Aristotelovy přístavy

Josef Poláček

Josef Poláček se zaobírá otázkou, zda je člověk zcela svobodný, nebo zda jej předurčují tlaky společnosti. Ve své úvaze nezůstává jen u tezí Karla Marxe, ale na pomoc si bere též starou gardu v čele s Aristotelem a Platónem.

Současná levice jako by stále nevěděla, co si vlastně počít s Marxem. Na jedné straně stále ještě přetrvává jakési obecné povědomí, že Marx je základní instancí a nejvyšší autoritou, co se týče kritiky kapitalismu. Ale na straně druhé, co se principiálních Marxových teoretických a metodologických východisek týče, jeho pojetí světa a člověka, tady míra porozumění a schopnosti aktivně operovat s marxistickým myšlenkovým aparátem dramaticky klesá.

Podívejme se proto dnes blíže na centrální Marxův axiom o vztahu člověka k vnějšímu světu, k objektivním podmínkám jeho existence. Bez tohoto axiomu není v posledku srozumitelným nic ze všech jeho dalších vývodů o tom, co je člověk, a za jakých podmínek jsou bytostné možnosti člověka omezovány a deformovány, a naopak za jakých podmínek může docházet k jejich plnému rozvoji.

Tímto axiomem je dnes už opomíjená, svého času ale naprosto klíčová Marxova teze o vztahu takzvané „materiální základny“ ke „společenské nadstavbě“. Přesněji řečeno, o prioritě, o určujícím postavení té první oproti té druhé.

Co tím chce Marx vlastně sdělit? Naprosto obvyklý pohled na svět politiky, tedy na sféru řízení státu je ten, že člověk — jakožto principiálně svobodná, autonomně jednající bytost — svými činy, svou vůlí vytváří a formuje politickou sféru. Populárně řečeno: jakým si člověk svůj svět udělá, takovým ho bude mít. A pokud je tento svět špatný — pak člověk má přece všechny možnosti ve své vlastní ruce ho změnit. A pokud tak neučiní, je si tím vinen pouze on sám.

Tento pohled na vztah člověka a politiky je tedy naprosto přirozený — ale právě tento obraz Marx zcela radikálně staví na hlavu. Či přesněji řečeno: podle vlastního vyjádření ho naopak staví „z hlavy na nohy“. Neboť v jeho myšlenkovém modelu je právě ten běžný náhled převrácený a falešný.

Podle Marxe lidé znovu a znovu propadají té iluzi, že si svůj svět utvářejí sami, jenom na základě své vlastní vůle. Tedy, ze své vlastní hlavy. Oproti tomu Marx říká: přesně naopak, člověk nevytváří svět, nýbrž on sám je světem utvářen. Člověk si pouze namlouvá, že je autonomně existující a autonomně jednající bytostí. Ve skutečnosti je člověk produktem poměrů.

A to sice v prvé řadě produktem poměrů materiálních — tedy poměrů ve sféře produkční, která je pro každého člověka nevyhnutelně ta prvotní, určující. Neboť člověk si sice může o svém světě myslet, představovat co se mu zlíbí — ale nakonec musí jako první životní nutnost zabezpečit svou holou materiální existenci, a proto se musí přizpůsobit reálným poměrům v této materiální sféře.

Jako obecná formule vyjádřena zní pak tato téze v oné zmíněné podobě, že „společenská nadstavba“ (svět politiky, ideologie, v posledku celý společenský a kulturní život) je určována a determinována onou „materiální základnou“.

Aristotelovy přístavy

Zcela konkrétně: podle tohoto myšlenkového schématu je naprostou iluzí, když se lidé domnívají, že prostřednictvím pouhé politické demokracie mohou nějak zásadně změnit kapitalismus, kapitalistický společenský systém. Přesně naopak je to tento kapitalismus, který k obrazu svému přizpůsobuje svět politiky, státních a společenských struktur. Včetně samotné demokracie.

Tato jeho teze byla skutečně revoluční, neboť zásadně převrací celý pohled na vztah člověka k jeho světu — ale od samého počátku byla přijímána velice kontroverzně. A to sice ze dvou důvodů. Za prvé, člověk se ze své vlastní přirozenosti vzpírá tomu, že by si musel přiznat, že nejedná zcela autonomně, nýbrž je v podstatné míře determinován vnějšími podmínkami své existence.

A za druhé, toto Marxovo schéma o vztahu „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ má vlastně metafyzický charakter, není možno ho opřít o žádnou přirozenou zkušenost člověka — a tedy toto schéma je poněkud nesrozumitelné pro toho, kdo nemá alespoň určitý základní cvik v užívání pojmů a kategorií metafyzické filozofie.

Pokusme se teď obejít tuto základní obtíž porozumění této Marxově klíčové tézi a vraťme se o dvě a půl tisíciletí zpět. A to sice až ke spisům a myšlenkám starých antických myslitelů, jmenovitě Aristotela a Platóna. A když tak učiníme — pak s nemalým úžasem zjistíme, že tato Marxova převratná téze není vlastně nijak nová, nýbrž že její počátky je možno nalézt právě už v myšlení antiky!

Ovšem, je zde dán jeden zásadní rozdíl, který nám umožní snadnější pochopení této myšlenky. Jestliže Marx člověka už a priori definuje jako „soubor společenských vztahů“ — tedy jako bytost od samého počátku determinovanou svým prostředím (což je schéma, ve kterém se sotva jaký člověk dokáže sám najít a rozpoznat), pak Aristoteles postupuje zcela opačně.

Aristoteles napřed rozebírá člověka v jeho standardních životních, pracovních, politických a společenských situacích — aby až následně dospěl k prakticky tomu samému konstatování jako Marx: že totiž charakter daného státu je zcela zásadně odvislý od materiálních podmínek jeho existence.

Už podle Aristotela bylo upřednostňování trhu celkem ošemetnou záležitostí. Repro DR

Aristoteles doslova píše: „Neboť i ta nejlepší ústava nemůže vzniknout bez odpovídající materiální základny.“ Jak tedy vidíme, ten centrální „marxistický“ termín o materiální základně používá v doslovném znění už Aristoteles!

Vedle celé řady materiálních aspektů, které podle nálezu Aristotela určují charakter státu, je pro nás (tedy pro naši centrální otázku po vlivu kapitalismu na život společnosti) nade vše jiné rozhodující jeho zmínka o přístavech. Neboť, jak Aristoteles uvádí, „mnoho se diskutuje o tom, jestli je pro dobře uspořádaný stát spojení s mořem užitečné nebo škodlivé“. Tato pro nás banálně znějící otázka měla pro antické politické myslitele ovšem své velice významné pozadí.

Na straně jedné sice toto spojení s mořem bylo potřebné a užitečné pro obchod i pro obranu, ale na straně druhé podle Aristotela tyto přístavy nesly nemalá rizika. V dobrém státě měly sloužit jenom ke krytí bezprostředních potřeb daného státu, ale v žádném případě ne jako komerční tržiště provozované jenom za účelem zisku. Neboť takovýto — dnes bychom řekli - „kapitalistický“ zisk nevyhnutelně podkopává mravní charakter státu!

A ještě pregnantněji tento destruktivní vliv tržně-kapitalistického usilování a podnikání vyzdvihuje Platón: jakkoli je obchodní činnost v pořádku a potřebná, dokud je prováděna s ohledem na „pravou míru“, pak u většiny lidí se projevuje jejich nenasytnost a nemírnost jejich potřeb, takže tato obchodní (či vůbec: komerční) činnost nakonec degeneruje k něčemu „velice zavrženíhodnému“.

Jako základní opatření pro svůj ideální stát pak Platón požaduje, aby těchto protokapitalistických trhovců bylo co nejméně a aby tuto činnost směli vykonávat pouze cizinci, ale žádný občan onoho dobrého státu. A také aby těmto trhovcům byl zákonem povolen pouze přiměřený, ale v žádném případě ne nadměrný zisk. Jenom tímto způsobem je možno charakter a kvalitu státu uchránit před demoralizujícím vlivem této činnosti orientované výhradně na zisk.

Takže, zopakujme si: jak Platón tak Aristoteles si byli plně vědomi destruktivního vlivu na mravní charakter státu a společnosti té činnosti, kterou bychom dnes označili za „tržně kapitalistickou“ - tedy takové která je zaměřena výhradně na maximalizaci zisku.

Jediný rozdíl mezi těmito antickými mysliteli a Marxem je v tom, že oni vycházeli z principiálně autonomně jsoucího člověka, který je pouze ovlivňován těmito faktory (byť i velmi podstatně) — zatímco pro Marxe je člověk jimi a priori determinován, utvářen.

Tento rozdíl v posouzení je ovšem dán do značné míry čistě historicky: zatímco Platón a Aristoteles žili ještě ve světě s primárně agrární produkcí, tedy s víceméně přirozeným samozásobitelským způsobem produkce, pak Marx své teorie vytvářel v éře už zcela dominujícího kapitalismu.

Krátce řečeno: v Marxově době ony Aristotelovy „kapitalistické“ přístavy už expandovaly natolik, že si logikou svého trhovectví už dávno podřídily a k obrazu svému přizpůsobily veškerý život státu i celé společnosti. Pak už není možno příliš se podivovat tomu, že Marx tento proces vítězství kapitalismu nad světem člověka pojal nikoli jako vztah pouhého ovlivňování, nýbrž jako vztah naprosté determinace.

A — co s tím dnes? Jestliže si tedy definitivně ozřejmíme, že ta teze o dominanci „materiální základny“ nad „společenskou nadstavbou“ není jenom nějaký výmysl radikálního revolucionáře Marxe, nýbrž že toto vědění bylo samozřejmou součástí už antického myšlení a poznání — jaké závěry z toho poznání můžeme pro nás vyvodit?

Připomeňme si, co k dané věci říká Platón: „Jak by se o stát nezasloužil ten, který by nadměrné a nestejnoměrné vlastnictví přetvořil k něčemu uměřenému a stejnoměrnému?“

Neboť pro určitý typ antického myšlení byly právě uměřenost, vyváženost a harmonie všech věcí základním znakem nejen dobrého státu, nýbrž i celého univerza a veškeré dokonalosti vůbec. Tato uměřenost, vyváženost a harmonie byla v naší době rozbita pod údery zdivočelého kapitalismu a zbytnělého konzumu.

Dokážeme ještě vůbec obnovit ten antický smysl pro uměřenost a harmonii, anebo bude kapitalistické trhovectví a nekonečná honba za ziskem naším definitivním osudem? V tom případě bychom si ale přinejmenším měli přestat namlouvat, že žijeme v nějakém „svobodném světě“, když jeho základní faktory a motivace jsou nám diktovány kapitalismem a zájmy trhu.

    Diskuse
    January 14, 2017 v 9.57
    Dobře, pane Poláčku. Ale nějak vám z toho vypadlo slovo třída, které v Marxově teorii hraje nemalou roli a těžko se dá vykládat bez něj.
    Myslím si, že podle Marxe je člověk determinován především svým třídním původem. Ačkoliv, zdá se, že na něho samotného se to pravidlo kupodivu nevztahovalo.
    Věříte vy, že člověk je determinován svým třídním původem, který je pro něj nepřekročitelnou hranicí?
    JP
    January 14, 2017 v 15.22
    Člověk a třídní determinace
    V prvé řadě musím podotknout, že původní název mého textu zněl: "Aristotelovy přístavy a Marxův kapitalismus".

    A účelem bylo v prvé řadě vůbec obnovit - v prvé řadě u samotné levice - to zcela základní povědomí právě o té principiální determinovanosti člověka jeho okolím, prostředím, objektivně jsoucím světem. Že tedy člověka není vůbec možno reálně pochopit bez tohoto kontextu jeho životního prostředí. Jmenovitě právě těch materiálně-produkčních vztahů. (Konec konců se jedná opět o ten proslulý "systém", jehož existence se zde vždy znovu kontroverzně diskutuje.)

    Nějaké konkrétnější projednávání tříd, třídního určení, třídní determinace by se do tohoto textu už v žádném případě nevešlo.

    Jednou větou se dá říci: ta třídní determinace je specifickým případem té determinace obecné. A tady se jednalo právě o to vůbec nějakým způsobem "rehabilitovat" tu determinaci obecnou.

    Na tu determinaci třídní by bylo zapotřebí nového textu. Ta věc totiž vůbec není nijak jednoduchá. Určité problémy (přesněji řečeno: v e l k é problémy) jsou spojeny už s tou determinací všeobecnou; tím spíš pak s tou speciální.

    Do jaké míry je člověk skutečně determinován, a do jaké pouze "ovlivňován"?... Jak jsem v článku uvedl, už v tomto ohledu existuje rozdíl mezi pojetím Aristotela a Marxe.

    A ta "třídní determinace": i pokud ji vezmeme za prokázanou, i tady je asi nemalý rozdíl v tom, v jakém konkrétním ohledu se ta determinace projevuje, ale také, v jakém konkrétním čase. Třídní determinovanost byla bezesporu mnohem silnější v 19. století prvotního průmyslu, nežli v našem čase technických idejí a inovací, kdy víceméně každý kdo dostane komerčně zužitkovatelný nápad se může katapultovat ze spodní třídy do té nejvyšší (alespoň podle majetkových měřítek).

    Ale i ta názorově-emoční determinovanost je dnes už podstatně jiná: dnes už zdaleka neplatí, že dělník = politicky levicově orientovaný člověk.

    Můj názor je ten, že ta všeobecná - negativní - determinace kapitalismem je dnes už mnohem silnější respektive přednější, nežli ta determinace třídní. A právě v tomto smyslu jsem pojal můj text.


    January 14, 2017 v 15.46
    Aristoteles žil na konci epochy, kdy středomořské kultuře dominovaly městské státy, v jejichž již centru již nebyl královský palác (jako v Mykénách neb v Babylonu) ale agora, forum. Přístav nebo poloha na jiné obchodní cestě nebylo něco o čem by se tyto polis mohly rozhodovat, ale podmínka jejich existence. Síla řeckých polis byla ovšem také v solidaritě občanů proti vnějšímu nepříteli a statečnosti v bitvách, slabost v tom, že jejich nepřátelé zůstávali nepřáteli, dokázali si je podmanit, ale ne integrovat. V Řecku nikdo nezískal trvalou hegemoni, sjednotili ho až Makedonci. Ti se opírali o sílu armády, ta se udržovala a rostla ale vznikala tak, že podmaněné integrovali, stejně jako později Římané.

    Zajímavé je, že Aristoteles, který byl učitelem Alexandrovým ,jakoby si této historické proměny a vůbec rozdílu mezi impériem a městským státem nebyl vědom.

    Sparta byla mezi řeckými státy výjimkou, protože nežila z obchodu, ale z vojenské síly a nadvlády občanů nad většinou obyvatelstva. Spartských občanů ale bylo tak málo, že ztráty v jedné jediné prohrané bitvě u Leuktry v podstatě sílu Sparty zničila natrvalo.

    I malé moderní státy jsou mnohem větší než řecké polis, není možné, aby spolu všichni politicky aktivní občané osobně interagovali. Na náměstích moderních měst se odehrávají nanejvýš demonstrace občanů, kteří se mezi sebou shodnou, nebo pouliční bitky mezi lidmi, kteří se neshodnou, debata tam možná není.
    January 14, 2017 v 15.53
    Ještě podotknu, že rolníci přes svou potenciální soběstačnost mohli být historicky v politicky relativním smyslu svobodní jen pod ochranou silného státu nebo na řídce obydleném území, jako v koloniální Americe. Ve středověku se říkalo, že městský vzduch osvobozuje. Držení půdy není jen majetek, je to forma moci.
    January 15, 2017 v 8.00
    Panu Poláčkovi
    Nedávno jsem napsala jednomu čtenáři (cituji ze svého mailu): Determinace se lze zbavit jedině s pomocí ducha. Nejlépe rovnou Ducha svatého. V tom spočívá moje osobní rozvinutí marxismu: Nový systém vznikne, až Duch svatý ovládne výrobní vztahy.
    JP
    January 15, 2017 v 13.32
    Duch svatý a výrobní vztahy
    Tedy paní Hájková, za tohle "tvůrčí rozvinutí marxismu" by s Vámi Marx asi pořádně vyběhl! :-D

    Nicméně, je to zajímavá myšlenka. ;-) Ovšem, daleko spíše hegelovského nežli marxistického typu.

    Hegel - ten vycházel právě z dominance Ducha. Ani snad ne tak Ducha svatého - to byla jenom jedna z forem - jako Ducha absolutního.

    A Hegel - nutno si uvědomit - on se také zabýval těmi "výrobními vztahy". On analyzoval tu společnost, kterou Marx nazývá "buržoazní" - tedy společnost charakterizovanou respektive determinovanou právě kapitalistickým typem produkčních vztahů.

    A Hegel si je dokonce naprosto vědom i toho, že tato "buržoazní" společnost je společností principiálně omezenou, obhroublou, ve které vládne nikoli pravý duch, nýbrž zájmy povýtce egoistické. (Hegel ovšem neužívá termínu "buržoazní" jako Marx, nýbrž obecnějšího termínu "bürgerliche Gesellschaft", čili "občanská společnost". Respektive přesněji: v daném kontextu Hegel hovoří o "občanské společnosti v m a t e r i á l n í m smyslu". Tedy ne ve smyslu pravé občanskosti, nýbrž té - přinejmenším latentně přízemní - materiálnosti.)

