Marné čekání na obrodu politických stran

Jiří Vyleťal

Přemítání o tom, zda ČSSD povstane z popela, je do značné míry předvídáním budoucnosti. A to skoro nikdy nevyjde, myslí si Jiří Vyleťal.

Těžko lze nevidět, že stávajícímu politickému systému už delší dobu zvoní umíráček. Důvěra občanů v něj je všude na Západě nicotná. Politické strany, zejména ty takzvaně tradiční, to schytávají na prvním místě, neboť právě o jejich bytí či nebytí má volič možnost rozhodnout. U nás to pociťují o to více, oč menší počet členů mají (ve stejně lidnatém Rakousku je členy tamní sociální demokracie patnáctkrát více lidí oproti té naší). Převážná většina našich voličů není členem žádné strany, a tudíž nemusí posílat k šípku ty, s nimiž by měla něco společného.

Příznaků úpadku západního politického uspořádání je celá řada a přibývá jich. Zkusme je vyjmenovat: Řecko a jemu nařízený diktát Trojky; dočasně utichlá, ale pod povrchem žhavá hnutí rozhořčených; Donald Trump; stále trvající výjimečný stav ve Francii; snaha Skotska o odtržení od Británie; samozřejmě brexit; boj za samostatnost Katalánska; trvalá nestabilita ve Španělsku; věčné třenice mezi Vlámy a Valony v Belgii; vítězství Sebastiana Kurze — tedy především jeho, nikoliv rakouských lidovců — v nedávných rakouských volbách; a konečně rozdrobení stranické scény u nás s nezpochybnitelnou dominancí jednoho oligarchy Trumpova typu.

Politické strany jako naděje?

Že by lék na toto vše, nebo alespoň na něco z toho, představovala revitalizace stran? Pokud by to tak mělo být a z bryndy současné politiky by nás měly vyvést obrozené strany, čím vším by se pak musely stát, aby se vtělily v opak toho, čím dosud byly? Vždyť to byly přece ony, živé koncentráty vůle lidu generující vládní sestavy, jež měly vést společnost k prospěchu všech. A čeho jsme byli — zůstaňme pro jednoduchost u nás — po uplynulých 28 let svědky? Všechny strany, které byly u moci —a nejen ony — sloužily namísto obecným zájmům těm soukromým.

U pravice to nepřekvapí, i když by mělo, neboť i ona je součástí demokratického systému, v němž prý vládne lid, a tak i ona, pravice, má hájit zájmy lidu. Rozumějme zájmy celku, nikoliv jednotlivců, jak to všude ve světě pravice dělá. Slouží-li však soukromým zájmům levice, jak jsme toho byli v nejkřiklavějších případech svědky u ČSSD — počínání sociálního demokrata Ratha, náhlé zbohatnutí někdejšího předsedy ČSSD Grosse na akciích privatizovaných Vítkovických železáren, prodej OKD Zdeňku Bakalovi sociálně demokratickým ministrem financí Sobotkou — pak se nedostává fantazie, kterak vystihnout alespoň zčásti to, co by levicové i pravicové strany musely změnit, aby je občané vzali na milost.

Naděje na povstání z popela? V současném politickém provozu ji nehledejme. Repro Wikipedia

Nebudeme snad natolik naivní, abychom si mysleli, že se změnou vedení stran kamsi zmizí ti, jimž dělaly dosud servis. Že se na stranické struktury nalepení lobbisté někam vypaří či se obratem ruky změní v distributory polévek lidem bez domova. Že všechny ty poslanecké výhody, imunitu, platy, o jejichž výši si sami rozhodují, a limuzíny s řidičem vymění za protloukání se životem s věčnou nejistotu bídného platu stavebního dělníka přebývajícího na ubytovně. To, že sytý hladovému nevěří, je stejná pravda, jako když Ježíš říká, že kdo chce být první, ať je poslední a služebníkem všech.

Neboť nikoliv panování nad druhými, ale jedině služba druhým nás vyvede z bryndy neschopnosti žít pospolu, a nikoliv proti sobě. O nějaké službě dosud nepadlo ve stranických sekretariátech ani slovo. O činech ani nemluvě.

Co nás čeká?

Naději v politické strany určitě vkládat můžeme, ale připusťme, že smysluplných důvodů k tomu mnoho nemáme. Všichni známe onen bonmot, který zaznívá v souvislosti s každými volbami: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“ Podobně jej můžeme parafrázovat pro případ politických stran: kdyby strany mohly přivést společnost do stavu spokojenosti bezmála všech, dávno by se tak stalo?

Ještě větší problém než nedůvěra občanů ve strany, respektive stranický systém vůbec, představuje skutečnost, že za něj nemáme náhradu. Na obzoru skutečně není nic. Bezpochyby proto, že stávající systém se osvědčil těm, kteří disponují skutečnou mocí (a tou je moc majitelů kapitálu), ale možná též proto, že strach ze zásadní změny společenského řádu je vzhledem k tragickým zkušenostem z minulosti natolik velký, že paralyzuje naši představivost i odvahu ke změně.

A tak nám zřejmě nezbude nic jiného než zažívat další úpadek stranického systému. Zavedené strany, které jsou vnímány jako nositelky světového názoru už jen z nostalgie, budou patrně vděčné za deset procent. Při každých volbách pak spatří světlo světa řada nových stran — marketingových výrobků. Dominovat budou ti, kteří svými marketingovými lákadly navěsí na nosy voličů nejvíce bulíků. Oběťmi tu budou, jako ostatně vždy, ti malí a poslední z posledních. Na jejich chudobě a zdánlivé naději na vybřednutí z ní budou stranami najatí „píáristé“ kout své volební strategie. Přesně podle byznyspravidla, že nejlépe se kšeftuje s lidskou hloupostí a s lidskou bídou. A chudých, jak vidět všude kolem nás, přibývá.

O tom, co bude dál, můžeme jen spekulovat a přitom doufat, že nepoteče krev. A v tichosti samoty si říkat: „Ještě že člověk neví, co ho čeká.“

Že by tedy vůbec žádná naděje nebyla? Ale kdeže, naděje tu je. Avšak v současném politickém provozu ji nehledejme.

    Diskuse
    JP
    November 9, 2017 v 16.09
    Ano, zřejmě tím nejvlastnějším jádrem celé věci je to konstatování, že u pravicových partají se vlastně ani není možno divit že své vlastní zájmy nadřazují nad zájmy obecné (neboť priorita individuálního zájmu nad obecným je základním ideologickým krédem pravice) - ale když totéž heslo v praxi praktikují i strany levicové (jejichž heslem naopak má být priorita zájmů obecných), tak pak už je doopravdy zle. A pak už opravdu vůbec není možno divit se tomu, že lidé ztrácejí důvěru v tradiční strany; a spásu - pokud se vůbec ještě voleb zúčastní - hledají v ještě neotřelých módních uskupeních, anebo u obskurních hnutí identitárního charakteru.

    A stejně tak je nutno přisvědčit i tomu, že ten stávající politický systém - založený právě na těchto partajích - se v chodu udržuje vlastně už jenom proto, že něco lepšího aktuálně není k mání. Je to tedy svým způsobem vlastně jenom řešení z nouze.

    Pořád to ještě "tak nějak" funguje; ale fakticky nikde není záruka, že se tento už jen svou vlastní setrvačností udržující mechanismus nezhroutí. A to třeba i velice rychle. Jako se to v minulosti už nejednou stalo.

    A do třetice je panu Vyleťalovi bezvýhradně nutno vyjádřit souhlas i v tom, že nápravy se nedosáhne jenom nějakými dílčími opravami či "reformami" tohoto o sobě bezduchého aparátu. Pravé řešení vztahu člověka ke společnosti, k jiným lidem, k celému světu je opravdu zapotřebí hledat někde úplně jinde, nežli v bezduchých politických mechanismech.
    VP
    November 10, 2017 v 1.23
    Vidíte, jak se stále pláče nad hroby pravice a levice? Kéž už by to bylo skutečně nad hroby. Cožpak není nesmyslnější dělení než na silný a slabý stát? Nejsou příslibem Piráti? Založení na pokroku v řízení, na otevřeném evidentním jednámí, na spolupráci. Tak se zatím projevují. Třeba budou inspirací pro další strany založené na jiných vědeckých (a ne historických) principech). Hlavně však na snaze po spolupráci a ne na konkurenci. Ovšem, to je myšlenka samosprávných společenství, kterou ještě ani diskutující DR nepřijali.
    JP
    November 10, 2017 v 12.04
    Pravice a levice - anachronismus?
    Bohužel - ani tu pravici ani tu levici se nám tak snadno pohřbít nepodaří.

    Jak jejich existence, tak ten hluboký protiklad mezi nimi je objektivně daný; a tento protiklad nepřekonáme tím, že se začneme tvářit, že neexistuje. A že se začneme pokoušet dělat jenom jakousi "čistě věcnou" politiku. To je prostě iluze, a takovéto středové strany jsou naprosto pravidelně dříve či později rozemlety mezi mlýnskými kameny právě té pravice a levice.

    Ta úvaha pana Vyleťala totiž směřovala - alespoň jak jsem jí rozuměl - nakonec jiným směrem.

    Totiž tím směrem, že je iluzí očekávat nějakou spásu od politických p a r t a j í jako takových (ať pravých nebo levých). Nýbrž že skutečné řešení problémů člověka a jeho existence na tomto světě je nutno hledat v nějaké hlubší, nežli čistě politické rovině.

    Dnešní "moderní" svět je přímo nemocný tím, jak všechno lidské zpolitizoval. Jak propadl té svým způsobem naprosto zvrácené iluzi, že jenom tím že si vytvoříme ty či ony politické instituce (respektive politické partaje), tak že už jenom tím jsme udělali dost pro to, aby tento svět řádně a humánně fungoval. A když se ukáže že to nefunguje, pak se "řešení" hledá v tom, že se znovu a znovu žongluje těmi čistě politickými instituty, s nikdy nekončící nadějí, že "jednou to už přece musí vyjít".

    Ale nakonec ještě odpověď na otázku v titulku: jsou pravice a levice anachronismus?

    Odpověď zní: ano i ne.

