Chci přispět X

Už mi neříkejte, že musím rozumět těm, kteří mně taky rozumět nechtějí

Alena Zemančíková polemizuje s textem Johna Harrise a odmítá myšlenku, že je třeba respektovat negativismus lidí inspirovaných brexitem a hledajících východisko v nerovném zacházení s ženami, dětmi nebo lidmi jiných etnik.

V pátek vyšel na stránkách těchto novin překlad článku britského novináře Johna Harrise z Guardianu. U nás má text titulek Pochopení elitám moc dlouho nevydrželo. Voliči populistů jsou už zase „idioti“. Zjistila jsem při jeho četbě, že mě už tyhle nabádavé články štvou.

Nejprve k článku: Evropská unie přece nebrání vládám jednotlivých zemí, aby se staraly o své sociálně a ekonomicky problematické regiony – vystoupení z EU přece nic v tomto smyslu nezaručuje. Naopak – EU k tomu poskytuje různé dotační programy. Pokud jsou regiony nadále zanedbané, nemůže za to politika EU, ale jednotlivých vlád. Včetně britské. Včetně české, polské a které všechny země tak nezodpovědně koketují s inspirací brexitem.

Jenomže to by musely mít vlády odvahu k zásadním strukturálním hospodářským změnám, které by zaangažovaly obyvatele chudých regionů pro otázky vlastní existence a prosperity. Což by znamenalo upustit od globální podpory bezduchého konzumu a podpořit naopak smysluplnou výrobu a služby blíže ke konkrétním občanům. To je přece evidentní, a že se to nedaří, je dílo velmi mocných složek, které si to nepřejí.

Ale taky obyvatel, kteří by nesnesli fakt, že některé zboží a služby přijdou dráž, ale zato se někteří bližní přestanou klepat v nejistotě. Možná sedí i v Bruselu nějací takoví, kteří si autonomní rozvoj regionů a menších společenství nepřejí, ale rozhodně není Evropská unie jako celek ideovým nositelem této negace.

Pokud tohle lidé nevidí, tak se neumějí dívat kolem sebe a úplně zapomněli přemýšlet konstruktivně. Nerozumím tomu, proč se lidé politicky rozhodují proti vlastnímu zájmu a nechce se mi v tom s nimi laskavě proti vlastnímu rozumu souhlasit, už toho bylo dost. Chtěla bych slušně, srozumitelně a důrazně říci, že negativismus, řinčení zbraněmi a vláda miliardářů (ani čínských) řešení nepřinese.

Popovice__brno-venkov_Čím se živí tekutý hněv kromě komplexů z vlastní neschopnosti pohnout se z místa? Foto archiv DR

Britové se přece svého problému s migranty vystoupením z EU nemůžou zbavit. Z EU (a jde o ty „polské instalatéry“) přicházejí zejména námezdní síly na práce, které občané Británie vykonávat nechtějí (ostatně podobně jako občané jiných zemí EU včetně České republiky). Pořád se bavíme o problémech s migranty a azylanty, ale ti, proti kterým je obrácen brexit, nejsou ani jedno z toho. Začněme otevřeně mluvit o problémech s námezdními dělníky.

V Británii už na to téma vyšel román anglicky píšící polské autorky A. M. Bakalarové , kniha se jmenuje Children of Our Age (což je citát z básně Wislawy Szymborské). Kdyby podniky na Britských ostrovech pro obyvatele EU pracovní místa a smlouvy nenabízely, nebylo by možné tam pracovat, i když to v EU je zákonem zaručeno.

Antipatie obyčejného Angličana k obyčejnému Polákovi asi není založená na rasismu, spíš na nedůvěře k postkomunistickému evropskému kontinentu, o kterém průměrný ostrovan neví nic. Je to tedy odpor proti neznámému. Ostrovní říše, jakou mentálně Velká Británie zůstává, neměla etnicky nebo národnostně čisté obyvatelstvo nikdy, co svět světem stojí, v té směsi národů a barev to tedy asi nebude a v tom se Britové od nás suchozemců liší. Takže?

Definovat pokrok jen technologicky je arogantní, ale hledání východiska z vlastních problémů prostřednictvím hrubiánského a nerovného zacházení s ženami, dětmi, lidmi jiných etnik, krajinou a přírodními zdroji je očividná chyba. Nevím, proč bychom se měli kvůli tomu, že si zhruba polovina občanů euroamerické civilizace takové zacházení přeje ve jménu zachování svého nezdravého a bezperspektivního konzumu, před jejich přáními sklánět a vciťovat se do jejich hněvu.

