Chci přispět X

Opomíjené krize a opomíjená žurnalistika

Násilné konflikty, klimatická změna a ekonomické zájmy se ukazují být hlavními překážkami při řešení humanitárních krizí, které zatím nedokážeme překonat. V médiích hlavního proudu se však o tom téměř nemluví.

V pondělí 22. ledna 2018 zveřejnila mezinárodní organizace CARE v ženevském sídle OSN zprávu Tiché utrpení (Suffering in Silence). Na datech z monitoringu médií v ní ukazuje, jaké humanitární katastrofy měly nejmenší pokrytí v médiích. Většina těch, které zůstávají stranou zpravodajů, se opakuje již z předchozích let.

Nejmenší pokrytí má humanitární krize v Korejské lidově demokratické republice. Sedmdesát procent lidí (18 milionů) závisí na vládní potravinové pomoci, každý desátý obyvatel trpí podvýživou, zemi ohrožují dopady klimatické změny, změnám brání opresivní režim žijící v neustálém strachu z vojenské invaze. Nepatrný zájem budila také Eritrea, kde přes sedm set tisíc lidí trpí suchem, nedostatkem jídla a vody.

V Burundi zmítaném vnitřním konfliktem, bezprávím a dopady klimatických změn v podobě sucha a povodní trpí hlady 2,6 milionu lidí, 400 tisíc uprchlo do okolních států a 200 tisíc zůstává uprchlíky ve vlastní zemi.

Přes deset let trvá konflikt v Súdánu, na jehož rozpoutání měl zásadní podíl klimatický šok, změna podnebí a následný katastrofální nedostatek jídla i vody. Pět milionů lidí se pohybuje na hranici přežití, z toho dva miliony dětí. Země navíc poskytuje zázemí pro půl milionu uprchlíků z válkou postiženého Jižního Súdánu.

Mezi pět stálic mediálního nezájmu pak patří největší hřích Evropy všech dob, Demokratická republika Kongo. Po masovém vyvražďování místních obyvatel Belgičany, které dalece převýšilo oběti šoa, a po svržení demokratické vlády vedené socialistou a zavražděným hrdinou afrického osvobození Patricem Lumumbou, se země zmítá v korupci a regionálních konfliktech o nerostné bohatství nezbytné pro nadnárodní koncerny – které tyto konflikty neustále financují.

Osm milionů lidí trpí nedostatkem základních životních potřeb a přes pět tisíc lidí je nuceno každý den opustit své domovy – více než 1,7 milionu lidí v roce 2017. A to vše v „proklatě nejbohatší zemi“ na této planetě, kterou si mezinárodní odběratelské mafie porcují prostřednictvím paramilitárních jednotek a dětských vojáků.

To je jen stručný sumář z pěti nejméně zpravodajsky pokrytých krizí, které zároveň představují ty nejhorší humanitární katastrofy, kterým lidstvo čelí. Více informací obsahuje zpráva CARE International.

Opomíjená žurnalistika
Když se podíváme jen na zmíněné krize, není těžké usoudit, proč se o nich v dnešních médiích hlavního proudu nepíše. Zprávy, které se postupem času staly hlavním zábavním programem, se vyznačují především povrchností, šokujícími obrazy a střídáním témat, která musí přinášet stále něco nového. Krize na dolních příčkách mediálního zájmu jsou k uzoufání nudné. Roky a desetiletí to samé – války, bezpráví, hlad, žízeň nemoci, uprchlíci, a teď ještě klimatická změna. Neschopnost mezinárodní diplomacie, která je dobře zafinancována obchodníky se zbraněmi do válečných zón a surovinami z nich.

Čtenost zahraničních zpráv klesá – v České republice je kupříkladu velmi nízká a dlouhodobé informování o vývoji vzdálené krize, které nerozumí ani mnozí experti, ji podle šéfredaktorů nezvýší. Šíření informací tak zůstává především na organizacích, které se touto problematikou zabývají, a na aktivitách v rámci globálního rozvojového vzdělávání a osvěty. Tento dopad je ovšem velmi limitován a jen málo zasahuje hlavní zpravodajství. Aktivistům nezbývá než využívat aktuální situace, jakou je například současný spor o jaderné odzbrojení s KLDR, nebo populárních témat, jakými bylo například neetické chování firem při využívání technických surovin z Demokratické republiky Kongo.

Krize v krizi
Ale i když velké a dlouhotrvající krize nejsou pokryty zprávami, mezinárodní společenství si jich je dobře vědomo a snaží se je i nadále nějakým způsobem řešit. Především jsou tu humanitární organizace, které se snaží v daných oblastech působit. Situaci ztěžují diktátorské režimy či praktické bezvládí. Neschopnost zajistit bezpečnost pracovníků a alespoň nějakou transparentnost při rozdělování pomoci vede mnohé organizace a instituce k rezignaci a odchodu.

Zřejmě největší humanitární katastrofou zůstává ta severokorejská. Přesto, že jednání vedení země se pohybuje na hranici, kterou bychom mohli nazvat šílenství, do země neustále proudí humanitární a rozvojová pomoc. Evropská unie v letech 1995–2015 poskytla celkem 135 milionů eur, tedy 3,3 miliardy korun. Jen pro ilustraci dodejme, že je to čtyřicetkrát méně, než v samotném roce 2015 dostala z rozpočtu EU Česká republika.

Pomoc EU se soustředí na potravinovou pomoc, zdravotní služby a zajištění vody a sanitace. Podle korejských oficiálních údajů celkem do KLDR v letech 200–2016 přišlo 627 milionů dolarů. Podle OECD to může být až dvakrát více, ale i to by byla samozřejmě pro zvládání přírodních katastrof a hladu takového rozsahu naprosto nedostatečná částka. Otázkou zůstává, jak podporovat trpící lidi v zemích, které vyvíjejí útočné jaderné zbraně.