    Anachronismus to není v tom smyslu, že jak řečeno toto dělení je objektivně dané. Anachronismus to ale je v tom smyslu, že se v současné době věří tomu, že tuto niternou rozpolcenost lidského společenství je možno "vyřešit" prostě tím, že ho zpolitizujeme. Že vytvoříme politické strany, ve kterých se oba protichůdné tábory budou moci dostatečně vyřádit a vybouřit. To ovšem není řešení, to je svým způsobem něco takového jako byla svého času studená válka. Kdy žádná strana nemůže definitivně porazit tu druhou; ale namísto vzájemné spolupráce k blahu lidstva na sebe jenom neustále cení zuby.

    VP
    November 10, 2017 v 16.01
    Moje poznámka odpovídá duchu článku i vašemu příspěvku. Samosprávná společenství nejsou politickým ale občanským řešením. Navíc tato malá "politická" uskupení (Piráti i ANO, a dej Bůh i další) zasahují i do politického řešení (které nemůžeme opomenout). ANO je založeno na myšlence řídit stát jako podnik. Proč jej tak efektivně neřídily levice, pravice? Protože zkorumpované a jednostranné. V podstatě levice a pravice jsou (ne krajně) extrémistické, každá z nich nedokáže zasáhnout všechny vrstvy obyvatelstva. Nakonec i sovětsky chápaný marxismus musel zlikvidovat vše napravo od dělníků, rolníků a pracující inteligence. Dosavadní sociální filosofie byla chápána jako boj protikladů, dnes musí jít o dohodu, nalezení řešení. Ta "čistě věcná politika" není otázkou středu, ale celého rozsahu. Spíš otázka pragmatismu a vědeckého poznání.
    JP
    November 11, 2017 v 11.16
    Věcná řešení?
    Svého času Saša Uhlová položila otázku, proč není možno alespoň v lokální politice (v obcích) rozhodovat bez jakékoli ideologie, čistě věcně, jenom s přihlédnutím k tomu jak to nejlépe poslouží občanům. Například když je tam nějaký sešlý dům, který jeho majitel nepoužívá ani neudržuje, jestli tedy není smysluplnější ten dům převzít do správy obce a udělat tam třeba nějaké sociální zařízení.

    Na to jsem jí tehdy odpověděl, že i tady dojde k okamžité názorové rozpolcenosti: zastánci levicových názorů budou samozřejmě pro to převzetí domku do obecní správy ve prospěch potřebných - zatímco zastánci pravicových názorů takovýto akt zásadně a nesmiřitelně zavrhnou, jakožto nepřípustný zásah do "posvátných" vlastnických práv.

    Takže, jak je vidět, ta ideologie je všude, lidé jsou už prostě doslova naprogramováni buďto nalevo nebo napravo, a pokud se nejedná opravdu jenom o takové hodnotově naprosto neutrální záležitosti jako jestli se kozy mohou pást na obecní louce, pak se ta ideologická rozpolcenost vždycky znovu projeví.

    Samozřejmě, ve velké politice jsou lidé naprosto zhnuseni těmi politickými hrátkami velkých stran (především od oné proslulé "opoziční dohody"), a mnoho lidí touží právě už jenom po takové čistě věcné, ideologicky nezatížené správě věcí veřejných. A právě tato touha těchto středových voličů dopomohla Babišovi k jeho úspěchu - neboť Babiš má opravdu jedinečný talent v tom, prezentovat se jako takovýto nepolitický praktik.

    Ale jak už vyplývá z toho výše uvedeného, tato víra v "nepolitickou politiku" je iluze, za prvé lidé sami jsou ideologicky fixovaní na jednu či druhou stranu, pravici či levici - a za druhé, je veliká otázka, jak dlouho by se Babišovi dařilo tento svůj obraz neutrálního technokrata udržet, kdyby se opravdu dostal k vládnutí. (Už jsem jednou napsal, že je vlastně škoda, že nedosáhl absolutní většiny - když by pak mohl dělat co se mu zlíbí, ukázalo by se opravdu co v něm vězí.)

    On je tu totiž jeden zcela zásadní problém: ať si Babiš třeba sám nakrásně věří, že právě on a jedině on je ten "nepolitický politik", ve skutečnosti je samozřejmě zastáncem kapitalismu. A to sice kapitalismu podnikatelského. (Nemůže vůbec jinak, sám je velkopodnikatel.)

    A časem by pak i pro něj nevyhnutelně nastaly takové konfliktní situace jako s tím zmíněným domkem. Protože v té velké politice nevyhnutelně dochází ke konfliktům mezi světem kapitálu a světem práce (když se jedná třeba o minimální mzdy, o otázku placené dovolené, atd.atd.) A tady by Babiš definitivně musel odkrýt karty, na které straně stojí: na straně práce, nebo na straně kapitálu.

    A dokáže si někdo představit, jak velkopodnikatel Babiš (proslulý nízkými mzdami ve svých firmách) bude bojovat za takové zvýšení minimální mzdy, aby z toho všichni zaměstnanci mohli důstojně vyžít?... Asi sotva. Takže, nedá se nic dělat, ale jak řečeno i kdyby Babiš snad doopravdy chtěl, v reálné politice by si na toho nezaujatého neutrála asi dlouho hrát nevydržel.

    JP
    November 11, 2017 v 11.21
    A s tou samosprávou je to nakonec to samé: i ta nakonec bude rozemleta a rozbita v soukolí protichůdných zájmů. Například, kdyby se realizoval ten starý sen levice o samosprávně vedených podnicích - dospěje se tím snad k nějaké všeobecné harmonii? - Vždyť dokud bude zachován kapitalismus (v jeho současné podobě), do té doby bude všechno ovládáno všepohlcující konkurencí. Takže j e d e n samosprávně vedený podnik bude nakonec stejně nevyhnutelně konkurovat j i n é m u samosprávně vedenému podniku, a bude tedy nikoli jeho spojencem, nýbrž jeho protivníkem.

    Takže dokud neodstraníme ty o b j e k t i v n í podmínky které staví lidi proti sobě, pak nám žádná samospráva nepomůže.
    VP
    November 11, 2017 v 13.17
    Já tu píšu jak se rodí prostředky ke změně politického a kapitalistického myšlení, a Vy na to odpovíte: Nejdřív se musí změnit kapitalistický systém a pak mohou vzniknout nové soustavy. Škoda, že jste nežil před staletími. Mohl jste psát o tom, že nejdřív musí zaniknout feudalismus, aby mohl vzniknout kapitalismus. To je Váš způsob myšlení.
    Babiše neuvádím jako vhodný prostředek, ale jako podnikatele, který pochopil nové myšlenky a ohání se jimi. Jako když feudál hlásal nové myšlenky doufaje, že ho to zachrání.
    JP
    November 12, 2017 v 10.37
    Myšlení a realita
    Však to bylo právě přesně takhle, pane Pospíšile: n a p ř e d vznikl kapitalismus (to jest, objektivně se vytvořil samovolným rozvojem výrobních sil lidstva) - a teprve p o t o m mohlo dojít k tomu, aby lidé vědomým činem rozbili a překonali staré společenské, stavovské a politické struktury svázané s feudalismem. Ten přechod od feudalismu ke kapitalismu se opravdu nekonal tak, že jednoho krásného dne by si lidé řekli "hej, my máme toho feudalismu už po krk, a tak si vymyslíme něco jiného".

    Jak sám doznáváte píšete tu o tom jak se rodí prostředky ke změně m y š l e n í - tím provozujete naprosto přesně to čemu Marx říkal "stavění světa na hlavu". To jest, propadáte plně té (ovšem naprosto rozšířené) iluzi, že postačí prostě změnit myšlení lidí - a realita se už nějak sama tomuto změněnému myšlení přizpůsobí.

    Skutečný poměr je přesně opačný: lidské myšlení se vždycky přizpůsobuje realitě. Právě proto se to myšlení evolučně vyvinulo, aby člověku (respektive živým tvorům vůbec) poskytlo základní orientaci v reálném prostředí, ve kterém žijí. Jinak by vůbec nemohli přežít.

    Druhá stránka této mince je ta, že lidé jsou uzavřeni právě v tom druhu, v tom způsobu myšlení, které produkuje jejich současný svět, a nedokáží se z něj (v naprosté většině) vysvobodit.

    A tak je opravdu nutno napřed změnit ten svět - a teprve s ním se změní i myšlení lidí.
    November 12, 2017 v 13.06
    Myšlení lidí se přizpůsobuje realitě...
    Ne zcela a ne vždy, pane Poláčku. Lidé přece mají schopnost představit si jinou realitu. A nejen to. Oni mají často i touhu, aby se jejich představy změnily ve skutečnost.
    A touha je něco, co člověka vede k činům. To by potvrdil i Marx.
    VP
    November 12, 2017 v 23.29
    Takže Marx nechtěl změnit svět?
    Takže vy neříkáte: Už toho kapitalismu máme po krk a nepřemýšlíte jak změnit svět?
    Takže Vy tu neopakujete pořád, že se nejdřív musí vymyslet, jak změnit kapitalismus?
    A tak je opravdu nutno napřed změnit ten svět - a teprve s ním se změní i myšlení pana Poláčka.
    On to jinak nepochopí.
    JP
    November 13, 2017 v 13.34
    Vědomí a realita
    Ale samozřejmě že myšlení má t a k é svou relativní autonomii. (Tohle nikdy nepopíral ani Marx.) Právě proto jsem psal o tom, že u v ě t š i n y lidí je jejich myšlení víceméně jenom pasivním odrazem právě současného stavu světa.

    A na straně druhé, ta realita - které se to myšlení přizpůsobuje - nikdy není jenom zcela homogenní, vždycky tu působí celá řada faktorů, a to i zcela protichůdných.

    Ale jde o to:v c e l o s p o l e č e n s k é m měřítku se nakonec pravidelně prosadí ten faktor, který je základní, dominantní v tom kterém společensko-ekonomickém systému. (Čili: za kapitalismu se prosadí, rozšíří myšlení které je s ním víceméně v souladu.)

    Takže reálné vyhlídky na to, že se ve větší míře změní i to společenské vědomí, jsou jenom a pouze tehdy, když se v rámci stávajícího systému už začíná rodit jeho nástupce.

