Asi to celé nebude tak úplně jednoduché. Při zprávě o onom procesu - a jeho výsledku - jsem měl sice napřed stejné pocity jako pan Hudec; ale nedá se nic dělat, jsou životní situace na které paragrafované právo prostě nestačí. A vůbec nelze vyloučit, že ten soudce který takto zcela neortodoxně rozhodl by naopak zasluhoval uznání za to, že dal přednost pochopení pro těžkou životní situaci před strnulým setrváváním na mrtvém znění paragrafů.

Vezměme si ten uvedený příklad se zloději: svého času jeden americký soudce veřejně vyhlásil, že propříště odmítá posílat do vězení zloděje, kteří kladli z hladu. Tedy z čiré nouze.

A v daném případě zde takový případ nouze zcela evidentně máme. Neznáme - my kteří máme k o dané kauze jenom zprávu z tisku - neznáme všechny konkrétní okolnosti případu: jezdil onen muž automobilem svévolně, anebo opravdu jenom v těch vyjmenovaných případech, kdy neměl jinou možnost? To by bylo velice zásadní kritérium pro posouzení jeho motivů. Měl reálně nějakou jinou možnost, jak přivézt svou manželku do nemocnice a dítě do školy, anebo neměl? Opět nevíme.

V každém případě: ten soudce dotyčného muže neosvobodil primárně proto, že by si snad pouhým opakováním zákazu řízení prosadil jeho legalizaci; nýbrž právě s přihlédnutím k jeho životní nouzi, která mu zřejmě objektivně neumožňuje nic jiného, nežli tento zákaz porušovat znovu a znovu. A v takovém případě by bylo skutečně nesmyslné (byť z hlediska formálního práva legitimní), vhánět ho do neustále narůstající spirály trestů, zákazů, jejich nevyhnutelného porušování a zase dalších trestů.

Takže podle všeho je v daném - výjimečném - případě opravdu daleko spíše na místě zakoušet pocit úlevy, že i v rigidním soudním systému jednou dokázala lidskost a zdravý rozum zvítězit nad právním formalismem.

Všiml jsem si toho vícekrát v Německu. Auto s velkým označením maximální rychlosti 20 km/hod. Zřejmě způsob, jak umožnit mobilitu lidem, kteří jsou pro své postižení, či věk stěží způsobilí řídit běžným způsobem automobil.