Ty části společnosti, které svůj neurčitý hněv směrují ke zrušení všeho, co bylo zřízeno a ustaveno ku pomoci slabším a znevýhodněným občanům, tedy všechny ty demagogické útoky proti inkluzi ve školách, sociálnímu bydlení, zálohovému výživnému, Romům, ženám a lidem nemocným a handicapovaným, jsou cítit puchem pomsty – jen člověk neví, za co.

Venkov není poušť
Mám většinu rodinných příslušníků na venkově a sama jsem na venkově mnoho let žila. Opravdu nevím, proč by se venkované měli cítit tak zavržení nebo zanedbaní. Znám spoustu venkovských aktivit, které život zpestřují a činí zajímavým, ba přinášejí radost. I v situaci sociálně náročné má člověk na venkově víc možností se vlastním úsilím přičinit o zmírnění jejích projevů, a hlavně, má spoustu možností smysluplného konání. Obyvatel velkoměstského bytu v situaci sociálního propadu je na tom mnohem hůř, jeho každodenní život je dražší, a tak je mnohem snazší kořistí všelijakých dravců.

Záleží pochopitelně na lidech a na jejich vůli nepodlehnout momentálnímu lákání údajné výhody nebo zisku a udržet pospolitost. Těžko se však v obci udrží obchod, když všichni podlehnou vášni pro supermarkety a jejich chimérické slevy, škola, když zastupitelstvo odhlasuje její zrušení v iluzorní představě kvalitnější městské, knihovna, když všichni koukají jen na televizi a internet, kde se lidé nedomluví ani na nohejbal nebo tancovačku a kde jediným místem setkávání zůstane hospoda, a někdy ani ta ne. Kde se nejsme ochotni na nic složit, (třeba na společný výlet, takže pak nikdo nejde nikam).

Ale není to tak všude. Hrozným problémem jsou hrací automaty a drogy, ale ty kupodivu nejsou tématem volebním, těmi se, jak se zdá, tekutý hněv neživí. Tak čím se živí kromě komplexů z vlastní neschopnosti pohnout se z místa?

Velice výmluvným je v tomto ohledu román Anny Bolavé Do dna: život jihočeského městečka s továrnou na zpracování drůbeže, několika středními živnostmi a školou je, viděno neutrálně, úplně normální, nepanuje tam ani zvláštní bída, ani nepořádek. To temné, co činí z příběhu thriller, je v prožitku protagonistů. Jedna z hrdinek vyprávění, Alena, rozvedená a osamělá žena, matka dospívající dcery, která pracuje u drůbežářského pásu, ačkoliv má vzdělání i schopnosti na lepší uplatnění, jako by měla mysl zastřenou pavučinou, je protivná, zachmuřená, chvílemi bezcitná, nesmyslně lakotná a kvůli tomu nešťastná – a neschopná s tím cokoli udělat.

Rozpad společnosti je náš veliký problém. Ale činy, kterými někteří z nás reagují na neblahý pocit z toho rozpadu, totiž iracionální příklon ke strukturám, které se na tom rozpadu podílejí a do značné míry ho mají na svědomí, si nezaslouží, abychom mu submisivně nadbíhali. Jsme plni odporu, nikomu nic nedarujeme a můžeme-li využít svého práva negace, zarazíme jakýkoli rozvoj. Nepustíme ani chlup.

Zajímavé je, že ačkoliv jsme takhle negativisticky naladěni, to všechno, o čem nejsme ochotni se dohodnout v rámci celkem tradičních a osvědčených pravidel, klidně odevzdáme na stříbrném podnose někomu, kdo si o poslední hodnoty našeho společenství řekne z pozice nadřazeného dobrodince. A vůbec si nevšimneme, že on a jeho parta nás o to, co nám chybí a neumíme to ani pojmenovat, připravili.

A co si myslíte vy? Diskuse (24 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Zdeněk Jehlička - Praha

Pondělí, 5.Března 2018, 13:01:28

S autorkou se dá v mnohém souhlasit, místy se však zdá, že reaguje spíše než na kritizovaný článek, na svou představu toho, co v něm chtěl autor říci, místy je její text vnitřně v rozporu.

Na jednom místě píše, že "Evropská unie přece nebrání vládám jednotlivých zemí, aby se staraly o své sociálně a ekonomicky problematické regiony", aby o odstavec dál předchozí tvrzení znevěrohodnila daleko přesnějším vyjádřením: "že se to nedaří, je dílo velmi mocných složek, které si to nepřejí".