    Takže, Hegel tu stojí před jedním nemalým problémem. Na straně jedné vidí tu přízemnost té materiální občanské společnosti kapitalismu - ale na straně druhé se chce nějakým způsobem dostat výše, k tomu svému "absolutnímu Duchu". A to právě přes tuto občanskou společnost, a jejím prostřednictvím. Neboť Hegel samozřejmě ví, že tato občanská společnost, to není nikdo jiný nežli samotní lidé, nebo přinejmenším jejich rozhodující většina.

    Hegel pro dosažení svého účelu dělá jeden opravdu pozoruhodný skok. Ne-li přímo trik. On argumentuje takto: ti primárně egoističtí aktéři té kapitalisticko-materiální společnosti časem poznají, že nežli neustálý boj každého proti každému je i pro ně lepší, když zavládne vláda zákona. Tím je omezen jejich egoismus - a na jeho místo nastoupí vědomí, poznání obecně platné právní normy. Která jako taková nese znaky univerzální ideje - a tím v sobě odráží onoho absolutního Ducha. Respektive se mu přibližuje.

    Hegel tedy celou věc vidí tak, že samotní - materiálně-produkčně činní - lidé dialektikou své vlastní životní praxe poznají přítomnost Ducha ve svém světě; a že díky tomu celý stát získá pravý duchovní charakter.

    Teď do toho Hegelova obrazu dovršeného duchovního státu ovšem skáče se vší razancí Marx - a prohlašuje, že to všechno je naprostý nesmysl. Že Hegel zde vytváří pouhou f i k c i autenticky duchovního státu ("duchovní" ve smyslu nikoli bezprostředně religiózním, nýbrž ve smyslu finálního dosažení a realizace onoho absolutního Ducha) - zatímco ve skutečnosti i tento zdánlivě svobodný stát je i nadále ovládán onou přízemní, lidsky deformovanou a sociálně nespravedlnou kapitalistickou občanskou společností. V tom materiálním smyslu, tedy u Marxe "buržoazní".

    A nelze nevidět: Marx má v ruce velice silné argumenty. Tam kde se Hegel spoléhá na působení subtilního duchovna, tam Marx může mávat velice úderným kyjem bezprostředně jsoucího materiálna. A Marx má bezpochyby plnou pravdu v tom, že když se obojí - duchovno a materiálno - dostanou do konfliktu, tak že nakonec vždycky vyhraje to materiálno.

    Z toho Marx pak zcela logicky dovozuje, že pokud chceme mít opravdu rozumně a humánně a harmonicky uspořádanou společnost, pak musíme její problémy a její disproporce vyřešit v prvé řadě právě v té reálně-materiální, nikoli v oné spekulativně-duchovní rovině.

    --------------------------------------

    Na straně druhé je nutno vidět: jak měl Marx pravdu oproti Hegelovi, tak se nakonec sám utopil jenom v tom svém materiálnu. A tedy Hegel má i svou pravdu oproti Marxovi.

    Takže nakonec se opravdu jedná o to, dokázat to "materiálno", ty produkční vztahy nějakým způsobem dostat dohromady s tím "duchovnem", to jest s univerzálně platnou ideou plynoucí ze samotné podstaty veškerého bytí.
    January 15, 2017 v 14.38
    To já vím, že Marx by se mnou vyběhl, protože jistě nesnášel, když něco nebylo podle něj. Marx byl samozřejmě velký teoretik. Já mám ale, oproti Marxovi, tak trochu výhodu, že vím, co se tady dělo posledních sto třicet let. Vím, že mezitím zmizel i onen revoluční průmyslový proletariát, do kterého vkládal takové naděje. A tedy, že musí být všechno trochu jinak, než si Marx představoval.
    Mohla bych tu větu říci také jiným způsobem. Výrobní vztahy se změní, až do nich vstoupí bratrství. To se samozřejmě může stát teprve, až bude zlomeno ono kouzlo "všemocného trhu".
    Ale víte, pane Poláčku, já si stejně myslím, že každý z nás může - aspoň sám pro sebe - to "kouzlo trhu" když ne zlomit, ak aspoň hodně omezit. Že až tolik determinováni být nemusíme.
    JP
    January 15, 2017 v 16.41
    Přístavy, antické městské státy a dnešek
    K těm Aristotelovým přístavům je nutno podotknout ještě tolik, že on o jejich roli uvažuje až v poslední, závěrečné části své "Politiky".
    V té první, mnohem obsáhlejší části se zabývá především otázkami, jak pokud možno relativně uspořádat r e á l n ý stát; tedy s takovými lidmi jací tu právě jsou, se všemi jejich chybami a nedostatky.

    Zatímco v té druhé - bohužel pouze započaté či nedochované - části rozvažuje o možnostech d o b r é h o, respektive ideálního státu. Takže i ta jeho úvaha o přístavech je tady spíše teoretického, nežli praktického rázu.

    Ale i tady se nejednalo o to, jestli město ten přístav má vlastnit či nemá; jednalo se pouze o tu v z d á l e n o s t, v jaké si dobré město svůj přístav s jeho komerční atmosférou má držet od těla.

    ---------------------

    Co se těch městských států v antice a dneška týče: tak tady je skutečně problém. Jak Platón, tak Aristoteles vycházejí z toho, že takový opravdu dobrý stát musí být početně omezený. Víceméně k tomu limitu, kdy se všichni (svobodní občané) znají mezi sebou navzájem. Neboť jedině tak se může vytvořit skutečná pospolitost, a skutečné přátelství, které - jak Aristoteles zdůrazňuje - je vlastně konstitutivní podmínkou takového dobrého státu.

    Takže ten problém je opravdu v tom, že jestli chceme něco z myšlenek oněch velkých myslitelů přenést do současného světa, že to skutečně není možné v bezprostředním, lineárním smyslu. Ty městské státy dnes už nikdo neobnoví, to je samozřejmé. Naopak, svět je čím dál tím globalizovanější; a je tedy nutno uvažovat o možnostech dobrého spolužití naopak ve velkých, až maximálních měřítcích.

    Jedna možnost by byla v tom, v tomto velkém globálním světě přece jenom obnovit či vytvořit nějaké nové komunity. Vzpomínám si ještě, jak se za časů socialismu v našem paneláku konaly pravidelně domovní schůze, na kterých se scházeli a setkávali opravdu víceméně všichni dospělí nájemníci.

    Jistě: svým způsobem to bylo opatření z holé nouze; řešily se tam palčivé problémy spojené se základním stavem domu a bezprostředního okolí, které za normálních okolností vyřeší domovní či obvodní správa. Které ale v socialismu, hlavně v jeho rané fázi, se jevily být neřešitelné, pokud sami nájemníci nevezmou do ruky krumpáč a lopatu a sami neupraví prostranství kolem domů připomínající spíše rozmočené rašeliniště, zvláště po vydatném dešti.
    Ale přesto: ta atmosféra společného díla byla jedinečná, a od té doby jsme už nikdy k sobě v domě neměli tak blízko, jako v oné době raného socialismu.

    Takže se staví otázka, jestli by skutečně nebylo možné vytvořit určité komunity na lokální úrovni, kde by se projednávaly záležitosti místního významu; například zkrášlení okolí.

    Druhá možnost je ale daleko podstatnější: aby to aristotelské "přátelství" mohlo zavládnout i mezi principiálně cizími lidmi. Ale - aby něco takového opravdu mohlo vzniknout, musela by pro to existovat nějaká reálná základna. Něco, co by různé, sobě navzájem cizí lidi spojovalo nějakou společnou myšlenkou, společnou ideou, společným cílem.

    A opět jedna vzpomínka: bylo to opět za časů socialismu, ovšem teď už socialismu pozdního, zahnívajícího. Kdy už naprosté většině národa bylo jasné, že ten panující režim je podvodný, a že s ním nelze natrvalo vyžít. A v té době se stávalo znovu a znovu, že člověk přišel třeba ke zcela cizím lidem; a po chvíli vzájemného "oťukávání se", když se zjistilo že obě strany sdílejí společný názor, se mohl rozvinout hovor o obecných poměrech. Kdy se sice na straně jedné dost často jednalo jenom o to klasické nadávání na politiku; kdy ale zároveň zavládlo jakési nevyslovené, tiché, ale krásné porozumění, souznění v tom společném postoji odporu vůči vládnoucí moci.

    Ano, toto souznění mělo ovšem nakonec pouze negativní charakter, byl v tom víceméně jenom ten odpor ke zjevnému zlu; ale přesto zůstává otevřená otázka, jestli by nebylo možno něco takového vybudovat i v rovině pozitivní. V tom smyslu společného cíle, společně sdílené ideje či ideálu. Vždyť jsme konec konců jedno společné lidstvo - a jednou definitivně přijde čas kdy jako jeden takový celek budeme muset opustit naši zmírající planetu, a odejít ke světům novým. Tak bychom snad do té doby přece jenom mohli stačit jako taková jednotná komunita začít skutečně existovat a žít.
    JP
    January 15, 2017 v 16.43
    Mimochodem, k té Spartě: přesně tohle jí Aristoteles vytýkal, že není schopna ty porobené národy integrovat, nýbrž že je ovládá jenom čistě mocenskou silou. Pak nikde neměla přátele, ale jenom nepřátele; což pak právě bylo skutečně příčinou jejího konce.
    JP
    January 15, 2017 v 16.45
    Paní Hájková, co se toho času od Marxe týče, tak já mám tak trochu v plánu napsat pokračování tohoto textu, kde bych se - kromě jiného - zabýval touto otázkou. Ještě nevím jestli ten text vytvořím, ale byla by to jedna možnost.
    JP
    January 15, 2017 v 17.01
    Bratrství a determinace
    Jestli je možno tu determinaci - negativním - prostředím zlomit aktem či pocitem bratrství? Aristoteles v daném smyslu hovoří o "přátelství", jak už jsem zmínil výše. V podstatě to znamená to samé. V každém případě je to i pro něj nezbytná podmínka pro vytvoření opravdu dobrého státu.

    Ale jestli je možno ten poměr sil obrátit, a z té determinace materiálními poměry se osvobodit pouze tím, že si řekneme: "A od teď se k sobě všichni navzájem budeme chovat bratrsky" - tak to je velice problematická záležitost. (Ostatně i tím bych se zabýval v tom případném pokračování.)

    Takže tady jenom tolik: Marx sám by samozřejmě řekl, že něco takového možné není. Že ty materiální poměry budou vždycky silnější. A v této bezprostřední rovině bych s ním i naprosto souhlasil. Ono proti proudu se dá plavat nějaký čas; ale ne natrvalo. Nakonec vždy daleko spíše ochabne lidská síla a lidská vůle, nežli síla a moc přírody.

    Ono je skutečně krajně obtížné dokázat se vymanit z železné logiky této Marxovy argumentace, když už ji člověk jednou uznal jako odůvodněnou. Zdá se opravdu, že z tohoto schématu determinace vnějšími vztahy není úniku.

    Ale: za prvé vzpomeňme si, co jsem tu psal o Hegelovi. Marx Hegela zavrhl; jak jsem napsal, zčásti právem - ale zčásti i neprávem.

    V tom Hegelově údajném "duchaření" se ukrývá ještě něco víc, než jenom nějaké prázdné idealistické spekulace. Hegel svůj myšlenkový systém postavil na klasické filozofii - a ta vychází z ontologie tohoto světa. Krátce řečeno: ty napohled či zdánlivě pouze idealistické konstrukce Hegela mají svůj základ v samotných ontologických strukturách tohoto světa. To je to, co Marx neviděl - a vidět nechtěl, protože by jinak vůbec nemohl vytvořit to své vlastní, opoziční schéma.

    Já tady teď nechci do hloubky rozebírat velmi komplikované filozofické otázky; pro tuto chvíli postačí konstatovat, že nějaké základy pro překonání té materiální determinace by přece jenom bylo možno najít, a to právě v té "ideální" sféře.

    -----------------------------------

    A za druhé (a s tím by mohl souhlasit dokonce i samotný Marx) by bylo možno říci: ty pocity bratrství (či touha po něm) přicházejí historicky až v tu chvíli, kdy sám svět je pro ně už zralý. Kdy už se tedy v "klíně starého světa" rodí svět nový, který už se začíná ohlašovat svým vlastním, i když třeba ještě slabým hlasem.

    A právě v tom je ta největší naděje. Že ten nový, alespoň trochu lepší svět je přece jenom už někde na dohled. Jenom ho musíme najít. A to - kromě jiného - právě i v sobě samých.
    January 15, 2017 v 19.51
    "Rodí se nový, alespoň trochu lepší svět... Jenom ho musíme najít. A to - kromě jiného - právě i v sobě samých".
    To jste napsal hezky, pane Poláčku.
    Mohlo by to být, jako když z kukly vyletí motýl.
    JP
    January 16, 2017 v 13.31
    Třídní determinace
    Díky za uznání, paní Hájková. ;-)

    Ještě ale k té třídní determinaci, na kterou jste se ptala.

    V každém případě to s tou třídní determinací bude asi podstatně složitější, než jak to chtěl vidět Marx.

    Především v tom smyslu, že by zde byly neustále dvě - antagonistické - třídy, které spolu neustále svádějí trvalý boj.

    Za prvé, už za takového středověku (či právě tam) naprostá většina rolnické třídy své postavení akceptovala. Že má - a musí - existovat určitá sociální hierarchie, bylo v té době víceméně všeobecně přijímaným konsensem. Ti sedláci se proti svým pánům bouřili v zásadě jenom tehdy, když se jejich situace stávala už skutečně nesnesitelná.

    Ale i ta "vládnoucí třída": i tady se nedá říci že by to byli jenom samí "vykořisťovatelé". Vždyť všechny ty špitály, chudobince, zařízení pro nalezence - to všechno zakládali a spravovali příslušníci právě té v l á d n o u c í třídy! A věnovali na to - zcela dobrovolně - své vlastní finanční prostředky! A ve prospěch těch chudých, nikoli těch bohatých!

    Na co tím chci poukázat: už tehdy se v tom dolním lidu našlo mnoho takových, kteří zastávali fakticky "pravicová" přesvědčení: tedy o legitimitě a dokonce nutnosti sociální stratifikace.

    A stejně tak ale i v té horní třídě bylo mnoho takových, kteří se vyznačovali silným humánně-sociálním cítěním. Kterým nebyl lhostejný osud obecného lidu, ale snažili se - v rámci daných možností - tomuto lidu ulevit a pomáhat, jak jen bylo možno.

    Ostatně právě i z toho důvodu měl i samotný Marx takové problémy, pro svou ideu radikální revoluce získat většinu dělnictva. Ačkoli celý ten svůj projekt revoluce postavil na dělnictvu, na dělnické třídě - ve skutečnosti ani v této dělnické třídě nikdy většinu nezískal!

    Tím naprosto nechci popírat, že by něco takového jako "třídní determinace" neexistovalo. Dozajista existuje, a to v mnohých směrech: sociálním, emocionálním, ale třeba i vzdělanostním.

    Zásadní otázka ale je, jakou sílu, jakou relevanci tato "třídní determinace" má, a to především v současné době.

    Právě proto jsem se zaměřil daleko spíše na tu obecnější, zcela primární determinaci c e l é společnosti daným komplexem produkčně-materiálních vztahů.

    Protože platí, že nakonec musí být z těchto poměrů osvobozena celá společnost.

    A není to poprvé, co kritizuji tu Marxovu představu, že to má být pouze a výhradně dělnická třída, která tuto c e l o u společnost má osvobodit.

    Protože pak by to znamenalo, že se tu nedokázal osvobodit samotný člověk jako takový - nýbrž že byl osvobozen někým j i n ý m (byť i třeba kvantitativní většinou populace). Taková svoboda získaná z rukou někoho jiného musí být vždycky nutně nepravá.

    Takže, opakuji a trvám na tom: v moci kapitalismu jsme konec konců my všichni, kdo v něm musíme žít. A osvobodit se z něj musíme také my všichni. V tomto ohledu není možno dělit na nějaké "privilegované" třídy. (Privilegované v tom smyslu, že jenom ony by měly mít to právo provést revoluci.)

    Samozřejmě, že silnější impuls vždy přijde od těch méně majetných, či jinak znevýhodněných. Ale přece jenom konec konců platí: osvobodit se musí člověk sám; a to sice každý, ne jenom jedna určitá skupina či třída.
    January 18, 2017 v 9.56
    Nedávno jsem si psala s jedním čtenářem o determinaci.
    Cituji z jeho mailu:
    "No vida paní Hájková, když si vezmu tu poslední větu ("Dejte si pozor na lidi, protože vás budou vydávat soudům a bičovat vás ve svých shromážděních..."), tak Kristus v ní vlastně říká: "Dejte si pozor na ty, co determinují vztahy."
    Proto ho mám také rád, protože on posílal své učedníky, aby oni sami vytvořili ve světě jiné, lepší vztahy, aby to byli oni kdo determinují."
    JP
    January 18, 2017 v 14.30
    Determinovat a být determinován
    Je to vlastně dost šeredné slovo, ve spojení s Ježíšem mluvit o "determinaci". Ale budiž.

