Spřízněni volbou

Josef Poláček navazuje na jednu z diskusí pod články na našich stránkách. Popisuje svůj způsob, jak se v úvahách vyhnout pasti zdánlivě jasných názorů a řešení.

V jedné z nedávných diskusí na stránkách DR se vynořila otázka, zda nemám příliš exkluzivní nároky na ostatní diskutující a na způsob, jak bychom měli uvažovat o věcech kolem nás; zkrátka, zda nakonec nevedu zcela osamělý boj za jakési vlastní chiméry, když všichni ostatní si nakonec myslí něco zcela jiného.

K mému způsobu uvažování se tehdy přihlásil jenom jeden jediný účastník. Znamená to tedy, že pro všechny ostatní jsou tato kritéria tak či onak nepřijatelná?

První požadavek, který jsem jmenoval jako nezbytný k poznání, byla určitá míra přirozené inteligence. O tomto bodu asi nebude zásadního sporu: kdo není principiálně schopen složitějších myšlenkových pochodů, o tom se dá sotva předpokládat, že dokáže rozumět komplikovanému světu.

453127565Jednou z důležitých antických ctností byla sofrosýné, přístup, kdy namísto apodiktických soudů fixovaných jenom na jeden jediný úhel pohledu nastupuje důkladné, nepředpojaté zkoumání. Repro DR

Pokud se podíváme na klasický způsob, jímž se kognitivní schopnost poměřuje, tedy na takzvané „testy inteligence“, není možno vyhnout se konstatování zásadního deficitu jejich metodiky, totiž že jsou za prvé časově limitované, a za druhé jsou zaměřené především na určení toho, co do daného obrazce nezapadá. V tomto smyslu spíš nežli test skutečného myšlení se jedná o test pozornosti – rychlého úsudku.

Nicméně, na druhé straně tyto testy inteligence obsahují jeden principiálně zcela správný moment: aby se totiž rozpoznalo, který z nabízených elementů systematicky nepatří do daného obrazce, je nutno tento útvar napřed pojmout, pochopit jako jeden celý, komplexní útvar. Je nutno pochopit jeho vnitřní logiku, jeho vnitřní souvislost – a teprve na základě toho poznat, co k tomuto celku organicky patří, a co by v něm bylo cizím elementem.

K nacházení pravé pravdy věcí tuto musíme dokázat uchopit v její celosti, v její komplexitě, v její vlastní vnitřní logice. Na rozdíl od obecného přesvědčení však samotná inteligence k poznání naprosto nestačí. To je jen první krok. Zároveň je zapotřebí ochoty a připravenosti této inteligence také využívat. Samotná schopnost komplexního myšlení ještě zdaleka neznamená záruku, že daný jedinec skutečně myslí. Schopnost používat inteligenci je tedy druhý krok.

Jako třetí bod jsem uvedl určitou míru citlivosti vůči subtilním záležitostem našeho žití. Je to opět přirozené: jestliže základním kritériem je schopnost danou věc pojmout v její celé komplexitě, pak je to možné jenom tehdy, když citlivě budeme vnímat všechny její elementy a vnitřní souvislosti. Tedy nejen ty, které jsou na povrchu, které jsou viditelné každému, nýbrž i ty skryté, napohled neznatelné. „Nejdůležitější je to, co oči nevidí,“ říká lišák Malému Princi.

Tato citlivost – respektive její absence – se s trochou zkušenosti nechá velice rychle rozpoznat. Spolehlivým ukazatelem je, když je někomu velice rychle všechno jasné. Čím vyšší míra citlivosti vůči všem skrytým, jemným aspektům žití a bytí, tím vyšší poznání, jak je všechno krajně spletité a složité a jak krajně ošidné je chtít dělat nějaké zcela jednoznačné, jasné závěry. Necitlivý člověk právě tohle nevnímá a vnímat nechce; on chce mít svůj jasný, přehledný, neotřesitelný výklad světa, nad kterým si nemusí nadále nijak složitě lámat hlavu.

Ale ani tato citlivost vůči jemným záhybům bytí ještě nepostačí. A tak se dostáváme k bodu čtvrtému; a jak už řečeno, právě to je ta překážka ze všech největší.

Je mnoho lidí, kteří jsou obdařeni solidní, či dokonce vysokou inteligencí – ale přesto se zastaví u prvního výkladu světa, který se jim hodí, a zůstanou u něj stát už po celý zbytek života. Necítí potřebu ani povinnost se na celou záležitost podívat ještě i z druhé, opačné strany. Naopak, celý svůj inteligenční potenciál používají k tomu, bagatelizovat či přímo popírat všechny náhledy, které jim nějakým způsobem narušují jejich vlastní obraz světa.

Právě tady a přesně tady probíhá ta hranice mezi cestou toho, kdo je ochoten za každých okolností hledat objektivní pravdu, i když je tato v rozporu s jeho původním vnitřním přesvědčením – a mezi tím, kdo pravdu přizpůsobuje svému vlastnímu názoru.

Za jednu z antických „kardinálních ctností“ platila sofrosýné. Tento pojem se dá překládat mnohými různými způsoby; ale pro náš účel bych ji nejspíše pojal jakožto „rozmyslnost“. Tedy takový základní přístup, kdy na místo apodiktických soudů fixovaných jenom na jeden jediný úhel pohledu nastupuje důkladné, nepředpojaté, na všechny strany a aspekty dané věci hledící zkoumání, snažící se dobrat vlastní a nezkrácené pravdy věci samé.

Jsou lidé, s kterými se zcela zásadně neshodnu na základních světonázorových otázkách; ale přesto vůči nim cítím určitou osobní spřízněnost, právě proto že v nich rozpoznávám a nalézám tuto „rozmyslnost“. Ano, oni zastávají jiný, či přímo opačný názor; ale je vždy možno s nimi otevřít plodný hovor o věcech, právě pro tuto jejich připravenost zkoumat věci z jejich různých stran. A pravidelně se pak ukáže, že i když naše základní přesvědčení jsou opačná, v hodnocení jednotlivých konkrétních věcí jsou naše názory často až neuvěřitelně podobné.

Tato úvaha nese titul „Spřízněni volbou“. Je to právě ta volba, nenechat se chytit do pasti zdánlivě jasných řešení a názorů, která spojuje ty, kteří se vydali touto cestou.

A co si myslíte vy? Diskuse (36 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Spřízněnost a rozdělenost Neděle, 22.Října 2017, 12:03:25

Podivuhodnou shodou okolností - v důsledku určitého zdržení - tento můj text s názvem vypůjčeným od Goetha "Spřízněni volbou" vyšel zrovna v čas parlamentních voleb v ČR. V kteréžto souvislosti by spíše byl případnější název "Rozděleni volbou".

Nicméně, bez ohledu na tyto právě aktuální souvztažnosti musím připojit ještě jeden bod, který se do původního textu už z hlediska systematiky i rozsahu nevešel.

