Chci přispět X

Stát musí bránit statiku demokratické diskuse

Šíření hoaxů a dezinformací nelze chápat jako součást demokratické diskuse. Je to konání, které způsobuje škodu společnosti. Proto je třeba se mu bránit.

Policie odložila trestní oznámení na Oldřicha Lukáše, jenž před prezidentskými volbami rozesílal e-maily napadající Zemanova soka Jiřího Drahoše. Toto rozhodnutí je v souvislosti s přetrvávajícími diskusemi o roli dezinformací v ohýbání veřejného mínění pozoruhodné. Plzeňská policie navíc své rozhodnutí odůvodnila argumentem, že Lukáš nechtěl nikoho poškodit, a o pomluvu, nebo dokonce šíření poplašné zprávy tedy nešlo. Přitom zcela pominula společenskou škodu, již proliferace hoaxů a dezinformací způsobuje demokracii.

Demokracie jako osvědčování pravd
Svoboda projevu je mantrou liberální demokracie. Jejím prostřednictvím vyznáváme, že nikdo nemá ve svém držení pravdu. Ta mezi lidmi vzniká diskusí. Konstruuje se tak jako stavba. Neexistuje žádný nezpochybnitelný fakt. Vše je třeba osvědčit ve veřejné rozpravě. Pravdivost nějakého výroku o lidech či jejich světě je nutno ověřit, přičemž toto ověření spoléhá na metody a teorie, na nichž se daná společnost shoduje.

A to na rozdíl od čisté logiky, která se vznáší v ryze symbolické říši nezasažené pelem komplexnosti přirozeného světa člověka, a může si tedy dovolit luxus nezpochybnitelných, nutných vývodů. Čím blíže jsme realitě, tím složitější a neredukovatelnější je každý pojem, každý vztah, každý znak. Tím méně nutně soud vyplývá z výroků.

Jakkoliv tedy lze říci, že pravda existuje, neboť hic et nunc máme nástroje, jak ji určit (naučili jsme se ji nějak stavět), z dlouhodobého hlediska je třeba neustále osvědčovat nástroje pro její konstrukci. K tomu společnosti slouží názory, jež hodnotí, komentují a vysvětlují pravdy a vnášejí do shody konflikt. Modelují nové formy stavebnictví a architektury toho, jak vidíme svět.

Leaning-buildingNěkdy je nutno rozloučit se s pravdami, které mají tak narušenou statiku, že nezbývá než je strhnout. Foto Dean Somerset

Udrží-li se pravda, je-li schopna se obhájit, potom je její konstrukce pevná a nástroje, jež k ní vedly, jsou důvěryhodné. Zhroutí-li se, její základy ještě nemusí být pro společnost ztraceny. Možná je jen potřeba poopravit některý z jejích pilířů nebo metod, pomocí nichž byly vystavěny. Ale jsou i chvíle, kdy je třeba se rozloučit s pravdami, jež mají tak narušenou statiku, že je nelze než strhnout. Otázka samozřejmě je, co postavit na jejich místo.

Hodnota svobody projevu má v sobě tedy nesporný filosofický a politický rozměr. Ukazuje na částečnost našeho poznání, ale i na nezbytnost účastnit se veřejné diskuse o obecných věcech, o tom, jaké jsou hodnoty, cíle a cesty společnosti, jíž jsme součástí. Součástí této diskuse jsou i hranice svobody projevu, obecně vymezené limitou, u níž se diskuse hroutí a ztrácí schopnost revidovat pravdy. Zůstává jen boj. Tam, kde vniká do rozhovoru násilí, jen těžko můžeme reflektovat ony nástroje konstruování, nedokážeme zvažovat jejich důvěryhodnost, z dialogického hledání se stává monologický diktát.

Míra zodpovědnosti autonomních voličů
Oldřich Lukáš se vydal na tuto hranici. Napsal třeba: „Za krajně znepokojující lze označit Drahošovu podporu masivní islamizace ČR, jakož i zavedení tvrdé cenzury a trestání lidí za šíření pravdy.“ E-maily, jež rozesílal, měly povahu útoku. To by ještě samo o sobě nemuselo nutně znamenat vystoupení z principů demokratické diskuse. Problémem však je, že teze, které svým čtenářům představil, není možné re-konstruovat. Jinými slovy, není možné zjistit, jaké nástroje je vystavěly a jaké metody a teorie jejich stavbu tmelí.

To je typický rys falešných zpráv: nevíme, odkud pocházejí, jak se k nim dospělo, jaký je jejich kontext. Se slovy a skutečnostmi operují manipulativně. Takový „názor“ není k ničemu, protože nám neumožňuje přehodnotit dosud platné pravdy. Neodhaluje svoje konstrukční mechanismy, aby mohl být konfrontován. Je to jazykový teroristický útok. Jako kdyby někdo podminoval pilíře naší veřejné diskuse.