    Ano, každý z nás k a ž d ý m svým počinem - i tím zdánlivě nejnepatrnějším - vytváří nějakou stopu. Nějakým způsobem vstoupí do jemného přediva vztahů v tomto světě, a to stávající předivo - vztahů a poměrů obvyklých a ustálených - svým činem buďto potvrdí, anebo naruší. Anebo ho upřede další kousek, anebo poněkud změní vzorec toho přediva. Ale nic se neztratí.

    Ovšem, z této každodenní účasti na tomto vytváření mezilidské skutečnosti vybočují velké počiny velkých aktérů, kteří razí zcela nové cesty. A tímto způsobem skutečně "determinují" ty, kteří přijdou po nich. Protože oni (ti další) vstupují do těchto jejich stop; anebo se přinejmenším musejí vypořádávat s tím, jestli tato nová cesta je dobrá nebo ne.

    Takže, jak Ježíš tak i jeho učedníci a následovníci skutečně "determinovali" - šli světem a nechávali za sebou natolik silnou a zřetelnou stopu, že v jejím důsledku se pak zcela zásadně změnil způsob života a nazírání celého západního světa.

    Na straně druhé ale není možno zapomínat i na druhou stránku celé věci: jak oni "determinovali", tak stejně tak i oni sami byli d e t e r m i n o v á n i.

    Ani oni sami nepočínali z ničeho; už před nimi tu byla nějaká cesta, které oni jenom dali poněkud nový směr.

    Je to o sobě banální konstatování, že ta křesťanská cesta navazuje na tu cestu religiozity judaistické.

    Jenže, ani ta sama nevznikla z ničeho. Bezprostředně zřejmě vycházela do značné míry z náboženství říše babylónské; jakož i z celé řady dalších zcela konkrétních vlivů daného regionu, které je možno ve Starém zákoně zcela spolehlivě a jednoznačně vystopovat.

    Ale existuje tu ještě jedna další, obecnější podmíněnost: totiž lidské hledání cesty ke spiritualitě, k transcendentálním výšinám a sférám všeobecně.

    Pro mě dosti klíčový zážitek představovalo zjištění, že i ty krvavé oběti aztézckých kněží, když svým obětem zaživa vytrhávali srdce a obětovali je svým bohům, že i tyto oběti měly svůj "dobrý" důvod; to jest, měly své zcela princpiální metafyzické odůvodnění.

    Oni totiž ti Aztékové zcela pevně věřili, že Bůh když stvořil svět a člověka, tak že tím vydal mnoho ze své vlastní energie. A člověk těm bohům tyto energie musí - prostřednictvím těchto obětí - znovu a znovu vracet; protože jinak by došlo k fatální kosmologické nerovnováze, a celý svět by byl vyvržen ze své dráhy!!

    Takže, i tyto o sobě naprosto barbarské oběti mají skutečně ten mnohem hlubší význam, že člověk si uvědomuje základní zákon veškerého bytí, totiž zákon symetrie. A svým způsobem by se dokonce dalo říci, že ti aztéčtí kněží formulovali zákon zachování energie už celé věky před Einsteinem!!

    Takže zpátky k té determinaci: my - my lidé - jsme "determinováni" už tím, že jsme. Že jsme ve světě, a že jsme součástí tohoto světa. Tohoto zcela konkrétního světa, který má svá zcela základní určení, bez kterých by vůbec nemohl existovat. A my sami bychom nemohli existovat, kdybychom se s těmito základními zákony bytí nějak nedokázali vyrovnat. Hledáme znovu a znovu, jak to učinit co nejlépe; těmi našimi pokusy determinujeme, předurčujeme pokusy příští; ale zároveň - a především - jsme sami předurčeni těmi základními zákony a principy samotného bytí.
    January 18, 2017 v 19.35
    Determinace ale neznamená to, že se člověk řídí nějakou stopou, kterou tu někdo před ním zanechal. Vždyť těch stop je mnoho a můžeme si de facto vybrat. Determinace přece znamená omezení lidské vůle něčím nezměnitelným, něčím, proti čemu se dá těžko něco dělat.
    Ono je to opravdu velmi nezvyklé použít v souvislosti s Ježíšem slovo determinace. Já bych to nepoužila. Podle mě Ježíš nedeterminoval. On determinace spíš rušil. Osvobozoval od nich. I ty oběti rušil (milosrdenství chci a ne oběti). Už ani nevím, jak jsme tedy s tím čtenářem k tomu slovu determinace vlastně došli. Nejspíš jsme vyšli od Marxe a dostali se k Ježíšovi.
    Ten pán tím totiž chtěl naznačit jednu věc: že determinace (tedy určování, vymezování) je záměrná, že to, oč tady běží především, jsou vztahy mezi lidmi A že to není něco nevědomého (prostě jakýsi kapitalismus), ale že existují konkrétní lidé, kteří vědomě vymezují nebo určují, jaké budou ty vztahy mezi lidmi. Vnucují druhým svou vůli. Ale lidi, kteří trpí tím, že druzí jim určují pravidla hry, by se determinovat dát neměli. Neměli by pasivně přistupovat na jejich (špatná) pravidla, ale měli by ta pravidla sami určovat. Ten čtenář naznačil, že právě to dělali Ježíšovi učedníci, přičemž Ježíš je k tomu zmocnil. Aby ovšem mohli tímto způsobem determinovat, museli se především postarat o to, aby jich přibývalo.
    JP
    January 19, 2017 v 14.05
    Patálie s determinací
    Paní Hájková, zrovna v dnešním "Právu" (příloha Salon) vyšel text o fenoménu chaosu. Který jako takový je protikladem řádu - a protikladem determinace.

    Ovšem - ne tak docela. On si ten - zdánlivý - chaos v procesu své vlastní samoorganizace časem vytváří také určité pravidelnosti a zákonitosti, které mají nakonec fakticky účinek determinace.

    Například počasí: je to notoricky známou věcí, že počasí má chaotický charakter. A že je extrémně obtížné ho předpovídat. A přece: existuje například jeden obecně dost málo známý fenomén, který by bylo možno nazvat jakousi "pamětí počasí". Například, s - téměř - železnou pravidelností vždy první či druhý týden v listopadu přijde studená vlna. V dřívějších letech byla tato studená vlna spojená s mrazy a se sněžením; v posledních letech - zřejmě v důsledku globálního oteplování - je zřetelně mírnější, sníh nezůstane ležet a brzy roztaje; nicméně, tato vlna přijde prakticky vždycky. A po dvou týdnech je už zase pryč.

    Kde se vlastně bere tato cyklická pravidelnost na počátku listopadu? Řídí se snad počasí podle našeho kalendáře? Ani moderní meteorologie na tuto otázku nezná odpověď. Podle všeho se opravdu v tom všem zdánlivém chaosu vytvořily a s neuvěřitelnou pravidelností udržují určité pravidelnosti, které apriori předurčují, co se v tom celém systému v příštím roce(!) přihodí.

    Proč tento fenomén uvádím: jeden ze základních omylů člověka o jeho vlastní existenci je ten, že on sám prý jedná "svobodně". Nepodmíněně. A že vůbec lidský svět je jenom takový "chaos", nepředvídatelný a naprosto otevřený v jeho budoucím pohybu a vývoji.

    Fakt je: my žijeme ve světě determinací. - Připomínám ovšem: pojem "determinace" naprosto nemusí znamenat jenom předurčenost naprosto lineární. Existuje totiž také s t a t i s t i c k ý determinismus: v dostatečně velkých systémech (jako je lidská společnost) je možno výskyt určitých fenoménů či události předem předpovědět s tak vysokou mírou pravděpodobnosti, že je možno právem hovořit o determinaci. Pokud jsem tedy já používal ten pojem "determinace" ve spojení s působením těch Ježíšových následovníků, respektive našeho postavení ve světě vůbec, pak právě v tomto statistickém významu.

    Tohle - ta statistická determinace - samo o sobě není až tak velký problém; zásadní problém je ale určit m í r u naší determinace.

    Jsme tím prostředím, tím naším včleněním do "systému" tohoto světa ovlivňováni, preformováni pouze částečně - anebo ale úplně? A když částečně - pak do jaké míry? Jenom do malé? Anebo ale z převážné míry?

    Anebo naopak: jaká je vlastně vůbec skutečná míra naší nedeterminovanosti, a tedy naší svobody? Není náš pocit naší vlastní svobody, nepodmíněnosti jenom naší iluzí? Jenom důsledkem toho, že my si vůbec nedokážeme uvědomit celou tu sumu všech těch determinací, všech těch vlivů kterým jsme vystaveni?

    V každém případě je celá řada současných výzkumníků z oblasti zkoumání lidského mozku a lidské psychiky, kteří zcela vážně tvrdí, že lidská svoboda je pouhou iluzí. Sice iluzí nutnou - nicméně iluzí.

    Ale zpátky k našemu tématu. Především se tu jedná o ty "stopy", které tu zanechal někdo před námi, do kterých my nutně vstupujeme, a které my sami otisky svých činů zanecháváme pro ty ostatní, a pro ty příští.

    Budiž: dejme tomu že tyto stopy nejsou skutečně determinující v absolutním smyslu. Že člověk má přece jenom určitou schopnost samostatného, autonomního jednání. Ale to nic nemění na skutečnosti: tyto stopy tady jsou. Jako třeba Ježíš svým dílem, svým činem dokázal ovlivnit životy už celých miliard lidí, jako třeba jakýsi sršatý německý filozofující ekonom jménem Karel Marx dokázal svými knihami vlastně totéž - tak takovýmto způsobem vznikají ty "stopy", které předurčují osudy třeba mnoha a mnoha dalších generací.

    Nemá smysl zapírat si tyto naše determinace; naopak daleko smysluplnější je přiznat si jejich existenci, a jejich působnost. Neboť, jak právě zmíněný Marx vyhlásil (byť i ne jako původní autor tohoto výroku), "svoboda je poznaná nutnost".
    January 19, 2017 v 18.58
    To je zajímavé, pane Poláčku. V kterési diskusi jste odmítal víru v Boha, neboť by to omezovalo vaši svobodu. Musel byste plnit jeho vůli. Teď mi zase s klidem vysvětlujete, že být determinován prostředím je úplně normální a vlastně proti tomu nic nenaděláme a musíme se s tím smířit.
    Já jsem naopak psala, že Bůh nás osvobozuje z determinace naším prostředím. Proto bylo křesťanství od svého počátku univerzálním náboženstvím. Ježíš přece rušil všechny determinace, jimiž byli „obdařeni“ pohané, kteří se k němu obrátili a které se zdály nepřekročitelné. Vy samozřejmě řeknete, že křesťanství postupně zavedlo jiné. Nicméně křesťané dnes nevěří všichni stejně. Jsou mezi nimi rozdíly. Proč? A vůbec, každý člověk je jiný, přestože bychom měli být determinováni stejnou kulturou.
    A co říct k tomu, že svoboda je poznaná nutnost? Já nemám nic proti, pokud se tím myslí poznání různých daností, zákonitostí a využité této znalosti. Jenom si nejsem jistá, zda je vždy dovedeme správně rozpoznat. Člověk třeba může mít jen (nesprávný) pocit, že něco nemůže.
    Svoboda z velké části spočívá na pocitech. Pokud nechci dělat to, co se nesmí - třeba krást (nebo něco, co nemohu - třeba mít čtyři ruce), jsem svobodný/á.
    Mimochodem, vzpomínám si, jak jsem nedávno psala v diskusi pod článkem I. Štampacha, že existují jistá omezení boží všemohoucnosti – například to, že Bůh nemůže nemilovat člověka, což před časem napsal sám papež. Dnes jsem si přečetla v Rádiu Vatikán, že milosrdenství vůbec není omezením boží všemohoucnosti, nýbrž naopak, je nejvlastnějším projevem této všemohoucnosti. Neboť Bůh chce být milosrdný. Je to jeho vůle. A totéž platí i pro člověka. Nutnosti a omezení, které nejsou proti naší vůli, vlastně žádnými nutnostmi a omezeními nejsou.
    JP
    January 21, 2017 v 12.11
    Svoboda, podmíněnost a Bůh
    No, paní Hájková, ten první rozdíl je v tom, že ty reálné determinace jsou prostě objektivní fakt, který já prostě musím respektovat. Není to žádná vnější vůle, které já bych se musel - slepě a bezvýhradně - podvolit.

    Ty determinace totiž - ty jsou buďto součástí mého vlastního já, vytvářejí a formují mě samého; a v tom případě nemám důvodu proti nim nějakým způsobem protestovat či bojovat.

    Anebo jsou z nějakého důvodu negativní, omezující - a pak mám p r á v o proti nim bojovat.

    Což o to, tohle samo o sobě by i v případě Boha nemusel být problém; neboť ten je postulován jako Dobro vůbec, a pokud mé vlastní Já vychází z tohoto Dobra a je jeho produktem a součástí, pak ovšem také není důvodu se mu nějakým způsobem stavět na odpor.

    Ale ten problém je v tomhle: my - lidé - my nikdy nemůžeme p ř e d e m vědět, co ze všech těch determinací (či "determinací"), které předurčují nás život a vytvářejí pro něj rámec, co z nich je skutečně dobré, a co ne.

    A právě tato nejistota nás nutí k tomu, znovu a znovu hledat, znovu a znovu přezkušovat náš život na to, co je v něm správné, pravé a pravdivé, a co nikoli. A právě toto neustálé hledání a zkoumání vytváří fundament naší exkluzivně lidské existence.

    Zatímco víra? Věřící člověk také nikdy neví a vědět nemůže, jaký ten Bůh vlastně doopravdy je. Věřící člověk si pouze vytváří svou vlastní p ř e d s t a v u toho Boha; a tuto svou představu pak prohlásí za tu Absolutní Dokonalost a Absolutní Dobro, s tím že ztotožnit se s touto Dokonalostí a s tímto Dobrem přece není žádným omezením jeho svobody. Jenže: on se neztotožňuje s tím Dobrem a s tou Dokonalostí, nýbrž právě jenom s tou svou vlastní představou. Která je samozřejmě vždy historicky, místě, ale i osobně-individuálně podmíněná.

    JP
    January 21, 2017 v 12.15
    Zcela názorně je to vidět zrovna na tom tvrzení, že prý "Bůh chce být milosrdný".

    Odkupak vlastně Rádio Vatikán ví tak naprosto bezpečně, co vlastně Bůh sám chce? Posílá snad Bůh Rádiu Vatikán každé ráno raport s oznámením, co je jeho vlastní vůlí?!...

    To je přesně ten případ o kterém jsem psal: člověk zde na zemi si vytváří svou vlastní p ř e d s t a v u Boha, do této představy projektuje své vlastní touhy a svá vlastní přání - a posléze prohlásí, že tyto jeho představy a touhy, že tohle všechno j e ten pravý a jediný jsoucí Bůh.
    JP
    January 21, 2017 v 12.37
    Determinace a svobodná vůle
    Já jsem tu scénu už jednou vylíčil: v těch dnech když už se v tehdejším východním Německu začal hroutit tamější (pseudo)komunistický režim, se jeden z jeho čelných představitelů (snad to byl Willy Stoph) s poněkud rozpačitým úsměvem vyjádřil do kamer západních kameramanů, že o n se přece v tom jejich režimu nikdy nesvobodným necítil!!

    A to je mu bezpochyby možno plně věřit. Ponechme zde ale stranou tu bezprostřední, poněkud lacinou stránku věci, že ti kteří tehdy seděli u pák moci a požívali všech jeho výhod, aniž by se museli jakkoli obávat stíhání ze strany tajné policie, že ti se za daných okolností skutečně mohli cítit svobodně. Zaměřme se na čistě ideovou stránku věci.

    Ano, on - a všichni ti ostatní - se mohli v tomto pseudokomunistickém režimu cítit svobodně; protože se vnitřně plně i d e n t i f i k o v a l i s jeho oficiální ideologií. Pro ně tu tedy vůbec nevznikal nějaký vnitřní konflikt.

    Ale - pro nás asi to počínání těch skalních zastánců onoho režimu sotva bude platit jako akt svobody. Proč? Protože my klademe na pravou lidskou svobodu jiné nároky, nežli oni.

    Oni měli pouze svůj p o c i t svobody; ale neměli svobodu skutečnou.

    Neměli svobodu skutečnou, protože se uzavřeli jenom do svého vlastní světa svých dogmat, své uhlířské víry v to, že zrovna ten jejich socialismus je ten "jedině pravý". A nebyli principiálně schopni vnímat celý ten živoucí svět okolo - ten svět, který se prostě nevešel do těch jejich strnulých a mrtvých pouček a frází.

    Kamenem úrazu naší svobody je to, že my vždycky znovu a znovu propadáme pokušení sami sebe prohlásit za střed světa. Své vlastní představy, názory, sklony vyhlásit za jedině pravé a platné kritérium pro všechno jsoucí.

    Proto pak znovu a znovu upadáme do té pasti, že svůj vlastní p o c i t svobody zaměňujeme za svobodu skutečnou.

