemu? Pořád míň a míň chce se mi pěkně mluvit, lepší je sekat dřevo, což však je také už písemně omleté, tak snad sekat dřevo a neříkat u toho ani o tom nic. A to právě dělám už čtyry soboty a neděle.

Nového není nic, kromě v blázinci, o tom však píše Eda Kriseová, pravidelně měsíčně. Major Fišer mě nezajímá. Napsal jsem dopis Jiřímu Grušovi, ať to v Americe vydrží. Připojil jsem minulý týden svůj podpis k návrhu, aby Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu. A udělal jsem tři budky pro ptáky…ano, to je trochu zajímavé.

Samozřejmě, není správné dělat budky pro ptactvo, protože tím se ptactvu i lidstvo zařizuje na poměry nepřirozené pro obě strany. Než ale bude tato otázka vyřízena jináč a správněji, udělal jsem tři budky. Při práci řídil jsem se návodem otištěným v „Zahrádkáři“. Dvě budky určil jsem ptákům, které máme, sýkorkám koňadrám. Jednu jsem udělal pro takové malé, zespoda červené ptáčky, které jsme měli a už nemáme, protože loni asi pomrzli. Ale třeba se nějaký v okolí ještě zachoval, tak nechť se usadí u nás. Kterému ptákovi budka má přijít, to se určuje velikostí vletového otvoru, při čemž prý záleží na milimetrech! Řezal jsem, vrtal, sbíjel a uvažoval, z čeho asi plyne důvěra, že se menší pták nebude chtět usadit ve větší budce, což u lidí bývá. Došel jsem k tomu, že on asi každý pták dá přednost dírce, do níž se vejde těsně.

Ale přesto a navíc jsem na každou budku tesařskou tužkou hůlkovým písmem napsal, komu je určena. PRO SÝKORY O Ø32 mm ONLY, napsal jsem na větší budku, a na menší zas: PRO PTÁČKY DO Ø 28 mm ONLY. Pověsil jsem první budku na třešeň, a ještě jsem ani nestál oběma nohama na zemi, strhl se nahoře pokřik, několik sýkor kroužilo vzduchem, a už se jedna chytla drápky okraje otvoru a zírala dovnitř. Dovnitř a na nápis nad otvorem. Vklouzla do budky, hned však vystrčila hlavu a četla nápis, a několik jiných na ni doráželo. Odnesl jsem žebř ke hrušni, kde jsem pověsil druhou sýkoří budku. Třetí, s menším otvorem, umístil jsem na jabloň. Sotva jsem odstoupil, přiletěla sýkora, usedla na větvičku a četla ten nápis, vrtěla nad ním hlavičkou, pak se rozhlédla, jestli se nikdo nedívá, a cpala se do budky. Ale to nešlo! Nebo snad by to jistě šlo, ale sýkora se nehodlala smáčknout o čtyři milimetry.

Když jsme se vrátili do Prahy, byl doma Jan. Přijel z lyžování v Krkonoších. Zeptal jsem se, u koho tam spal. Prý u spolužáka, který tam má od pradávna chalupu. „Od pradávna? Co tím míníš,“ zeptal jsem se. „No, už asi čtyřicet roků.“ Zhrozil jsem se: tomu oni už chtějí říkat pradávno? Jak je stará ta chalupa, kdo ji postavil, kamarádovi rodiče, Němci, Češi, po válce, před válkou, a před kterou? „To přeci není žádné pradávno!“ řekl jsem ostře. „A kdy začíná pradávno?“ zeptal se Jan s ochotou přijmout platnou míru. „Nejmíň před první světovou válkou, to nejmíň!“ řekl jsem. Uvažoval o tom, pak namítl: „No dobře, ale jak poběží čas, bude se začátek pradávna stejně posouvat blíž k nám.“

Tak to ne, to nechci, uvědomil jsem si přesně a v bezradnosti nad hrozícím chaosem začal jsem přecházet po kuchyni. Musím začít od základních a jednoduchých pojmů. „Jak se jmenuje epocha, v které žijeme,“ dal jsem otázku. „Holocén“ odpověděl správně Jan. „A co v této epoše znamená nějakých třicet či padesát roků?“ Bylo ticho. Ho, ho… řekl by v té chvíli Baloun, chtěje se patrně vmísiti do debaty, ale Baloun tu nebyl a Jana zas Švejka tak neumí. A tak jenom v přemýšlení špulil pusu, hledaje ze zbytečných ohledů méně trefný výraz. Řekl jsem: „Prosím tě, na to buď vždycky opatrný. Protože pradávnost, ta dodává věcem jisté legitimity, respektu a dokonce jakoby zašlého půvabu.“

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 3, březen 1981.)