Policie odložila trestní oznámení s tímto zdůvodněním: „Je zapotřebí zdůraznit, že každý volič při svém rozhodování vychází z ověřených informací a pravost neověřených informací si sám stvrdí svým zjištěním, zejména jedná-li se o tak významnou volbu, jakou byla právě volba prezidenta České republiky,“ vysvětlila svůj postoj policie. Tím ale jako by říkala, že za případné útoky na statiku naší demokratické diskuse jsou lidé zodpovědní sami. Jako bychom proti teroru měli stát bez pomoci státu. A pokud se nejsme schopni ubránit, je to náš problém.

Hranice demokratické diskuse je třeba strážit
Jestliže pravda vzniká ve veřejné diskusi, potom ale tuto diskusi musí někdo moderovat a hlídat její provoz. Musí zajišťovat, aby se výpady transformovaly do názorů vhodných ke konfrontaci, musí vyvažovat, přinášet hlasy, které chybí. Moderátory veřejné diskuse jsou nezávislá média. Před napadením teroristy by ji ale měl hlídat stát.

Demokratický deficit, jenž často stojí za šířením podvodných e-mailů, je způsoben nedostatky v moderování veřejné diskuse médii v posledních letech. Mnozí lidé se z ní (po právu) cítí být vyloučeni. Jejich protest ale nabyl povahy teroristických ataků, které diskusi nepřispívají, spíše ji znesnadňují. Jestliže můžeme teror chápat jako jeden z projevů utlačovaných nebo ze společnosti vyloučených lidí, jako jistý druh zoufalství, potom jeho řešení spočívá v odstraňování příčin vyloučení. Teroru lze předcházet integrací těch, kteří na něj spoléhají, do společnosti, jež je exkomunikovala. To ale neznamená uznat jejich nárok na používání násilí ve veřejném prostoru.

Teroristický útok, ať už z jakýchkoliv důvodů, je ambivalentní co do svých důsledků. Nutí společnost přehodnotit svůj postoj k těm, které dříve ignorovala. Zároveň se ale komunita musí ostře postavit proti metodám, jimiž se vyloučení hlásí o slovo. Už jen z prostého pudu sebezáchovy.

Selhání médií jako moderátorů diskuse dnes pociťujeme nástupem teroru ve formě dezinformací, fake news, hate speech. Teď už je potřeba chránit podmínky, bez nichž není možný demokratický dialog, a tedy přiznat roli i policii a soudům. Každý názor, jehož základy nelze podrobit zkoušce pravdivosti, je útokem na celou společnost. Nejde tedy jen o škodu, již mohl způsobit jednotlivci. Škodí všem.

Občasné výtržnictví může být obrozující. Systematické násilí ve prospěch jedné z konkrétních stran je ale útokem na základní myšlenku demokracie, že pravdu osvědčujeme společně a nikdo si na ni nemůže klást absolutní nárok.

Kdo se postaví rozbíječům diskuse?
Překračování hranic svobody slova je podobné ničení cest, narušování statiky okolních domů a mostů, jež spojují. Argument o autonomním voliči schopném a vždy připraveném ověřovat informace, s nimiž přichází do styku, je analogický tvrzení, že každý řidič kamionu přece ví, že jeho náklaďák nemá být přetížený, aby neničil vozovku a netřásl s domy u cest, a není tedy třeba přestupky postihovat. Nakonec by se ještě mohlo říci: kdo si postavil dům poblíž vytížené silnice, je sám zodpovědný za svoje neštěstí. Kdo jde po mostě, má tak činit na vlastní nebezpečí.

Takovému postoji je třeba říci rezolutní „ne“. Dezinformace narušují statiku našich pravd, mostů, jež umožňují dialog, a rozrušují povrch veřejné diskuze. To, že můžeme spadnout do díry, mají přece řešit veřejné instituce a stát. Kdo jiný má hlídat veřejný majetek?

Podobně jako kamioňáci brousí společné vlastnictví ve jménu svých zaměstnavatelů, aby jim vydělali více, dezinformátoři a fabrikanti hoaxů rozbíjejí veřejnou diskusi ke svým účelům. Tato situace je o to vážnější, že dnes je již zcela mimo dohady napojení těchto podzemních struktur na zahraniční agentury usilující o ovlivnění domácí politiky a hospodářství. I když na ně Oldřich Lukáš nemusel být napojen, jeho přetížený kamion brousil asfalt ve shodě s čínskými nebo ruskými zájmy.

Odložení tohoto případu není dobrou zprávou o české policii. Nejde ani tak o to, že by bylo potřeba exemplární trestání. Spíše je žádoucí vyjasnění a potvrzení hranic diskuse. K tomu by případné soudní jednání sloužilo. Stát má dát jasně najevo, že kamiony nesmí být přetížené a diskutovat s teroristou nelze.

Ale druhým dechem je třeba dodat: tato stráž hranic diskuse nesmí vylučovat žádný hlas z účasti na společné konstrukci pravdy. Každý má právo vozit po cestách svoje věci, neškodí-li tím ostatním. Je však třeba bránit se těm, kteří toto společné úsilí o hodnocení, konfrontaci a hledání odpovědí na naše otázky marní. Je třeba zabránit jízdě kamionům, které pro zisk jiných ničí silnice určené všem a statiku našich domů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.