Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA

Facebook Twitter Vytisknout

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 — na počátku autoritářské vlády generála Suharta. Shodují se na tom pozorovatelé na základě odezvy, jíž vyvolaly materiály během posledních sedmi dní, tedy první týden po zveřejnění.

Kabelogramy a depeše konkrétně dokazují, že uchopení moci Suhartem na jaře 1966 nebylo bezprostřední reakcí na hrozbu přechodu země ke komunismu, jak zní doposud platný oficiální výklad, ale vyvrcholením cíleného mnohaměsíčního procesu, v rámci nějž byla armáda připravena provést i klasický puč.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů — z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) — bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové, které burcovali organizovaně kazatelé z největší dosud působící islámské organizace v zemi.

„Obecně vzato, není žádná ze skutečností odhalených dokumenty úplnou novinkou. Někteří ale předpokládali, že publikace takového množství podkladů rozvíří přeci jen více debatu. U dominantní skupiny indonéských politiků a novinářů však stále přežívá názor, že nejlepší je staré rány příliš neotevírat,“ hlásila do víkendového vysílání BBC Rebecca Henschkeová, jakartská dopisovatelka stanice.

„V našich médiích se o zveřejněných materiálech objevilo jen málo článků, a většinou šlo o dementi islámských organizací nebo o relativizaci uváděných počtů obětí. Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním,“ přiblížila na Al-Džazíře Raisa Widiastriová, indonéská studentská aktivistka, která organizuje debaty o národní historii, a ještě doplnila:

„O událostech z let 1965 a 1966 se už dnes smí veřejně mluvit, a zvlášť mladé lidí příslušná témata zajímají. I mně osobně se ale často stane, že mi některý ze zastánců oficiálního výkladu začne při jeho zpochybnění vyhrožovat, agresivně nadávat, nebo mě přímo napadne.“

Kontext masakrů

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Komunistická strana Indonésie byla v dané době třetí největší komunistickou stranou na světě a měla na tři miliony členů. Její radikální křídlo přitom tlačilo na Sukarna, aby PKI svolil k ustavení vlastních ozbrojených gard. Dle dosud oficiálního výkladu v Indonésii byl přitom Sukarno nakloněn tomuto požadavku vyhovět. Řádné vyšetření vraždy generálů a cílů indonéských komunistů, které by objasnilo dané otázky nestranně, ovšem neproběhlo.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Během jara 1966 Suharto a jeho klika ovládly postupně celou administrativu. Prezident Sukarno byl nakonec donucen předat moc právě Suhartovi, zbytek života pak dožil v domácím vězení. ¨

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jedenatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám. Donucen odstoupit byl až za Asijské hospodářské krize na konci 90. let, kdy začala být opět populární původní Sukarnova strana, tehdy vedená již jeho dcerou Megawati.

Ani za prezidentství Megawati Sukarnoputri v letech 2001 až 2004, ani za jejích nástupců přitom nebyla Suhartova vláda náležitě odsouzena, spíše naopak. Někdejší strůjce masakrů a autoritářský vládce Suharto byl po smrti v roce 2008 pochován se všemi poctami ve vlastním mauzoleu a dodnes je v Indonésii vnímán jako spíše kladná postava, která je kritizována více za korupci a přístup k menšinám než za zmiňované masakry.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Dlouho nejasný byl přitom vztah Spojených států k vlastnímu Suhartovu nástupu k moci, respektive k popsaným masakrům. Čerstvě odhalené dokumenty zde jednoznačně potvrzují výklad, že američtí diplomaté už na podzim 1965 věděli jak o úmyslu Suhartovy kliky převzít moc, tak o rozsahu masakrů. A že žádné z těchto informací USA nezveřejnily, natož aby zasáhly.

„Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům,“ vysvětlil v rámci debaty nad obsahem nedávno odtajněných dokumentů profesor historie z Univerzity Britské Kolumbie John Roosa pro New York Times.

Americké vládní špičky nereagovaly ani v době, kdy indonéská armáda začala systematicky vyvražďovat místní čínskou menšinu, studenty či členy odborů. Znalci upozorňují, že Spojené státy se už tehdy angažovaly otevřeně vojensky ve Vietnamu, a tak administrativa Lyndona Johnsona zjevně upřednostnila strategické zájmy před humanitárními.

„Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná. Z ambasády chodily do Washingtonu průběžné zprávy o popravách, diplomaté dokonce nabízeli pomoc při práci s médii,“ uvádí dále John Roosa, který se na téma výzkumně specializuje.

↗

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

Zmíněných třicet tisíc stran kabelogramů a depeší pochází z archivu ministerstva zahraničí USA. K jejich zveřejnění dal pokyn ještě v roce 2009 Barack Obama, který tehdy vyšel vstříc dlouhodobé kritice akademiků požadujících právě otevření archivů.