Ten text jsem napsal jako reakci na konstatování v rámci jedné před časem probíhající diskuse, že přes všechny názorové rozdíly v jednotlivostech je možno přece jenom zaznamenat u určité skupiny diskutujících určitou základní názorovou shodu či spřízněnost. Tedy tu - v textu podrobněji vylíčenou - spřízněnost v tom, že témata a problémy tohoto světa nejsou nahlíženy jenom z jedné jediné strany či úhlu pohledu, nýbrž v jejich komplexitě, úplnosti, celistvosti. Toto je první, základní, vše ostatní podmiňující krok od ideologie k pravdě.

Na straně druhé: tato "spřízněnost volbou" se týká opravdu jenom toho zcela základního přístupu.

Jenže: ďábel jak známo vězí v detailu. A tak i v rámci této zcela základní spřízněnosti náhledů nicméně znovu a znovu dochází ke vzájemným diferencím, a to nezřídka i velmi zásadním. Když ten či onen se i v rámci toho celistvého, komplexního posuzování přiklání k určitému výkladu, zatímco ten druhý k opačnému. Anebo někdy jsou ve hře třeba i ryze osobní animozity.

A za druhé: tento principiálně všestranný, vyvážený, komplexní pohled platí v prvé řadě tak řečeno jenom v horizontální rovině. Krátce řečeno: ti kdo takovýto způsob myšlení a hodnocení vyznávají a praktikují, ti nejsou ideologicky fixování jenom na "pravý" či "levý" pohled, nýbrž dokáží vidět to co je vpravo i vlevo, vpředu i vzadu.

Vedle této horizontální roviny uvažování a hledání ale existuje ještě rovina vertikální - to je rovina sestupu od povrchního zdání věcí k jejich skryté podstatě.

Sice už ta samotná schopnost a připravenost danou věc vnímat a hodnotit v celé nezkrácené šíři jejích momentů, vlastností a projevů automaticky vede od jejího povrchního vnímání směrem k její podstatě; ovšem k dosažení tohoto cíle vede ještě daleká cesta, s nejednou překážkou či křižovatkou.

Zkrátka, i ti kdo v zásadě praktikují ten nezkrácený, komplexní pohled na věci, pokud se v této vertikální rovině na cestě k jejich podstatě ocitnou na různé úrovni, pak se stejně navzájem názorově nepotkají, a stejně na sebe hledí jako na cizí.

Takže, to celé je nakonec opravdu dosti tristní záležitost: už těch kdo vyznávají ten komplexní, nezkrácený pohled na věci je velmi málo; ale i v této malé komunitě v zásadě spřízněných myslí je jen velice zřídka možno zakusit pocit plného srozumění, když se oba setkají na tom samém stupni poznání.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 22.Října 2017, 14:14:16

Tak třeba my dva, pane Poláčku, jsme si myšlenkově velice vzdáleni a přitom jsme spřízněni ochotou diskutovat o věcech, o kterých má vcelku málokdo chuť diskutovat.
Nebo se mýlím?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 23.Října 2017, 12:07:28

To je zajímavý pohled, paní Hájková. Na straně jedné je to trochu jiný druh spřízněnosti, než jaký jsem měl svým článkem na mysli - ale nicméně, něco na tom je.

Řekl bych, že to co nás spojuje - oproti mnoha jiným - je očekávání, že tento svět přece jenom může přinést něco více, než je jenom jeho profánní každodenní fungování.

Naprostá většina lidí se spokojí právě s tím, že věci prostě víceméně tak nějak fungují. Přičemž samozřejmě každý si - podle svého ideového a politického přesvědčení - pod tím "dobrým fungováním" představí něco jiného: jeden fungující ekonomiku, druhý fungující sociální systém, třetí - abychom byli naprosto aktuální - třeba fungující internet. Ale jejich životní obzor nesahá v principu dále nežli za toto víceméně bezporuchové fungování věcí tohoto světa.

Zatímco my dva (plus ještě několik málo dalších) se vztahujeme k věcem, cílům, hodnotám, které ten profánně technokraticky fungující svět přesahují.

Ano, lišíme se v názoru na to, kde vidět vlastní kořeny tohoto "jiného světa", a tedy i jak k němu směřovat; ale co je nám skutečně společné, to je sdílená vize, že nějaký takový "vyšší svět" tady někde musí být. I když je napohled neviditelný, a i když je nám v tuhle chvíli nedostupný.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lineární a komplexní myšlení Pondělí, 23.Října 2017, 12:38:42

Ještě jeden aspekt musím doplnit. Nedávno v jedné diskusi mi vytkl pan Rusek, že neustále vyžaduji nějaký specifický druh myšlení či poznávání, aniž bych ujasnil, o co se vlastně konkrétně má jednat. Odkázal jsem ho tehdy právě na tento můj chystaný text.

I když bezprostředně vzato se v tomto textu jedná spíš o charakterovou nežli intelektuální záležitost - tedy o čistě osobní ochotu a připravenost vnímat a pojímat věci z jejich různých stran a aspektů, a ne jenom pod jedním jediným úhlem pohledu (a tedy prizmatem jednoho jediného dogmatu), pak na straně druhé se nakonec jedná i o dva zcela různé způsoby myšlení.

Jak už uvedeno: je to rozdíl mezi myšlením lineárním na straně jedné, a mezi myšlením komplexním na straně druhé.

To lineární myšlení - to je samozřejmě ten nejčastěji praktikovaný způsob myšlení. Je to přirozené, a zřejmě čistě evolučně podmíněné: naše schopnost myšlení nám přírodou není propůjčena jako samoúčel, nýbrž jenom jako prostředek k cíli. To znamená: my chceme v našich životech dosáhnout určitých cílů, celým svým chtěním jsme zaměřeni na tento cíl - a naše myšlení nám slouží k tomu, tohoto cíle dosáhnout.

Jednoduše řečeno: účel stojí nad myšlením. A to znamená: myšlení se podřizuje účelu. My chceme dosáhnout svého cíle, a to pokud možno nejkratší cestou; a proto i naše myšlení je principiálně lineární - to jest, stejně tak zaměřené jenom na tento jeden jediný cíl.

Toto lineární myšlení je tedy v praktické rovině nanejvýš účelné; ale jeho limit se ukazuje tam, kde ta věc sama je velice nejednoduchá, nelineární, komplexní. My se ji pak snažíme vměstnat do toho našeho jednoduchého lineárního myšlení - ale ona sama se mu vzpírá, prostě se do něj "nevejde". Ne celá.

Vždycky z ní pak zůstane něco, co zůstane mimo našeho myšlení, našeho poznání. A právě proto existuje natolik zásadní rozdíl mezi "přirozeným" myšlením lineárním, a mezi myšlením komplexním.