Nebyl to snad Jeremy Corbyn, který prohlásil: "pokud bych chtěl znárodnit britskou železnici, EU mi to nedovolí"?

Sám jsem jednoznačně za zachování EU, tak jako byl Šmeral za zachování R.-U., kdy v nadnárodním celku viděl větší možnosti pro svůj socialismus. Nezdá se však, že by se dosavadní Unie vyvinula v něco až tak většího, než jen ve sjednocení velkého businessu. Kajícné řeči po brexitu o jiném přístupu nestačí ani na dorovnání platů a potravinových standardů členských zemí "sjednocené Unie".

V dokreslení "ostrovní říše" autorce vypadlo dosti podstatné, a sice, že Británie není jen "směsí národů a barev", ale hlavně třídně stále velmi rozdělenou společností. Nevraživost vůči "polskému instalatérovi" tak může být stejně iracionální a kanalizovat stejné frustrace, jako česká nevraživost vůči migrantovi, kterého nevidět.

Pokud tak "antipatie obyčejného Angličana k obyčejnému Polákovi asi není založená na rasismu", troufám si tvrdit, že ani u drtivé většiny našich spoluobčanů nejsou "útoky proti inkluzi ve školách, sociálnímu bydlení, zálohovému výživnému, Romům, ženám a lidem nemocným a handicapovaným" pouhým prvoplánovým projevem sociálního či etnického rasismu, jako spíše útokem na politiku, která je s těmito hodnotami spjata. A která sice nabádala ke kulturní snášenlivosti, ale která byla až příliš často - skrze různé asociální reformy - spojena se sociálním ignorantstvím. Tento vnucený konflikt mezi kulturním a sociálním považuji aktuálně za asi nejtragičtější projev doby a za chybu levice, že si jej nechává podsouvat.

Pokud se pak divíme, že se "lidé politicky rozhodují proti vlastnímu zájmu", není to zdaleka poprvé. Za doby Klause či Nečase to však očividně tolik nevadilo.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jste můj člověk, pani Zemančíková Pondělí, 5.Března 2018, 13:25:47

Tyhle nabádavé články, které Vás štvou, já naprosto nesnáším. A nesnášel jsem je od samého začátku.

Alena Zemančíková - Brno

Pondělí, 5.Března 2018, 16:39:32

Vážený pane Jehličko,
to, že řekl Jeremy Corbyn, že EU by mu nedovolila znárodnit britské železnice, je zajímavé - ale je to pravda? Asi to znamená, že by je musel vyvlastnit, tedy dosavadní majitele by stát musel vyplatit, tak, jako třeba Berlín nakonec vyplatil majitele vodovodních sítí ve městě. A v Berlíně se to podařilo. I kdyby se po brexitu Corbyn ( po případném volebním vítězství) rozhodl železnice znárodnit, i jemu by to musel schválit britský parlament. Čili EU není jedinou překážkou.

Eu je proti evropskému kontinentu opravdu hrozně třídně rozdělená, ale ti námezdní dělníci a "pobírači dávek" jsou u nejvyšších tříd "pod rozlišovací schopností". V tradici imperia přece je, že na ně vždycky pracovali nějací úplně nebo skoro otroci ( je to vlastnost každého impéria, i ruského nebo čínského). Ti rozzlobení, které máme chápat, však nejsou z nejvyšší třídy, ale naopak jen o stupínek lépe situovaní než ti (my), které nesnášejí.
Britská ostrovní říše se očividně od evropského kontinentu chce distancovat. Ale proč s tím koketuje středoevropský suchozemský stát jako je Česká republika, to je rozumem těžko vysvětlitelné.
A pokud jde o ty demokratické hodnoty a kdo je rozkládá - k tomu se vraťme ještě jindy.

Zdeněk Jehlička - Praha

Pondělí, 5.Března 2018, 19:02:55

Vážená paní Zemančíková,

lze jistě souhlasit, že otázka vyvlastnění není zrovna věc, která by byla lehce politicky průchodná. A to prosím stále uvažujeme o vyvlastnění za náhradu. Kdo přitom tahá za jaký konec provazu ve vztahu stát - korporát bylo dobře vidět při zvládání poslední krize z r. 2008. Státu hrozí nejen arbitráže, ale při investičním vstupu na trh i různé žaloby za "deformaci rovných podmínek" či monopolizaci. Co měl přesně Corbyn na mysli ve vztahu k EU, nevím, nejspíš narážel na její demokratický deficit a to, že v britském parlamentu je to pořád hra více transparentní.