    My fakticky permanentně klameme a podvádíme sami sebe - tím že namísto abychom hledali svobodu skutečnou, to jest svobodu úplnou, zahrnující a obsahující všechny dimenze bytí, se spokojujeme jenom s tím pocitem, s tou iluzí svobody, která spočívá nakonec jenom v naší vlastní omezenosti a ohraničenosti. A tuto naši omezenost a ohraničenost cementuje a zvěčňuje.

    Takže, ještě jednou: skutečná, pravá svoboda je principiálně něco jiného, nežli náš vlastní osobní pocit svobody. A jestliže chceme dosáhnout té svobody pravé, pak se nesmíme nechat polapit do té pasti svobody zdánlivé, která spočívá jenom na našem pocitu plné identifikace s tím, co se zrovna nám osobně líbí, s čím se zrovna my dokážeme plně ztotožnit.
    January 21, 2017 v 13.31
    Souhlasím, že ti, kteří se v režimu cítili svobodní (protože neměli žádné nároky a nečekali od života nic zvláštního), neměli právo vnucovat režim druhým lidem, kteří se v něm svobodní necítili (protože mimo jiné nechtěli uznat, že svoboda je poznaná nutnost).
    Četla jsem, že například Mohamed řekl: „Jděte podle nejslabšího z vás“, což se vztahuje na nejen karavanu, ale přeneseně i na jiná lidská společenství. Já tomu rozumím tak, že silní mají ochraňovat slabé. Ale kdo by dnes věřil nechvalně proslulým Mohamedovým zákonům a ještě je chtěl přenášet na moderní stát, že?
    Dnešní liberální nebo spíš neoliberální svět se drží hesla: „Házejte ty slabší přes palubu, aby vám nebránili ve vaší neomezené svobodě“.
    Jinak nevím, proč srovnáváte víru s režimem. Víra je snad něco jiného. Ta by neměla být vůbec závislá na tom, jaký kolem nás panuje režim (aspoň u mě to tak je). Podle vás je Bůh vymyšlená představa a proto si nemůžete být jist, že je to správná představa. Pro mě Bůh není žádná vymyšlená představa, ale je naprosto reálný. Můžeme a nemusíme si ho spojovat s tradicí. Bůh je reálný, protože působí a člověk jeho působení může vnímat. Bůh nás (i mě) k sobě přitahuje, respektive přitahuje nás k Ježíši, který je ztělesněným milosrdenstvím (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25080). Cítíme, jak nás přitahuje a můžeme s ním svým způsobem komunikovat. Včera mě zaujal jeden text na internetu. Zaujal mě, protože to, co se v něm píše, také tak cítím:
    JAK SE MÁM MODLIT?
    Lidé mi často říkají: „Neumím se modlit“
    a kladou mi otázky: „Jak se mám modlit?“
    Jestli máte podobný problém, řekněte to přímo Bohu…
    a už tím se modlíte.
    Řekněte mu, že nevíte, jak se modlit…
    a už tím se modlíte.

    Modlitba totiž neznamená něco dělat,
    ale s někým být.
    Být s někým, komu na mně záleží,
    být v jeho přítomnosti.
    NIKOHO NEKOPÍRUJTE
    Každý člověk je originál.
    S každým z nás se Bůh setkává originálním způsobem.
    Dovolte Bohu, aby k vám promlouval osobně,
    svým originálním způsobem.

    Nedívejte se na ostatní a nezkoumejte,
    jak působí Bůh v druhých.
    Nemusíte prožívat přesně to,
    co prožívají lidé kolem vás!

    Nikoho proto nekopírujte!
    Bůh s vámi zachází tak,
    jako byste pro něho existovali jen vy
    a jako by tu on byl jen pro vás!
    Opusťte své představy a dovolte Bohu,
    aby jednal tak, jak chce on!
    BŮH NÁM NEŠEPTÁ DO UŠÍ...
    Bůh k nám promlouvá mnoha způsoby a věcmi,
    různými okolnostmi a prostřednictvím lidí v našem okolí.
    Bůh nám ale nešeptá do uší.
    Mohl by to sice dělat, ale za běžných okolností to nedělá.
    Jak máme tedy zachytit, co nám Bůh říká?
    Buďme připraveni zachytit Boží hlas v událostech,
    prostřednictvím Bible, nebo prostřednictvím lidí,
    se kterými se setkáváme.

    Když budeme mít srdce otevřené,
    určitě zachytíme chvíli,
    kdy k nám Bůh mluví.


    JN
    January 21, 2017 v 16.31
    Když jsem (se) tuhle sjížděl inter(fer)netem (i muži mají své dny) a přemýšlel o té determinaci,
    hledal jsem něco o tom, jak to ten Spinoza myslel s tou svobodou a narazil jsem na tohle:
    Člověk je jako kámen vržený do vzduchu, který "myslí", že svobodně padá. Svoboda pak spočívá v přitakání nutnosti a ve sjednocení rozumu s vůlí.

    Když se nad tím zamyslíte, hapruje tam ta nutnost.
    Ta nutnost může být buď

    - podléhání svodům – jednání na základě náklonnosti (ale to by právě svoboda vůbec nebyla, možná by to časem mohla být "lidská práva");

    - může to být Kantem zavržená heteronomie – podléhání cizím pohnutkám a zákonům, kteréžto se vůbec nemusejí tvářit jako nízké, mohou naopak vypadat velmi ušlechtile (například zákon daný Bohem, nebo co největší dobro pro co nejvíce lidí – utilitaristické posvěcení prostředků ve jménu účelu);

    - může to být Kantova autonomie, mravní zákon uložený sobě samému, který je totožný(!?) pro všechny lidi, protože všichni lidé jsou nadáni rozumem - rozumem, který - oproštěn od subjektivity -.dojde nakonec u všech lidí ke stejnému mravnímu zákonu, ke stejné nutnosti. Zdá se, že to je vlastně osvícensky absolutizovaný rozum, tedy vlastně ztráta původní důvěry v Boha (byla-li kdy jaká) a vložení této důvěry v absolutizovaný rozum (Kant se údajně vyjádřil v tom smyslu, že osvícenství je začátek dospělosti lidstva, naskýtá se však otázka, zda to nebyl jen začátek puberty lidstva);

    - může to být ta jediná správná cesta bludištěm našeho života (jiné k cíli nevedou), která je ale pouhým rozumem nepoznatelná (představte si bludiště na papíře a sebe v něm jako pohybující se tečku, která nemůže vědět, kudy vede cesta k cíli, to víme jen my, kteří se díváme shora na obrázek bludiště). Popřeme-li v tomto případě existenci cíle, popřeme i existenci svobody jako poznané nutné cesty k cíli (poznané nikoliv výhradně rozumem, ale i pohledem shora na obrázek své cesty životem).


    Kterou z těch nutností si vybral Marx pro svoji svobodu jako poznanou nutnost? Dějinnou nutnost?
    Nepodléhal Marx určitým svodům :-) k utilitarismu? Nebo svodům objevit smysl dějin svým rozumem, kterému důvěřoval až přespříliš?
    January 21, 2017 v 17.21
    Pane Nusharte, já předně vůbec nevím, zda ten Spinozův výrok Marx opravdu tak doslovně převzal. Zatím mi ho totiž nikdo z žádného Marxova díla přímo necitoval. Pokud ano, domnívám se, že Marx nemyslel ani tak nutnost, jako spíš přírodní a společenské zákonitosti (ono je to trochu podobné). On věřil, že člověka poznání přírodních a společenských zákonitostí osvobozuje, neboť poznáním ví, jak se před nimi chránit. Příklad: Poznám, že v zimě mrzne, a proto se musím na ni připravit (postavit si kamna a naštípat dříví). Člověk se v tom „chránění se“ stále zdokonaluje. Proto také předpokládal směřování k dokonalé společnosti. Pokud je mi známo, tak marxistická „nutnost“ nijak nevylučuje například nahodilost (v dějinách ostatně na nějakých sto letech sem nebo tam nezáleží a zákonitost se po nějakém čase stejně prosadí). A jestli to vylučuje svobodnou vůli? Marx prostě tak nějak předpokládal, že člověk pozná, co je pro něj lepší a bude to zcela samozřejmě chtít. A s druhými, kteří mají stejné zájmy, se domluví.
    JN
    January 21, 2017 v 17.45
    Také nevím, paní Hájková, zda Marx Spinozův výrok převzal,
    matně si ale pamatuji, že jsme se to ve škole učili jako marxistickou definici svobody.
    JP
    January 22, 2017 v 13.31
    Puberta lidstva
    Tohle - tedy to klasifikování nástupu racionalismu jakožto "puberty lidstva" - by opravdu nemusela být tak docela nepřípadná definice.

    Ovšem, puberta jako taková se vyznačuje spíše rozbouřenými emocemi, nežli zrovna přespříliš akcentovaným racionalismem. Ale budiž: tady se jedná především o to, uvědomit si či poukázat na to, že ten osvícenský racionalismus skutečně v žádném případě nemůže platit jako něco, co představuje vrchol lidské existence. Nýbrž jako jenom určité mezistadium, po kterém musí nutně následovat další, ještě vyspělejší.

    Ta principiální omezenost osvícenského racionalismu spočívá právě v tom, že je - racionalistický. Totiž: j e n o m racionalistický. A že nedokáže vidět prakticky nic, co nedokáže vměstnat do těch jeho suchých racionalistických forem, norem a kategorií.
    JP
    January 22, 2017 v 13.58
    Nutnost a bludiště našeho života
    Napřed tedy snad k tomu Marxovi: musíme si uvědomit že jemu se jednalo především o posílení či prosazení jeho přesvědčení o nutnosti revoluce. Takže svobodný čin člověka sestává podstatně z toho, uvědomit si že revoluce (tj. přechod od kapitalismu ke komunismu) je nutná, a tu revoluci provést.

    Naopak nesvobodným činem je to, když se člověk snaží ten kapitalismus - se všemi jeho omezeními - buďto konzervovat, anebo jenom dílčími reformami "vylepšit". V obou případech člověk zůstává pod vlivem toho kapitalismu, je tedy ovládán odcizenými, nehumánními mechanismy a silami trhu a kapitalismu.

    Takové pojetí Marx převzal v zásadě od Hegela, který stejně tak vychází z toho že člověk je součástí určitého vývojového procesu, a že až na konci tohoto procesu najde svého úplného naplnění. Jediný rozdíl mezi Marxem a Hegelem je v tom, že u Hegela bylo toto naplnění - a tedy svoboda - primárně v duchovní respektive rozumové rovině, zatímco u Marxe naopak v rovině prakticko-materiální.

    --------------------------------

    Tím jsme se ale dostali k vlastnímu jádru věci. Podle obou těchto myslitelů svoboda člověka tedy naprosto nespočívá v tom, že by byl nedeterminován, že by nebyl ničím předem předurčen.

    Nýbrž, bytostná lidská svoboda spočívá v tom, že člověk dojde ú p l n é h o n a p l n ě n í svých bytostných lidských potenciálů.

    Je tedy na první pohled vidět, že takovéto pojetí se zcela zásadně odlišuje od běžného pojetí svobody, když člověk - jakožto jedinec - se svobodným cítí tehdy, když prostě může dělat co se mu samotnému právě zachce. Takovéto povrchní pojetí svobody odmítá jak Hegel, tak i Marx.

    Takže, máme tu to rozšířené, substanciální pojetí lidské svobody u Hegela a Marxe. A teď - co s tím?

    Na jedné straně jak řečeno je to jejich pojetí principiálně hodnotnější a obsažnější než to obvyklé pouhé "já chci"; ale na straně druhé je jasně znát, že i to jejich pojetí naprosto není neproblematické. Už jenom tím, že ta jejich pojetí se v jejich konkrétním vyznění od sebe zcela podstatně odlišují.

    A navíc: jejich společným problematickým bodem je to, že svoboda je tu pojímána jako jakýsi jednoznačně definovatelný finální stav. Něco, co prostě nastane, a pak už to tady bude pro všechny časy - apriori dané, stejné a nezměnitelné.

    Z našich životů tím mizí právě to "bludiště" - tedy n a š e v l a s t n í hledání, naše vlastní stále nové vytváření a utváření naší svobody. Bez tohoto bludiště - a našeho práva hledat svou vlastní cestu - vůbec nemáme dánu základní podmínku naší vlastní svobody.

    Ale na straně druhé to zase zdaleka nemá znamenat, že svoboda by byla j e n o m to bludiště. A Hegel a Marx měli zase velký kus pravdy v tom, že pravá svoboda může být jenom ta svoboda substanciální - tedy taková, která směřuje k univerzálnímu lidskému naplnění, k uvolnění a uplatnění všech bytostných lidských možností, schopností a potenciálů.
    JP
    January 22, 2017 v 14.18
    Který bůh je pravý?
    Paní Hájková, jde o to že Vy nikdy nemůžete vědět jestli to co prožíváte v pocitu svého kontaktu se svým Bohem, jestli to opravdu odpovídá realitě, nebo je to jen Vaše vlastní představa Boha. I kdyby Bůh opravdu existoval - Vy nemůžete vědět jestli ta Vaše představa o něm je opravdu pravá. A nemůžete nikdy vědět dokonce ani to, jestli ten Bůh je opravdu jenom jeden - jak to tvrdí křesťanství - anebo jestli jich není pět anebo třeba padesát.

    Kdybyste se narodila dejme tomu v Římě v prvním století před naším letopočtem, tak s tou samou samozřejmostí a s tím samým vnitřním přesvědčením s jakým dnes věříte v Boha křesťanského byste se modlila k Bohu Diovi, a přinášela byste oběti bohu-ochraniteli domácnosti. A kdybyste se narodila v Indii (a třeba ani ne tak před dávnými věky), pak byste s tou samou samozřejmostí věřila na trojboží Šiva - Brahma - Višnu. - To je to, co jsem měl na mysli tou poznámkou o "časové a lokální podmíněnosti" náboženství.
    January 22, 2017 v 15.10
    Časová a lokální podmíněnost
    Já takové to „kdyby“ nemám ráda, pane Poláčku. Kdybych se narodila v Římě před Kristem nebo v Indii, tak bych to možná ani nebyla já, ale někdo úplně jiný. Je velmi pravděpodobné, že žena jako jsem já by se nikdy jindy než v půlce 20. století narodit nemohla. A je docela možné i to, že bych se nemohla narodit nikde jinde než v socialistickém Československu. V jistém smyslu jsem se narodila a vyrostla jako produkt určitého konkrétního prostředí. Ale moje dnešní víra s tím prostředím tak docela nesouvisí. Není produktem prostředí. Vždyť víte, že jsem v ní nebyla vychovaná ani rodiči, natož školou. Nedávno se mě někdo ptal, jak jsem k ní vlastně přišla, když přece pocházím z ateistického prostředí.
    Mohla bych právem říkat, že u mě to byla otázka svobodné volby. Někdo si vybere budhismus, někdo New age a někdo křesťanství....
    Ale já spíš poukážu na váš příspěvek z Neděle, 22.Ledna 2017, 13:58:42, a sice na jeho poslední větu, která je vlastně o tom, že svoboda neznamená „vybrat si, čím chci být“, nýbrž být tím, čím jsem schopna být („pravá svoboda může být jenom ta svoboda substanciální - tedy taková, která směřuje k univerzálnímu lidskému naplnění, k uvolnění a uplatnění všech bytostných lidských možností, schopností a potenciálů“)
    Tak já jsem se asi, pane Poláčku, „musela“ stát křesťankou hlavně proto, abych využila svoje bytostné možnosti, schopnosti a potenciál. Jak ateistka bych je totiž musela hodit přes palubu. Ateismus nedisponuje adekvátními vyjadřovacími prostředky pro to, co se nachází v našem nitru.
    Já prostě nemůžu říct nic jiného než to, že jsem v jistém smyslu poslechla boží hlas.
    JV
    January 23, 2017 v 7.35
    Slova hodná vytesání do kamene
    Paní Hájková,
    já jenom chválím a chválím Vaše slova. A přeji, aby se každému, kdo si je tady na DR přečte, vepsala do jeho srdce. Jsou hodna vytesání do kamene.

    S úctou, Váš Jiří Vyleťal
    JN
    January 23, 2017 v 12.27
    Pane Poláčku, když jsem mluvil o pubertě,
    neměl jsem na mysli ani rozbouřené emoce, ani (naopak) akcentovaný racionalismus.

    Spíše jsem měl na mysli vytváření kritického odstupu od rodičů a opuštění jejich autority. V tomto rysu jsem viděl tu podobnost jedince procházejícího pubertou a osvícenské společnosti nahrazující autoritu Boha autoritou absolutizovaného rozumu.

    JP
    January 23, 2017 v 12.57
    Osvícenství a fáze vývoje lidstva
    No ano, pane Nusharte, ten příměr s pubertou jsem v tom smyslu vzpoury proti autoritě také pochopil; jenže nedá se nic dělat, ale ten pojem "puberta" je spojen s určitými konotacemi, na které jsem poukázal. Ale to tady není důležité, zůstaňme u samotného jádra věci. (Ostatně, ten příměr s pubertou je právě už proto problematický, protože ta osvícenská společnost jenom jednu autoritu - Boha - nahrazuje autoritou novou - rozumu; zatímco pubertující jednotlivec neuznává vůbec ž á d n o u autoritu.)