    Ale - a právě o to se tady jedná - ten nový (pokrokovější) společenský systém a řád se nezrodí z toho, že my prostě a jednoduše vyhlásíme jakýsi program "změny vědomí". Takhle to opravdu nefunguje, a fungovat nebude. Protože takovéto čiré apely na lidskou mysl (lidské svědomí, morálku atd.), pokud nejsou podloženy tou materiální realitou, jsou doslova jenom marným házením hrachu proti zdi. A od této zdi ekonomicko-sociální zdi se tyto mravní apely znovu a znovu odrážejí zpět, jako ty hrachové kuličky.
    JP
    November 13, 2017 v 13.37
    I ty lidské touhy se přizpůsobují té realitě, paní Hájková. Například v dobách otrokářství samozřejmě otrok toužil po tom aby měl svobodu - on sám. Ale sotva to vedlo k tomu, aby někdo zásadně zpochybnil otrokářský řád jako takový. K tomu bylo zapotřebí všeobecné změny ekonomických, sociálních i politických podmínek.
    November 13, 2017 v 14.01
    Jak jste na to přišel, že otrok toužil mít svobodu sám pro sebe, pane Poláčku?
    Který otrok? Některý snad (a některému se podařilo i vykoupit), ale nemůžete takto generalizovat. Například mnoho lidí toužilo po Božím království. To neznamená, že chtěli svobodu jen sami pro sebe.
    IH
    November 14, 2017 v 10.42
    Také v případě aspirací otroků můžeme najít úplnou škálu postojů a činů. Na jednoho Spartaca ovšem připadá mnohonásobek otroků, kteří po osvobození zůstali u svých pánů za jen málo změněných podmínek.

    Obecně se lidé poměrům přizpůsobují. Asi tak jako počasí. V zimě chodí lidé oblečení jinak než v létě. Někteří jsou otužilejší, jiní méně. Někdo je ohledně aktuálního denního běhu počasí spíše skeptický, jiný optimista, leckdo zase sleduje každou chvíli předpověď. Jsou ovšem lidé, kteří se rádi hned převlékají, jiní naopak, a ještě jiní se občas frajeří.
    JP
    November 14, 2017 v 10.42
    Myslím to tak: když se nějaký otrok dostal na svobodu, tak samozřejmě začal žít normálním životem svobodného člověka (pokud k tomu měl materiální podmínky); ale sotva kterého z nich napadlo začít bojovat za zrušení otrokářského řádu jako takového. Ten byl prostě pevný, nezpochybnitelný, a nezpochybňovali ho ani sami otroci.

    To samé za feudalismu: poddaní sice mohli protestovat že je páni utiskují nad míru; ale ten stavovský feudální řád jako takový ani oni nestavěli v potaz.

    To se skutečně musely napřed změnit objektivní (materiální) podmínky společnosti, napřed se muselo zrodit - průmyslovou produkcí - reálné podhoubí kapitalismu, s jeho základním rysem nutnosti osobní svobody každého producenta - a teprve potom se mohly reálně uplatnit ty myšlenky o osobní a politické svobodě každého člověka.
    IH
    November 14, 2017 v 13.11
    Není to ono vlastně ještě horší?
    Já s Vámi, pane Poláčku, souhlasím. Obecně sice lidem většinou přejeme dobré, domůžeme-li se však něčeho, nejen že se nepodělíme s cizími, ale zpravidla vlastně ani nechceme, aby došlo na univerzální rozšíření onoho statku. Bohatý Masaj není přece hrdý na své stohlavé stádo krav proto, aby je měl každý. (To by bylo skoro jako by mu ty jeho sežrali lvi.) Náš důchodce se také nejspíš nikterak nehněvá, že má ve světě vrstevníky, kteří žádný důchod neberou. Dokonce lze říci, že starodůchodci nás nijak zvlášť nelitují, že musíme (budeme muset) pracovat déle a my zase nelitujeme je, jak mají nízké důchody (vždyť je přeci už až tak nepotřebují).
    November 14, 2017 v 13.21
    Dobře, pane Poláčku. Můžeme se shodnout na tom, že otroctví zaniklo, když se přestalo vyplácet. Přičemž se občas mohlo objevit znovu (třeba v USA), jakmile se začalo vyplácet. Nebudeme řešit subjektivní pocity. Jenom se mi nelíbí, když píšete, že být otrokem bylo nenormální, zatímco být svobodný bylo normální. Myslím, že otroctví bylo taktéž normální. Byla to jednoduše méně výhodná pozice v daném systému. Tehdy pochopitelně vnímaném jako normální řád světa.
    Počítám s tím, že analogicky zanikne kapitalismus, až se přestane vyplácet zaměstnávat lidi, aby vyráběli nějaké zboží. Otázka je, co bude potom. To také nebudu řešit. Spolehnu se na to, že ono prostě něco bude. Ostatně, proč by mě to vůbec mělo zajímat, že? Zvlášť když já už tady nebudu.
    November 14, 2017 v 13.30
    Ostatně, proč nutit nějaké Boží království lidem, kteří o ně nemají zájem, že?
    JP
    November 15, 2017 v 10.56
    Člověk a doba
    To jsou zase dvě zcela rozdílné záležitosti, paní Hájková. My vždycky musíme rozlišovat, jestli máme na mysli "člověka vůbec", anebo ale člověka ve zcela konkrétní a reálné historické situaci.

    Když mluvíme o tom "člověku vůbec", pak samozřejmě můžeme vypočítat určité množství faktorů a norem, které pro něj budeme považovat za naprosto základní a zásadní. A k těmto základním, bytostným momentům, potřebám a právům člověka můžeme samozřejmě počítat svobodu, rovnost, spravedlnost atd.

    Například už ve starém - a tedy ovšem principiálně otrokářském - Řecku mezi tehdejšími vzdělanci probíhaly dosti zapálené diskuse právě na toto téma; a určitá jejich část zastávala právě ten názor, že je principiálně nepřijatelné, aby lidská bytost byla uvržena do stavu otroctví.

    A nejen v teorii - i v praxi se ten přístup k otrokům velice lišil; například jak uvádí Aristoteles, na Krétě měli tamější otroci (s výjimkou práva nosit zbraň a práva provádět tělesná cvičení) jinak ta samá práva jako svobodní občané!

    Takže, moralizovat je možno kdykoli, a do určité míry je samozřejmě kdykoli možno i do u r č i t é m í r y se snažit ty mravní normy zavádět do praxe.

    Faktem ovšem je, že nakonec se v reálu prosadilo to klasické otroctví - prostě proto, že daleko více odpovídalo tehdejším faktickým poměrům.

    Stejně tak bylo možno postulát demokracie teoreticky vznášet už za feudalismu - ale jak by bylo možno si reálně představit, jak v tehdejší době, kdy "politický" rozhled naprosté většiny obyvatelstva byl omezen na vlastní a ještě několik sousedních vesnic - jak tito mají rozhodovat o státních záležitostech? Když ještě k tomu byli téměř všichni naprosto negramotní?

    Husitství přišlo vlastně s určitým programem demokracie. Jenže tato "husitská demokracie" nezanikla proto, že husitství bylo poraženo vojensky - nýbrž husitství bylo právě proto poraženo vojensky, že předběhlo reálný historický vývoj o celá staletí.

    Takže ještě jednou: ano, my můžeme kdykoli - a to dokonce právem - kritizovat stav věcí veřejných ve vztahu k samotné podstatě lidské bytosti.

    Ale na straně druhé: pokud uvažujeme o tom, jak r e á l n ě změnit stav věcí, pak jenom s tím pouhým mravokárectvím dokážeme opravdu jen hodně málo. Pro tento případ musíme vždycky vycházet z toho, jaká je současná historická realita.

    My vlastně jenom proto máme ještě relativní štěstí v tom, že vůbec můžeme s jistým odůvodněním uvažovat o možnostech zásadní změny společenského řádu, protože kapitalismus trpí natolik evidentními vadami a deformacemi, že se nutně staví otázka po alternativách k němu.

    To naprosto není nijak samozřejmé; kapitalismus je historicky vzato ještě velice mladý útvar, je tedy stále ještě vitální; a pokus nahradit ho socialismem respektive komunismem byl zcela evidentně přinejmenším velice předčasný. (Možná jako ten husitský demokratismus za středověku.)

    Takže, určité možnosti k tomu, nalézt a vytvořit nějaký alespoň trochu více spravedlivý a humánní řád, tady přece jenom jsou. Ale, opakuji ještě jednou: k této změně naprosto nepostačí jenom to, když budeme hlásat, že lidé mají "změnit své vědomí". Že se lidé prostě mají začít chovat nějak jinak. Ti lidé se ve své naprosté většině budou i nadále chovat v souladu s tím, jaká je jejich životní realita - stejně jako tak učinili za dob příznivých pro otrokářství, a stejně jako tak učinili za dob příznivých pro feudální stavovskou hierarchii.

    A tak jestli chceme reálně změnit to myšlení a chování lidí, tak musíme dokázat změnit i tu samou realitu, ve které tito lidé žijí, pracují, vydělávají si na své živobytí.
    VP
    November 16, 2017 v 4.49
    Jak "dokázat změnit i tu samou realitu, ve které tito lidé žijí, pracují, vydělávají si na své živobytí"?
    November 16, 2017 v 7.23
    Tak tak, pane Poláčku. Chování lidí je způsobeno realitou, v níž žijí, a ta realita je zase vytvářena tím, jak se lidé chovají. Jedno podmiňuje druhé. Ale asi nepřijde žádný "deus ex machina", aby ten začarovaný kruh rozetnul.
    Hlavně nesmíme zapomínat, že každý z nás je také součástí té reality a že tak úplně bezmocní nejsme.
    HZ
    Nabízí se možnost stvořit vzorek reality odlišné a dát mu potřebný pí ár.
    JP
    November 16, 2017 v 12.20
    Jak změnit realitu?
    Tohle je ovšem otázka všech otázek. To by vydalo na obsáhlou filozoficko-sociologicko-ekonomicko-psychosociální studii. Takže se tady a teď pokusme alespoň vytyčit ty nejzákladnější body.