To myšlení komplexní, to pojímá danou věc ze všech jejích stran - zjevných i skrytých. Takovéto myšlení je tedy principiálně mnohem blíže samotné pravdě; ale jeho zásadní problém je v tom, že je nesrovnatelně náročnější a namáhavější, než to myšlení lineární. Jak vyplývá z uvedeného, to myšlení nelineární, komplexní, je svým způsobem "nepřirozené".

A je tedy napřed nutno se mu naučit, dlouhým a namáhavým procesem učení a trénování. Ale - jako naprosto první je nutno se odnaučit tomu "přirozenému" myšlení účelově lineárnímu.

Takže, tolik k tomu rozdílu mezi myšlením lineárním a mezi myšlením komplexním; jakož k tomu, proč je tak obtížné, od toho prvního pokročit k onomu druhému.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 23.Října 2017, 14:51:40

Duchovní revoluce, která umožňuje člověku dostat se z operačního systému ega (čili z toho lineárního myšlení) na vyšší operační systém, už začala před dvěma tisíci lety, pane Poláčku. To, že dosud nebyla završena, je možno přičítat pomalému zrání lidstva a svobodné vůli, kterou Bůh ponechává všem lidem. Přijmeš - nepřijmeš?

Petrasek Milan - penzista

Obezřetnost je vhodná i vůči citlivým a inteligentním a rozmyslným Pondělí, 23.Října 2017, 15:48:25

Když nejsou od boha obdařeni pokorou a něhou, tak dokáží natropit nehorázné neplechy až stydno.
Schopnost komplexního postoje vždy neuchrání.
Příkladně od dvousečné touhy po moci, která je konstantním apelem i pro kompletní pravdy neznalé a komplexně uvažující......bych po polopravdě připomněl

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 24.Října 2017, 11:00:12

Paní Hájková, dokud (křesťanská) víra - na kterou zřejmě poukazujete - do svého obrazu světa nedokáže implantovat ateismus; dokud vůbec idealistický světový názor do sebe nedokáže včlenit názor a model materialistický - tak do té doby se naopak jedná o zcela klasický případ myšlení lineárního, a o naprostou negaci myšlení komplexního.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Komplexní myšlení a kompletní pravda Úterý, 24.Října 2017, 11:34:16

Máte plnou pravdu, pane Petrasku, že "obezřetnosti je vždy zapotřebí". A to i - nelze popírat - vůči těm, kteří sami o sobě principiálně to "komplexní myšlení" preferují a praktikují.

Protože - to se nedá nic dělat - to "komplexní myšlení" samotné opravdu ještě není žádnou stoprocentní zárukou toho, že se vždy dobere té "kompletní pravdy".

To komplexní, nelineární myšlení, to je jenom cesta k té kompletní, úplné pravdě. Ale aby nějaká konkrétní osoba, konkrétní myslitel (a tím spíše konkrétní aktér politického dění) i za nejlepšího úmyslu postihovat skutečnost tohoto světa ze všech stran, dokázal dojít ke skutečně kompletní a úplné pravdě - to by musel být obdařen prakticky věčným životem. Jinak by prostě neměl šanci se k té - zcela bezezbytku úplné - pravdě dopracovat.

Tím se nám tu ovšem otvírá nemalý, až přímo zásadní problém.

Máme tu tedy dány v zásadě tři možné alternativy:

a/ myšlení lineární - ten nejběžnější způsob myšlení, který ale zcela principiálně nedokáže postihnout celou pravdu;

b/ myšlení komplexní - způsob myšlení velice řídký, málo používaný, který jediný může vést k pochopení, uchopení celé pravdy dané věci; ale tento způsob myšlení prakticky nikdy není ve své úplnosti realizovatelný jedním jediným konkrétním nositelem;

c/ ??? třetí možnost, jak vybřednout z tohoto dilematu, je plná nezodpovězených otazníků.

Zkusme si ale přece jenom tyto otazníky alespoň trochu rozklíčovat.

Vraťme se k samotnému počátku. Ta první cesta - cesta lineárního myšlení - tedy nikdy nemůže vést ke skutečné pravdě. To lineární myšlení si z celé komplexní skutečnosti vytrhne vždy jenom jednu jedinou část; kteroužto část pak prohlásí za pravdu celou.

Toto je to falešné a negativní na tom lineárním myšlení. Na straně druhé - jak jsem už uvedl minule - toto lineární myšlení má nicméně jednu zajímavou vlastnost: právě ve své omezenosti je totiž naprosto přirozené.

Pro člověka - jakožto individuum - je to zcela přirozeným počinem, tento omezený partikularismus. Tento jeho pohled na svět je sice omezený - ale není principiálně falešný. On skutečně odráží určitou část skutečnosti - a to sice zcela bezprostředním, spontánním způsobem.

Oproti tomu to komplexní myšlení - svým způsobem právě tím že pojímá tento svět a jeho pravdu v jeho úplnosti, v jeho komplexitě, je myšlením svým způsobem jenom umělým. Je to určitý myšlenkový konstrukt - sice sám o sobě mnohem hodnotnější nežli to ploché myšlení lineární, nicméně umělý.

Takže, jestliže jsme se ptali na možnost dostat se ze zmíněného dilematu mezi komplexním myšlením a jeho nemožností dobrat se naprosto úplné pravdy, pak odpověď by byla někde uprostřed mezi tím myšlením komplexním, a myšlením lineárním.

To lineární myšlení - zachycující spontánně bezprostřední realitu - musí být korigováno, na vyšší myšlenkovou úroveň pozvedáno tím myšlením komplexním; ale stejně tak to myšlení komplexní musí být tím myšlením lineárním znovu a znovu přezkušováno na jeho vztah k úplné, žádnými umělými myšlenkovými konstrukcemi nezfalšované žité realitě.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 24.Října 2017, 15:02:4

Ovšem vám, pane Poláčku, kdyby někdo řekl, že je křesťan a ateista zároveň, tak byste mu stejně řekl, že to principiálně není možné.

Petrasek Milan - penzista

Archaické reakce a komplexní myšlení Úterý, 24.Října 2017, 15:56:55

V současné periodě z řetězu utrženého kapitalismu vznikají ve společnosti iracionální strachy, které si žádají rychlých a působivých řešení.
Jakou roli tu hraje komplexní myšlení ...bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Nakonec - pan Poláček nám tady chce popsat komplexní myšlení, ovšem normálním jazykem, který je prostředkem lineárního myšlení Úterý, 24.Října 2017, 16:37:1

Ateisté často nevěří v Boha, protože o Bohu nemají správnou představu. Kdybych měla takovou představu Boha, jakou má pan Poláček, taky bych musela nutně prohlásit, že jsem ateistka. Což jsem chtěla naznačit výše.
Představme si, že chceme nakreslit trojrozměrný předmět na ploše, například na tabuli, tedy znázornit ho dvourozměrným obrazem. Když to ukážeme člověku, který má zkušenost s prostorem, tedy s třetím rozměrem, ví přesně, oč se jedná: O kresbu trojrozměrného předmětu na (dvojrozměrné) tabuli.
Zatímco kdybychom ten obraz ukázali "dvojrozměrnému člověku" (což je pochopitelně čistě teoretická hypotéza), který nikdy třetí rozměr nezažil, vůbec by nepochopil, oč jde.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Hledání nové universální myšlenky v dialogu? Úterý, 24.Října 2017, 17:01:13

Článek mi dopomohl k určité odpovědi na otázku, kterou jsem si často kladl: proč vlastně pan Poláček usiluje o to, by jeho texty vycházely zrovna v DR? Na první pohled by se zdálo, jeho základní téma nové universální myšlenky lidstva. se hodí spíše pro knihu než pro článek do internetového deníku. Hegel nebo Marx také své stěžejní myšlenky nepsali do novin. Rozpaky, které snad články pan Poláčka u některých redaktorů budily, asi pramení spíše z problémů žánrové přiměřenosti než z toho, co nedávno naznačoval, tedy, že by snad měly ideologicky pohoršovat. Těžko si představit, čím by mohly provokovat svým obsahem.