    Z těchto důvodů bych pro tento vývoj použil spíše poněkud jiné dělení (i když samozřejmě také jenom velice zjednodušené):

    První fází byla éra duše bez rozumu;

    Druhou fází (osvícenství) je éra rozumu bez duše.

    Teď jde o to dokázat vstoupit do fáze třetí, do éry, kdy rozum a duše se přestaly svářet o prioritu, nýbrž kdy už vědí, že jeden není ničím bez toho druhého.
    JP
    January 23, 2017 v 13.03
    Svoboda a Ježíš
    Paní Hájková, já naprosto nezpochybňuji že ta cesta kterou lidem ukázal Ježíš, že byla v daném čase a v daném prostředí cestou ke svobodě. Jenže, nedá se nic dělat, tady se nám hned zase objevuje jedno zpropadené "kdyby".

    Zrovna na toto téma jsem dneska odpovídal jednomu čtenáři; a tak sem opět jednou zkopíruji mou odpověď:

    "Já teď ponechám stranou ty specifické filozofické souvislosti; vraťme se k tomu Ježíšovi, to skutečně není nikterak marný příklad.

    Vrátím se ještě jednou k tomu zásadnímu rozlišování pojetí svobody: na straně jedné stojí pojetí ryze f o r m á l n í (typické pro liberální demokracii), kdy svoboda je chápána prostě jako možnost individua dělat co se jemu samotnému zlíbí. Obsahová kvalita této svobody není vůbec tematizována.

    A oproti tomu stojí druhé pojetí, které já nazývám s u b s t a n c i á l n í m: to je takové pojetí, kde jako svobodný akt člověka je nahlížena pouze taková činnost, která je v souladu s jeho vlastní l i d s k o u podstatou. Jedině v takovémto případě dochází ke skutečné identitě mezi vůlí člověka, a mezi obsahem jeho vůle. Zjednodušeně řečeno: jenom tehdy je člověk skutečně svobodný, když koná dobré dílo.

    A tak tedy Ježíš: ano, bezpochyby on byl jedním z těch, kteří člověka (či lidstvo) přiváděli k tomu "dobrému dílu", a tedy k jeho skutečné vnitřní svobodě.

    Ale na straně druhé musím znovu a znovu připomínat: to byl Ježíš r o k u n u l a. A pokud se chceme opravdu ptát, jaká je, v čem spočívá tato substanciální svoboda člověka d n e s - pak je nemožné dát pravdivou odpověď bez toho, aniž bychom dokázali odpovědět i na tu otázku, jaký by byl samotný J e ž í š dnes.

    Ten Ježíš, který svého času přišel s principiálně n o v o u zvěstí pro člověka, který před člověkem tehdejší doby a tehdejšího světa otevřel nové existenční perspektivy - že by ten samý Ježíš v dnešní době opravdu nedokázal přijít s ničím jiným, nežli aby stále dokola opakoval ty pravdy vzešlé z kontextu doby před dvěma tisíci let?!... Nikoliv; i ten dnešní Ježíš by směřoval vpřed, za ten právě jsoucí svět a jeho omezený horizont; a stejně jako tehdy, i dnes by takový Ježíš své současníky n u t i l k novému, vyššímu žití a prožívání a uskutečňování jejich svobody."
    January 23, 2017 v 15.17
    Co nového byste chtěl vymyslet?
    Ježíš přišel obnovit smlouvu mezi Bohem a Jeho lidem, přinášel jim Boží království. To nemělo spočívat v zavedení nové politické moci, nýbrž právě v naplnění oné smlouvy, jímž měl nastoupit věk pokoje a spravedlnosti. To se mu nepodařilo naráz, tak pověřil své učedníky, aby pokračovali v jeho díle - v naplňování a šíření nové smlouvy, k čemuž jim propůjčil svého ducha, aby tak byl na zemi stále přítomen. Pokud je mi známo, ještě stále, ani po těch dvou tisících letech, nebyla smlouva naplněna. Věk pokoje a spravedlnosti nenastal. Jak tedy můžete, pane Poláčku, tvrdit, že křesťanství už je zastaralé?
    Jak můžete tvrdit, že dnes už nikdo neví, jakým způsobem by měl konat dobré dílo? Všichni přece mohou pokračovat v tom Ježíšově dobrém díle (milovat bližního), nemusí snad dostávat zvláštní návody.
    K uzavření této smlouvy s Bohem je povolán každý. Každý se má obrátit změnou svého způsobu myšlení a života. Obrátit se neznamená pouze změnu života, ale také změnu myšlení. Je to transformace myšlení.
    Hlavně by nikdo neměl říkat: Já změním myšlení, až ho změní ti druzí. Bohužel to ale lidé dělají.
    January 24, 2017 v 4.07
    Problém je, že dnes spousta lidí prosazuje, aby druzí změnili smýšlení. Chtějí změnit společnost, ale tak, aby vyhovovala jim. Za měřítko obecného dobra kladou sami sebe. To Ježíš nedělal. On se sám sebe vzdal.
    Ovšem, když nevěříte, pane Poláčku, evangeliím, pak si samozřejmě můžete o Ježíšovi vybájit cokoliv.
    JP
    January 24, 2017 v 13.34
    Křesťanství a dnešek
    Spíše bych řekl přesně naopak, paní Hájková: kdo v ě ř í evangeliím, ten věří tomu co si o Ježíšovi vybájili jejich autoři. To jen tak pro pořádek.

    ------------------------------------------

    Co se samotné věci týče: problém je v tom, že ta Ježíšova výzva je v dnešním světě prostě už moc obecná. Upozorňuji znovu a znovu: v o n é době se jednalo především o to, zásadním způsobem přeorientovat člověka směrem k dobru.

    Tohle už bylo ovšem i ve Starém zákoně; ale tam to bylo už příliš fixní, příliš strnulé; a bylo to konec konců jenom "na rozkaz".

    Ježíš přinesl ten zásadní obrat, že člověk má to dobro, ten dobrý svět vytvářet sám ze sebe; ze svého vlastního vnitřního přesvědčení, ze svého vlastního poznání co je dobré a co nikoli. (Mimochodem: tato Ježíšova výzva na člověka, aby sám rozpoznával co je dobré a co je špatné, je vlastně v přímém rozporu s učením o dědičném hříchu...)

    Ale k věci: jak řečeno ten Ježíšův krok byl ve své době pozitivní, jednalo se o to toho člověka upnutého do fixních regulí postavit do pozice jeho vlastní odpovědnosti.

    Jenže: když se podíváme na k o n k r é t n í momenty Ježíšova učení, pak se jedná v naprosté většině jenom a pouze o ryze s o c i á l n í jednání. A to je pro dnešní, mnohem složitější a komplexnější svět už prostě příliš málo. Pro svět moderního člověka je nutno nalézt a objevit už zase něco nového. Něco, co ho může oslovit v kontextu jeho současného žití; něco, co mu může otevřít nové perspektivy i do příštích věků.
    January 24, 2017 v 14.09
    Možná jsem trochu přízemní, ale mně se to sociální jednání právě naopak jeví jako velmi důležité.
    Představa, že už ho nepotřebujeme, že už se v našem "komplexním světě" jaksi přežilo, je naprosto mylná.
    Člověk je koneckonců společenský tvor (bez společnosti by nebyl ničím), takže v jistém smyslu - a do té míry, jak je toho schopen - "musí konat dobro" pro společnost a "nesmí konat zlo".
    To, že bude konat dobro sám od sebe, ho jen osvobozuje od toho, že ho bude muset konat "z musu". Tedy že společnost ho k tomu donutí.
    PK
    January 24, 2017 v 14.33
    Malá, ale důležitá poznámka
    Křesťanství jistě po člověku chce, aby konal dobro, a aby nekonal zlo. Důležité však je, že mu nabízí také východisko ze situace, kdy se mu to nedaří. Protože všichni jsme nějak zapleteni do sítí zla, ať chceme nebo nechceme, a křesťanství je asi jedinečné v tom, že si tento fakt jasně uvědomilo, a vypořádává se s ním.

    Řím 7, 14-25
    January 24, 2017 v 14.35
    Ano, však já jsem napsala, že musí "do té míry, jak je toho schopen".
    PK
    January 24, 2017 v 14.44
    To ano, chtěl jsem na to jenom extra upozornit pro ty, kteří by si této vedlejší věty třeba nevšimli :-)
    JN
    January 25, 2017 v 0.44
    Pane Poláčku, s tím dědičným hříchem je to podle mě právě naopak, než jak to chápete Vy.
    (Myslím, že to nedávno připomínal pan Zajíc.)

    Já bych to řekl takhle: Člověk, který by OPRAVDU uměl rozlišovat dobro a zlo by ten dědičný hřích vlastně překonal.
    January 25, 2017 v 0.44
    Děkuju, paní Hájková...,
    není, co dodat:

    »Výrobní vztahy se změní, až do nich vstoupí bratrství.«

    Vlastně je spíše s podivem (když slyšíme o vší té pomoci imgrantům atd.), s jak velkým lpěním je právě tato lidská přirozenost všemi "ekonomy" přehlížena, ignorována nebo vysmívána, jako kdyby toto nebylo to hlavní, co dělá člověka Člověkem.

    Toto je přece téma, tady pátrejme, tady hledejme. A dobře si všímejme, kdo bude chtít všemi silami "odklánět" pozornost jinam, že je to utopie, že je to příliš komunistické uvažování atd.

    Je čas tyto základní myšlenky uvést do reality. Není se na co vymlouvat, není na co čekat. Je nutné ostře vidět vše, co se nyní ve světě děje a hlavně prohlédnout nejednu mlhu (a faleš), kterou tu tolik lidí (proč asi) zcela záměrně vypouští.
    January 25, 2017 v 5.31
    Pane Nusharte, já myslím, že to není tak, že by člověk neuměl rozlišovat dobro od zla. S takovou bychom na tom byli opravdu moc špatně. Existují sice složitější situace, kdy tzv. "nedohlédneme konce" nějakého činu nebo situace, kdy dobro jedněch stojí proti dobru druhých. Což podle mě nastává hlavně v oblasti politiky. Ale ve většině "obyčejných situací" to myslím jde poznat. Ten úryvek, z Nového zákona, na který odkazoval pan Kolařík o tom také svědčí. Podle mě to znamená, že člověk by chtěl konat dobro (z čehož plyne, že musí vědět, co je dobré), ale je slabý. Není schopen překonat svou (hříšnou) přirozenost (dělám to, co nenávidím). Pro jistotu sem dám ten úryvek v plném znění.
    "Víme, že Zákon je duchovní, ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Sám nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím. Jelikož dělám to, co nechci, souhlasím s tím, že Zákon je dobrý. Nedělám to tedy už já, ale spíše hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně (to jest v mé tělesnosti) není nic dobrého. Chtít dobro, to umím, ale konat je už ne. Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci. Jelikož tedy dělám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který je ve mně.
    Objevuji tedy zákon, že když chci konat dobro, je mi nablízku zlo. Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech. Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla? Díky Bohu – on to udělá skrze Ježíše Krista, našeho Pána!
    Sám o sobě tedy svou myslí sloužím Zákonu Božímu, ale tělem zákonu hříchu."
    K překonání dědičného hříchu by došlo tehdy, pokud by u některého člověka byla ta jeho přirozenost čistě jen dobrá.
    January 25, 2017 v 6.20
    Panu Ruskovi
    Problém je v tom, že bratrství nelze nikomu nařídit ani je od nikoho vymáhat. Vymáhat dobré jednání může jen zákon, který, jak se zdá nefunguje.
    PM
    January 25, 2017 v 12.36
    Problém je také v tom paní Hájková
    že od dob Koperníka, kdy imperativ křesťanské morálky postavené na učení Ježíše Krista otevřel prostor systematickému používání přírody k ryze materiálnímu zisku, vrcholí rozpad křesťanské schopnosti lidské pospolitosti ve světových válkách.
    JP
    January 25, 2017 v 14.13
    Prvotní hřích
    O této události je krajně obtížné vytvořit nějaký jednoznačný výklad, když i mezi jednotlivými směry v křesťanství v tomto ohledu existují nemalé rozdíly.

    V každém případě tu záležitost s "dědičným hříchem" vnesl do křesťanství až Pavel; v Novém zákoně samotném o tom není ani slovo.

    Takže pokusme se vytyčit alespoň několik základních faktů a bodů:

    - Adam a Eva byli potrestání Bohem za to, že konali proti jeho vůli. To je nesporné. Problém je v tom, v čem leželo těžiště jejich "hříchu" v samotném prohřešku proti božímu zákazu, anebo ve věci samé - tedy v jejich schopnosti rozeznávat dobro a zlo.

    - Adam a Eva získali tu schopnost rozlišování mezi dobrým a zlým - a získali ji principiálně, tady žádné rozlišování mezi "lepší" a "horší" schopností není dáno. Hřích tedy musí spočívat v samotné této schopnosti.

    Takže, to jsou základní fakta. Nyní se je pokusme pokud možno smysluplně vyložit.

    Za prvé: Bůh v žádném případě za jejich čin nezatížil Adama a Evu smrtelností. Jinak by totiž nebylo nijak vysvětlitelné, proč smrtelná jsou i všechna zvířata, která přece z toho stromu nepojedla, a tedy žádný "hřích" nespáchala.

    Ten zásadní rozdíl mezi člověkem a zvířetem ale spočívá v tom, že člověk na rozdíl od zvířete si je v ě d o m své smrtelnosti. On musí víceméně už od počátku své životní pouti počítat s tím, že ta jednou bude u konce. A že tedy na tomto jejím konci - i když si to mnozí nepřipouštějí - nevyhnutelně přijde chvíle bilance, zda ten životní úsek mezi zrozením a smrtí měl nějaký smysl. Zda ta cesta opravdu někam vedla, anebo byla jenom točením se v kruhu.

    Dále. Tato historie s "prvotním hříchem" má jedno naprosto nesporné pozitivum: že člověk si s plnou intenzitou uvědomuje svůj vlastní rozdíl, svou vlastní vzdálenost mezi stavem dokonalosti, a mezi svou vlastní osobní nedostatečností, omezeností, přízemností. Tuto svou bytostnou omezenost si zde člověk projektuje jako vzdálenost (či odpadnutí) od Boha, zapříčiněnou jeho vlastním "hříchem".

    Tento pocit vlastní viny má pak tu jedinečnou hodnotu v tom, že člověka vede a nutí k tomu, tuto svou omezenost a nedokonalost ("hříšnost") překonávat, a to s nasazením všech svých sil.

    Svým způsobem je zase jednou vidět, že toto křesťanské pojetí dokonalého (božího) světa a nedokonalého člověka se velice úzce kryje s pojetím antickým, které je založeno prakticky na tom samém modelu či schématu.

    Rozdíl je ale v tomto: v antickém pojetí každý člověk má mravní povinnost tu svou počáteční nedokonalost a omezenost, případně vyloženou špatnost překonávat s v o u v l a s t n í sebevýchovou. Tuto základní mravní povinnost má jak vůči sobě samému, tak vůči své obci, tak vůči světu bohů.

    Zatímco v křesťanství se tato cesta návratu k původní (božské) dokonalosti štěpí ve dvě linie:

    - na straně jedné i tady má každý člověk povinnost překonávat svou "hříšnost", tedy své špatné vlastnosti, a tím se blížit dokonalosti světa božího

    - na straně druhé je ale v křesťanství zároveň vyřčeno to základní omezení, že člověk sám tohoto návratu k původnímu dokonalému ("rajskému") stavu nikdy nemůže dosáhnout. A že tak může dosáhnout jenom a pouze za pomoci, a to sice velice aktivní pomoci samotné boží instance. Která - jak známo - tuto svou pomoc poskytuje prostřednictvím seslaného Syna, který má tu moc tu původní omezenost, a tedy "hříšnost" lidské bytosti překonat.

    Ještě jednou ten rozdíl mezi antickým a křesťanským pojetím: v antice má tu možnost dobrat se těch výšin původní božské dokonalosti - principiálně - každý (podobně jako v buddhismu). Ale všechno závisí víceméně jenom od jeho vlastní dobré vůle (respektive od výchovného působení obce). V křesťanství je ten impuls k vlastnímu sebezdokonalování mnohem intenzivnější, neboť je tu dán ten přímý vztah k božímu elementu, k božímu očekávání a božímu hněvu.

    V tomto směru má tedy křesťanství jednoznačnou přednost. Ten zásadní problém v křesťanství spočívá ale právě v tom, že nakonec se člověk neosvobozuje - tedy onoho stavu dokonalosti nedosahuje - sám, svým vlastním činem. To rozhodující dílo za něj koná někdo jiný - Ježíš, seslaný Bohem. Takže křesťanovi nakonec postačí jenom tolik, se k onomu Ježíši přihlásit.

