V pátek 26. února 2016 se v Íránu konaly volby do parlamentu — tak zvaného madžlesu — a volby do Shromáždění znalců, neboli chobreganu, které má za úkol zvolit nástupce Alího Chamaneího, současného íránského vůdce.

Volby do této sestavy „znalců“ jsou obvykle nevýraznou událostí. Tentokrát však přitahovaly obrovskou pozornost z toho důvodů, že ajatolláh Alí Chameneí trpí zdravotními komplikacemi.

Volební systém v Íránu — jak to funguje?

Parlamentní volby se konají každé čtyři roky, nejsou zde žádné strany, pouze jednotliví uchazeči. Kandidovat může kdokoliv (muž, žena, duchovní, laik), ale v obou volbách, parlamentních i těch do Shromáždění znalců, musí být kandidáti prověření.

Parlament, známý jako madžles, má dvě stě devadesát křesel. 285 zástupců je voleno přímo, pět míst je vyhrazeno pro zástupce zoroastrijců, Židů, asyrských a chaledských křesťanů a Arménů na severu Íránu a jedno pro Armény na jihu země.

Dvě stě osmdesát míst je navoleno ze sto devadesáti volebních obvodů. V jednočlenných volebních blocích musí uchazeč obdržet nejméně třetinu hlasů už v prvním kole. Volič pak musí být íránský občan starší osmnácti let a nesmí být prohlášen za duševně nemocného. Zmíněné Shromáždění znalců se skládá z osmdesáti osmi členů, kteří jsou voleni každých osm let. 

Únorové volby

Podle íránského ministerstva vnitra přišlo z padesáti čtyř milionů registrovaných voličů zhruba šedesát dva procent k volebním urnám, aby rozhodli o budoucnosti a směřování Íránu. Íránské volební kampaně jsou neuvěřitelně krátké, trvají pouze několik dní před volbami, voliči tudíž nemají příliš času na rozmýšlení. Cílem různých organizací proto bylo přinutit co nejvíc lidí, aby šli volit.

Nejednalo se ale o klasicky pojaté demokratické volby, jak se političtí představitelé tvářili. Kandidáti totiž byly prověřeni, zda jsou zastánci islámské republiky a zda jsou „dobrými muslimy“. Z více než dvanácti tisíc uchazečů dostala pouze zhruba polovina možnost kandidovat. Z nich bylo asi 586 žen (přibližně devět procent z celkového počtu kandidátů).

↗

Reformní politici, kteří podporují prezidenta Rúháního, získali více křesel, než se čekalo. Foto mg.com

Neoficiální zprávy z prvního kola voleb ukazují, že konzervativci vyhráli asi sto dvanáct křesel, reformační kandidáti devadesát a nezávislé osoby a náboženské menšiny dvacet devět. Dalších padesát devět členů bude zvoleno v dubnu. Volení poslanci budou sloužit od května 2016 do května 2020. Parlamentní křeslo vyhrálo čtrnáct žen, mezi nimi je i reformní kandidátka Parvaneh Salahshori, která v nedávném rozhovoru pro zahraniční média uvedla, že ženy by měly mít možnost si zvolit, zda budou nosit hidžáb či ne.

Předběžné výsledky ze Shromáždění znalců ukázaly, že v Teheránu vyhrál a z prvního místa postupuje Akbar Hášemí Rafsandžání, bývalý prezident a klíčový spojenec současného prezidenta Rúháního.

Proč byly tyto volby tak důležité

Íránská společnost se za posledních patnáct let velmi rychle změnila a stále mění, přičemž se střední třída cítí čím dál více odcizená svým politickým představitelům. Důvodem je nepřátelská zahraniční a protizápadní politika Íránu a také tvrdé postupy proti jakékoliv formě společenské uvolnění. Tyto volby byly ale první od utlumení jaderného programu Íránu, což také zahrnovalo zrušení ekonomických sankcí vůči státu.

I když stále nejsou kompletní oficiální výsledky, vypadá to, že v íránské vládě dojde ke změně. Reformátoři totiž získali více křesel, než se očekávalo. V Teheránu dokonce porazili konzervativce. Reformátoři, tedy stoupenci prezidenta Rúháního, by mohli pomoci v podpoře větší otevřenosti vůči Západu, současně by mohli omezit politické kroky konzervativců a hlavně zajistit Rúhánímu druhé funkční období v prezidentských volbách, které se budou konat již příští rok.

Íránská vláda je však jako zamotaný a pevný řetěz. Jednotliví členové z obou táboru se velmi dobře znají a existují mezi nimi i rodinné vazby. Je tedy nerealistické očekávat, že nastanou velké změny nebo že mezi sebe pustí někoho, kdo by byl ochotný udělat skutečně radikální kroky.

Rúhání nicméně sliboval dvě věci: jadernou dohodu, a tedy zrušení sankcí, a také rozšíření osobní svobody na internetu a v dalších oblastech. Někteří věří, že když splnil svůj první slib, může zmírnit i současnou cenzuru. Proto je pro mnoho Íránců ztělesněnou nadějí.

Můžeme alespoň doufat, že reformátoři jsou opravdovými reformisty, a že se tedy budou pokoušet o politiku, která přinese do Íránu tolik očekávanou změnu.