Teď se mi zdá, že pan Poláček věří tomu, že ona universální pravda se zrodí v sokratovském dialogu. Možná se tak filosofie a kritické myšlení v Řecku zrodily, ne v dialogu moudrého a hloupého, ale v dialogu rovnocenných partnerů či soupeřů.U starých Reků asi šlo hodně o to druhé, soupeření a soutěžení, „agón“

Kladu si ale otázku, zda pan Poláček dialog chápe tak, že chce nejenom poučovat, ale i být poučen. Dozvěděl se něco, za tu dobu, co zde diskutuje, nebo je jen zklamán z toho, že našel málo následovníků?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 24.Října 2017, 18:40:24

Možná by pomohlo přestat chtít ostatní tahat nahoru do těch "vyšších sfér" (což přece jen není pro každého) a raději zvolit opačný směr. I to je cesta mudrců.

Petrasek Milan - penzista

Chápu touhu pana Poláčka Úterý, 24.Října 2017, 23:24:11

prvotně jako touhu po univerzální schopnosti rozlišování mezi hloupou a moudrou politikou a druhotně jako touhu po evangelizaci.
Sdílím příkladně touhu po takové schopnosti, která umožní hledat a nacházet odpověď na otázku proč jsou dnešní elity už zase náchylné neschopnosti čelit antidemokratickým tendencím. Otázka proč se elity aktivně podílejí na aktivizaci archaických iracionálních fóbií nabízí pokusy o odpovědi, které nemohou překračovat žánr přiměřené politické žurnalistiky.
Hledání širších odpovědí na otázku proč nemoudrá politika vyhánění strachu strachem, dostala mezi občany všeobecně akceptovaný význam může být zajímavá.......bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Komplexní a lineární Bůh Středa, 25.Října 2017, 11:20:29

Zdá se, paní Hájková, že Vám ten rozdíl mezi myšlením (to jest: mezi způsobem výkladu tohoto světa) komplexním a lineárním není stále tak docela zřetelný.

Budiž: Bůh samotný je skutečně představitelem totality - čili úplné (a tedy: komplexní) celistvosti veškerého bytí.

Jenže něco naprosto jiného je, když hovoříme o myšlení, jakožto činnosti lidské mysli.

Pro tuto lidskou mysl to totiž není sebemenší problém (přesně naopak: je to ta nejjednodušší cesta) tohoto Boha chápat lineárně.

"Lineárně" myslet či chápat znamená toto: veškeré soudy o tomto světě podřazovat automaticky pod jeden jediný princip.

Naprosto klasický byl tento způsob myšlení za dob socialismu: veškeré úvahy a analýzy o společnosti vycházely z "posvátného" učení Marxe, odvolávaly se na něj, a byly rozvíjeny jenom a pouze v rámci Marxovy myšlenkové linie. I ty nejopatrnější pokusy tu Marxovu myšlenkovou linii doplnit o nějaké jiné elementy byly okamžitě pojímány - a zavrhovány - jako hereze, jako "revizionismus". Ať se mluvilo o čemkoliv, prostě vůbec nebylo možno opustit tuto jednu jedinou myšlenkovou linii.

A s (křesťanským) Bohem je to přesně to samé: Bůh je vrcholem všeho, je úběžníkem ke kterému se vztahují všechny podřízené momenty a elementy celého světa. Je prostě vyloučeno - z křesťanského hlediska - o věcech uvažovat jakkoli jinak, nežli v té jedné jediné myšlenkové linii, že Bůh je příčinou všeho, že všechno vychází z Boha a zase se do něj navrací.

"Komplexní" myšlení je principiálně charakterizováno právě tím, že se vykročí z takových jednoduchých, apriori fixně daných myšlenkových linií, a že se o věcech začne uvažovat způsobem, který vychází ze zcela jiného principu, ze zcela jiného úhlu pohledu.

Tohle a přesně tohle je ten nejvlastnější smysl toho, když v Platónově "Ústavě" Sokrates svému partnerovi v diskusi sděluje základní princip hledání pravé pravdy: "A není tomu tak, milý Glaukóne, že pravdě se tehdy přiblížíme nejvíce, když na danou věc hledíme ze v š e c h jejích stran?"

Josef Poláček - Manuální pracovník

Křesťan-ateista Středa, 25.Října 2017, 11:29:53

Ale jistě, paní Hájková, že není dost dobře možné aby křesťan byl zároveň ateista.

Tohle je zase naprosto typický příklad uvíznutí v pasti ryze lineárního myšlení. Takovéto lineární myšlení zná jenom "buďto - anebo", a nedokáže se vyrovnat se skutečnou složitostí (a tedy: komplexností) reality.

Nejde o to, aby se křesťan stal ateistou (respektive ateista křesťanem).

Jde o to, aby i křesťané jednou dokázali pochopit oprávněnost ateismu; aby pochopili, že celá řada výchozích křesťanských mýtů je prostě neudržitelná; a že s nimi padá i křesťanství jako takové.

To ale naprosto neznamená, že by se - dosavadní - křesťané měli prostě stát ateisty. Tím by nebylo naprosto nic získáno. Neboť ten ateista je stejně tak povinen nahlédnout omezenost svého ateismu; a rozpoznat, že i za tím křesťanstvím se ukrývá něco, co obsahuje velkou pravdu o nás a o našem světě, a bez čeho nikdy tu úplnou pravdu našeho bytí a žití nemůžeme dosáhnout.

Zkrátka, jde o to, aby jak křesťan tak i ateista vykročili z omezeného okruhu svých vlastních zdánlivých samozřejmostí, a aby dokázali na celou věc pohlédnout i z jiných stran.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Iracionální strachy a komplexní myšlení Středa, 25.Října 2017, 11:52:10

Inter arma silent musae, pane Petrasku. A to samé platí plně i v našem případě.

