WikiLeaks jsou médiem nové doby. Jiným než ta česká

Americké depeše zveřejňované serverem WikiLeaks a pokus amerického etablishmentu o jejich ostrakizaci jsou zřejmě nejdůležitější mediální událostí 21. století. Zápasí se tu o prostor svobody v novém technologickém prostředí.

Jakub_cb

Jakub Patočka

10.12.2010 08:45

Související

Julian Assange je Robin Hood internetového věku. Bohatým bere a dává chudým. Žijeme ve společnosti, která o sobě ráda říkává, že je svobodná, leč měříme-li svobodu možnostmi člověka rozhodovat o tváři své každodennosti, pak svoboda majitelů například korporace Hyundai, svoboda manažerů jejich české pobočky a svoboda jejich nošovických zaměstnanců nejsou totožné.

Uvažujeme-li prakticky nad mírou svobody konkrétních jednotlivců v takto konkrétně vymezených srovnáních, najednou vyvstane nabíledni, že ve svobodné společnosti jsou lidé co do svobody bohatší, lidé chudší, a dokonce i opravdoví nuzáci, například bezdomovci, jejichž prostoru svobody se ani Assangeho počínání nijak bezprostředně nemůže dotknout.

Takové bohatství měřitelné šíří svobody pramálo souvisí s hmotnými prostředky, přesto základní obraz platí: Assange je sympatickým zbojníkem, který zpupně bohatým prostor svobody poněkud zužuje, zatímco těm chudším, jejichž svobodu podvazuje už nedostatek informací, její prostor podstatně rozšiřuje.

Říct o Assangem, že je zbojník, samozřejmě znamená připustit, že jeho počínání je v něčem hraniční; definovat je jako pro velkou část lidí legitimní, jakkoli z hlediska panující moci patrně ne legální počin. Znamená to uznat alespoň část ze síly alespoň některých argumentů, které se proti Assangemu užívají.

Základní námitky proti plošnému zveřejnění amerických depeší zaznívají vcelku dvě: za prvé diplomacie bez určitého stupně utajení není možná, poněvadž musí částečně používat i metody, které nelze vzhledem k povaze některých bezpečnostních hrozeb vystavovat se vším všudy na odiv, a za druhé se jedná právě o tu bezpečnost, kterou údajně kompletní zveřejnění depeší fatálně ohrožuje.

Myslím, že oba argumenty jsou platné jen velmi podmíněně a pouze z hlediska americké vlády. Pokud právě zveřejňované materiály za takové pokládá, pak si musí především položit otázku, zda bylo rozumné zpřístupnit je třem milionům státních zaměstnanců.

Není vůbec korektní tvrdit, že Assange zveřejnil materiály z nějakého zavilého odporu k USA. On přece rovněž publikoval zásadní materiály o politické kriminalitě v Keni, o zločinech bank a korporací a za svou publikační činnost vloni dostal novinářskou cenu Amnesty International. A pokud zveřejňuje informace, které usvědčují USA z porušování jejich vlastních zákonů či úmluv, k nimž přistoupily, je to přece v jejich zájmu, nikoli proti němu.

Nadto dosud zveřejněné depeše nevrhají na Spojené státy nijak devastující světlo a dle mínění některých dokonce jediná světová mocnost, jejíž dlouhodobou diplomatickou pozici dosud zveřejněné depeše posilují, je Izrael, neboť prokazují, že i arabské země v regionu s výjimkou Sýrie za kulisami sdílejí jeho obavy a argumenty.

Navíc, a to je vůbec rozhodující: Assange přece není tím, kdo eventuálně zneužil přístupu k informacím. Jeho pozice se prakticky ničím neliší od pozice pětice světových médií, kterým Assange k depeším zprostředkoval přednostní exkluzivní přístup: The New York Times, The Guardian, El País, Der Spiegel a Le Monde. Assange ani velká pětka světových médií nic nezcizili, jen publikují to, k čemu se dostali.

Spojené státy i další demokratické mocnosti mají možnost na zkušenost zveřejnění diplomatických depeší reagovat třemi způsoby. Tím prvním je represe. Bohužel bizarní perzekuce Assangeho i mnohé silácké výroky vládních i opozičních amerických představitelů naznačují, že se hodlají vydat i tímto směrem. To činí z boje za WikiLeaks jeden z nejpodstatnějších zápasů za občanská práva v živé paměti.