    Za prvé: v každém případě, je to neustálý koloběh. Jsou tu dvě strany jednoho procesu, které neustále navzájem ovlivňují a formují tu druhou. A při zběžném pohledu je mnohdy opravdu krajně obtížné (pokud vůbec možné) určit a rozhodnout, která z těchto dvou stran je v tuto chvíli ta dominantní, a která je ta formovaná.

    Ty dvě strany které jsou tu ve hře jsou: na straně jedné člověk jako subjekt, jako myslící, toužící, jednající osoba; na straně druhé pak veškerá realita tvořící rámec faktorů, ve kterém se tento člověk-subjekt pohybuje, na který naráží a s kterým se musí tak či onak vypořádávat.

    Přitom, aby to bylo ještě složitější, ta samotná "realita" se nám rozpadá na další dvě části:

    - realita objektivní, to jest souhrn všech materiálních, sociálních, institucionálních atd. faktorů a struktur;

    - realita subjektivní; to jest, pro jednotlivého člověka je tou vnější realitou na kterou on naráží a kterou je formován i celková suma všech ostatních lidí, jejich norem, jejich jednání, jejich přesvědčení.

    Toto současné působení natolik různorodých faktorů způsobuje v zásadě stav čistě fyzikálního chaosu, kde se jak řečeno téměř vůbec nedá určit, co je vlastně v daném okamžiku tím rozhodujícím momentem. A to jediné co je možné je vytvářet určité myšlenkové modely, které to všechno zjednoduší na jedno určité schéma působení.

    Ale napřed si dejme jeden konkrétní příklad pro ten vztah jedince k okolní realitě. Ta diskuse tady se pořád pohybuje kolem té představy, že svět je možno měnit prostě tím, že do něj vypustíme nějakou myšlenku. A že o této myšlence přesvědčíme dostatečný počet dalších lidí.

    Vezměme si třeba takového Ježíše. Ten dozajista přišel s takovou velkou myšlenkou, a dozajista s ní velice znatelně změnil svět.

    Jenže: kdyby se ten samý Ježíš, s těmi samými myšlenkami narodil třeba jenom sto let dříve nebo sto let později - s největší pravděpodobností by o něm dnes nikdo vůbec nevěděl. Kdyby se narodil dříve, tehdejší historické reálie (včetně politických konstelací) by zřejmě ještě nebyly vůbec dostatečně zralé pro to, jeho myšlenky vstřebat. Nejspíše by byl v "tichosti" popraven, jakožto heretik, jako mnozí z jeho předchůdců.

    Kdyby se narodil o sto let později - po potlačeném povstání Židů a rozboření Chrámu - pak by se o jeho myšlenky zřejmě nikdo vůbec nezajímal, pobitý a do exilu vyhnaný židovský lid měl už zcela jiné starosti.

    Takže jak vidět, ono opravdu nestačí jenom něco chtít a mít nějaké myšlenky - ale ten vlastní počin a záměr musí mít to štěstí, že se jaksi "potká" s právě příznivou konstelací okolní reality.

    Přesně to samé je možno říci třeba i o Marxovi. Kdyby se nenarodil zrovna v době propukající industriální revoluce a prvotního, "divokého" kapitalismu s jeho drastickou asociálností, pak by si mohl napsat co chtěl, jeho díla by byla dnes známa jenom malému kroužku specialistů.

    A ještě více: kdyby se Marx narodil v jiné době, pak by vůbec n e m ě l ty myšlenky a ideje, které měl takto! Protože on svými revolučními projekty reagoval právě přesně na tu dobu a její výzvy, ve které žil!

    Tady je právě jasně vidět, že člověka nikdy není možno vidět jenom izolovaně, od té okolní, vnější reality: neboť tato realita nejenže rozhoduje o tom, jaké myšlenky se v ní mohou uplatnit, ale vůbec sama vytváří ten původní základ, na který teprve myšlenky a projekty jednotlivých aktérů odpovídají a reagují!

    Přičemž na straně druhé jsou to samozřejmě konec konců činy a myšlenky jednotlivců, které vstupují do tohoto světa, utvářejí a formují ho - a tedy tu samotnou realitu.

    Takže ještě jednou: je to všechno neustálý koloběh, kdy jedna strana ovlivňuje a formuje druhou.

    Ale: v žádném případě není možno si věc představit tak, že prostě postačí se vztyčit, a začít do světa hlásat nějaké myšlenky či představy - a očekávat, že tím bude možno bez dalšího změnit reálný svět. Vždy se musíme zároveň ptát: j a k ý je v tuto chvíli tento reálný svět, jaká je jeho podstata, jeho vlastní směřování - a teprve potom můžeme začít uvažovat o tom, jestli ty naše myšlenky a představy mají reálný potenciál vůbec něco ovlivnit a změnit.
    JP
    November 16, 2017 v 12.51
    Jak změnit současný svět?
    V minulém vstupu jsme si ukázali, jak velice složitá je celá ta problematika vztahu člověka a okolní reality ve které se pohybuje. Zkusme si teď zodpovědět i zcela konkrétní otázku, jestli máme reálnou vyhlídku na to, změnit svět současný. A především - jaké c e s t y, jaké metody by mohly mít takovouto reálnou vyhlídku na úspěch.

    Především je nutno si uvědomit: jak už jsem napsal výše, ta "realita" není nikdy absolutně homogenní. Vždy je tu ve hře celá řada různých faktorů; jenomže obvykle je jeden faktor dominantní, formuje celý ten komplex společenské reality. Kdyby toho nebylo - tedy že jsou tu přítomny různé faktory, v rámci samotné realita - neměli bychom vůbec možnost se o cokoli opřít. Naše představy o možnostech změny a lepšího světa by zůstaly provždy jenom sněním.

    Takže, ne tak docela nepravdu má paní Zemanová s tím, že "nabízí se možnost stvořit vzorek reality odlišné a dát mu potřebný pí ár".

    Jenom je nutno si jasně být vědom: ta odlišná, ta alternativní realita musí mít právě oporu v nějakém z těch r e á l n ě přítomných dějinně-sociálních faktorů.

    My můžeme realitu změnit tím, že uchopíme nějaký její progresivní element, a tomu - dá se říci - pomůžeme k porodu. Tím že ho začneme propagovat, posilovat ve veřejném vnímání. Ale - zároveň také pro něj musíme připravovat cestu tím, že promyslíme a prozkoumáme možnosti a formy, v jakých by tento nový, progresivní element mohl fungovat.

    Takže ale zpátky k té zcela konkrétní otázce: jak změnit současný svět?

    Tento svět je stále světem kapitalismu - tedy světem stojícím principiálně na individuu, a na jeho především materiálních, a tím přinejmenším latentně egoistických zájmech.

    Pokud chceme svět jiný, sociálnější a humánnější - můžeme se samozřejmě opřít o obecný fakt, že člověk je - také - sociální, pospolitý, altruistický tvor.

    Jenže: tímto obecným určením se asi sotva dokážeme prosadit proti celé té síle zcela reálného kapitalismu. Protože je to tento kapitalismus, v kterém lidé stále ještě zabezpečují a nacházejí své nejzákladnější životní potřeby: jíst, bydlet, oblékat se, atd.atd.

    Takže, nedá se opravdu nic dělat, ale pokud chceme změnit kapitalismus a nahradit ho nějakou jinou formou života společnosti, pak napřed musíme dokázat, že tato alternativní forma bude funkční právě i v té čistě materiální oblasti. Že tedy lidí i v ní budou v míře přinejmenším dostatečné moci zaopatřovat svou potřebu jíst, bydlet atd.

    Pokud bychom takovouto funkční alternativu vytvořili, pak ona si už - víceméně automaticky - to myšlení lidí přizpůsobí k obrazu svému.
    JP
    November 16, 2017 v 12.58
    Možnost a nemožnost
    Ještě jedno je ale nutno doplnit.

    Jak řečeno, reálná vyhlídka na úspěch zásadní změny je dána jenom tam, kde realita sama v sobě už je pro tuto změnu alespoň v základní míře zralá.

    To ale neznamená, že ve všech ostatních případech, ve všech ostatních fázích vývoje by bylo možno - či nutno - pasivně složit ruce do klína, s tím že "stejně se nedá nic dělat".

    Už jenom to neustálé udržování "plamínku revoluce" má samo o sobě trvalou hodnotu. Protože kdyby jednou tento plamínek zcela uhasl, bylo by pak krajně obtížné ho znovu zažehnout.

    A za druhé: jak řečeno, celý ten komplex společenských, ekonomických, politických, kulturních atd. vztahů je nakonec "chaotický" systém. To jest: my nikdy nebudeme s absolutní jistotou vědět, jestli v něm zrovna v tuto chvíli je či není možná nějaká změna. Takže: nikdy není zcela marným počinem se o nějakou - pozitivní - změnu pokoušet.

    Třeba nakonec i jenom napohled drobný počin bude právě tím proslulým "mávnutím křídel motýla", které rozpoutá bouři.
    JV
    November 16, 2017 v 21.30
    Až mávne motýl svými křídly
    Máte pravdu, pane Poláčku, že společnost jako celek je natolik složitý organismus, v jehož nitru je skryto tolik neznámého, že se prakticky nedá nic předvídat. Pak je opravdu dost dobře možné, že ono pověstné „mávnutí motýlích křídel“ na jednom konci světa může způsobit vichřici na konci opačném.

    Vždyť jsme to už jednou pořádně a naplno zažili. Kdopak by si býval ještě v létě 1989 pomyslel, že za pár měsíců už tu nebude celý sovětský blok. A jaký to byl mocenský kolos, pamatujeme? A do půl roku bylo po něm.

    Jenže – a to je na tom to nejpodstatnější – ten pád toho impéria, který jsme si tolik přáli a skoro nikdo nevěřil, že by se toho mohl dožít, k žádnému dobru nevedl. Žádné obecné dobro nepodnítil a vývoj, který následoval, je ani nepřinesl. Jinak řečeno, některé problémy zmizely a jiné vznikly. Proč vlastně?