Stačí jenom slovo "válka" (respektive: "zbraně") nahradit souslovím "iracionální strachy", a "umění" nahradit "komplexním myšlením", a je to.

To "komplexní myšlení" je něco stejně tak vzácného a subtilního jako múzy, umění; a za řinčení zbraní či za povyku ventilujícího ty iracionální strachy skomírá obojí.

A nakonec, to samé platí právě i o samotném kapitalismu: ten se s tím "komplexním myšlením" také nesnáší.

Protože on je svou podstatou čistě lineární, fixovaný jenom na maximalizaci profitu; jakákoli snaha o skutečně komplexní pojímání humánního horizontu lidského žití tento monokauzální a lineární kapitalismus vychyluje z jeho kolejí, zpochybňuje ho v samotném základu jeho existence.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Kubičkovi - odpověď místo pana Poláčka Středa, 25.Října 2017, 12:30:26

Já myslím, pane Kubičko, že pan Poláček se ve zdejších diskusích nic nového nedověděl.
Možná se ani dovědět nechtěl, neboť on už všechno ví.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sokratovský dialog a dnešek Středa, 25.Října 2017, 13:04:6

Napřed k té "záhadě", pane Kubičko, proč se snažím publikovat právě na stránkách Deníku Referendum.

Musím přiznat, že do jisté míry to bylo opravdu omylem: odtržený celá léta od domácího prostředí podlehl jsem - dozajista naivnímu - přesvědčení, že v rámci české levice přece jenom bude ještě přežívat alespoň určité povědomí o marxismu; tedy o tom, že z dehumanizujícího vlivu kapitalismu je možno se dostat jenom a pouze změnou poměrů, která bude zásadní, komplexní (ano: jsme tady hned zase u té "komplexity"!).

Musel jsem ale zjistit, že to povědomí o marxismu je v levici - až na nepatrné výjimky - prakticky nulové; a že na místo snahy o komplexní změnu se levice víceméně pasivně přizpůsobila právě panujícímu systému, přejala způsob jeho myšlení, jeho sebeprezentace, a hodlá se spokojit jenom s bezvýznamnými, dílčími "vylepšeními". (Podle výsledku právě proběhlých voleb by se ostatně dalo soudit, že právě s tímto svým systémovým oportunismem tato konformní levice dospěla ke svému - naprosto zaslouženému - Waterloo.)

Jen tak mimochodem: původně jsem vůbec neměl v úmyslu na DR cokoli publikovat, jako samostatné texty; poté co jsem ho objevil jsem se pouze chtěl vmísit do diskusí, jednalo se napřed vlastně o jednu zcela konkrétní záležitost, tuším že se jednalo o používání termínu "komunismus". K napsání vlastního textu jsem byl po nějakém čase vyzván ("Čtyři pražské artikuly").

A zdálo se tehdy, že jak tento, tak i mé další texty byly - tehdejší - redakcí docela vítány; a stalo se až později, že došlo k jakémusi zvratu (snad způsobeného i personálními změnami v redakci), kdy mi začalo být - nepřímo, ale velmi zřetelně - dáváno najevo, že jsem naopak elementem nežádoucím. - To jen tak na okraj.

Teď tedy k tomu vztahu sokratovského dialogu, o dialogu sobě rovných, o "poučit a být poučen". A k přímé otázce pana Kubičky, zda mně osobně má přítomnost na DR něco dala, zda jsem si také odnesl nějaké poučení.

Takže napřed obecně ke vztahu dejme tomu myšlení, které má určité filozofické pozadí, a myšlení "přirozeného".

Ta antická agora - ta v sobě měla opravdu něco naprosto jedinečného. Samozřejmě i ve starém Řecku měl třeba Platón svou exkluzivní Akademii; ale v principu platilo, že každý filozof tehdy musel být kdykoli připraven se svými myšlenkami předstoupit před své - nefilozofické - spoluobčany, a vysvětlit jim jejich vlastní, tedy přirozenou a srozumitelnou řečí, v čem vlastně ty jeho myšlenky spočívají, a jaký i pro ně a jejich životy mohou a mají mít význam.

Jmenovitě Sokrates proslul právě tím, že v těchto hovorech na agoře vycházel napřed ze zcela přirozeného pohledu na věci, tak jak je viděli jeho partneři v diskusi - ale pak je svým zcela specifickým, promyšleným způsobem kladení otázek dokázal dovést k tomu, že sami - ač nevědomky - dospěli k vyššímu poznání, k vyšší pravdě.

Právě tohle byl opravdu svým způsobem zlatý věk lidského ducha, kdy vysoké filozofické myšlení se setkávalo s myšlením přirozeným; a obojí se obohacovalo navzájem.

A je to právě tento sokratovský dialog, co dnešnímu světu naprosto zásadně chybí. Profesionální filozofové jsou uzavřeni ve skleněné věži svého vysoce specializovaného vědění, a většinou se už ani vůbec nepokoušejí ty myšlenky velkých myslitelů minulosti zpřístupnit současnému člověku. Pak ovšem ten "normální" člověk z ulice nevyhnutelně zůstane taktéž uzavřen ve svém vlastním způsobu uvažování a myšlení - v tom, který jsme si označili jako "lineární". Svět pak vnímá ponejvíce jenom partikulárně, a jenom v jevové stránce jeho existence.

Takže k té otázce pana Kubičky, jestli mi přítomnost na DR (a účast v jeho diskusích) také něco pozitivního poskytla: ale jistě.

V každém případě jsem pochopil (respektive byl donucen pochopit a smířit se s tím jako s faktem), jak obrovská vzdálenost je mezi konceptuálním filozofickým myšlením, a mezi způsobem myšlení "přirozeného" člověka. A že nejde-li Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi.

To znamená: jestliže už dnes skutečně naprosto zmizela ta schopnost vnímat společenské dění jako jeden provázaný celek, jako systém (což je kromě jiného podstata marxismu) - pak se nedá nic dělat, ale je nutno se pokusit tuto schopnost obnovit, a to sice právě tak, aby si tento náhled mohlo vytvořit či obnovit i to "přirozené vědomí". Tedy víceméně běžný člověk.

Ano, ta snaha obnovit ten "sokratovský dialog" i za současných podmínek znovu a znovu naráží na až nepřekonatelnými se zdající překážky; ta propast mezi tím konceptuálním, filozofickým myšlením a tím myšlením přirozeným je obrovská. Ale nedá se nic dělat: je to ta jediná cesta, který nabízí opravdovou perspektivu. A je tedy nutno se o ni znovu a znovu pokoušet.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lid a demagog Středa, 25.Října 2017, 13:26:32

Tento fenomén není ovšem nijak nový, pane Petrasku. Právě už antičtí političtí analytici velmi podrobně popsali ten proces, kdy v lidu vládnou určité - zdivočelé - nálady, které mají ovšem své reálné oprávnění, ve výrazné sociální nerovnosti.