Za druhé se nepochybně změní způsob, jakým se s diplomatickými informacemi zachází, Američané i další mocnosti si je budou lépe hlídat. Na druhou stranu lze mít prakticky za jisté, že ve věku internetu neustanou snahy o publikování materiálů, které se státy či korporace pokoušejí před veřejností utajit. A obecně je nutné s takovou snahou sympatizovat, poněvadž dovoluje prakticky poměřovat činy se slovy.

Pokud mají díky internetu vlády a represivní složky nepoměrně širší a jednodušší možnosti shromažďovat informace o svých občanech, není přece žádný kloudný argument, který by mohl zdůvodnit, proč by tomu tak nemělo být i opačně. Mohou být případy, které se opravdu mohou dotknout bezpečnosti nejen vlád, ale občanů: Ty je třeba ale posuzovat individuálně, a nikoli apriorním zákazem publikace interních materiálů.

Konečně nejlepší možnou reakcí, k níž ale bohužel prozatím prakticky nic nemíří, by byla snaha uvést počínání diplomacie Spojených států i dalších zemí do souladu s deklarovanými cíli. Pokud můžeme vzít vážně slova amerického velvyslance v Británii, který včera v Guardianu napsal: „Nic nás neodvrátí od našeho odhodlání budovat spolu s našimi spojenci mírumilovnější a bohatší svět,“ pak by přece zveřejnění dokumentů umožňujících světové veřejnosti posoudit, jak se ono odhodlání projevuje v praxi, nemělo vzbuzovat tolik hořkosti.

Potíž je v tom, že prakticky všechny diplomacie světa, nejen ta americká, prozatím slouží k prosazování mocenských zájmů svých zemí, které ne vždy mají tak noblesní povahu jako vyjádření amerického diplomata. A pokud se zjištění, že snaha skrýt těžko obhajitelné počínání velmocí, je pro budoucnost už v internetové éře marná, promítne postupně i do posunu v jejich konání tak, aby skutečně v daleko větší míře působily odhodlaně k proměně mezinárodního společenství v přátelský, mírumilovný a demokratický celek, pak by si Julian Assange opravdu zasloužil Nobelovu cenu míru, jejíž udělení mu s nedbale skrývanou škodolibostí navrhlo Rusko.

Pro americkou politiku je aféra zveřejněných diplomatických depeší stejnou příležitostí ke kultivaci, jakou byla aféra Watergate. Je ale bohužel čím dál tím více zjevné, že ji ani tentokrát nejspíše nevyužije.

Specifická úloha přitom připadá bizarnímu zneužívání sexuálního motivu, což je v dějinách americké represe namířené proti nepohodlným obhájcům občanských práv neslavnou tradicí sahající až k rasistickým lynčujícím gangům na americkém jihu, jak upozornila na okraj případu britská organizace Women Against Rape.

Jakkoli stížnosti obou Švédek zasluhují stejně poctivé a bezpředsudečné posouzení jako vše, co publikují WikiLeaks, nelze přehlédnout prapodivnou agilitu britských i švédských úřadů, které nekoresponduje s jejich počínáním v analogických případech.

Názor, že se jedná jen o účelovou snahu Assangeho diskreditovat, případně kriminalizovat, podporuje i bezprecedentní snaha odstřihnout jeho mediální organizaci od finančních prostředků i přístupu k internetu.

To vše jsou témata, která můžeme sledovat v zahraničním tisku. Internetová verze Guardianu depeším věnuje prakticky soustavně speciálně upravený nejexkluzivnější prostor svého internetového vydání. Šéfredaktor El País Javier Moreno označil případ uniklých depeší za „zřejmě nejdůležitější věc, kterou náš deník přinesl za dobu své existence.“

V obou médiích, ale i jinde v solidním západním tisku, se diskutuje o obsahu depeší a základním odvozeným tématem je ohrožení svobody projevu, práva na informace, svobody internetu.