    Protože jsme nebyli připraveni. Přesně řečeno, nebyli jsme připraveni v tom smyslu, že bychom byli odhodláni budovat dobro pro všechny. Chtěli jsme se každý „mít lépe“, cestovat, užívat si „luxusní zboží“, dosyta ochutnávat ovoce dosud zakázané, ale to všechno jen a jen každý pro sebe, snad ještě pro svoji rodinu. Na dobro druhých, známých i neznámých, jsme vůbec nepomysleli. Tím méně jsme po něm toužili. A tak jsme se postavili jeden proti druhému, konkurence proti konkurenci. Stvořili jsme si, resp. s nadšením jsme si importovali, kapitalistický „ráj“. „Ráj“, jehož nejzákladnějším identifikačním znakem je, že jeden žije na úkor druhého, případně jeden na úkor tisíců.

    O co tedy dnes i zítra vlastně jde? Přece o to, abychom byli připraveni. Abychom v sobě pěstovali lásku k bližnímu a také ji už dnes projevovali skrze činy. A pak, až někde v Patagonii mávne motýl svými křídly, budeme vědět co dělat.

    Váš Jiří Vyleťal
    VP
    November 16, 2017 v 22.58
    Jak změnit realitu?
    Co když je to, pane Poláčku opačně?
    Ježíš změnil realitu, protože řekl myšlenky, které byly v tu chvíli potřebné.
    Pavel pronikl do pohanského světa, protože řekl myšlenky v tu chvíli potřebné.
    Jednota bratrská se rozšířila bleskově, protože přinesla potřebné myšlenky.
    Marx...
    Oheň je potřeba přinést.
    VP
    November 16, 2017 v 23.07
    Jak změnit současný svět?
    Ani Ježíš, ani Pavel, ani Jednota, ani Marx nezměnili svět..
    Přesto oheň, který zapálili, a byl uhašen, nezmizel. Stále někde doutná a znovu vyšlehne. Proto má cenu stvořit vzorek reality odlišné a dát mu potřebný pí ár.
    Jezuitské indiánské redukce nezměnily svět, Přemysl Pittr nezměnil svět, papež František nezmění svět. Jsou to však plamínky, které se mohou rozhořet a znovu se najde někdo, kdo stvoří nový vzorek nové rality...
    PM
    November 16, 2017 v 23.12
    Až někdo někde někdy mávne křídly
    Doporučil bych si uvědomit, ve kterém civilizačním stadiu se nacházíme a které nepřekonatelné zákonitosti nabízí
    jeho základní civilizační rámec,
    - ve kterém zákonitě triumfuje silnější nad slabším,
    - ve kterém je lidské pokolení slepě podřízeno generativnímu pudu neomezeného rozmnožování
    - ve kterém vládne utkvělá představa možnosti odstranění násilí na základě jak ekologických tak sociálních disproporcí.
    Čekání na spasitele a jeho mávnutí křídlem bych proto považoval za potvrzeně ošidné.
    A to obzvláště pro pěstitele lásky k bližnímu.......bych rozmrzele dodal.
    VP
    November 16, 2017 v 23.22
    Svět se neřídí rozumem.
    Je třeba nechat se nést vanutím Ducha. "Vítr vane,kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." (Jan 38)
    JP
    November 17, 2017 v 10.54
    Být připraven?
    I kdyby česká/československá veřejnost byla tehdy jakkoli připravena - nástupu kapitalismu se v žádném případě zabránit nedalo.

    Prostě: jakýkoli socialismus (respektive jakýkoli systém založený na vzájemné solidaritě) bude vždy ryze ekonomicky méně efektivní, nežli dravý kapitalismus, s jeho konkurencí. To je prostě holý fakt.

    To "měli jsme být lépe připraveni" vychází z té věčné představy (kterou jsem - musím přiznat - také kdysi sdílel), že většina lidí si přeje dobro. Že většina lidí si přeje tu solidaritu, že většina lidí si přeje slušný a humánní svět.

    Ve skutečnosti naprostá většina lidí hledí především na svůj vlastní prospěch. A to v prvé řadě na prospěch ryze materiální. A nejen lidí - je to prostě železný zákon přírody, proti kterému nic nezmůžeme.

    Právě tento fakt je evolučním kořenem Marxovy základní téze o tom, že "materiální základna" určuje všechno ostatní. My si můžeme vyfabulovat sebekrásnější svět založený na vzájemném přátelství a pospolitosti; drtivá většina lidí se ale stejně nakonec zeptá: A co z toho budu mít já? A na mysli tím budou mít právě ten naprosto bezprostřední, hmatatelný prospěch materiální.

    V jednom ohledu ovšem tehdejší československá společnost skutečně mohla - a měla - být připravenější. Mohla vědět, co ji očekává, co se na ni valí, když zruší socialismus a zavede kapitalismus. A to i s jeho takzvaným "demokratickým" politickým systémem. Kdyby emigrantské rozhlasové stanice (v čele se Svobodnou Evropou) lidem doma řekly alespoň trochu pravdy o tom, jak kapitalismus vypadá doopravdy, pak by národ skutečně mohl být daleko lépe připraven na to, co ho čeká.

    Jak řečeno, tomu nástupu kapitalismu se nedalo objektivně zabránit. Ale - tento přechod ke kapitalismu mohl být mnohem důstojnější, a především, už tehdy bylo možno pohlédnout ještě o něco dále, za tento kapitalismus.

    Kdyby tehdy mezi těmi, kdo tu revoluci prováděli, byl alespoň jeden jediný, který by měl opravdu formát, a který by měl hlubší vědomost o tom co je to kapitalismus a kapitalistická demokracie, tak ten by se tehdy mohl k národu obrátit s tímto programem:

    "Vážení spoluobčané, stojíme teď na přelomu dějin. Opouštíme socialismus, protože ten v praxi selhal, nedokázal naplnit své ideály. Musíme teď přijmout protiklad socialismu, kapitalismus, neboť reálně nemáme jinou volbu.

    Proto se však ještě nebudeme oddávat iluzím, že kapitalismus i s jeho politickým uspořádáním je nějaký skutečně humánní a spravedlivý systém. My ho teď musíme přijmout, protože je bezprostředně efektivnější nežli jakékoli současné jiné alternativy. Ale - to ještě neznamená, že se mu poddáme naprosto. My ho musíme přijmout - ale budeme si plně vědomi jeho chyb a nedostatků, a budeme se ze všech sil snažit tyto jeho chyby a nespravedlnosti omezit tak dalece, jak to jen bude možno.

    A především: jestliže jsme nuceni tento kapitalismus přijmout teď, zdaleka to neznamená, že se s ním musíme smířit navždy. Smysl naší revoluce nebyl přece v tom, abychom to stupidní a servilní heslo minulého režimu "Se Sovětským svazem na věčné časy" teď nahradili stejně bezduchým a stejně oportunistickým heslem "s kapitalismem na všechny časy".

    My ten kapitalismus přijmeme a zavedeme, protože teď nemůžeme jinak. Ale na straně druhé, my - u vědomí jeho zásadních a nepřekonatelných vad - nikdy nepřestaneme hledat cesty a možnosti k tomu, jak dosáhnout světa spravedlivějšího, humánnějšího a duchovnějšího, nežli jaký skýtá tento přízemní a lidsky omezený kapitalismus."

    Takže, tohle by mohl říci nějaký vedoucí aktér revoluce lidu, kdyby ten byl tehdy opravdu připraven na to, co znamená kapitalismus a jeho svět.
    PM
    November 17, 2017 v 11.00
    Ano svět se neřídí lidským rozumem
    a lidský rozum se neřídí duchem světského rozumu.
    Proto nezbývá než si přát lidský rozum nést vanutím Ducha. Proto ale je rozumným i úsilí vyvzdorovávat se lidským rozumem epochálním defektům. Kardinálním defektem - zasetý lidským duchem vědeckotechnické civilizace - je historicky ojediněle dlouhá fáze "úspěšného zápasu/boje" o stupňování produktivity lidské činnosti.
    Výsledkem této historicky "úspěšné" ignorace vanutí Ducha s pozvolný koncem v dohlednu, je ale tentokráte projevem lidského nerozumu v globálním měřítku.
    Řídit se snahou zanést vánek ducha do soukolí kapitalistické epochy je proto i snahou o oddálení jeho neodvratného sebezničení. Tož vyberme si co s tím .....bych vyzval nás v lásce k bližnímu přihlížející.
    JP
    November 17, 2017 v 11.38
    Chaos a model
    Zdá se, že jsem mou poznámkou o tom, že i lidská společnost je nakonec svým způsobem "chaotický" systém, ve kterém nikdy nelze s absolutní jistotou předpovědět jeho další vývoj - že tedy touto poznámkou jsem opět vybudil naděje, že tedy možné je nakonec všechno. A že je tedy kdykoli možné nějakým drobným činem, nějakým tím "motýlím mávnutím křídly" proměnit celý svět.

    Tak takto to skutečně nebylo míněno. Že to motýlí mávnutí křídly vyvolá bouři, sice nelze teoreticky vyloučit - nicméně v praxi by to byl skutečně extrémně vzácný případ.

    A za druhé: i ty napohled chaotické systémy ve skutečnosti zase tak úplně chaotické nejsou. I v nich probíhají zcela konkrétní procesy, zcela konkrétní interakce. Zcela striktně vzato: kdybychom my byli schopni v jednom okamžiku rozpoznat a určit všechny ty dílčí procesy v tomto napohled chaotickém systému - pak bychom byli schopni i zcela přesně určit i jeho stav následující. Tedy jeho vývoj. Tento zdánlivý "chaos" je tedy fakticky chaosem jenom vůči nám - vůči našim vlastním (ne)schopnostem poznání.

    Ale i toto naše omezené poznání není zase tak úplně bezmocné. My si ten chaos můžeme zjednodušit, na určité modelové situace či schémata jeho fungování. Jenom díky těmto modelům je například možno už s celkem dostatečnou pravděpodobností předvídat počasí - ačkoli počasí samo je klasickým případem "chaotického" systému.

    Co se lidské společnosti týče, tady je právě ten výše zmíněný Marxův postulát o prioritě "materiální základny" nade vším ostatním takovýmto ryze myšlenkovým modelem.