Vyvstane tedy nějaký "tribun lidu", který se napřed tváří že se mu nejedná o nic jiného nežli tomuto lidu s jeho spravedlivým hněvem propůjčit hlas, jednotné vedení. Tento tribun lidu - či jiným označením, demagog - tedy jenom slepě papouškuje to co vykřikuje lid. Jemu samotnému se jedná jenom o získání vlastní moci; co jsou konkrétně ty požadavky lidu, je jemu osobně jedno. Poté ale co se s pomocí toho lidového hnutí dostal k moci - pak se zcela pravidelně mění v samovládce. Dobové profesní označení: tyranos.

Petrasek Milan - penzista

Tyranos v době digitálně střežené společnosti masového konzumu Středa, 25.Října 2017, 14:26:54

kdy homo bezejmenných v mase oproštěné od zájmu o záhady svobody a údělu lidské psýchy, se oddává svobodě nekonečnosti a prázdnoty času v očekávání vyk......eh tyrana.
Ale nejde při tom o existenci homo idiot, ale spíše o existenci květu - jednoduše se otevřít světlu......volně po Byung-Chul Han "Neoliberalismus a jeho technika moci".

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Paní Hájkové Středa, 25.Října 2017, 16:36:6

Píšete, že se pan Poláček možná ani v diskusích nic nového dozvědět nechtěl, protože už všechno ví. Toto Vaše shrnutí pan Poláček ve své reakci potvrdli takřka beze zbytku. O sobě a svých myšlenkách se nedozvěděl nic, dozvěděl se jen to, že jeho spoludiskutující jsou ještě méně schopni komplexního myšlení, než čekal.

Jeho pojetí dialogu je čistě lineární Pojímá ho jako jednosměrné působení folosofa na běžné lidi, nikoliv interakci, ve které se může zrodit něco nového, proces vzájemného
obohacování.Případné nesnáze v dialogu jsou plně vysvětlitelné jedinou příčinou, tedy nedostatkem schopnosti na straně těch druhých.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Kubičkovi Středa, 25.Října 2017, 18:16:22

Já budu muset na články pana Poláčka přestat reagovat, neboť jeho komplexnímu myšlení skutečně nestačím. Pak je z toho zbytečné nedorozumění. Už jsem to ostatně párkrát slíbila, ale nikdy jsem to nedodržela, protože mě vždycky nějaká reakce na ty příspěvky napadne, na rozdíl od většiny jiných textů, které ve mně nevzbudí vůbec nic.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Lineární a cirkulární Středa, 25.Října 2017, 19:34:28

Rozlišení lineárního a komplexního myšlení má asi původ u Gregory Batesona, který rozlisuje lineární a cirkulární pojetí kauzality. ¨

Lineární pojetí vidí jen jeden směr působení a ignoruje systém, ve kterém k němu dochází, to, že část systému nemůže ovládat jeho celek, působit aniž by byla sama ovlivňována. Například na pračku se díváme jako na stroj, které čistí prádlo, ale zároveň je to zařízení, které špiní vodu. Nemůžeme nic vyčistit, ani bychom, něco jiného zašpinili.

Ke vztahu systému a jeho části uvádí Bateson tento příklad: není možné, aby na obrazovce televize byl vidět zároveň program a celé jehovnitřní uspořádáni. Jelikož systém se nemůže ve své v části zobrazit, nemůže také část systém ovládat.

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 25.Října 2017, 19:40:53

Příspěvek pana Kubičky směrovaný k paní Hájkové ohledně pana Poláčka mě zaujal hlavně tím, že jsem položil sám sobě onu otázku také, tedy, čím mě obohatily diskuse za v mém případě pomalu již tři roky, co se jich na DR účastním. Samozřejmě jsem se dozvěděl řadu konkrétních informací, které jsem neznal, nebo zapomněl. Také citace a odkazy na práce, o jejichž existenci jsem neměl tušení, byly přínosem. Rovněž mě občas na chvíli podnítil odborný vhled do některé mně vzdálenější problematiky. Jindy mě zaujala přesvědčivost něčího výkladu. Co bylo ale podstatné a trvanlivé?

Mám-li být upřímný, nebylo těch přínosů až tolik. Člověk toho už za desítky let něco (a také někoho s velkým „N“) načetl. Nebývá již také tak „chytlavý“ jako v mládí.

Zjistil jsem hlavně, a o tom je zrovna článek pana Poláčka, pod nímž diskutujeme, že je opravdu velmi vzácné, ba skoro nemožné najít velmi výrazného názorového souputníka. Rozejdete-li se s někým na jedné křižovatce, můžete se s ním sice sejít na jiné, ale další důsledně společná cesta není již pravděpodobná. To by se asi muselo jednat o lidi na sobě závislé, což ovšem asi není cíl, o který usilujeme.

Říkám si, jak by to dopadlo, kdyby prezident Zeman pod vlivem Jakuba Patočky pověřil diskutéry DR sestavením vlády. Kolik názorového souladu bychom našli a jakou ochotu ke kompromisům? Jakou vzájemnou úctu, či respekt, zdrženlivost a diplomatičnost? A to bychom měli na své straně vědomí (skoro) neuvěřitelné příležitosti, kdyby nás společně, nutno říci nezaslouženě, potkala. Možná bývá klíč k pochopení lecčeho právě v té nezaslouženosti...

Možná by se podařilo urovnat rozpory a nesoulad názorový i osobní a zavládla by přece jen dělná spolupráce, neboť občasná nynější „mrzutost“ zde může plynout z faktu, že se na nás štěstí neusmálo docela zeširoka. Nebudeme si ale myslet, že jsme se tu „sešli“ na základě svých charakterů. Byla by tu ochota dělat vůbec něco doopravdy, s někým, uznávat cizí osobní dispozice i aspirace, ba i vlastní indispozice pro některé role? Nebo by došlo na tvrdé prohlasovávání a ztrátu křídel (jako orgánu letu i synonyma frakcí)?

Tak takhle nějak mě obohatily, nebo spíš ochudily diskuse, jež zde vedeme.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Horákovi Středa, 25.Října 2017, 20:06:59

Myslíte to to tak, že bychom měli sestavit vládu, kterou by podpořila stávající sněmovna? K tomu by byla potřeba nejen vzájemná shoda, ale především schopnost přesvědčit strany a poslance.