Lze i souhlasit, že často ten, který na tom není zrovna dobře, si rád kopne do chudáka pod ním. Tyhle vzorce chování se nám v poslední době až trpně aktualizují. Ale co z toho plyne? Není to třeba i tím, že ti "rozzlobení" nevidí dostatečnou naději, ztrácí víru v budoucnost a cítí či přímo zažívají pocit nespravedlnosti? Což, ano, nemusí vždy přímo souviset s jejich hmotným zajištěním, jakož spíše s tím, že směrem nahoru jsou dveře uzamčeny? Že zde není dostatečná nabídka pozitivní změny? V tom směru by mne zajímal průnik množin těch Britů, kteří hlasovali pro brexit a zároveň podporují Corbyna.

Naprosto souhlasím, že výstup z EU by byl pro nás katastrofou. To, že po něm volají političtí dobrodruzi je věc cynické vypočítavosti, že na něj slyší nemálo lidí, je bohužel problém nedostatečné nabídky alternativ. A hlasem jakéhosi nihilismu, na který sice můžeme útočit, ale který se nám při zachování stávajícího bude stále vracet.

Martin Profant - Praha 7

Zdenkovi Jehličkovi Pondělí, 5.Března 2018, 19:45:59

Nejde o to, nač Corbyn narážel, ale zjevnou nepravdu jeho výroku.

Ví dobře, že ve znárodnění, resp. znovunárodnění britské železnice mu dříve než by se to vůbec mohlo týkat EU překazil odpor v Britanii, včetně odporu v jeho vlastní straně.
On tom ale nemluví, napadne rovnou EU, která by zrovna v tomto případě sotva mohla klást zásadní odpor -- železnice a sítě jsou v příliš mnoha zemích EU státní podniky. Mohla by žádat regulace monopolu, ale to je něco jiného.

Lexitář Corbyn mi nepříjde o nic méně demagogický než brexitáři.

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 5.Března 2018, 19:49:48

Pravidla EU skutečně velmi přísně omezují jakékoli zásahy aktivní státní hospodářské politiky - jako subvence a jiná veřejná podpora - jakožto protivící se prioritě zachování rovného volného vnitroevropského trhu. Což přirozeně znevýhodňuje slabší regiony a fixuje v jejich nevýhodném postavení.

Rovněž tak rozpočtová pravidla jako Pakt růstu a stability vynucují pod sankcemi vyrovnané rozpočty, v důsledku nařizují zejména chudším a krizovým zemím nekonečnou politiku škrtů, která prokazatelně stávající rozdíly fixuje a zvětšuje. Dalo by se pokračovat konstrukcí Eura jakožto de facto zlatého standardu bez účinných fiskálních transferových mechanismů a s tvrdým odporem vůči nim, neexistencí centrální banky s funkcí věřitele poslední instance...

A nepíšu to proto, že by snad bylo bez EU líp. Nebylo, bylo by hůř a tragicky. Jenže není možné zavírat nad tím, že tak jak EU je, funguje podle neoliberálních pravidel a stávající rozdíly, najmě sociální, fixuje a zvětšuje. A přesně to hrozí vyústit v její rozpad, čím víc, tím s větší jistotou. A přesně toto je něco, co relevantní síly v EU, tj. síly s mocí nastavení jejího fungování reálně změnit, sveřepě brání pozměnit byť jen o málo.

Není mi z toho dvakrát dobře.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Je asi dobře, že zde tento text vyšel. Pondělí, 5.Března 2018, 23:07:22

Ale souhlasit s ním nemohu. Posun v myšlení lidí (viděno v celém "okcidentálním" prostoru, nejen u nás) jednoduše nemůže být způsoben tím, že by náhle zhloupli. Ostatně není to ani problém generační: Ten příklon ke strachu a z něj plynoucího defenzivně agresivního chování postihl lidi v průběhu jejich životů: Mluvíte-li s nimi, a připomenete jim jejich naděje, samozřejmou otevřenost, či jimi samými prezentované názory dvacel let staré, hovoří o své naivitě z doby před dvaceti léty a pozdějším vystřízlivění, ne o generačním problému, střetu. Ba dokonce jsou přesvědčeni, že chrání své děti a vnuky před podobnou "chybou". Ti lidé hromadně nezhloupli, ani se nestali zlými, pokud takovými nebyli již před dvaceti lety. To biologicky není možné. (Čapek: Lidé se nemění, jen se ti vybarví...)