    Přihlásit se k němu a jednat v jeho intencích; což jsou bezpochyby intence dobré a správné (stojí za nimi nakonec, stejně jako v té antice, ta samá božská dokonalost) - nicméně není možno obejít ten fakt, který v této souvislosti konstatuji znovu a znovu, že ta pozice člověka je tu nakonec jenom pasivní. Že ten člověk jedná jenom a pouze v intencích toho, co mu bylo dáno "shora".

    Což je ovšem do určité míry stejný problém i v té antice.
    January 25, 2017 v 19.50
    Četla jsem, že pro Židy utržení zakázaného ovoce v ráji nepředstavovalo ani tak dědičný hřích jako spíš přechod lidstva od dětství k dospělosti.
    Vlastně to takový přechod byl. Oni to nakonec udělat museli.
    Chtěli se stát bohy bez Boha (jak jim slíbil had), ale zjistili, že to nejde.
    Možná by bylo zajímavé, pane Poláčku, udělat nějaký průzkum. Porovnat rozdíly mezi lidmi, kteří provádějí vlastní sebevýchovu a lidmi, kteří se nechají vychovávat Bohem.
    JP
    January 26, 2017 v 12.58
    Výchova Bohem a sebevýchova
    Takové srovnání by bylo ovšem velmi zajímavé, paní Hájková. Jenže je krajně obtížné.

    Určité výzkumy se samozřejmě prováděly; už jsem je svého času zmínil. Konkrétní rozdíly už si bohužel příliš nepamatuji; v každém případě u těch se silnou vírou v Boha panoval silnější pocit mezilidské vzájemnosti. Snad byla znatelná i menší tendence k páchání trestných činů.

    Na straně druhé ale, pokud si ještě dobře vzpomínám, ten výzkum byl mezinárodní, především na obou amerických kontinentech. A tak je otázka, jestli ta mezilidská vzájemnost byla opravdu důsledkem víry v Boha (a tedy výchovy za pomoci Boha), anebo jestli tomu nebylo ta, že religiozita je nejvyšší právě v těch oblastech dejme tomu střední Ameriky, kde u tehdejšího obyvatelstva ještě stále převládají tradiční rodinné i kmenové vazby.

    Ale ta srovnání jsou tak jako tak krajně problematická. Totiž, pokud postavíme otázku takto: pomáhá víra v Boha zcela zásadně při morální převýchově/sebevýchově člověka, pak - abychom se dostali k opravdu korektní odpovědi - bychom se museli zeptat: A kdy vlastně, v jaké době, v jakém kontextu?

    Asi to boží působení bylo podstatně jiné v dobách, kdy víceméně každý člověk chodil povinně v neděli do kostela, kdy se povinně pravidelně vyzpovídával ze svých hříchů; a kdy Bůh byl zcela přirozenou součástí jeho každodenního života. A jiné bude to působení asi v dobách, kdy i většina věřících do toho kostela zabloudí jenom velmi sporadicky, nejspíše tak ještě o Vánocích na půlnoční mši.

    V každém případě asi nebude žádného sporu o tom, že ta vlastní, vnitřní převýchova má podstatně silnější účinek respektive motivaci, když tak řečeno "za ní něco stojí". Když nevychází jenom z vnitřní motivace toho či onoho jedince, ale když je zde přítomno ještě "něco víc", co toho dotyčného nutí respektive motivuje k a k t i v n í práci na své vlastní kultivaci, mravní i všeobecně osobnostní.

    Ale, znovu a znovu se nutně staví ta otázka po zcela konkrétním kontextu, časovém, kulturním a společenském: jestliže dnes už sotva na někoho bude motivačně působit dejme tomu strach z hněvu boha Peruna (což svého času mohl být impuls nemalý) - je možno opravdu vycházet z toho, že ten křesťanský Bůh je v daném ohledu stále ještě dostatečně silný a inspirativní? Anebo je zapotřebí najít pro člověka moderní éry nějaký civilnější etický kontext a kodex? Tak nějak jako tomu bylo třeba v antickém Řecku?
    JP
    January 26, 2017 v 13.33
    Dědičný hřích a prvotní hřích
    No ano, jak už jsem napsal celou tu záležitost s "dědičným hříchem" si vymyslel až Pavel.

    Tady je nutno rozlišovat dvě věci (které se často směšují): "dědičný hřích" na straně jedné, a "prvotní hřích" na straně druhé.

    Ten "prvotní hřích" znali ovšem už i Židé; jestli to považovali za "krok do dospělosti", tím si nejsem tak docela jistý. Ale vzhledem k tomu že v judaismu neexistuje žádný všeobecně závazný výklad, je docela dobře možné, že byli rabíni či celé náboženské směry, kteří to skutečně takto pojímali. (A stejně tak bych tento počin pojímal i já.)

    Na straně druhé stojí už ve Starém zákoně (tuším že to byl prorok Ezra), který si stěžuje na Adama: "Cos nám to provedl?"

    Což je ovšem také pochopitelné; neboť tento "krok do dospělosti" je v každém případě zaplacen ztrátou toho původního rajského, všech pozemských starostí prostého stavu.

    Ovšem jako "dědičný hřích" tento akt vykládá právě až Pavel. Což je z jeho pohledu také logické; pro Pavla je právě zjevným těžištěm jeho zájmu - a zřejmě i jeho obav - to zatížení, ten pocit nemožnosti dostát dostatečně těm zhruba 150 předpisům judaistického náboženství. Pro Pavla je tedy principiálně každý člověk zatížen tím "hříchem", tou nemožností obstát před přísným pohledem Boha - a zároveň je pro něj existenciálně důležitá ta naděje z "vykoupení" z tohoto hříšného stavu prostřednictvím Vykupitele, tedy Ježíše.

    Svým způsobem Pavel tedy ten prvotní hřích m u s í pojímat jako hřích dědičný - neboť právě jenom za těchto okolností může přijít Vykupitel, a všechen lid z tohoto "dědičného hříchu" vykoupit.
    JP
    January 26, 2017 v 13.47
    "Přišli jsme z nebe a už se tam nemůžeme vrátit..."
    - tak tato věta pochází nikoli z křesťanství, nýbrž z Japonska; tedy ze zcela jiné náboženské, kulturní a historické tradice.

    A přitom - vyjadřuje prakticky přesně to samé, co je obsaženo v judaidsticko-křesťanském obrazu o "prvotním hříchu"!

    Tady je naprosto jasně vidět, jak ten vztah člověka k nebi, jeho pocit ztráty té rajské existence prosté všech strastí a bolestí má vyloženě archetypální charakter.

    Člověk má někde v zákoutích své duše hlubokou touhu právě po takovémto blaženém, bezstarostném a boží přítomností osmysleném bytí; a tuto svou touhu si projektuje právě do toho obrazu nebe, a jeho tragické ztráty.
    January 26, 2017 v 17.22
    Když vy si, pane Poláčku, vykládáte boží působení jako působení církve. Ale ono to tak jednoduché není. Církev člověka jistě formovala, podobně jako ho formuje společnost, určité prostředí, v němž žije. Nicméně, dnes už církev není jediným zdrojem poznávání Boha, jako tomu bylo kdysi.
    Vliv prostředí jistě existuje, ale nikdo nedovede předpovědět, jaký bude člověk, který se narodí do určitého prostředí. Není jisté, zda se ho bude celý život držet nebo ne. Kdysi mělo na člověka zásadní vliv jeho bezprostřední okolí. Dnes už nemusí. Člověk si může vybrat prostředí, jímž se nechá formovat. V tom slově „vybrat“ je tak trochu háček. Opravdu si vybíráme? Nebo se necháme něčím přitahovat? Ale proč nás přitahuje zrovna to a ne ono? Proč někoho přitahuje špatné prostředí a někoho dobré? Jak to, že se můžeme pro něco rozhodnout, když jsme determinováni prostředím? Jak to, že máme svobodnou vůli? Kde se bere vnitřní naše motivace, pokud to není tak, že „za tím něco stojí“. Řekněme třeba „vnitřní průvodce“, pokud někomu nevyhovuje pojem Bůh.
    Mimochodem, i někteří řečtí filosofové, jak jsem si všimla, psali o bohu, který se lišil od oněch nám známých antických postav. Našla jsem v jedné knížce úryvek z Epiktéta.
    Stoik Epiktétos se domníval, že existuje božská síla, která utváří všechny věci včetně člověka: „Boha si nosíš neustále v sobě, ty ubohé stvoření a ani o tom nevíš? Myslíš si, že mluvím o nějakém bohu, který je mimo tebe, o bohu ze zlata a stříbra? Ne, toho boha nosíš uvnitř sebe a ani si neuvědomuješ, že ho znečišťuješ svými nečistými myšlenkami a hnusnými činy. Před božím obrazem by ses neopovážil udělat ani jednu z těch věcí, které teď činíš, ale v přítomnosti boha, který dlí uvnitř tebe samotného, který vše vidí a slyší, se o takových věcech nestydíš přemýšlet, ba ani se je nestydíš konat. A to jen proto, že ti chybí znalost sebe sama a povědomí o bohu“.
    Možná se toto dá vyložit jako představa, že každý člověk má jiného boha, čili že jde o boha, který nemá nic společného s judaisticko-křesťanským Bohem. Neumím to dost dobře posoudit. Já si samozřejmě nemyslím, že každý má „svého boha“. Pokládám za důležité, že Bůh je jeden společný.
    Ony se vůbec dají historické texty různě vykládat. Zmínil jste například Pavlův výklad prvotního hříchu, který byl před ním neznámý. Jestliže Pavel mohl vykládat nově něco z judaismu, proč bychom všechny křesťanské texty nemohli i dnes zcela nově vykládat? Namísto toho, abychom se jich zbavovali jako zastaralých? Mimochodem, zrovna Pavel je typický příklad člověka proměněného nikoliv prostředím, ale samotným Bohem. Člověka, kterého samotný Bůh ustanovil autoritou. Jeho autorita neplynula z žádné vědecké instituce, dokonce ani ne od Ježíšových učedníků, které v mnoha směrech předčil.
    ŠŠ
    January 26, 2017 v 17.39
    Přišli jsme z nebe a už se tam nemůžeme vrátit...
    je nejen svědectvím vztahu člověka k nebi. Pocit ztráty té rajské existence dokládá hluboce zakořeněné přesvědčení o existenci stavu prostého všech strastí a bolestí. Jestli se tam lze vrátit a za jakých podmínek je tento stav lidem přístupný je jiná otázka.
    January 26, 2017 v 19.21
    Takový stav je lidem přístupný. Podle mého názoru jde o království Boží (neboli království nebeské).
    Království nebeské je uskutečněním nejhlubších tužeb každého člověka. Je to prostor pro jeho plný rozvoj, stav plného a konečného štěstí.
    Království nebeské znamená stav, kdy bude naplněna Boží vůle.

    JP
    January 27, 2017 v 12.06
    Ten vnitřní bůh...
    Nevím, jestli je následující historka od Epiktétose; myslím že je od nějakého novějšího autora.

    Ten líčí, jak se vydal ze svého domu do světa, nalézt Boha. Hledal ho všude na všech možných místech, ve všech možných koutech země, po celá léta. Marně, Boha nenašel.

    A pak se po těchto létech marného hledání vrátil zpět ke svému domu - a tam ho u jeho dveří pozdravil Bůh: "Kde jsi se toulal tak dlouho? Já tady na tebe čekám celou tu dobu!"

    Takže, ačkoli je autor zřejmě jiný, říká se tu to samé: Bůh je v nás samých. A my ho musíme najít a objevit právě v nás.


    ---------------------------------------------

    Potud tedy dobře. Ale teď se zkusme trochu blíže podívat na to, co je vlastně míněno tímto "vnitřním bohem". Právě ve smyslu těch položených otázek, kde se bere naše vnitřní přesvědčení, že právě toto je dobré a správné, a nic jiného.

    Zkusme naše hledání zahájit tím nebem, respektive rájem. Ano, člověk má v sobě bezpochyby hluboce zakořeněnou tu věčnou touhu po dokonale šťastném žití, bez vší té tíhy života vezdejšího. (Například i hinduistický bůh Šiva je vysloveně ztělesněním šťastných zážitků a prožitků.)

    Ale: Bůh sám je něco daleko více, nežli jenom tento ráj. Bůh - to je především personifikovaný symbol veškerého bytí vůbec. Toho bytí, ze kterého vzešel člověk, a kterým je člověk naplněn až po okraj své existence, aniž by si toho byl sám vědom. V tom religiózním obraze či výjevu, jak bůh stvořil svět, se odráží ten i pro celou moderní fyziku stále ještě nevysvětlitelný a nepostižitelný moment či akt, kdy se z předešlého stavu, který byl podle všeho natolik chaotický, že byl vlastně "ničím" - kdy tedy z tohoto "nic" náhle vzešlo "něco".

    Ale - ne pouze jakékoli libovolné či nahodilé "něco": tento akt vzniku jsoucího z nejsoucího byl zřejmě natolik jedinečný a vlastně "nemožný", že náboženství tu vlastně plným právem hovoří o "zázraku stvoření". To co vzniklo totiž vlastně - dalo by se říci - "uniklo z chapadel chaosu"; ten chaos je totiž vlastně přirozeným stavem, zatímco celý ten hmotný svět je spíše jenom jakousi výjimkou, stavem zcela mimořádným.

    A aby se tento hmotný svět vůbec mohl udržet, musí mít a vykazovat celou řadu základních vlastností; a zdá se, že tou základní vlastností je symetrie, schopnost vyvážené souvztažnosti a uspořádanosti všech jeho částí. Kdyby toho nebylo, svět by se opět vrátil do toho chaosu, anebo přinejmenším do stavu chaosu blízkému.

    A tento stav symetrie, uspořádanosti se reprodukuje na stále vyšších úrovních, přes rovinu mechanicko-fyzikální, přes rovinu biologickou až k rovině humánní, sociální a duchovní.

    A tady se snad dostáváme k té otázce, proč některé věci považujeme s naprostým vnitřním přesvědčením za správné a nutné: právě protože je v nás celý tento svět. Samotné bytí, se svými základními zákony a určeními, především s tím principem symetrie a harmonie. A není vůbec náhodou, že pro staré Řeky byly pojmy "krása" a "dobro" prakticky synonyma. Ta "krása", to není nic jiného nežli ta prazákladní symetrie, harmonie veškerého bytí; a dobré je tedy jenom a jedině to, co je v daném smyslu "krásné".

    Takže, ten náš vnitřní pocit, ta naše vnitřní jistota o tom, co je dobré, je výsledkem této naší vlastní zakotvenosti v samotném Bytí; a někteří si tuto svou identitu s Bytím představují a ji prožívají jako přítomnost Boží.

    Tento základní pocit boží přítomnosti v člověku tedy sám o sobě není nějakým omylem či výmyslem; spočívá na zcela objektivním a pravdivém základě.
    January 27, 2017 v 12.30
    Já nevím, zda se dá říct, že dobro a krása je jedno a totéž. My jsme se učili, že například na uměleckém díle se hodnotí tři věci: pravda, dobro a krása. Přičemž se nikdy nepostupuje směrem od krásy, nýbrž od pravdy: dobré je to, co je pravdivé. A krásné je to, co je dobré. Ne naopak. Protože krása může být jen pocit.
    JP
    January 27, 2017 v 13.08
    Člověk a Dobro
    Staví se ovšem nutně otázka: jestliže má každý člověk nevyhnutelně to základní kosmické/boží dobro v sobě - proč pak podle toho nejedná? Proč je takový problém v tom, vůbec se shodnout na tom, co je a co není dobré?

    Za prvé, samozřejmě každý člověk toto "dobro" v sobě nepociťuje a nenachází stejně silně. Někdo více, někdo méně. Někdo se tímto dobrem nechá vést více, někdo méně. A - někdo se jím nechce nechat vést vůbec. To první - to je jenom lidská nedokonalost či nepoznalost. To druhé - to už je vědomý a záměrný opak dobra; tedy samotné zlo.

    Ale - to všechno nejsou ještě všechny důvody, proč se člověk odchyluje od toho primárního, základního Dobra. Je tu ještě jedna příčina, která se ale všeobecně přehlíží; a i řecká filozofie tento aspekt přinejmenším velmi podcenila. I když vlastně - svým učením o protikladech jako základní formě bytí - k tomu měla k dispozici všechno potřebné vědění.

    Takže - to zásadní už bylo vyřčeno. Svět je sice na jedné straně harmonický - ale na straně druhé existuje jenom ve formě protikladů. Dalo by se říci, že základní formule tohoto světa, veškerého bytí je obsažena v této jediné větě či slovním spojení: jednota protikladů.

    Kdo ještě zažil ta svého času pověstná školení z "vědeckého komunismu", ten má asi stále ještě v paměti, jak neustále znovu dokola byla opakována právě tato formulka: jednota protikladů.

    Sama o sobě skutečně správná; jenže v tehdejším formálním, zdogmatizovaném pojetí se z ní vytratilo prakticky všechno, co na ní je skutečně pravdivé.