Odlesk toho v českých médiích snad ani nemůže být směšnější. MF Dnes ve svém sesterském internetovém vydání idnes.cz už několik dní na svém webu propaguje jedinou zprávu, která je také jediným dosud zveřejněným podstatným potenciálním argumentem proti WikiLeaks. Je třeba o něm ale diskutovat i z toho hlediska, nakolik je legitimní publikací i tohoto typu informací usilovat o proměnu americké zahraniční politiky tak, aby sestavování podobných seznamů vůbec nebylo zapotřebí.

Jako by obhajoba zájmů amerického vojensko-průmyslového komplexu byla v MF Dnes tou nejzazší metou a aspirací. Obsahu depeší se z posledních sedmi zpráv v idnes.cz netýká ani jedna. Ale třeba se nálada fenomenálně provinčních českých médií změní, včetně náhledu českých novinářů na kolegy z WikiLeaks, objeví-li se mezi čtvrtmilionem postupně zveřejňovaných depeší některé zabývající se Českou republikou.

Dovíme-li se tu třeba podrobnosti o tom, jak naše republika vyjednávala o gripenech, či jak to doopravdy bylo s radarem, možná se teprve pobavíme. I na účet těch českých médií, která si své vlastní poslání podle všeho definují jinak než El País, Guardian nebo Der Spiegel.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Sobota, 11.Prosince 2010, 17:30:54

Pro poctivost - ale zároveň hodně na okraj - je asi třeba doplnit ještě jeden reálný důsledek: konec kariérního růstu pro přibližně stovku amerických diplomatů. Ať už si o diplomacii či zahraniční politice USA myslíme, co chceme, mnohé z postižených lze počítat mezi mistry řemesla. State Department pro ně nepochybně najde uplatnění v analytických centrech, na ambasádách ale skončili.

Jiří Šíma - Brno

WikiLeaks - dvojí "problém" Pondělí, 13.Prosince 2010, 02:54:20

Uniklé depeše byly shledány větším nebezpečím než tajné informace o tom co se děje v Iráku a Afghánistánu, protože odhalují USA jako pokryteckého "přítele". Mnoho zemí díky nim přehodnotí svůj vztah k USA. Například věrný spojenec USA ve východní Evropě Polsko. http://www.guardian.co.uk/world/2010/dec/10/wikileaks-reaction-world-reaction
Další reakcí, tentokrát ale ze strany USA, bude omezení svobody na internetu. http://www.root.cz/clanky/usa-chteji-rusit-nepohodlne-domeny-odpovedi-je-p2p-dns/

P1190015

Jiří Beránek - Praha

Julian Assange je agentem CIA Pondělí, 13.Prosince 2010, 20:54:55

jak jsem se doslechl v baru Fantasie. Nebyl by to ostatně první případ, kdy tajné služby mají za úkol vytvořit fiktivního protivníka jako záminku pro reálný útok. To, co uniklo, nejsou ve skutečnosti informace škodící USA, ale drby na úrovni bulváru. No a ti diplomaté - to jsou pěšáci kontrarevoluce, které je snadno obětovat.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Úterý, 14.Prosince 2010, 15:09:40

Myslím, pane Beránku, že posuzování závažnosti uniklého obsahu je lepší odložit až do doby, než jej budeme opravdu znát. Těch dokumentů uniklo na čtvrt milionu a doposud byla veřejněna necelá tisícovka - tedy ani ne jedno procento.

A ohledně Assangeova agentství už existuje tolik teorií, že by to vydalo na samostatný sborník.

P1190015

Jiří Beránek - Praha

Úterý, 14.Prosince 2010, 23:00:28

Pane Jedličko, až tedy budeme znát všechny uniklé dokumenty - nebudeme už třeba v důchodu? Bude to ještě zajímat naše vnuky? Není většina těch dokumentů balast? Mají nepřátelé Ameriky nějaké byro, které bude vše třídit? Nebo to budou třídit přátelé Ameriky?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Jiřímu Beránkovi Středa, 15.Prosince 2010, 11:36:16

S tím agentstvím to vypadá zamotaně:
Anna Ardin, která pozvala Juliana Assange do Švédska a později ho obvinila ze sexuálního deliktu, se - vedle své účasti v Američany podporované protikubánské skupině /http://qwstnevrythg.com/2010/12/anna-ardin-cia-2// - angažuje jako "fervent fighter against male discrimination, specializing in sexual harassment".
(podrobnosti: http://celebgalz.com/julian-assange-ex-girlfriend-child-julian-assange-updates-photos/)

