Írán se v Jihlavě představil dokumentem o ztracených lidech

Neztrácejí se jenom věci, ale také lidé. Dokument režisérky Farahnáz Šarífiové ukazuje, co se děje v rodinách, které se musely rozloučit se svými blízkými, ale také vliv společenských změn na konkrétní osudy. Jak snímek osobně působí na diváka, hodnotí Fatima Rahimi.

Na letošním MFDF v Jihlavě byl Írán zastoupen dokumentem „Ná-padid“ (ztracený). Dokument režisérky Farahnáz Šarífiové, v českém překladu „Chybějící“, se více zajímal o následky než o příčiny zmizení.

Šarífiová posbírala velké množství individuálních osudů, z nichž každý pojímá jiným způsobem. Dokument nemá souvislý děj, působí chaoticky. Rychle se v něm střídají novinové fotky, archivní záběry videí, většinou z doby minulého režimu, kdy ženy nemusely chodit zahalené. Osudy zmizelých lidí připomínají jejich pozůstalí, staré fotografie, archivní záběry z kamer, prázdné místnosti, odložené věci, fotka nebo pár vět v místních novinách. Šarífiová miluje práci s archivními materiály a fotkami, i její dokument z roku 2012 Revoluční vzpomínky Bahmana, který miloval Leilu, je poskládan ze starých fotografií a záběrů z archivu.

327329Šarífiová ve svém dokumentu ukazuje také jakousi sociopolitickou kritiku současného Íránu, která není viditelná na první pohled. Repro ji-hlava.cz

Z dálky snímek působí melancholicky, je cítit smutek a jistá beznaděj. Zatimco kamera pomalu snímá prázdnou místnost plnou zaprášených věcí (vázy, prázdné sklenice, láhve, židle, stoly), v pozadí je možné slyšet ztracené hlasy babiček, křik dětí, smích, šepot. Hlasy, které zmizely.

Příběhy se mění bez hlubšího poznání příběhů. Před zeleným pozadím vystupují muži i ženy. Rozhlasový hlasatel monotónně oznamuje informace o jejich dětech, manželkách, manželech, otcích a matkách. Režisérka nechává prolínat scény černobílými fotografiemi pohřešovaných osob, rozhlasový hlasatel čte jejich jmena. „Maryam, kde jsi? Čekáme na tebe. Myslíme na tebe,“ zní z rozhlasu.

V další části dokumentu Šarífiová sleduje osud mladého íránského horolezce, který zmizel v horách v Nepálu. V prázdném pokoji, který po něm zůstal, nehybně sedí jeho už staří rodiče, v ruce drží jeho fotku. Pooya, zmizelý horolezec, byl veselý, usměvavý a miloval adrenalinové sporty. Ukazují to fotky, které jsou umístěný všude po domě.

Írán bojuje s cenzurou uměním
Šarífiová ve svém dokumentu ukazuje také jakousi sociopolitickou kritiku současného Íránu, která není viditelná na první pohled. Na začátku jsou vypráveny příběhy mladých a často zneužitých žen, které se rozhodly utéct. V jiném záběru vidíme na ženských šatech přišité slovo „svoboda“. Dokument také naznačuje kritiku íránských rodinných struktur. V rozhlase mluví starý muž, který hledá svou třetí mladou manželku. Snímek také kritizuje postavení žen v Íránu: muž sedí nahoře na židli, zatímco žena dole na zemi.

Íránské filmy a dokumenty odrážejí současnou společnost, v níž je vidět touhu po změně. Současná íránská kinematografie patří mezi nejlepší a nejuznávanější na světě. Íránské filmy pravidelně vyhrávají festivalové ceny, poutají na sebe pozornost filmových kritiků. Íránští filmaři totiž umí svými výtvory mluvit o problémech tamní společnosti. V cestě současným íránským umělcům však nestojí pouze komplikovaná politická situace, ale také všudypřítomná cenzura.

Íránská kinematografie byla vždy těsně propojená s bláznivou politickou historií země, jak v době vlády Rézy Šáha Pahlavího a jeho syna Mohameda Rézy Šáha Pahlavího, tak v době vzestupu Chomejního a narození islámské republiky. Hlavní komerční proud možna slouží jako nástroj propagandy režimu, vedle toho však vznikají skvostná díla světově významných i začínajících umělců, kteří působivým způsobem odhalují sociopolitické problémy, bojují proti cenzuře, za lidská práva a za rovnoprávnost žen.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.