    Marx samozřejmě ví, že on tím celý ten nekonečný komplex společenských procesů zjednodušuje, redukuje jenom na jednu jedinou perspektivu. On ví, že kromě tohoto působení této "materiální základny" tady stále působí ještě celá řada dalších faktorů: kulturních, politických, sociálních atd.

    Ale na tuto nekonečnou, "chaotickou" komplexitu společenských fenoménů Marx odpovídá svou proslulou tézí, že ta materiální základna je "konec konců" určující.

    To znamená: i kdyby to působení této materiální základny (to jest produkční sféry a společenských vztahů s ní spjatých) bylo ve vztahu k těm ostatním faktorům jenom 51 procent ku 49 - nakonec to bude právě ona, kdo se prosadí. Která bude tím faktorem "konec konců" určujícím.

    Takže: ano, kapitalismus může nabývat mnoha tváří, podle místních kulturních, společenských, politických a jiných tradic; ale na straně druhé to bude ve své nejhlubší podstatě stále ten samý kapitalismus.

    A nedělejme si iluze, že tento kapitalismus porazíme jenom nějakým "mávnutím motýlím křídlem"; jenom a pouze tím, že proti němu postavíme naše ušlechtilé mravní normy.

    Tento kapitalismus můžeme překonat jenom tak, že jistou rukou sáhneme do soukolí, do mechanismů jeho fungování, a že tyto mechanismy nastavíme novým způsobem.
    JP
    November 17, 2017 v 11.42
    Duch svatý a kapitalismus
    Pane Pospíšile, i kdybychom vyšli z toho že tento svět je skutečně řízen Duchem svatým - i pak zůstává nepopiratelnou skutečností, že právě tento Duch nás obdařil vývojovým stadiem kapitalismu. A že je teď na nás a výhradně na nás najít cesty, jak tento kapitalismus proměnit v něco jiného. V něco, co bude blíže k mravním intencím tohoto Ducha svatého; ale zároveň to musí být něco, co dokáže být funkčním a produkčně efektivním i na tomto bohužel velmi profánním světě vezdejším.
    November 17, 2017 v 12.01
    Svět se neřídí Duchem svatým a V. Pospíšil ani nic takového nenapsal, pane Poláčku. Napsal: „Je třeba nechat se nést vanutím Ducha.“. Čili toto je MOŽNOSTÍ každého člověka, jakožto jedince, nikoliv realitou světa. Není všeobecně rozšířeno, že by se lidé řídili Duchem svatým. Nemůžete tedy napsat, že Duch svatý řídí svět, a proto stvořil i kapitalismus. Kapitalismus, jak sám píšete, vznikl z toho, že člověk většinou dělá to, co je pro něj výhodné. Přitom se buď řídí vlastní vůlí (je aktivnější) nebo se jen přizpůsobuje cizí vůli (je pasivnější). Kdyby se všichni lidé řídili Duchem svatým, tak by kapitalismus nebyl.
    VP
    November 17, 2017 v 17.07
    Pane Petrasku, připomnělo mi to komunistické: Čím hůř, tím líp!, a výtky křesťanům, že svou pokojnou prací zpomalují nástup revoluce.
    VP
    November 17, 2017 v 17.38
    Marxovi se vytýkalo, že neuznává působení jednince, ale jenom působení "materiální základny" – prostředí. Kdyby tomu tak bylo, nezapůsobil by ani samotný Marx. Je to nepochopení, kterému podléhá i pan Poláček. Marx myslí a pochopil, že až zvítězí revoluce, ta bude dál formovat masy. Už ne ten jedinec. O jedinci už nepojednává, protože (podle něj), už zapůsobil. To je - sám Marx a Engels. Je to společenský zákon, který platil a platí.
    Jedincem byl Ježíš, Pavel, Jednota bratrská, Marx a další. Oni jsou tím mávnutím motýlího křídla, které způsobilo otřes v celém světě. Ovšem různým způsobem. Ježíš, Pavel, křesťanství. Marx – Lenin, Stalin, Mao, Polpot, .... Masy se dál nechaly vést materiální základnou.
    I dnes už motýl mávnul svými křídly. Veškerá moc se má dostat k lidu odzdola a ne revolučně. Růstem samosprávy. Přijmout tuto (Boží) vládu mohou všichni. Ať Boha znají, nebo ne. Farizeové, saduceové, zákoníci, ..., zůstanou slepí. Kéž bude dostatečný počet těch, kdo se nechají vést Duchem Božím. Aby ta materiální základna nebyla materialistická, ale duchovní.
    PM
    November 18, 2017 v 10.43
    Pane Pospíšile, děkuji za vaše vstřícné upozornění
    Pokusím se vyhnout spěchu do masakru revoluce a nechat se vést duchem Božím.
    JP
    November 18, 2017 v 11.05
    Amen. ;-)
    November 18, 2017 v 11.48
    Pánové, jestliže vládnete nějakými prostředky, které umožní "masakru revoluce" zabránit, nikdo vám nebrání v jejich použití. Naopak, sem s nimi.
    Nechápu, proč je zapotřebí dívat se přitom na křesťany skrz prsty, jako by vám snad oni v tom byli nějakou překážkou.
    Jenom protože oni mají pokoj, který vy nemáte?
    PM
    November 18, 2017 v 12.08
    Nějak mi do smíchu není pane Poláčku
    ikdyž stále doufám že mé neveselí je pouze mé provenience.
    Ale když netečné sebestředné měšťanstvo dnes vzrušeně sdílí strach před kvetoucím násilí ve společnosti, a přitom nedokáže rozlišovat mezi analytickým a análním postojem, tak se neubráním dojmu, že neschopnost veselé mysli má kořání i mimo mne...bych dodal.
    PM
    November 18, 2017 v 13.01
    Pohled analytický a pohled skrz prsty
    Ano paní Hájková jde o umění neopovrhovat s mentálně cizím způsobem vnímání.
    A tudíž i o umění slitování nad těmi, kteří neznají východiska ze současného stavu globálního kapitalismu (tedy posledního režimu židovskokřesťanské civilizace), ve kterém navzdory náboženskému ideálu krajně brutálně triumfuje silnější nad slabším.
    Proto má své oprávnění i pocit, že jde o soumrak všech bohů.
    A o tom, že může být laik přínosem věřícím bych nepochyboval.
    Viz K. Skalicky a jeho postoj k marxismu ...bych dodal.
    JP
    November 19, 2017 v 12.18
    Co s tím?
    Určité možnosti toho co by bylo zapotřebí učinit jsem načrtl v odpověď paní Vytlačilové v diskusi pod článkem "Levice musí začít znovu a od samého počátku".

    Čili jinak řečeno: začít se musí právě tím ryze analytickým počinem.

    Znovu si ujasnit, co je vlastně člověk, co je práce, co s hodnotami vytvářenými lidskou prací. Pokud si neujasníme tyto základní kategorie, pořád se budeme jenom slepě plácat sem a tam.
    JP
    November 19, 2017 v 12.20
    Jenže paní Hájková, tady se nejedná o klid křesťanských duší - nýbrž o to, jakým způsobem je možno účinně změnit tento svět k lepšímu.

    Ten svět, který je - jen tak pro pořádek - ve své většině stále tvořen dušemi nekřesťanskými. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
    VP
    November 19, 2017 v 17.26
    Tady se někdo zasazoval o klid křesťanských duší?
    A duše nekřesťanské nechtějí lepší svět?
    Nebo se nedokáží domluvit s dušemi křesťanskými?
    Ach, pane Poláčku! Ach, pane Poláčku! Vy to vedete!
    VP
    November 20, 2017 v 1.09
    Pane Petrasku, kde konkrétně, prosím, se dá nastudovat o postoji K. Skalického k marxismu? Děkuji.
    PM
    November 20, 2017 v 17.51
    Jeden z textů publikace
    Ivan Landa
    Jan Mervart a kol.
    PROMĚNY
    MARXISTICKOKŘESŤANSKÉHO
    DIALOGU
    v Československu

    Str. 141 Skalický je filomarxista

    Jenom jako příklad několik bodů:

    – Marxismus je, mimo jiné, myšlenkové úsilí vyhmátnout logos
    dějinného pohybu (historický materialismus), čímž nutí
    křesťany oprášit a znovu promy slet teologii dějin a teologii
    dějin církve.
    – Marxismus klade důraz na budoucnost, na budoucí spravedlivou
    společ nost, a tím nutí křesťany rozpomenout se
    - na eschatologickou dimenzi jejich na děje a důkladněji rozpracovat
    a propracovat traktát De novissimis, který, jak známo,
    byl do nedávna popelkou věroučné teologie.
    – Marxismus klade důraz na to nemyslet v jednotlivinách
    a jednotlivcích, ale ve společenských celcích a společenských
    procesech, čímž nutí křesťany pře konávat individualistickou
    etiku, jak k tomu vybízí Druhý vatikánský koncil.
    – Marxismus klade důraz na pohyb a na vývoj, čímž nutí
    křesťany revido vat jejich statické pojetí stvoření a znovuobjevit
    jeho původní biblický, dyna mický, vývojový charakter
    – creatio continuata – jak na to poukázal Claude Tresmontant
    a jak to rozvedl P. Teilhard de Chardin.
    – Marxismus klade důraz na práci a praxi jako na hybný moment
    dějin a faktor sebevytváření člověka, čímž nutí křesťany
    k hlubší refl exi nad prací a vůbec činností člověka ve
    světě, z čehož se pak rodí teologie práce, bez níž pak některé
    pasáže první části Gaudium et spes jsou nemyslitelné.
    – Marxismus klade důraz na hmotu, materii, a tím nutí křesťany
    k hlubší re fl exi nad hmotou, nad významem hmotných
    podmínek a podmíněností a nad dů sledky, jež třeba
    vyvodit z pravdy víry, že hmota Bohem stvořená není zlá,
    nýbrž dobrá, což vede k překonání falešného karteziánského
    dualismu a idealismu, bez čehož by pak defi nice kultury,
    jak ji podává Gaudium et spes v kapitole o kultuře, nebyla
    možná.
    – Marxismus klade důraz na proletariát, na lid, na chudé,
    utištěné a vykoři sťované, a tak napomáhá křesťanům, že
    si znovu ostřeji uvědomili, že církev je Boží lid se všemi
    eklesiologickými důsledky, jež z toho vyplývají.
    – Marxismus klade důraz na to, že daný stav, „poměry“, „situace,
    „společnost“ nejsou přírodní zkameněliny, ale něco
    změnitelného, co bylo člověkem vytvořeno a co ho zpětně
    utváří, a že když tyto poměry člověka utlačují a drtí, že to
    není přírodní fatalita, s kterou se nedá nic dělat, ale že je
    možné a nutné je změnit ve prospěch bídných, čímž nutí
    křesťany k zaangažovanosti v reálné změně ve prospěch
    utlačených, a tím i k znovuobjevení společenské dimenze
    lásky k bližnímu, jak o tom často hovořil Otec Lebret a jak
    i to se nakonec dosta lo do Konstituce o církvi v dnešním
    světě.
    – Marxismus, hlavně ten utopický, klade důraz na možnost
    opravdové radi kální novosti, čímž svou vlastní imanentní
    logikou je nucen uvažovat o možno sti zázraku a zmrtvýchvstání
    (srov. např. některé myšlenky Blochovy a Garaudyho;
    ne náhodou se Mussner ve své práci o zmrtvýchvstání
    konfrontuje s Blochem), čímž nutí křesťany k prohloubení
    teologie zmrtvýchvstání.
    – Marxismus klade důraz na společenské vlastnictví výrobních
    prostřed ků, čímž nutí křesťany znovuobjevit společenskou
    funkci a společenský rozměr sou kromého vlastnictví.