Takže změnu "ducha doby", tu změnu v přístupu ke světu, je nutno vysvětlit jinak. Soudím, že subjektivním, leč poměrně široce (nikoliv však univerzálně) sdíleným prožitkem. A ti, kdo by rádi změnili ducha doby zpět na svobodomyslný, nadějeplný, otevřený a konstruktivní "stav kolektivní mysli", by asi měli přemýšlet právě tak: svobodomyslně, s pohledem vpřed. Odsuzováním druhého nepřesvědčíte, a demokracie se hraje na hlasy. Takže jak konstruktivní je vedení mediální či sociál-síťové války proti lidem defenzivně agresivním? Útočíte-li na defenzivně agresivního psa, kousne vás. Rozhodně se nezačne chovat radostně, optimisticky, přátelsky a otevřeně.

Ztráta důvěry je dlouhodobá věc. A strach je emoce, nelze ho rozptýlit argumentací, logickým výkonem. Jen habituací, a nebo přenosem emocí, tj. převážením jinou emocí. (Mimochodem přesně to dělají vítězící síly. Nabízí východisko ze strachu sdílenou, skupinovou agresí. Emoční odreagování. To nerozmluvíte, nerozdebatujete. To je pocit, to je chemie mozku a né elektrický náboj na složitě kombinovaných synapsích. Vývojově starší, nutně silnější.)

Je tedy východisko? Existuje vůbec? Myslím, že ano, ale nespočívá v kladení intelektuálních nároků na druhé. Patrně je dobré si uvědomit, že je pouhou náhodou, hrou poměrů z teorie her, když já či vy nesdílíme stejnou negativní emoci. Víme málo, spíše přesně nevíme, proč se právě mě či vám vyhnul prožitek, který určil "ducha doby". Vůbec to nemusí být žádná naše zásluha, nefanděme si. Možná stačil malý rozdíl. Stress větší o pár milimolů kortikoidů na litr naší krve. Nebo tlak stresu stejné intenzity, ale nepomíjející o pár týdnů déle než nejdelší takové období v našem životě. Nebo pohyb nálad a emocí v sociálním okolí: Vážně můj či váš optimismus nezachránil někdo, kdo šíří dobrou náladu do svého okolí? Udrželi byste si otevřenou mysl, kdyby nikdo takový kolem vás rok či pěl let nebyl?

Měli bychom mít aspoň tolik poctivosti v myšlení, jako slon Bilibonk z dětských knížek Phlipa Ramseye. Nespokojit se s první odpovědí na otázku "proč", ale klást další. Nejpozději páté "proč" najde odpověď.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Změna ducha doby, Úterý, 6.Března 2018, 06:27:51

o které píše pan Jedlička, se neprojevila jen voličskými preferencemi lidí, jejichž postoje lze přičítat strachu a nejistotě. Vynesla na světlo i skupinu, která není vystrašená, ale radostná. Radostná z vidiny, že se smí, anebo brzy bude smět, mluvit i konat tak, jak jim překonaný "duch doby" podle jejich zdání zapovídal. Cítili se omezováni, dnes jim dodává optimismu každé vítězství, které podle jejich přesvědčení upevňuje ducha doby nové. Vítali Trumpa, brexit, u nás Zemana a Okamuru, fandili Hoferovi a LePenové, dávají najevo sympatie k Putinovi. Nemají konkrétní politické cíle, které by je spojovaly. Spojuje je vlastně jediné: radost z pokoření každého, kdo pro ně představuje nepřítele, nositele oněch pout, která nová doba slibuje odstranit. Pout, která my vidíme jako humanitu, toleranci, korektnost.
Nemylme se, tohle není pes, zahnaný do rohu. Tady opravdu nemusíme mít mindrák z toho, že se dostatečně nesnažíme o porozumění.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 6.Března 2018, 08:21:43

Já myslím, že jedna věc je chápat, čili soucítit s někým a druhá věc je chápat - rozumět, proč se něco děje tak, jak se to děje. To druhé je snazší pro lidi, kteří uznávají nějaké objektivní zákonitosti vývoje přírody a společnosti, jako třeba marxisté, nebo pro lidi, kteří uznávají nějaké biologické zákonitosti jako pan Jedlička. Prostě něco objektivního. Pro lidi, kteří nic takového neuznávají a myslí si, že člověk je naprosto svobodný mravní jedinec, to těžké je.
Nicméně lidé, které nejsme schopni ovlivnit (třeba z toho důvodu že nechápeme jejich chování) mohou vůči nám působit jako neznámý "přírodní živel". Nemusíme je chápat, když nechceme, nemusíme zkoumat, proč jednají jak jednají, ale musíme počítat s tím, že tady jsou a zařídit se podle toho.