    Pro nás to znamená především jedno: ta symetrie, to "dobro" bytí - to není a nikdy nemůže být jenom nějaká nerozporná, rajská harmonie. To je jenom jedna stránka celé věci. Sice o sobě platná a správná - ale jenom jedna. Ta druhá stránka - to je stránka opozice, zpochybnění, napětí. Ta první stránka - té harmonie - totiž sama o sobě ve svém klidném a nehybném spočívání v sobě samé vede nakonec ke stagnaci. Všechno je stále stejné, nic se nehýbe. Proto je naprosto nevyhnutelně nutná i ta druhá stránka - pohyb, dynamismus, který se ale nutně musí projevit jako rozpor.

    - Mimochodem, ten akt pozření ovoce ze zakázaného stromu poznání Adamem a Evou - tak ten je možno pojímat právě v tomto daném smyslu: jako nutný a nevyhnutelný akt rozporu, vysvobození se z té stagnace zdánlivě dokonalého rajského bytí. Adam a Eva tím ztratili tu dokonalou harmonii - ale získali tím život. Ne sice život věčný - ale život skutečný, život lidský. Ten život, který nestojí stále na tom samém místě, nýbrž činorodým tvořením směřuje odněkud někam.

    Ale ovšem! Jakkoli je tento akt protikladu či vzdoru pro člověka nutný a nevyhnutelný - na straně druhé má samozřejmě obrovský destruktivní potenciál.

    Kdo nedokáže tento svůj impuls dynamičnosti, aktivity, rozpornosti vůči Stále stejnému sám ovládnout, ukrotit - ten se na straně druhé utopí jenom v prázdném aktivismu svého vlastního individuálního ega.

    Takže, pokud stavíme otázku proč se lidé nechovají podle toho kosmického či božího Dobra ve svém nitru, pak tedy konečná odpověď zní:

    - zčásti z neznalosti

    - zčásti z osobní zkaženosti

    - zčásti ale proto, že to p o u z e harmonické Dobro není tím Dobrem konečným, úplným; tím úplným Dobrem je právě až dokonalé sjednocení obou těch protikladných stran, harmonie na straně jedné, a nespoutaného dynamismu na straně druhé.
    January 27, 2017 v 13.21
    Ten antický ideál člověka je vyvážený, všestranně tělesně, duševně i mravně harmonicky rozvinutý jedinec. Křesťanství počítá spíš s nedokonalými jedinci, jímž každému něco chybí. Proto se tím víc navzájem potřebují. A samozřejmě, tím víc potřebují Boha, pro kterého mají všichni stejnou hodnotu, jsou si před ním rovni. Každý z nich, bez ohledu na svou dokonalost. Je to takový prostředek proti lidské pýše.
    JP
    January 27, 2017 v 13.34
    Krása, dobro a pravda
    Ano, na tom skutečně něco je. Já jsem ten rozdíl mezitím tématizoval v mém dalším vstupu.

    V tom prvním jsem se zaměřil čistě jenom na ten zcela základní moment: že to (boží) Dobro je v nás, a že jeho základem je kosmická harmonie. A harmonie - ta je zase základem jakékoli krásy.

    Dozajista, ten antický svět který to všechno spojoval v jedno - ten byl v tom smyslu limitovaný, že byl opravdu velice fixní. Tady nade vším ostatním stál pojem kosmické Dokonalosti; tato dokonalost byla dána (hypotetickou) dokonalou harmoničností vesmíru a veškerého bytí, a tedy krásou. A toto dokonalé bytí bylo samozřejmě zároveň také Dobré. Neboť to všechno bylo spojeno světem bohů - a ti jsou dokonalí, dobří a krásní. - Až na Héfaista, ovšem. ;-)

    Jak jsem pak vysvětlil v tom dalším vstupu, věci jsou skutečně o něco složitější. Ale - podle mého názoru ta antická trojjedinost krása-dobro-pravda si přece jenom i dnes uchovává svou platnost; jenom je nutno vždy velice důsledně diferencovat.

    Pokusím se to vysvětlit konkrétně, na tom uměleckém díle. Vezměme si třeba nějaký expresionistický obraz: ten je samozřejmě všechno jiného nežli "krásný", podle obecných estetických měřítek. Naopak: ten je přímo programaticky ošklivý, šeredný, odporný.

    Takže, nyní k tomu pořadí: pokud je to opravdu obraz umělecky kvalitní, pak je bezpochyby pravdivý. Je pravdivý právě tou svou ošklivostí - neboť pravdivě zachycuje a ukazuje reálné deformace našeho světa.

    V tomto smyslu je tento obraz samozřejmě i dobrý: neboť nám pomáhá poznat pravdu.

    Zdálo by se ovšem, že zde zcela chybí jeden článek z té antické trojjedinosti: ten aspekt krásy. Jak řečeno, ten obraz je vyloženě odpuzující, tím jak ukazuje všechny záporné stránky našeho světa.

    Ale: přes to všechno tvrdím, že i u takového napohled ošklivého obrazu jeho nejvlastnějším základem je - zase krása!

    Totiž: aby mohl umělec vytvořit takto odpuzující expresionistický výjev, musí napřed v něm samém být a žít hluboký smysl pro krásu. Kdyby tento smysl pro to, co je krásné a dobré a pravdivé neměl - pak by nikdy netrpěl tou deformovaností a nepravdivostí současného světa! Je to jenom jeho vnitřní bolest nad pravou krásou a pravým dobrem ztracenými v tomto našem světě, která ho nutí vytvářet natolik nehezké výjevy. On jenom tomuto deformovanému světu nastavuje stejně tak deformované zrcadlo; ale činí tak jenom proto, že v něm samotném je a žije ta (antická) jednota dobra, krásy a pravdivosti.
    JP
    January 27, 2017 v 13.40
    Království boží a člověk
    Ještě k tomu Království božímu, jakožto stavu dokonalého štěstí (a dokonalého lidského rozvoje): jak už vyplývá z mých dalších vývodů, to všechno zahrnuje sice platný aspekt celé věci, ale jenom jeden. Je to j e n o m ta harmonie, jenom ten pocit dokonalého štěstí - ale je to nakonec svět v plném smyslu NE-lidský; protože v něm schází ten pohyb, ten rozpor, ten dynamismus. Takže, i kdyby něco takového vzniklo, pak by sice - pro p r v n í chvíli - v tom bylo možno zažívat pocity nebeského štěstí; ale s tím "úplným lidským rozvojem" by to asi velice rychle skončilo.

    Ten rozvoj všech lidských schopností a potenciálů totiž není možný bez toho zmíněného dynamismu - a dynamismus, pohyb, tvoření, akce - tak to se prostě neobejde bez srážek, střetů a konfliktů. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
    JP
    January 27, 2017 v 13.50
    Antický ideál a křesťanský člověk
    Tak to bych neřekl, paní Hájková, že tady je nějaký zásadní rozdíl. Jak křesťanství tak i antika vycházejí právě z toho jednoho víceméně společného ideálu: v antice je to člověk všestranně vyspělý a harmonický, který se - tak dalece jak mu jen bylo možno - vypracoval k blízkosti božské dokonalosti. V křesťanství je ideál - člověka b e z h ř í c h u, člověka který stejně tak dokázal překonat všechny své - zděděné či vrozené - sklony k hříšnosti, ke špatnému jednání. A tím se tedy také dopracoval respektive vrátil k původní - rajské - dokonalosti.

    V obou případech tedy člověk má směřovat k ideálu - a v obou případech je jasné, jak velice je tato cesta dlouhá a obtížná.

    Samozřejmě, v některých konkrétních aspektech se oba pohledy či koncepty odlišují. Je fakt, že antika skutečně svým způsobem člověku ukládala dokonce vyloženě povinnost být "krásným"; ovšem na straně druhé takový Aristoteles zdůrazňuje, že touto krásou je nutno mít na mysli krásu vnitřní, duševní, a ne tu vnějškovou, čistě tělesnou.

    Ovšem máte pravdu v tím, že křesťanství přece jenom spíše počítá s tím člověkem nedokonalým, hříšným: v antice má člověk principiální možnost (stejně jako v buddhismu) dopracovat se až k těm nejvyšším sférám dokonalosti; zatímco v křesťanství takovou možnost člověk - zatížený dědičným hříchem - sám od sebe nemá. Ten k tomu potřebuje skutečně pomoc "shůry".
    January 27, 2017 v 16.05
    Boží království v eschatologii znamená naprostou a konečnou svrchovanost Boží nad světem, nad dějinami a nad lidstvem. Nicméně částečně přítomno je zde už od Ježíšova působení na zemi.
    Řekla bych, že je přítomno do té míry, do jaké zde existují jedinci, kteří svěřili Bohu naprostou svrchovanost nad svým životem, čímž právě mohli dospět k onomu dokonalému rozvinutí všech svých lidských sil a schopností. Neznamená to však, že ti lidé jsou v nějakém statickém stavu. Naopak, domnívám se, že jistě jsou plní energie a starají se o to, aby do Božího království vstoupili i ti ostatní.
    JP
    January 28, 2017 v 18.32
    Ta "naprostá a konečná svrchovanost Boží nad světem" je takto řečeno, nedá se nic dělat, pouhá fráze. Je to právě pouze ta blažená představa toho, jak jednou zase zavládne ten ničím nerušený a nezkalený ráj na zemi, respektive jak se člověk zase vrátí zpátky do toho prvotního rajského stavu.

    Ano, samozřejmě - křesťanství b y l o plné energie; v dobách kdy ještě šlo o to a l e s p o ň ty základní mravní hodnoty vštípit do myslí lidí, kteří byli stále v moci barbarských sklonů a choutek.

    Nikdo nemůže křesťanství upírat zásluhu na vykonání tohoto historického úkolu; ale co dál?

    Ta "energie" může být přítomna právě jenom do té doby, dokud tu existuje tak naprosto příkrý rozdíl mezi tím ideálem a skutečností.

    Ale - co pak by se stalo, kdyby to "království Boží" opravdu nastalo? Kdybychom všichni byli zase v ráji? Co tam vlastně budeme dělat? V nekonečné blaženosti zírat jeden na druhého? Případně hledět na Strom poznání, s pevným rozhodnutím že pro t e n t o k r á t už z něj nikdy nepojíme, že se nenecháme pomýlit tou svůdnou vyhlídkou, abychom také byli schopni rozeznávat dobro a zlo?!...

    To "Království boží na zemi" - to je stejně tak abstraktní, prázdná představa jakéhosi finálního dokonalého stavu, jako byl komunismus. Tato říše snů láká a svádí svou zdánlivou dokonalostí; ale tato "dokonalost" je uzavřená pouze sama v sobě. Asi tak jako kosmická černá díra, která pohltí všechno kolem sebe, ale z ní samé není úniku.
    January 28, 2017 v 18.50
    Tak nevím, pane Poláčku, co si o vás myslet. Proč vám vadí Království nebeské? To ho prostě nemůžete přát někomu, kdo strádá, jenom proto, že vám takový svět vyhovuje? Myslíte si snad, že je tam zakázaná práce, a proto byste se v něm nudil? Musíte přece vědět, že je to nesmysl. Nebo vám snad dokonce vadí, že byste v něm nemohl provádět žádné zlomyslnosti? Doufám, že ne!
    PM
    January 28, 2017 v 22.26
    Řekl bych že představy o dokonalosti království nebeského
    jsou podřízeny projevům chaotické lidské povahy.
    Při pohledu do zmapované historie egyptské religiozity za posledních 5 000 let, je možné pozorovat velmi časté a takřka chaotické hlavanehlava výměny fascinujících náboženských mystérií.
    Království boží nabízeli bohové kosmičtí, světští, přírodní a ...... Míra fascinace nesčetných forem jednotlivých nebeských království a povah bohů - významná pro dynamiku společenské soudržnosti - byla vždy pouze krátkodobé platnosti.
    Z historie je zřejmé, že lidská společnost si vynucuje častou a důkladnou aktualizaci tajemství a záhad království božího. Jinak se ztrácí jeho vliv a význam jako společenský tmel .......jsem si z ne nudné historie starověkých náboženství vyčetl.
    ŠŠ
    January 29, 2017 v 11.57
    Vůle svobodná či vůle nesvobodná -
    pokusím se vyhnout při úvahách o tomto tématu nákaze verbální diareou:
    Člověk má vědomí (ví o sobě, o tom, co se mu děje a co se v něm děje) a volí podle toho své chování (činnost nebo nečinnost, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C5%AFjem).

    Rozdílné závěry se nabízejí, jestliže akceptujeme, že člověk je celý stvořen (tedy včetně své vůle) nebo je nám přijatelnější názor, že se vyvinul přírodním procesem (pominu tendenci spojit obě hlediska).

    V prvním případě není daleko k závěru, že božímu stvoření bylo dáno vše, v případě člověka včetně vůle – tudíž o jaké svobodné vůli lze hovořit?

    Ve druhém případě nic nebrání vzniku postulátu o svobodné vůli a zároveň se nabízí široké pole k úvahám a k tvorbě nepřeberného množství teoretických konstruktů (včetně historicky doložených náboženských systémů) . V tomto případě je očividné, že vše se odvíjí od člověka – od rozvoje jeho vědomí a jeho schopností, od rozvoje celého člověka.
    January 29, 2017 v 13.07
    Toto právě je slovíčkaření, kterému snadno podléháme, paní Šprynarová - „božímu stvoření bylo dáno vše, v případě člověka včetně vůle“. (Něco mu bylo "dáno", tudíž to není jeho.)
    Uvažuje se tu, že člověku podle křesťanství byla jeho vůle dána Bohem při stvoření, že byla stvořena, a proto nemůže být svobodná. Zatímco člověk, který se evolučně vyvinul (bez božího zásahu), může mít svobodnou vůli, neboť má neustále nepřeberný výběr možností.
    Ale co když ta slovíčka změním? Co když napíšu totéž trochu jinak? Totiž, že člověku podle křesťanského výkladu, byla PONECHÁNA svobodná vůle (namísto dána). Hned to působí trochu jinak, že? Když řeknu „ponechána“, už nikdo nemůže jen na základě tohoto tvrdit, že lidská vůle je Bohem nějak předurčena. Z toho je jasné, že Bůh mu ponechává možnost, aby svou vůli rozvíjel sám. Nabízí se však také možnost sjednotit vlastní vůli s boží vůlí, což je pro člověka optimální řešení. Ale pochopitelně to může odmítnout.
    ...
    Zatímco prý člověk, který se evolučně vyvinul bez božího zásahu, má neustále výběr z mnoha možností. Tudíž mu nic není „dáno“?
    Jenže je to opravdu tak? Mají třeba zvířata neustálý výběr z mnoha možností? Možná leda tak, jestli půjdou na pastvu tam nebo tam. Nebo je jim spousta věcí prostě evolučně „dána“?, ačkoliv evoluce se stvořením nepočítá?
    ŠŠ
    January 29, 2017 v 13.41
    Doplněk ke „svobodné vůli“
    Doplněk ke „svobodné vůli“
    Omlouvám se za nesprávný odkaz na citaci vůle v příspěvku „Vůle svobodná či vůle nesvobodná“. Definice vůle jako psychické vlastnosti je uvedena ve wikipedii na adrese https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%AFle_(psychick%C3%A1_vlastnost)
    JP
    January 29, 2017 v 14.40
    Proč lidem nedopřávám Božího království, paní Hájková? - Z naprosto stejného důvodu, proč lidem nedopřávám například komunismu: protože je to nakonec jenom iluze. A to iluze nebezpečná - neboť mysl a pozornost a úsilí lidí odvádí falešným směrem.

    Dozajista, ani ta myšlenka komunismu a ani představa Božího království nejsou vadné a mylné úplně; obojí obsahuje určité o sobě správné elementy (o tom jsem už dostatečně psal výše). Ale nicméně platí: jako víra v reálný stav, že to p r o s t ě nějak přijde a pak budeme mít jednou provždy vystaráno - tak právě tahle představa je strašlivě zavádějící.

    ------------------------------

    Ještě k těm lidem trpícím: tady ovšem může existovat nemalý morální konflikt. Nikdy bych například člověku stojícímu před koncem svého pozemského žití neupíral a nebral jeho naději, že po překročení prahu k nebytí jeho duše bude žít dále, v éterické podobě ve věčné blaženosti.

    Ale tam, kde se vede veřejná diskuse o tom, co je skutečností našeho světa, a především co je p r a v d o u našeho světa, a kudy je tedy nutno k té pravdě směřovat - nedá se nic dělat, ale tady je právě v zájmu té pravdy nutno hovořit jasnou řečí. I když to je třeba leckomu nepříjemné. Pravda vždycky bolí, s tím už se musíme jednou provždy smířit.
    JP
    January 29, 2017 v 14.52
    Ostatně, mohu v daném ohledu mluvit zcela konkrétně. Na mém vlastním internetovém fóru je jedna žena, hluboce věřící (i když její vírou je jakýsi nemálo svérázný mix mezi křesťanstvím a buddhismem).

    Podle všeho ona tuto svou víru opravdu nezbytně potřebuje, aby si tím alespoň nějakým způsobem kompenzovala nebo ulehčila svůj neradostný životní osud. (I když je nutno podotknout, že tuto situaci si zřejmě z nemalé míry spoluzavinila sama, bytostnou neschopností řešit své vlastní osobní a rodinné problémy.) Konkrétně jde o to, že ona si ta svá životní trable racionalizuje jako prý nutnou a dokonce potřebnou "karmu", která jí umožňuje dospět dále a výše na duchovní cestě.

