Chci přispět X

Buď hrdý centrista? Vzývání středu demokracii před rozkladem nezachrání

Sjednocování pravého i levého středu proti „populistům“ může jen prohloubit příčiny, které ke krizi liberální demokracie vedly. Potřebujeme politiku, která se nebude bát čelit vedlejším důsledkům globalizace.

Žádná jiná slova neztělesňují duševní bídu dnešního politického myšlení víc, než populismus a extremismus. Filip Outrata tu nedávno psal o „politickém populismu extremistického ražení“, což je podle něj „nejpřesnější popis stran, jako je SPD Tomia Okamury“.

Přitom by se musel hodně namáhat, aby v politologickém slovníku nalezl označení, kterým by víc scházel přesný význam. Ani jeden z nich nevypovídá nic o zájmech či ideálech označeného. Ani jeden nevyjadřuje žádný program či ideologii. Právě pro obsahovou prázdnotu, kterou sdílejí, se oba pojmy tak snadno používají společně a stávají se polemickým ostřím v rukou těch, kdo se namáhat nechtějí.

Nejkrásnější vlastností této zbraně je, že je obousečná. Tnout s ní lze na obě strany, doprava i doleva. Extremista může stejně dobře chtít uprchlíky šatit jako vraždit, čistotu bílé rasy i pohodu pro všechny bez rozdílu.

Nalevo i napravo
Podobně jako Outrata šermuje populismem a extremismem v nedávném vydání časopisu Respekt Jiří Sobota. Ten se českým čtenářům rozhodl převyprávět výzvu komentátora Leonida Bershidského, podle nějž se „centristé všech zemí“ zprava i zleva mají spojit v obraně demokracie proti společnému nepříteli.

Kdo jím má být, je jasné: populističtí extremisté či extremističtí populisté, vyberte si, co se vám zdá přesnější. Jisté je, že kde je pravá, musí být i levá a v jednom pytli tak končí Donald Trump i Bernie Sanders. Také populismus je univerzální: dá se jím brát po hlavě stejně dobře Tomio Okamura i Ivan Bartoš, Jean-Luc Mélenchon i Marine Le Penová, Nigel Farage i Jeremy Corbyn.

Chyba takového uvažování nespočívá jen v tom, že se dopouští nepřijatelného ztotožňování propastně rozdílných politik. Ostatně, populismus je skutečně to jediné, co všechny zmiňované spojuje. Není totiž, jak upozorňuje americký novinář John B. Judis v návaznosti na práci teoretiků Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové, ale programem ani přesvědčením, žánrem politické taktiky, založeným na mobilizaci „lidu“ proti „establišmentu“.

14578663236_ef68bec1fe_kLiberální vůdcové utěšují veřejnost sliby či vysvětlují, proč potřebujeme stavět ropovody. Foto archiv DR

Horším omylem je, že Bershidsky a jemu podobní zaměňují příčinu a následek. Pokud by se poctivě věnovali otázce, kde se všichni ti voliči populistických hnutí vzali, museli by se dopátrat toho, že na počátku dnešních potíží stálo paradoxně právě to, co předepisují jako jejich řešení: sbližování stran „levého a pravého středu“.

Špatné svědomí
Pomyslný střed se totiž na přelomu osmdesátých a devadesátých let výrazně vychýlil doprava. Sociálně demokratické strany rezignovaly na svůj program, kapitulovaly před neoliberálním ekonomickým dogmatismem a s nadšením přistoupily na Blairovskou ideologii „třetí cesty“. Daní za tento konsenzus byl nejen zásadní úpadek možnosti volby v politice, nýbrž omezení dosahu politiky jako takové.

Namísto volených politiků o těch nejdůležitějších hospodářských otázkách stále častěji rozhodovali „experti“. Po celém světě se bez větší kontroverze prosadil neoliberální model ekonomické globalizace. Změny klimatu, masová migrace, strukturální nezaměstnanost i vzestup tekutého hněvu – to všechno jsou symptomy ekonomiky, která se vymkla politické kontrole a byla vyloučena z debaty o tom, v jakém světě vlastně chceme žít.

Populismus je tak špatným svědomím liberální demokracie, zpětným nárazem globalizace. Jedině úplně opomenout jeho různorodý a mnohdy zcela protichůdný politický obsah umožňuje lidem jako Sobota a Bershidsky vyhnout se obtížným otázkám a hrdě se hlásit k údajně racionálnímu, „vyklidněnému“ centrismu.

Právě rozdíly jsou přitom zásadní. Jak upozorňuje Judis, progresivní populismus je sice založen na dualitě „lidu“ a „establišmentu,“ může ale přitom zůstat inkluzivní a a otevřený pluralitě. Oproti tomu populismus reakční mění tuto dualitu v triádu: mobilizuje „národ“ proti „druhým,“ často těm nejzranitelnějším a nejslabším skupinám, s nimiž mají být nenáviděné „elity“ v tichém spiknutí.

Demokratický populismus?
Odmítnout tento rozdíl je pak výhodné jak pro neoliberály, tak pro novou nacionalistickou pravici. Umožňuje dál odvádět pozornost od klíčových otázek po uspořádání ekonomiky a převést dominantní konflikt ve společnosti na otázky identity a kultury. Jedině okázalým zastáváním práv menšin či ochrany životního prostředí se ještě neoliberálové mohou předvádět jako úctyhodná a pokroková síla.

Nejsou proto schopní připustit, že jedině poctivá revize dominantní ekonomické politiky posledních čtyřiceti let by mohla umožnit řešení komplexních problémů, jimž dnešní demokracie čelí. Vezměme si za příklad změny klimatu, které již dnes významně prohlubují nestabilitu ve světě, přispívají k šíření ozbrojených konfliktů a vyhánějí lidi z chudých zemí na strastiplnou cestu na bohatý sever.

Selhání převládajících „tržních řešení“ je nabíledni, emise skleníkových plynů dál rostou a čas zbývající k řešení se tenčí. A velcí liberální vůdcové utěšují veřejnost velkolepými sliby či, jako nedávno Trudeau, vysvětlují, proč se ochrana klimatu bez nových ropovodů neobejde. Důslednější řešení navrhovaná levicovými „populisty“? Iracionální. Výraznější vládní intervenci do posvátné sféry všemocného trhu nelze připustit.

Důležitá otázka doby tedy zní: pokud je populismus příznakem krize demokracie, mohl by být současně cestou k jejímu ozdravení, tak jako horečka pomáhá nemocnému přemoci infekci? Jinak řečeno: můžeme být hrdými populisty a přitom zachovat věrnost demokratickým principům, jimiž se liberálové jako Sobota či Bershidský zaštiťují? A jak by taková politika měla vypadat? K tomu se vrátím příští týden.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Pleva - pedagog, Brno

Zajímavé, Čtvrtek, 8.Února 2018, 12:28:35

i když před populismem, byť nějakým levicovým, bych z dobrých důvodů varoval. Samozřejmě ovšem záleží na definici pojmu.

Počkám si s velkou zvědavostí na druhý díl.

A ještě připomínám, že o tomtéž hovořil/hovoří i levicový filozof M. Hauser, inspirován samozřejmě zahraničními radikálně levicovými mysliteli.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.