Zdeněk Jehlička - Praha

duch doby Úterý, 6.Března 2018, 11:34:55

Ani s Trumpem, ani s Hoferem, ani s Okamurou, Putinem či Zemanem systém ohrožený není. Teda, ono se nám může někdy zdá, že Trump už "to přehání", dokud ale neshodí akcie pod neúnosnou mez, nikdo jej sesazovat nebude.

Bývaly doby, kdy protestní stranou byli sociální demokraté, socialisté či komunisté. V každém městečku bylo několik jejich organizací, knihoven, zájmových, vzdělávacích spolků, mládežnických či sportovních organizací. Lidé nemuseli být tak bohatí, jak jsou údajně dnes (což je věc sice sporná, o to více ale omílaná, a má vést asi k tomu, aby si sedli na zadek), ale měli vizi do budoucna a naději na změnu k lepšímu. Ideje sociálního pokroku, rozšíření demokracie a s ním i většího přerozdělení produkce byly těmi idejemi, které hrozily kapitálu snížit jeho výnos.

Dnes jsme v situaci přesně opačné, lidé se propadají do dluhů a exekutorských pastí, pomalu nemají kde bydlet, kapitálový výnos se hromadí jen u jedné a té samé zdi a odvolena je ultrapravice propojena s velkokapitálem.

Můžeme sice žehrat na lidi, jako užitečné idioty, ale na koho vlastně žehráme? Na lid, který volil Zemana, či na lid, který zvonil klíčema? Na lid, který házel po tancích kameny, nebo na lid, který po nich házel rozkvetlý šeřík? A nejde snad o ten samý lid?

Ivo Horák - Praha 3

Úterý, 6.Března 2018, 11:57:15

Pan Jedlička píše, že lidé přece nemohli náhle zhloupnout. Mohla se však změnit (a změnila se) politika, a to je náramně vlivná sféra. Odhazuje další a další skrupule jako postradatelnou přítěž posádka Verneova balónu, nechtěla-li skončit ve vlnách Tichého oceánu. Možná, že politiku navedla tímto směrem žurnalistika. A lidi ovlivnila také reklama. A agresivní obchodní praktiky. Rovněž jejich snaha, zaměřená jen na to obstát. A nejnověji a nejsilněji dokonává změnu společenské atmosféry úspěch dříve okrajových (a proto trapných) subjektů, stavících na neuvážlivosti, nemírnosti a nevstřícnosti.

V Polsku přijímají zákon o degradaci vojáků, kteří sloužili komunistickému režimu, do hodnosti vojína. Případně uvedené vyšší hodnosti mají být přetesány i na náhrobcích. Plánuje se už, že by takoví nesměli zůstat pohřbeni na vojenských hřbitovech...

I kdybych nakrásně plně porozuměl, co to raší za býlí, stejně bych nemohl změnit názor.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

A. Mitrofanov přesně Úterý, 6.Března 2018, 14:26:49

"Protesty lidí, kteří polistopadovou společnost mají za svou, jsou menšinové. Chtějí-li pokračovat, musí si uvědomit, že nestojí primárně proti Babišovi a Zemanovi (to jsou jen vodníci s mimořádně velkými sbírkami hrníčků), ale v mnoha případech proti svým prarodičům, rodičům, kolegům a známým. A že je to nadlouho."

https://www.novinky.cz/komentare/465318-ocima-sasi-mitrofanova-barbar-milackem-a-rozcileni-lide-na-namestich.html

Petrasek Milan - penzista

Domnívám se že Harris nepodsouvá, ale hledá důvody Úterý, 6.Března 2018, 15:01:9

proč znevýhodnění podlehli svodům populismu, emocí, předsudků a nenávisti k „pokroku“.
Poukazuje na okolnosti, které vzbuzují jak v postkomunistické tak i v postsociálně kapitalistické zóně negativismus inspirující k touze po exitu, nerovnému zacházení s ženami, dětmi nebo lidmi jiných etnik a přičítá rezignaci složitosti situace a neschopnosti jí řešit.
Příkladně okolnost, že asociální uspořádání příjmů mezi vzdělanějšími/majetnějšími a hůře kvalifikovaným prekariátem, se stala akceptovaným stavem znejištění celého společenského středu - tedy i většiny sociální demokracie.
Dále jak se vypořádat s faktem, že pluralitní liberální uspořádání způsobuje spontánní požadavek svébytnosti a izolacionismu. A to v situaci, kdy politické instance představu spravedlnosti již nehodnotí podle příslušnosti nalevo či napravo, ale podle zdatnosti postoje vůči šancím a rizikům komplexity světa, který nezná nacionální a regionální hranice.
Já se domnívám že pan Harris nepříjemně apeluje....bych dodal.