Mezi deseti nejméně reportovanými krizemi najdeme ale také dvě země, kam dlouhodobě míří nejvíce humanitární pomoci. Je to Súdán, který mezi lety 2005–2010 dostal 11,3 miliardy dolarů, a Demokratická republika Kongo, kam od roku 2004 do 2015 přiteklo 3,7 miliardy dolarů. Přesto, že se jedná o obrovské peníze a masivní nasazení lidí a technických prostředků, je to naprosto nedostačující.

787716275_4a5ee5a28cSúdán patří mezi dvě země, kam míří dlouhodobě nejvíce humanitární pomoci. Přesto je to naprosto nedostačující. Foto archiv DR

Lepší mediální kampaň by jistě pomohla zvýšit finance na úrovni oficiální, privátní i osobní pomoci. Podíváme-li se však na mediálně velmi masivně pokrytou humanitární katastrofu tsunami v Indickém oceánu, celkově vynaložené prostředky pro třináct zasažených zemí dosáhly 5,3 miliardy dolarů. I když rozsah katastrofy můžeme jen těžko srovnávat s těmi výše zmíněnými, dá se říci, že rekonstrukce proběhla celkem úspěšně.

Násilné konflikty, klimatická změna a ekonomické zájmy se tak ukazují hlavními problémy a překážkou při řešení humanitárních krizí, které zatím nedokážeme překonat.

Nové přístupy

Humanitární pomoc je dnes na vysoké technické a organizační úrovni. Organizace jako CARE, Světová luterská federace, Lékaři bez hranic a další dokážou rychle reagovat na krize a katastrofy, zvládají management uprchlických zařízení. Ovšem i tak zůstává otázka, co dál.

Jak nám ukazují i zprávy o mediálním pokrytí od CARE, dlouhodobé krize přetrvávají a jejich řešení není v dohlednu. Z uprchlických táborů se stávají kvazi-městské ghettoidní struktury, v nichž se rodí již několikátá generace. Pomoc ve válečných oblastech jen málo zmírňuje utrpení civilistů a stává se často podporou válčících skupin. Na řešení problémů klimatické změny ani dosavadní nástroje nestačí a prakticky jen přihlížíme novému stěhování národů a s tím spojenými konflikty.

Stále více organizací a institucí proto zpochybňuje technicistní rozdělení na rozvojovou spolupráci, humanitární pomoc, snižování rizika katastrof a zvyšování odolnosti. Proto se vede diskuse, jak efektivně spojit programy, které mají odstraňovat katastrofy a podporovat celosvětový rozvoj a zajištění důstojného života, aby „nikdo nezůstal stanou“, jak to vyžadují všemi státy schválené Cíle udržitelného rozvoje.

Cestou odolného humanitárně rozvojového svazku (takzvaný Nexus) se vydala již Evropská unie i české ministerstvo zahraničních věcí. Ještě je třeba k tomu přidat globální rozvojové vzdělání a osvětu, abychom získali informovanou – a kritickou – podporu veřejnosti. Nutno říci, že mnoho organizací zaměřených na humanitární pomoc zatím tomuto trendu odporuje.

Humanitární pomoc totiž představuje obrovské prostředky, které nejsou zatíženy takovou byrokratickou zátěží jako rozvojové programy. Rozvojová spolupráce pod dlouhodobou palbou kritiky pravicových politiků a byznysu, který by ji chtěl, a podle mnohých i měl nahradit, je sešněrována stále nesmyslnějšími pravidly a ztrácí schopnost zasahovat skutečně potřebné nejohroženější skupiny. Skutečná spolupráce s nimi totiž není v rámci vyžadované administrativy prakticky možná.

Chybovost v rozvojových projektech je principiálně také řádově vyšší než v rámci nároků na humanitární pomoc. Je to prostě proto, že se zde potýkáme s obrovskou rozmanitostí a malou možností opakovatelnosti postupů.

I když spojení programů je nepochybně správnou cestou, leží před námi ještě mnoho úkolů. Tato nová strategie zatím nemá jasně propracovanou taktickou část a zůstává mnoho otázek, jaká zvolíme praktická řešení a postupy.

Jedno je ale jasné. Problémy lidské posádky naší malé vesmírné lodi Země jsou velmi kritické a je nutné je řešit, než přerostou do dalších konfliktů. A to nejen mezi lidmi. Stále větším problémem jsou „konflikty“ s přírodou v reakci na její devastaci. Smutným faktem je, že dopady destrukce globálního ekosystému nejvíce odnášejí ti nejohroženější, kteří na nich mají nejmenší podíl.

Zpráva CARE International o tichém utrpení lidí v médii opomíjených katastrofách je proto pro nás všechny velmi důležitá. Aby systém lidské civilizace při současných technologických možnostech a rizicích mohl nadále fungovat, musíme vědět, jak fungují jeho jednotlivé části, jaká jsou rizika a kde hrozí zhroucení. Z těchto informací se musíme učit a také na ně správně reagovat.

Solidarita, tedy jejich začlení do našeho vnímání a rozhodování, je nezbytným předpokladem pro přežití našeho planetárního společenství. Může se to zdát příliš alarmistické, ale historie, a ta česká zvláště, nás učí, že žádná krize není dost daleko na to, aby nemohla tvrdě dopadnout i na nás. A tedy i na šéfredaktory a novináře z médií hlavního proudu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.