    Vývojový oblouk, jímž tu prochází sociální
    VP
    November 20, 2017 v 19.09
    Díky, to mohu podepsat.
    JP
    November 21, 2017 v 10.31
    To jsou opravdu velice zajímavé názory, toho Skalického.

    Jenom se nelze ubránit jistým pochybnostem, do jaké míry to může fungovat v praxi.

    Skalický totiž píše o tom, že marxismus "nutí" křesťanství zamyslet se nad tím a nad tím; ale tady je opravdu velmi velká otázka, do jaké míry bude křesťanství (od několika málo progresivních jednotlivců odhlédaje) ochotno a schopno tuto výzvu přijmout.

    Sám bych si na to nijak příliš nesázel. Tím spíš, že Skalický zde zdůrazňuje jenom ty pozitivní stránky možného dialogu mezi marxismem a křesťanstvím, ale vyhýbá se všem - principiálně nesmiřitelným - protikladům.
    JP
    November 21, 2017 v 10.52
    Marx proti Nepodmíněnému základnímu příjmu
    Aby nedošlo k omylu, musím hned vysvětlit: jedná se nikoli o Karla Marxe (o něm není známo že by se k NZP nějak vyjádřil) - nýbrž o Reinharda Marxe, kardinála mnichovského. ;-)

    A ten zrovna v minulých dnech tu myšlenku Nepodmíněného základního příjmu zcela zásadně zavrhl; a dokonce prohlásil, že je "ohrožením demokracie"!

    Tuto jeho dozajista svéráznou tézi (která byla ovšem hned vzápětí médii příslušným způsobem zveličena a vlastně zfalšována) můžeme pochopit jenom když přihlédneme k jeho podrobnějším odůvodněním.

    V prvé řadě se vyjádřil, že nespatřuje naprosto nic pozitivního na tom, když velká část společnosti bude materiálně zabezpečena - a vzápětí doslova "předhozena na pospas zábavnímu průmyslu"!

    A kardinál Marx se pak vyjádřil na téma práce, a její hodnoty pro člověka: "Die Arbeit ist nicht irgendetwas. Es gehört zur Grundkonstitution des Menschseins, dass ich für mich und meine Familie etwas schaffe, das von Wert ist."

    Čili: "Práce není jen tak něco. Patří to k základnímu uspořádání člověka, že vytvářím pro sebe a svou rodinu něco, co má hodnotu."

    Tady je vidět, jak se za určitých okolností opravdu až neuvěřitelně podobají náhledy Marxe a Marxe - Marxe revolucionáře a Marxe katolického hodnostáře.

    V daném smyslu to Skalický vystihl naprosto přesně: "Marxismus klade důraz na práci a praxi jako na hybný moment dějin a faktor sebevytváření člověka, čímž nutí křesťany k hlubší reflexi nad prací a vůbec činností člověka ve
    světě, z čehož se pak rodí teologie práce".
    PM
    November 21, 2017 v 12.13
    K čemu je nucen postmoderní masově konzumující občan
    je celkem zřejmé. Mj k roli prosebníka o zaměstnání v procesu výdělečné činnosti, jejíž smysl je mnohdy konstrukt nepřekonatelné rozporuplnosti.
    Skalický není jen filosof, je také pastorem. Evangelizaci má v pracovní náplni a zná hranice civilizačního stadia.
    Takže na otázku jak na to v celospolečenské rovině umí odpovědět bez rozpaků hřejivým nevím.........jsem si všiml.
    November 21, 2017 v 16.45
    Já si nejsem jistá, ale domnívám se, že Karel Marx by také nesouhlasil s NZP. Patrně by si myslel, že to proletariát morálně rozloží.
    Na druhé straně - on si asi ve své době vůbec nedovedl představit, že práce pro dělníky bude čím dál tím méně.
    VP
    November 22, 2017 v 8.17
    "Skalický totiž píše o tom, že marxismus "nutí" křesťanství zamyslet se nad tím a nad tím; ale tady je opravdu velmi velká otázka, do jaké míry bude křesťanství (od několika málo progresivních jednotlivců odhlédaje) ochotno a schopno tuto výzvu přijmout."
    Porovnejte si, kolik miliard lidí je na světě a kolik z nich diskutuje zde na DR. Má ta diskuse zde nějaký význam?

    "Sám bych si na to nijak příliš nesázel. Tím spíš, že Skalický zde zdůrazňuje jenom ty pozitivní stránky možného dialogu mezi marxismem a křesťanstvím, ale vyhýbá se všem - principiálně nesmiřitelným - protikladům. "
    A přesto spolu mohou spolupracovat podobně jako nesmiřitelná voda a oheň v přírodě.
    Spousta křesťanů nechápe rozdíly a protiklady mezi katolictvím a protestantismem, a přesto už dokáží přijímat se a spolupracovat. Stejná situace může nastat mezi křesťanstvím a marxismem. Problém bude spíš v tom, že těch marxistů moc nebude a jsou rozdrobeni do víc nesmiřitelných marxistických "církví" než křesťané.
    JP
    November 22, 2017 v 14.40
    Karel Marx by dozajista nesouhlasil s NZP; pro něj by to bylo jenom vytírání zraku, jenom zákeřný pokus panující buržoazie odvést proletariát od jeho vlastního úkolu, to jest od revoluční přeměny kapitalismu v komunistickou společnost.
    JP
    November 22, 2017 v 14.42
    Ale samozřejmě že i marxisté a křesťané mohou v tom či onom spolupracovat, stejně jako ti katolíci a protestanti; ale to nemění nic na tom, že zde existují i ty základní protiklady, které se překonat a vzájemně smířit nedají.

    A tak - jak uvádí pan Petrasek - Skalický nakonec odpovídá nejen upřímně, ale i zcela realisticky: "Nevím."
    PK
    November 22, 2017 v 17.58
    To je pěkné,
    že marxismus nutí křesťansví k tolika věcem.

    A jak je tomu naopak?
    November 22, 2017 v 18.43
    Panu Kolaříkovi
    Podle interpretace Skalického poznatků panem Petraskem (z 20.Listopadu 2017, 17:51:9) je marxismus nucen zřejmě jenom k jedné věci (ale asi ne křesťanstvím). Je prý "nucen uvažovat o možnosti zázraku a zmrtvýchvstání".
    PM
    November 23, 2017 v 10.10
    taktak paní Hájková
    materialisté všech barev často neodolají svůdně "sebevědomé " představě o své znalosti a schopnosti formování lidské psýchy.
    A její nevyzpytatelnost včetně metafyzična si strčí do kapsy.
    Pokud se ho všimnou....bych dodal.
    JP
    November 23, 2017 v 12.35
    "Pokud si toho všimnou..."
    Tedy té nevyzpytatelnosti a metafyzična. Opravdu přesný postřeh, pane Petrasku.

    Ale jestli to bude zrovna křesťanství, které by mohlo mít dostatečný potenciál nejen marxistům, nýbrž i všem ostatním "materialistům všech barev" zprostředkovat tu nevyzpytatelnost veškerého bytí, o tom je možno mít zásadní pochybnosti. Svými výzvami k "uvažování o možnosti zázraku a zmrtvýchvstání" asi opravdu sotva.

    Jestli je materialistům vůbec možno tuto nevyzpytatelnost a metafyzično nějakým způsobem zprostředkovat, pak jedině mnohem subtilnějšími a jejich způsobu uvažování přístupnějšími způsoby, nežli něčím takovým, co se jim nutně musí jevit jako úder klackem do hlavy.
    VP
    November 24, 2017 v 7.50
    – Marxismus, hlavně ten utopický, klade důraz na možnost
    opravdové radikální novosti, čímž svou vlastní imanentní
    logikou je nucen uvažovat o možno sti zázraku a zmrtvýchvstání
    (srov. např. některé myšlenky Blochovy a Garaudyho;
    ne náhodou se Mussner ve své práci o zmrtvýchvstání
    konfrontuje s Blochem), čímž nutí křesťany k prohloubení
    teologie zmrtvýchvstání.
    Zase jste to, pane Poláčku obrátil. Ne křesťané, ale samotný marxismus SVOU VLASTNÍ IMANENTNÍ LOGIKOU.
    Ale Vás se to netýká. Vy nejste marxista.
    PM
    November 24, 2017 v 11.46
    Zde je uvažováno o roli metafyzična pane Pospíšile
    a to v míře i přebujelé.
    K poznání společného údělu mystiků a ateistů přispěl i marxista Bloch. Měl za lubem přenést do marxistického ateistického světonázoru všechno to, co v náboženské tradici křesťanství má trvalou platnost.
    Blochem řečeno - zdědit po náboženství to doopravdy nejdůležitější, a to totalitu naděje.
    Své úvahy zakládá na mystikům důvěrně známé tézi:
    ...veškerá lidská činnost - měřená něčím co by dalo zadostiučinění a uspokojení - je neúplným dílem. Možné naplnění není uvnitř dějin, ale na jejich konci.
    Což je plně v souladu i s křesťanským pojetím -
    vratkost, omezenost a konečnost lidské existence předpokládá neuspokojenou touhou jedince po dosud neuskutečněné vytoužené možnosti světa.....
    Jde o úvahy obzvláště významné pro takové, kteří mezi křesťanstvím a ateismem hledají pouze a jen nepřekonatelný antagonismus.
    A mnohdy pohříchu.........bych dodal.
    November 24, 2017 v 12.39
    Bloch tuším uvažoval o tom, že komunisté kdysi umírali za své ideje s tak nepochopitelnou lehkostí, že snad přece museli mít nějakou, byť zcela nejasnou a nevyslovenou naději na cosi budoucího.
    JP
    November 24, 2017 v 13.02
    Máte naprostou pravdu, pane Pospíšile: já skutečně v žádném případě nejsem (utopický) marxista. Z marxismu přejímám výhradně a pouze jeho racionální elementy, nikoli ty iracionální.
    JP
    November 24, 2017 v 13.37
    Úplné a neúplné dílo
    Ano, člověk neustále touží po dokonalosti, tedy po tom "úplně dokončeném díle". Křesťané touží po svém Božím království, marxisté po svém komunismu.