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 6.Března 2018, 17:04:24

Možná když se příliš dlouho vydává lež za pravdu -- tzv. levicové strany zavádějí neoliberální reformy, všichni politici mají plná ústa zájmu o občany, ale rostou ghetta, závislosti, zadluženost, vyhoření --, tak vysvobozením, opakem prolhané pravdy, je pravdivá lež?

Teď psali na Aeronetu...

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Já Vám rozumím paní Zemanová. A stejně tak autorce Zemančíkové. Úterý, 6.Března 2018, 18:20:39

Skutečně Vás nikdo nemůže nutit chápat s úsměvem lidi, kteří se projevují vlastně jako lidé zlí.
Jenže pak nezbývá, než si položit otázku, co dál. A když na začátku bude "ne" přemýšlení o příčinách, důvodech, motivacích, na konci řetězu bude boj nebo útěk. Ne souboj argumentů, (protože to "ne" na začátku souboj argumentů a ideí rovnou vyloučí,) nýbrž boj skutečný, fyzický.
Z článku se mi nejvíce líbí popisek pod fotografií. Neboť si klade otázku. Je lepší klást si otázky, než začínat odstavec slovy "Jenomže to by musely vlády ..." a končit ho takřka konspiračním odkazem na dílo "velmi mocných složek".
Myslím, že těch pět Bilibonkových "proč" ještě stojí za úvahu.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Vrrr! Středa, 7.Března 2018, 12:31:46

Poslyšte, pane Jedličko, jak vy to vlastně děláte s defenzivně agresivním psem? Přiznáte mu, že má svou pravdu, omluvíte se mu za to, jak jste se k němu dosud choval nadřazeně, a začnete s ním věcně diskutovat?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Jednu otázku jsem vymyslela, pane Jedličko. Středa, 7.Března 2018, 17:03:8

Máme mapu volebních výsledků, zachycující vyšší procenta hlasů pro Miloše Zemana. Jak si mnozí bystře všimli, tato mapa koreluje s mapou vyššího výskytu exekucí a vyšší nezaměstnanosti. Jenže obě tyto mapy taky zhruba ukazují oblasti, odkud po válce zmizelo německé obyvatelstvo a bylo nahrazeno jiným. Nezdá se, že by to byla pouhá náhoda. Moje otázka tedy zní: Jak je možné, že ještě po více než sedmdesáti letech tu existuje markantní rozdíl mezi tolika "sudetskými" městy a vesnicemi a jejich protějšky v oblastech, kterých se odsun obyvatelstva nedotknul? Nemůže se tudíž také jednat o problém identity, který se nedá jednoduše redukovat na problém ekonomický?
https://technet.idnes.cz/prezident-zeman-drahos-volby-2018-korelace-okresy-ceska-republika-statistika-interaktivni-analyza-so-irh-/veda.aspx?c=A180129_174810_veda_pka

Ivo Horák - Praha 3

Poznámka k příspěvku paní Zemanové Středa, 7.Března 2018, 18:01:37

Nepatřím k těm lidem, kteří se diví skutečnosti, že volby nedopadají ve všech regionech a subregionech stejně. (To by se vlastně ani nemusely všude konat.) Rozdíly v životní úrovni, ale hlavně ve způsobu života jsou přece přirozené a vlastně by měly být zachovány.

Naopak se mi nelíbí, jak se vždy převalí jedna vlna celou zemí, takže po spočítání jediného okrsku lze už odhadnout celkový výsledek. Jednou je to ODS, podruhé ČSSD a jindy třeba ANO, kdo je všude zrovna na koni. Čas hraje v takových volbách daleko větší roli než místo, a to není dobře.