P1190015

Jiří Beránek - Praha

Středa, 15.Prosince 2010, 13:54:43

Děkuji za odkazy pane Kopecký. Podle nich to vypadá, že adeptkou na agentku má být spíše Ardinová, a určitou roli zde sehrála také švédská vláda, resp. švédská soc. dem. jak naznačuje toto video:
http://www.youtube.com/watch?v=4_cXUMcLrf0&NR=1
V případě Assange je také naznačen motiv osobní msty proti autoritám (viz jeho prohra u soudu o opatrovnictví syna).
Faktem ale je, že k poznání toho typu, že velmoc jako USA bude uskutečňovat především svoje zájmy s uplatněním rozmanitých metod, někdy i poněkud jezovitských - k tomu není potřeba WikiLeaks; to je jasné i bez něj. O nějakém nezištném přátelství mezi spojenci se podle mě nedalo reálně uvažovat ani předtím.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Středa, 15.Prosince 2010, 17:25:19

Pane Beránku, ve smyslu anglického „point“ máte částečně pravdu. Většina informací vskutku nebude důležitá. Přesto bych byl s těmi paušalizujícími odsudky zatím opatrnější, alespoň několik měsíců, než se analytikům známé pětice deníků podaří prozkoumat pomyslné jádro celého balíku.

Dle mého vědění studují (a případně zveřejňují) přednostně ty depeše, které obsahují klíčová slova ze seznamu, jaký si ten který analytický tým vytvořil podle vlastního pojetí důležitosti jednotlivých témat. Lze tedy očekávat, že význam materiálů začne ve výhledu několika měsíců klesat, a pravděpodobnost, že se podaří objevit něco skutečně podstatného, se bude snižovat. Zatím se tak ale neděje - dosud zveřejněný balík je ještě příliš malý.

Není mi ovšem jasné, proč argumentujete nějakými byry. Téma zjevně sleduje, a tak musíte vědět, že dokumenty třídí speciální redakční týmy v oněch denících, kterým WikiLeaks poskytly exkluzivitu. Ty publikují nejen samotné zprávy s vysvětlujícími komentáři, ale i každodenní stručné souhrny nejdůležitějších zjištění ... a jistě budou průběžně dělat i souhrny souhrnů. Britský Guardian má taková shrnutí zde: http://www.guardian.co.uk/world/2010/nov/29/wikileaks-embassy-cables-key-points

Debatu o tom, zda považovat redakci Guardianu, newyorkských Timesů, El País, Le Mondu či Spiegelu za přátelskou, nebo nepřátelskou Americe, snad vést nemusíme ... nebo myslíte, že ano?

P1190015

Jiří Beránek - Praha

Středa, 15.Prosince 2010, 22:27:1

Ten pojem "byra" chápu trochu jako metaforu v kontextu použití, ke kterému mě přivedl Jan Kadubec, když hovoří o "hanebné inteligenci", tj. v podstatě o snaze intelektuálů budovat si svoji kariéru na podkladě přepisování dějin na základě aktuální ideologické objednávky, a za tím účelem zřizovaných "byr pro řízení dějin".
Shodou okolností jsem měl možnost hovořit dnes s bývalým ministrem zahraničí ČR a mj. mluvil také o situaci v newyorských Timesech v souvislosti se zveřejňováním zpráv WikiLeaks. Srovnával jejich pozici dnes s pozicí za Bushovy administrativy a tvrdil, že tehdy byl na ně větší tlak ze strany prezidenta a vlády, aby nepublikovaly některé věci o Afgánistánu, čemuž také podlehly. Nyní je tlak menší, ale zejm. ze strany State Departmentu přetrvává. Takže lze předpokládat, že budou ctít jistou loajalitu k vládě a nepustí všechny informace do éteru. (Nelze tedy tisk chápat rigorózně jako na vládě zcela nezávislý, protože je také alespoň částečně součástí establishmentu.) Zejm. historikové mají ale žeň, neb se dostanou k informacím, na které by jinak čekali třeba 30 let.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.