Pokud by se měla sestavit vláda v Poslanecké sněmovně, jejíž složení by odpovídalo tomu, jak volili zdejší diskutéři, tak to věřím, že by to nakonec šlo.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 26.Října 2017, 07:42:49

Pan Poláček má pravdu v tom, že nelze být zároveň křesťan a ateista. Nakonec musím naprosto souhlasit. Proto jsem došla k názoru, že se budu nadále ve všem spoléhat jedině na Boha. Budu se s ním radit a budu poslouchat výhradně jeho. Pro mě je tohle jediná cesta k životu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 26.Října 2017, 12:57:16

Vždycky žasnu: Když někdo nevěřící pozná Boha a přijme Ježíše za svého Pána, najednou začneme mít stejné smýšlení. Vyjadřuje se stejně nebo tak, jak bych se já vyjádřil, kdyby to napadlo mne. Vidím v tom jednotné vedení Božího Ducha, kterého nám Ježíš slíbil.
Jakmile se však podřídí vedení některé církve nebo denominace, najednou začnou rozdíly. Každá církev má své tradice, které s vedením Božího Ducha nemají nic společného.
Myslím, že i na společné vládě by se věřící těžko domlouvali, protože i v tomto je příliš ovlivňování tradicemi. KDU-ČSL považují nekatolíci za příliš katolickou a pod. Nejlíp bychom se asi shodli, kdybychom mohli volit jednotlivé odborníky a ne strany.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 26.Října 2017, 15:37:45

"v mase oproštěné od zájmu o záhady svobody" - tak v tom to asi opravdu bude, pane Petrasku.

Současný průměrný občánek skutečně přestal svou vlastní svobodu pojímat jako něco nesamozřejmého, jako něco "záhadného", jako něco co prolíná všechny dimenze jeho vlastní existence; a namísto toho tuto svobodu pojímá - už jsme opět u toho slova - pouze lineárně. Jako prostou možnost dělat si co se mu právě v daném okamžiku zachce. Bez jakékoli hlubší reflexe respektive sebereflexe.

A tak skutečně nakonec jenom čeká na svého vykupitele - ať už tento vykupitel nese jméno Zeman, Babiš nebo Okamura. V daném smyslu to vyjde nastejno; ve všech případech je tady nějaký výrazný politický vůdce, s nímž je možno se bezvýhradně - a bezmyšlenkovitě - ztotožnit.

A jak známo z historie, je naprosto nemálo i takových duší, které se s oním vůdčím aktérem bez jakýchkoli vnitřních výhrad dokáží ztotožnit i po jeho mutaci z vykupitele v tyrana.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Poláček ví všechno" Čtvrtek, 26.Října 2017, 15:58:45

Paní Hájková, napřed jsem tento výpad proti mě chtěl nechat bez odpovědi, jakožto evidentně nevěcný; ale vzhledem k tomu že tato záležitost byla v diskusi dále probírána (či propírána?), pak přece jenom odpovím. Aby Vaše duše měla klid.

Sám bych rád věděl, kolik mi v té době bylo let - snad osm, snad ještě méně, opravdu už nevím. Ale jednoho krásného dne jsem mého - o dva roky staršího - bratra překvapil sdělením, že si myslím, že jednou budu filozofem.

Opravdu, při nejlepší vůli sám nedokážu objevit, jak jsem na to tehdy přišel. S jakoukoli filozofií jsem v tom věku ještě ani v nejmenším nepřišel do styku; a ani si vůbec nedokážu vysvětlit, jak je možné, že jsem tehdy už vůbec znal smysl pojmu "filozofie", respektive vůbec to samotné slovo.

Můj bratr - s nemálo nedůvěřivým pohledem - se mě snažil od této vytčené cesty odvrátit poukazem na to, že "to bys pak musel všechno vědět, nic by tě nesmělo překvapit..."

V té druhé části onoho souvětí neměl tak docela pravdu; v každém případě podle Aristotela naopak jakékoli filozofické poznání pramení právě z překvapení. Z překvapení, že věci jsou jinak, než jak se nám zdá, že by měly být.

Ale ta první část věty - ano, ta má svou platnost. A svým způsobem opravdu každý, kdo se vydá na cestu filozofického poznání, je přímo p o v i n e n "vědět všechno".

Nejde ovšem o to, "vědět všechno" v absolutním, extenzivním smyslu. Tím posledním skutečným polyhistorem byl zřejmě Hegel, který si dokázal osvojit detailní znalosti ze všech oborů tehdejšího lidského poznání, od matematiky a fyziky přes dějiny a umění až třeba po psychologii. Dnes, v časech informační - a vědecké - exploze něco takového ovšem už v žádném případě není možné.

Ta povinnost filozoficky uvažující mysli spočívá v něčem jiném. Spočívá ve schopnosti nalézt "střed světa" - tedy to místo, kde se protínají všechny základní dimenze bytí. A v těchto základních dimenzích je povinen se orientovat; a musí dokázat si z nich složit konzistentní strukturovaný obraz tohoto světa. Do kteréžto struktury pak musí dokázat tak či onak vřadit kterýkoli nový fenomén, na který narazí.

V tomto - a právě v tomto - smyslu musí "vědět všechno": musí dokázat každý fenomén zhodnotit alespoň v té základní míře, aby ho dokázal vřadit do oné soustavy těch hlavních principů světového a lidského dění.

Totiž: samozřejmě že se i nadále v tom či onom může zmýlit; nikdo není neomylný. Ale musí mít tu zmíněnou schopnost systematického chápání světa, a schopnost podřazování fenoménů do tohoto systému.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Diskuse na DR a možnosti intelektuálního obohacení Čtvrtek, 26.Října 2017, 16:24:13

A co byste mi tak asi, pane Kubičko, doporučoval z diskusí na DR jako možnost principiálního obohacení mého intelektuálního obzoru?

Ponechám teď stranou diskuse obecného charakteru; řeč byla o centrálním tématu tohoto média, tedy o základním charakteru společnosti a politiky.

Rozhodující kritérium pro určení vyšší či nižší kvality probíhajících diskusí jsem vymezil: je to schopnost (respektive neschopnost) vnímat společnost jako jeden organický, vnitřně provázaný celek.

Naprostá většina diskusních příspěvků zde se ale pohybuje v rovině zcela jiné: v rovině bezprostředně fenomenologické, kdy tedy společenské jevy jsou chápány a vykládány primárně pouze jako jednání jednotlivců, v poněkud lepším případě institucí.

Pane Kubičko: kdyby mě úvahy a analýzy na tomto stupni (ne)obecnosti měly ještě nějakým zásadním způsobem obohatit, to jest kdyby mi měly přinést něco principiálně nového a překvapivého - v tom případě bych celou svou dosavadní cestu za poznáním podstaty společenských a politických fenoménů musel opravdu prohlásit za naprosto promarněnou.

Tím v žádném případě nechci snižovat vlastní kvalitu jednotlivých názorů, myšlenek, či celých textů. Je zde samozřejmě celá řada velice kvalitních článků; a ne jednou jsem doznal, že sám bych natolik vysoké kvality zpracování či výkladu daného tématu nedosáhl.

Ale: i v těchto případech z mé strany dochází v zásadě jenom k projevu s o u h l a s u s myšlenkami daného autora (či autorky); ale jen sotva k tomu, že bych zde byl konfrontován s něčím, co by pro mě bylo "překvapením" v tom aristotelském smyslu.