Problém, o němž diskutujeme, je tedy ten, že lidé volí leckdy nedobře všude. Jestliže tak učiní 45% aktivních voličů v určité oblasti, nemůžeme se divit, jestli v jiné hlasuje shodně 55%.
Jinými slovy, problémem není, že někde bylo pro Zemana 58% hlasů, (jinde) pro tzv. brexit třeba 56% a pro ANO kdesi 35%. Důvodem k znepokojení je skutečnost, že bylo celkově tolik voličů, kteří podpořili uvedené. Kdyby hlasů pro Zemana bylo 25%, pro brexit 27% a pro ANO 12%, bylo by to přiměřené a nebyl by důvod studovat, kde se voliči "nevyznamenali"!

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Musím se přiznat, pane Horáku, že jsem vaši odpověď nepochopila. Středa, 7.Března 2018, 18:27:39

Nevím totiž, jak souvisí s mou otázkou na rozdíl mezi regiony. Neřeším, kolik kdo dostal procent, ale ptám se, jestli může existovat souvislost mezi myšlením lidí v jistých regionech a tím, co se tam odehrálo před dlouhou dobou.

Ivo Horák - Praha 3

Paní Zemanová, asi jsem svůj příspěvek špatně nazval, Středa, 7.Března 2018, 18:55:19

chtěl jsem se vyjádřit k tomu, že někteří mají řekněme 48% hlasů pro nějakého "veřejného nepřítele" za ještě v pořádku, zatímco 53% pro téhož jinde za příčinu naší politické a mravní pokleslosti. Tak tomu prostě není.

K Vašemu příspěvku, teď už méně volně: Myslím, že korelace nadprůměrného množství hlasů pro určité politické subjekty a četnosti majetkových exekucí není podstatná. Spíše existuje řada jevů, od uvedených exekucí klidně po nedostatečnou velikost knihoven, které jsou společným důsledkem specifické historie lidí (a rodin) v krajích, dosídlovaných před 70 lety. V minimálně většině zemí se chudoba "dědí", někde více, až ke kastovnictví, jinde méně. Doba vlastně celého lidského věku se zdá být na změnu dostatečná, ale asi tomu tak není. Ostatně je vcelku známo, že některá specifika mohou mít část kořání ještě ve středověku.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Děkuji za reakce. Středa, 7.Března 2018, 18:57:6

Ad: Vrrr! Pane Macháčku, skoro přesně jak píšete. Takzvané kousání ze strachu (uši dozadu, vrčení, zuby vyceněné, ale koutky stažené dozadu, ocas dolů, často pod břichem, postoj spíše přikrčený). Nejprve zanechat akce, která takovou reakci vyvolala. O krok zpět. Odpočinek. Pak znovu navázat kontakt, tj. jiná společná aktivita, která psu vyhovuje, která ho baví. Třeba se pes bál skočit přes překážku, ale rád aportuje míček. Pak tedy začít aportem, i kdyby vás házení míčku tisíckrát nebavilo. Po obnovení důvěry zkusit nejprve nižší překážku, a to společně. Netlačit psa, nenutit ho překonávat vysokou překážku a sám zůstávat bezpečně oběma nohama na zemi.
Praha versus pohraničí: Zrušíte-li poslední dva autobusové spoje v horách, neplačte příliš, že se do metra ve stejném roce investovalo málo miliard. Přes překážku společně.

Paní Zemanová: Výborný začáte. A teď do hloubky, máte první úroveň, už jen čtyři.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 7.Března 2018, 19:43:34

Já mám takový neblahý pocit, že tím hrdinou, který s lidmi naváže kontakt a naučí je aportovat, nebude nikdo jiný než Babiš.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 17.Března 2018, 11:33:43

Dnes jsem našla zajímavý článek, který se hodí k úvahám o "defenzivně agresivním psu".
https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=464670&sId=&mId=
"U psů evolucí klesá úroveň stresového hormonu. To z nich dělá vůči člověku přátelská a důvěřivá stvoření, a odlišuje je od jejich divočejších příbuzných, jiných psovitých šelem".
Snižuje se jejich "úroveň ustrašenosti". Tu mají divoce žijící zvířata vysokou.

Petrasek Milan - penzista

Jde o mrzutý stav paní Zemančíková, Neděle, 18.Března 2018, 10:33:19

jehož zapeklitost Nýče shrnul přibližně následujícně -
cenné hodnoty slabších jsou vždy na prvním místě, protože byly převzaty silnými jako instrumenty vládnutí.
A co se porozumění dotejčí - pluralitní společnost se bez akceptace přirozenosti beznadějných pokusů o dialog a konsenzus neobejde.
To jsem okoukal spíš od Arendt...bych dodal.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.