    Těžko mít to někomu za zlé, je to právě tato hluboká touha člověka po dokonalosti, která ho žene stále dál a dál, která ho nutí konat to jeho NEdokonalé dílo, které se nicméně alespoň snaží přiblížit k té dokonalosti, k tomu finálnímu stavu.

    Člověk asi opravdu musí znovu a znovu uvěřit tomu, že z r o v n a on a zrovna teď konečně dosáhne toho konečného cíle, a to dílo přivede do úplného konce - jinak by vůbec neměl sílu se do toho pustit, a nedokázal by provést alespoň alespoň to dílo částečně dokonalé, které je nicméně ve své době stále ještě pokrokem.
    VP
    November 24, 2017 v 17.36
    Není právě to, co Vy nazýváte iracionální, plně racionální?
    Zparchantělé středověké křesťanství odsunulo Boží království až na konec věků, pro přítomný věk ponechávalo utlačeným všechny druhy utrpení. Jen skupiny, které se vymanily ze středověkého smýšlení (obce Jednoty bratrské, jezuitské indiánské redukce, Komenského náprava věcí lidských, ...) vytvářely a připravovaly Boží království současné. Není jejich vinou, že byly mocí potlačeny.
    Pokud byste chtěl argumentovat, že nebyly dokonalé, neuspějete. Ani v přirozeném vývoji dnes už nepovažujeme nižší živočichy a rostliny za nedokonalé. Jsou dokonalé ve svém prostředí. Například včela je v určitých směrech dokonalejší než člověk.
    Tak i člověk už nyní může vytvářit ne nedokonalé, ale dokonalé Boží království. V možnostech, které mu dovolí okolnosti.
    November 24, 2017 v 21.33
    Pan Poláček si myslí, že člověk se pouští jen do toho, o čem se domnívá, že je schopen to dokončit, dovršit. Že zkrátka chce také on sám sklízet plody své práce. Ano, pro většinu lidí je to možná větší motivace, když něco dělají také pro sebe. Přesto existovali a existují lidé, kteří jsou ochotní pracovat na něčem, čehož dokončení se nedožijí. Podílet se na vytváření nějakého skvělého projektu budoucnosti a přitom z něj nic nemít.
    Kde berou na to sílu? Věří, že to má smysl. Člověk při tom vlastně překračuje hranice přirozenosti. Přirozené je totiž dělat něco, z čeho mám já osobně užitek. Práce pro nějaký vzdálený cíl je nadpřirozená.
    Je k ní potřebný přesah - transcendence. Transcendo = přesahuji, překračuji.
    November 25, 2017 v 4.22
    A ještě jednou - kde berou na to sílu dělat něco ne pro sebe?
    Křesťané věří, že to není jejich vlastní zásluha, že tu energii, ten přesah "nevyprodukovalo" jejich tělo, ale že v tom je Boží moc:
    "Tato nesmírná moc je Boží a není z nás." (2K 4,7)
    JP
    November 25, 2017 v 11.47
    Včela a člověk
    Pane Pospíšile, svého času byl dost proslulý onen Marxův výrok o tom, že "i ten nejhorší stavitel se i od té nejlepší včely liší tím, že ještě předtím než začne své dílo má už v hlavě jeho plán". Zatímco ta včela to své "dílo" provádí jenom na základě slepých instinktů.

    Dnešní věda už poznala, že toto naprosto striktní rozdělení na přírodu nevědomou a vědomou (člověka) neplatí, že i v živočišné říši je možno zaznamenat předem promyšlené, tedy plánovité jednání.

    Ale - to nakonec jenom tím spíš dokládá, že zde existuje nějaký vývoj. Tedy, vývoj od nižších forem k vyšším. A co je v té živočišné říši přítomno jenom v určitých elementech, to je až u člověka dovedeno ke svému dovršení a naplnění. Tedy alespoň u člověka principiálně, samozřejmě - bohužel - nikoli u člověka každého.

    Poněkud jiným způsobem ten rozdíl mezi živočišnou říší a člověkem charakterizoval Hegel: člověk je principiálně u n i v e r z á l n í tvor; to jest, on je - jako jediný - schopen povznést se silou svého ducha nad ta či ona přírodní určení respektive determinace. Zatímco zvíře podle Hegela "neví, po čem touží" - to je prostě plně ve vleku svých nevědomých instinktů a žádostí.

    Takže: i když tedy dejme tomu ta včela ve svém vlastním "oboru činnosti" může dosahovat určité dokonalosti - nedá se nic dělat, ale přesto tady existuje určitý vývoj od evolučních (a duchovních) forem k těm vyšším, komplexnějším. A člověk je přece jenom bytostí komplexnější, univerzální a inteligentnější, než ta včela. (U té poslední charakteristiky je ovšem opět nutno učinit tu výhradu, že to platí jenom obecně, nikoli nutně v každém jednotlivém případě.)
    JP
    November 25, 2017 v 11.59
    Takže pak obdobně i ta Jednota bratrská a spol.: i kdyby byly jakkoli "dokonalé" ve svém vlastním působení, v žádném případě není možno jim přiznat, že by byly skutečným dovršením díla a úkolu lidstva jako takového.

    To je především záležitost té komplexity a univerzality: lidstvo prostě musí dokázat vyřešit v š e c h n y své problémy, musí dokázat v š e c h n y aspekty, všechny součásti svého bytí uvést v soulad, v jeden jediný provázaný a harmonický celek. Zatímco nejen ta Jednota, ale křesťanství vůbec se z celého tohoto komplexu lidského bytí omezuje jenom a pouze na tu mravní výzvu, žít v souladu s boží vůlí.

    Nic proti tomu, je to svým způsobem "specializace" křesťanství (stejně tak jako specializací té včely je dejme tomu produkce medu) - ale není to prostě ten celek, nemůže přinést to komplexní řešení a uspořádání všech součástí lidské existence. K tomu je zapotřebí opravdu mnohem více.
    JP
    November 25, 2017 v 12.04
    To jsem myslel trochu jinak, paní Hájková: samozřejmě že se lidé pouštějí i do projektů, do díla, kdy vědí že se jeho dovršení už sami osobně nedožijí.

    Jenže, oni přitom jsou vždy přesvědčeni, že tohle a právě tohle je to k o n e č n é dílo, že je to dílo principiálně dokonalé a že směřuje ke svému dovršení, právě teď - a právě proto v něm nacházejí smysl.

    Jen sotva kdo si dokáže přiznat: to do čeho se teď pouštím s plným svým životním nasazením, to má jen částečnou platnost, a tedy také - jenom částečnou p r a v d i v o s t; a až přejde čas, bude to nahrazeno něčím lepším, dokonalejším, pravdivějším.
    November 25, 2017 v 13.23
    Nevím, jestli vám rozumím.
    Možná právě proto je dobré nevkládat naději do ničeho konkrétního. I tak může člověk dělat dobro, zvlášť když se mu v životě naskytne příležitost (a ta se určitě naskytne).
    Myslím si, že nic lepšího, dokonalejšího a pravdivějšího než Bůh není a nebude.
    JP
    November 26, 2017 v 11.58
    Přesně takovou odpověď jsem očekával.

    Jenže problém je v tom: ty c e s t y k tomu Dokonalému a Pravdivému, co reprezentuje Bůh, jsou zase jenom partikulární.

    Protože křesťanský Bůh nikdy nemůže být symbolem dokonalosti pro dejme tomu vyznavače hinduismu, a naopak; žádný personální Bůh nemůže být uspokojující pro buddhistu (a jiné vyznavače nonpersonální spirituality); a všechno toto není přijatelné pro racionalistu respektive ateistu.

    Všechny tyto uvedené cesty jsou nakonec l i d s k ý m dílem (tj. lidskými představami o tom, co je to Dokonalé a Pravdivé); a žádná z těchto cest tedy nemůže zahrnovat samotný Celek.

    A jak zcela oprávněně říká Hegel, jenom a jedině Celek může být pravdivý. (Nur das Ganze ist das Wahre.)
    November 26, 2017 v 12.41
    Tak vy jste to čekal? Inu, od vás se taky dá dopředu čekat, co napíšete, pane Poláčku. Pro mě je zase ten váš celek pouhý filosofický pojem. Ve skutečnosti nic takového jako celek neexistuje. Co by to vlastně mělo být? Stát? Planeta? Vesmír? Co my vlastně o vesmíru víme?
    Ale pro mě za mě, hledejte si svou cestu k dokonalému celku, když vás to baví. Mně to nijak nevadí.
    Mimochodem, kterýkoli hinduista či budhista se může stát křesťanem, když na to přijde. Žádná taková dopředu daná omezení nejsou. Může a nemusí, pochopitelně.
    Myslím, že jsem z jakéhokoliv univerzalismu už úplně vyléčená, na rozdíl od vás.
    + Další komentáře