To co mě v souvislosti s činností DR opravdu obohatilo ze všeho nejvíc, to byly vzájemné výměny myšlenek s jedním čtenářem - věřícím křesťanem, který však má právě tu jedinečnou vlastnost, že dokáže vyjít - byt i jen tak trochu "zkusmo" i za hranice křesťanství, klást si otázku, co by mohlo stát ještě za ním.

Tady a právě v těchto diskusích s tímto čtenářem jsem ještě tak ze všeho nejspíše zažil ona "překvapení", kdy jsem byl donucen se na věci podívat přece jenom nějakým novým, doposud pro mě nezvyklým způsobem.

Ale ty běžné politické diskuse zde, zůstávající vesměs na té nejpovrchnější, politologické rovině - opravdu nevím, co by mě zde mělo či mohlo nějakým zásadním způsobem překvapit, a tedy intelektuálně obohatit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 26.Října 2017, 16:28:46

P.S. Musím doplnit: znovu a znovu mě dokáže (a asi nejenom mě) překvapit pan Petrasek, svými skutečně osobitými náhledy na společenské a politické dění.

Nejsou to sice v principu analýzy v tom systémovém smyslu výše uvedeném; nicméně - o "překvapení" v tom aristotelském pojetí prvotního impulsu pro jakékoli hlubší uvažování o věcech by se skutečně mohlo jednat. ;-)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Testy inteligence a jejich časové limity Pátek, 27.Října 2017, 09:25:22

Pane Poláčku, časové limity nejsou zásadním pmezením testů inteligence a ty nejsou testem pozornosti už proto, že všechny testy časové limity nemají, v těch nejběžnějších jsou části s limity i bez nich a vůbec první test inteligence, ten Binetův, žádné časové limity neměl.

Testy lnteligence zásadní limity mají, ty ovšem spočívají ve zcela jiných záležitostech.Pochopit, v čem ty limity jsou, vyžaduje konkrétní znalosti psychometrické teorie , nelze na to přijít jen tak, že se chytneme toho prvního, co nás napadne. Laická veřejnost většinou význam testů inteligence až groteskně nadsazuje.

Schopnost filosofického myšlení se pochopitelně nedá měřit vůbec.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Míra tolerance Pátek, 27.Října 2017, 13:20:3

Ještě k tomu konstatování pánů Horáka a Pospíšila, jak velice málo stačí, aby i lidé kteří se (původně) cítili být názorově spřízněni, se vzápětí zase navzájem rozešli, nebo přinejmenším odcizili.

Dosáhnout té "plné názorové shody" (jak se to za minulého režimu vždy znovu a znovu oznamovalo v oficiálních komuniké po zasedáních tehdejších držitelů moci) - tak tedy dosáhnout takovéto plné názorové shody je skutečně věcí krajně vzácnou. A postačí opravdu jenom velice málo, a my hned získáme dojem, že ten druhý je nakonec někde přece jenom někde jinde.

Pokud by něco takového bylo možno vyjádřit procentuálně, pak dejme tomu do jednoho procenta vzájemné názorové odlišnosti jsme ještě ochotni tu "ideovou úchylku" toho druhého tolerovat, jakožto dejme tomu jakousi jeho čistě osobní slabůstku, respektive ještě nedostatečnou vyzrálost.

Ale jakmile tato názorová neshoda překročí nějakých 5 procent - tak pak už začíná být dosti zle. Pak už začínáme mít pocit, že ten druhý nejenže zaujímá nějakou zcela jinou pozici nežli my sami; ale navíc (poté co jsme původně věřili na zcela společný názor s ním) máme pocit, že nás nějakým způsobem "zradil".

Právě z toho důvodu ve všech hnutích, ať politických či náboženských, jsou heretici, odpadlíci zavrhováni a pronásledováni ještě daleko nesmiřitelněji, nežli skutečný ideový protivník. Neboť tento je svým způsobem "poctivý", čitelný, opovědný odpůrce; zatímco ten odpadlík, ten zpochybňuje naše vlastní přesvědčení mnohem více, právě proto že je s ním v tak mnohém podobný.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Komplexní myšlení a výchova k němu Pátek, 27.Října 2017, 14:26:47

Už jsem zmínil, že tento text je do jisté míry odpovědí na otázky pana Ruska v dané oblasti. Tedy ohledně toho, jaký způsob myšlení je zapotřebí preferovat.

Teď navážu ještě na jiný předmět zájmu pana Ruska: totiž na jím znovu a znovu opakovanou výzvu, že stav věcí veřejných a celé společnosti je možno zlepšit jenom důslednou výukou a výchovou mládeže ve školách.

Ono totiž obojí spolu velice úzce souvisí. Pokud vyjdeme z toho, že ten komplexní způsob myšlení je skutečně kvalitativně vyšší, že jenom on nám může umožnit věci tohoto světa (a tedy i naši společnost a náš život v této společnosti) vidět, rozpoznat a spravovat v jejich úplnosti, pak musí být zároveň jasné jedno: tento způsob myšlení se nedostaví sám od sebe. Jak už řečeno: pro běžnou mysl je prvotní, a tedy "přirozený" naopak ten způsob myšlení lineární, tedy principiálně nekomplexní. A jestliže by si tedy tato běžná lidská mysl přece jenom měla dokázat ten vyšší způsob myšlení osvojit, pak se ho napřed musí naučit, natrénovat.

On to vlastně vůbec nebyl tak docela marný počin za dob minulého režimu, ty jeho věčné marxistické kursy a školení. Kterým se nemohl vyhnout prakticky nikdo, kdo chtěl vykonávat jakékoli náročnější povolání či funkci nežli byl dejme tomu pouliční dlaždič.

To smysluplné na těchto organizovaných školeních bylo to, že právě už marxismus - jakožto tehdy vůdčí ideologie - je sám tomu "přirozenému", lineárnímu myšlení nesrozumitelný. Ne snad že by marxistický model světa a dějin byl zrovna dokonalý příklad skutečně úplného, komplexního výkladu světa; nicméně i tak byl jedním z oněch - nemnoha - modelů, které vůbec k této komplexitě směřují, mají ji za cíl.

Takže jak řečeno, v daném smyslu ta marxistická školení měla své dobré odůvodnění; jejich zásadní vada byla v tom, že je neprováděli odborníci a znalci, nýbrž povětšině jenom zaučení lektoři bezmyšlenkovitě papouškující nazpaměť naučená dogmata.

Nicméně, bez ohledu na to platí: pokud se chce společnost pozvednout na vyšší stupeň vlastního sebepoznání, pak je to nemožné bez toho, aby se této metodě, této schopnosti komplexního myšlení nevyučovalo cíleně a systematicky už na školách. To "přirozené vědomí" zůstane vždy uzavřeno ve svém lineárním způsobu uvažování, pokud bude přenecháno jenom samo sobě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 27.Října 2017, 14:31:2

Pane Kubičko, schopnost filozofického myšlení samozřejmě není možno měřit, nějakým druhem potenciometru; ale lze ji obvykle značně spolehlivě rozpoznat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.