    Poté co jsem zjistil že tato velmi hluboká víra je pro ni opravdu tou životní oporou (či berličkou, jak se komu zlíbí), bez které by se dost možná úplně psychicky zhroutila, přestal jsem s ní na toto téma polemizovat. Totiž na téma víry, a její oprávněnosti a odůvodněnosti. Jsou - nedá se nic dělat - v lidském životě skutečně situace, kdy dokonce i samotná pravda musí ustoupit do pozadí.
    JP
    January 29, 2017 v 15.24
    Ponechaná svoboda?
    Ano, paní Hájková, ten termín "ponechaná svobodná vůle" zní opravdu jinak nežli "daná svobodná vůle". Jenže - ona je to nakonec zase jenom taková floskule, která má jediný účel: odvést pozornost od pravého stavu věcí.

    Kdyby totiž Bůh-Stvořitel člověku "ponechal" svobodnou vůli - pak by to bylo možné jedině tehdy, kdyby ten člověk tu svobodnou vůli u ž p ř e d t í m měl. Já mohu někomu "ponechat" principiálně jenom něco, co on už má, a to nezávisle na mně.

    Takže to by tu musela být dána nějaká "svobodná vůle apriori", jsoucí objektivně a nezávisle - a to nezávisle dokonce i na samotném Bohu. A když tedy Bůh stvořil člověka, pak člověk do této už před ním jsoucí "svobodné vůle" jaksi jenom vstoupil.

    Totiž: tento konstrukt není zase až tak docela nesmyslný, jak se může zdát napohled. Například Hegelovo pojetí svobodné vůle víceméně pracuje právě s takovýmto modelem (i když Hegel sám by to tím uvedeným způsobem asi sotva formuloval.)

    Podle Hegela je totiž ta svobodná vůle opravdu objektivní nutnost, či snad dokonce vysloveně objektivní vlastnost samotného bytí. Jinak řečeno: když Bůh tvořil člověka, prostě ho vůbec n e m o h l stvořit jinak, nežli nadaného svobodnou vůlí.

    Je to sice z filozofického hlediska bezpochyby velice zajímavý konstrukt; ale má dvě nemalé závady či problematické body.

    Za prvé a především: pro "normálního" křesťana to bude znít asi krajně nepříjemně, že Bůh něco "musel". Takovýto postulát totiž značně narušuje to klasické pojetí Boha jakožto někoho, kdo je vrcholnou autonomní vůlí, může stvořit cokoli a není přitom vázán a determinován naprosto ničím. Takový ten bůh Hegela opravdu není: ten nemůže konat podle vlastní libovůle, nýbrž je vázán objektivní nutností a racionalitou všech věcí.

    Nakonec, u Hegela není zcela prvotní entitou Bůh, nýbrž - Absolutní duch (který je vlastně jenom inovovanou podobou toho starého dobrého antického Logosu). Bůh, křesťanský Bůh je vlastně jenom jednou formou tohoto Absolutního ducha.

    A za druhé: naprosto typicky pro celé Hegelova myšlenkové schéma, ta "svobodná vůle" člověka není zdaleka tak svobodná - a to z toho samého důvodu jako uvedeno výše. Hegel sám fakticky této "svobodné vůli" člověka p ř e d e p i s u j e, k jakým závěrům a poznatkům, k jakým v ý s l e d k ů m se má ve své evoluci dobrat. A je to konec konců ten samý problém jako právě v křesťanstsví: všechno podstatné je dáno už předem, a "svobodná vůle" člověka tkví jedině v tom, toto apriori dané rozpoznat, uskutečnit ho, a bezvýhradně s ním splynout.

    Takže, ta "svobodná vůle" má své dosti zřetelné limity.
    JP
    January 29, 2017 v 15.33
    Svobda, Bůh a evoluce
    Ta kontrapozice svobodné vůle poskytnuté Bohem na straně jedné, a vyvinuté evolucí na straně druhé ovšem není řešením.

    Pokud se totiž přikloníme k té evoluci, pak nám tu vyvstane jeden zásadní problém: evoluce, to je čiré materiálno. Samovývoj hmoty. A hmota, to je kauzalita. A už půl kroku za kauzalitou následuje její nerozlučný společník, totiž determinace. A determinace a svoboda, svobodná vůle - to opravdu dost dobře nepasuje dohromady.

    A jsou to nakonec právě moderní vědci, kteří nám znovu a znovu sdělují, že něco takového jako "svobodná vůle" prostě objektivně neexistuje. Že je to jenom naše vlastní iluze, vzniklá z toho, že my sami si tu svou vlastní determinaci prostě vůbec nedokážeme zpřítomnit, uvědomit.

    Což je, jak řečeno, pak opravdu velice závažný problém. Abychom za těchto okolností vůbec ještě dokázali udržet či rehabilitovat něco takového jako je autonomně svobodná lidská vůle, pak se na to musí jít zcela jiným způsobem. V podstatě tím, jak byl zmíněn už výše: tím že svobodu vůle pojmeme jako a p r i o r i jsoucí. Jako něco, co má trascendentní charakter - to znamená, svou základní charakteristikou se principiálně vymyká dosahu determinace.

    V konkrétní podobě je to ovšem i nadále krajně složitá záležitost.
    January 29, 2017 v 15.59
    „Ponechat“ vůbec nemusí znamenat, že něco existovalo před nějakým aktem. Architekt může postavit dům podle své fantazie a přitom v něm může ponechat prostor, který bude dotvářen jeho novými obyvateli. Prostor předtím také neexistoval, architekt ho stvořil - ale jako prázdný a rozhodl se do něj vůbec nezasahovat.
    Rodiče – otec a matka - de facto v jistém smyslu také „stvořili“ své děti. Ty totiž v žádné podobě neexistovaly před aktem tohoto rodičovského „stvoření“.
    Rodiče se přitom mohou rozhodnout, nakolik budou na děti působit tak, aby se jejich rodičovská vůle stala i vůlí dítěte, nebo nakolik jim ponechají prostor pro jejich individuální svobodu a sebeutváření, které ovšem bude založeno na ovlivňování jiným prostředím než rodičovským (učitelé, kamarádi, četba, a j.).
    Jediná vada na tomto přirovnání je následující: Rodiče nemohou stoprocentně vědět, co je pro jejich děti nejlepší. Protože jsou jen lidé. Zatímco Bůh to ví.
    January 29, 2017 v 16.12
    Já jsem vám, pane Poláčku, během diskuse nabídla více výkladů, co je to Boží nebo Nebeské království, takže vidíte, že to tak jednoznačné (jako že jde o komunistickou společnost) není. Proto nechápu, proč se stále ten pojem snažíte nějak vyvrátit nebo odmítnout jako iluzi, tedy jako nepravdivý.
    Podle mého názoru se nikterak nedá vyvrátit, že v budoucnu něco BUDE existovat (čili nedá se vyvrátit dokonce ani ten komunismus). Budoucnost se nedá nijak vědecky testovat a prověřovat, protože to je něco, co zatím neexistuje. Navíc je to něco, na vznikání čehož máme jistý vliv!
    A pokud jde o Království již přítomné, jak vlastně chcete vyvrátit existenci Božího království, které "není tu ani tam", jak řekl Ježíš?
    January 29, 2017 v 16.27
    A k tomu, že pravda vždycky bolí.
    Možné to je. Proto nutně potřebujeme (a musíme se o to postarat), aby vedle pravdy existovala vždycky láska.
    JP
    January 30, 2017 v 10.45
    Paní Hájková, jestliže architekt někde "ponechá prostor", pak tak může učinit jenom proto, že ten "prostor" tady jaksi byl už před postavením toho domu. Ten architekt respektive stavitel jenom kolem toho už jsoucího prostoru postaví zdi.

    A s tou výchovou dětí je to přesně to samé: jestliže rodiče svým dětem mohou p o n e c h a t volnost - pak jenom a jedině proto, že ty děti tu schopnost k té volnosti mají už samy o sobě. Ti rodiče totiž n e s t v o ř í své děti z ničeho, nýbrž jenom vstupují do víceméně nekonečného proudu reprodukce lidského rodu. To dítě - se svými základními lidskými vlastnostmi a schopnostmi - je tady v tomto smyslu "přítomno" už dávno předtím, než se narodí, respektive než je vůbec počato.
    JP
    January 30, 2017 v 10.48
    Co může a co nemůže být?
    Samozřejmě, do budoucna nelze vyloučit (téměř) nic. Například je možné, že jednou se lidstvo dokáže zcela osvobodit od svého nedokonalého těla, a bude existovat už jenom v podobě mamutích megapočítačů. Zkrátka, nebude už tělo, bude jenom čiré vědomí.

    To všechno je teoreticky možné. Nicméně, pokud žijeme v tomto světě a v této době, měli bychom si zachovat určitý smysl pro to, co je reálné, a co je pouhé snění.
    January 30, 2017 v 11.23
    Jistě, zachovat si smysl pro realitu znamená vůbec se budoucností nezabývat. Na ničem nelpět, ani na životě ne.
    Možná člověk i jeho svět opravdu zanikne. Já to nechám na Bohu.
    JP
    January 31, 2017 v 12.01
    Právě že ten svět jednou zanikne - a ono to asi dost málo bude záviset na nějakém bohu (tj. na naší víře v něj) - nýbrž to dokáže dosti exaktně předpovědět docela profánní pozemská věda, na základě objektivních fyzikálních zákonů.

    A právě proto že tento svět - to jest tato naše stále ještě relativně krásná planeta - jednou zanikne, bude si lidstvo jednou muset najít cestu někam dál. Do jiných částí vesmíru. A pro tuto svou cestu do nekonečně vzdálených končin bude muset vynaložit veškeré své úsilí. A proto naprosto a vůbec není jedno, co my si myslíme, co děláme, jakým směrem napřeme svou pozornost a své úsilí. Tuto práci za nás nevykoná žádný bůh - tu už budeme muset udělat my sami. A jestli to neustále budeme "přenechávat Bohu" - pak se nestane naprosto nic. Totiž jenom to, že celé lidstvo zahyne společně i s touto planetou.
    PM
    January 31, 2017 v 12.46
    Ale než k tomu konečnému dojde
    je lecos k vyřešení.
    Třeba tuhle jsem byl z vědeckých kruhů informován o rozdílnosti chování mezi vlčí a psí smečkou. Jediný významný rozdíl mezi je v dělení kořisti.
    Vlčí smečka porcuje a polyká kořist společně bez ohledu na hierarchii moci
    Psí smečka pozoruje zpovzdálí bosa zda něco nezbude.
    .......poučení později jsem zván k obědu.
    January 31, 2017 v 14.16
    Nikdo vás nenutí, pane Poláčku, abyste přenechával budoucnost Bohu. Klidně se zabývejte problémem budoucí kolonizace jiných vesmírů lidstvem, pokud se vám to jeví jako smysluplné trávení času.
    PM
    January 31, 2017 v 15.05
    Než ta lidská historie těžko přehledných božských mysterií skončí,
    bych navrhl upřít pozornost na jedno celkem přehledné pozemské mystérium, společensky významné nejen v epoše kapitalismu -
    souvislosti mezi domestikací a přerozdělováním získaného výdobytku.
    Výše uvedené zkoumání potvrzuje, že během domestikace vlka došlo pouze k jedné výrazné změně jeho přirozeného chování.
    Poznání za jakých okolností došlo mezi psovitými v procesu domestikace ke změně původního způsobu společenského přerozdělování bych považoval za smysluplné.
    Převzetí lidského modelu přerozdělování vyústilo pro psy v periodou populační exploze.....bych upozornil.
    January 31, 2017 v 18.54
    Jak jednoduchá oproti kolonizaci vesmírů je Micheášova představa o budoucnosti!
    " I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí".
    JV
    February 1, 2017 v 6.40
    Ano, přesně to potřebujeme
    Píšete velkou pravdu, paní Hájková. To, co potřebujeme, je naplnit Boží plán. Nikoliv lidské blouznění.

    Jiří Vyleťal
    JP
    February 1, 2017 v 15.03
    Vlčí smečka, psí smečka...
    Takže, pane Petrasku, podle toho tedy lidstvo se nemá řídit normami hodnotami smečky psí, nýbrž má raději převzít hodnoty a normy smečky vlčí.

    Člověk člověku vlkem, to je tedy vlastně vrcholem veškerého humanismu... ;-)

    No dobře, tak teď vážně. On ten rozdíl v přístupu ke krmení bude asi do značné míry dán opravdu evolučně. Ta vlčí smečka je principiálně odkázána na to, že přežije jako taková, tedy jako lovecká komunita. Čili je vitálně důležité, aby se pořádně nasytili v š i c h n i její příslušníci. A za druhé může být - třeba na takové Aljašce - také nemálo důležité, tu ulovenou kořist spořádat co možná nejrychleji, tedy za současného přispění všech členů smečky - nežli by se na scéně třeba objevil nějaký lední medvěd, se zřetelným úmyslem přidat se - ač nepozván - k prostřené tabuli.

    Zatímco ta více či méně domestikovaná smečka psí - ta daleko spíše n a c h á z í nežli loví, není tedy odkázána na to jestli nějaký její příslušník přijde při výdeji jídla zkrátka. Naopak jsou zde evoluční výhodou jasné hierarchické vztahy, které zabraňují neustálým vzájemným bojům o prioritu.

    Takže co se pak člověka týče, pak pro něj asi vyplývá to samé: nakonec se u něj prosadí to, co pro něj bude evoluční výhodou.

    To "společné krmení" praktikované za experimentu s komunismem se příliš neosvědčilo; chyběla zde motivace k dalším výkonům (která je u té vlčí smečky dána jaksi automaticky, čirou hrozbou hladu či dokonce smrti hladem).

    Ten "psí model" nerovnoměrného rozdělování se sice osvědčil a i nadále osvědčuje čistě ekonomicky; nicméně se zdá, že člověk na dosaženém stupni svého civilizačního vývoje není nadále ochoten žít jen tak bez dalšího na úrovni psa: tedy že ten silnější se nažere a pro slabšího zůstanou jenom zbytky.

    Takže, co s tím? Nalézt nějaký rozumný kompromis mezi tou "vlčí smečkou" a tou "psí smečkou"? Anebo se pokusit o nějaký skutečně autenticky l i d s k ý model přístupu k životním zdrojům?...
    JP
    February 1, 2017 v 15.17
    Čím smysluplně trávit čas?
    Zdá se Vám to ještě hodně daleko k tomu zániku zeměkoule, paní Hájková? - No ano; jenže jestli si právě tohle řekne i generace příští a ještě ta příští a každá další, jestli se každá z nich spolehne na to že to za ně všechno nakonec zařídí nějaký ten Bůh - pak se jim povede asi tak jako tomu člověku co pořád čekal se zaplacením pojistky, až mu jednoho dne shořela střecha nad hlavou.

    V NÁS samých začíná budoucnost; každý z nás přidává svůj vlastní podíl k tomu, jak se toto lidstvo bude chovat, jak se bude vyvíjet dál, jaké bude zastávat hodnoty a k jakým se upne cílům.

    Pokud se lidstvo opravdu spolehne jenom na tu pomoc Boží - pak se toho krásného posledního dne sice budou moci vroucně pomodlit, ale poté půjdou i s tou planetou rovnou k čertu.

    Takže, tolik k tomu, čím a jak je možno smysluplně trávit svůj čas.
    JP
    February 1, 2017 v 15.22
    Překujte meče na radlice
    To mi připomíná jednoho vyznavače esoteriky, jmenovitě té svého času velmi populární odnože "pozitivního myšlení". Podle této teorie každé pozitivně orientované slovo vyzařuje (ovšemže taktéž pozitivní) energii; a tak on si všechny stěny svého pokoje polepil takovými "pozitivními" větami, a očekával, že ty svým energetickým působením za něj vyřeší všechny jeho životní problémy.

    Ano, takovými hesly jako o "překování mečů na radlice" je možno vytapetovat si třeba celý pokoj. Jde už jenom o to nějak zařídit, aby se podle těchto vzletných hesel také někdo doopravdy řídil.
    February 1, 2017 v 17.29
    Já jsem ve svém mládí také snila o cestě lidstva ke hvězdám, pane Poláčku. Jenomže tehdy byla jiná doba. Domnívala jsem se, že lidstvo je na dobré cestě. Teď už si to nemyslím ani v nejmenším. A abych pravdu řekla, pokud lidstvo nebude schopno tady na zemi zařídit ani to Micheášovo minimum, aby nikdo netrpěl nedostatkem a strachem ze svých bližních (čili jak napsal pan Vyleťal – naplnit Boží plán), pak naprosto není v mém (a myslím, že ani v Božím) zájmu, aby osídlovalo jiné planety. Pak ať raději zanikne spolu s touto planetou. Lidstvo, které není schopné naplnit Boží plán, by totiž mohlo na těch jiných planetách ještě natropit nějakou škodu. Podobně jako kdysi Evropané natropili škodu při kolonizaci jiných světadílů.
    Jinak samozřejmě souhlasím, že nemá zůstat jen u hesel. Myslím si, že je načase, abychom my křesťané začali světu názorně dokazovat, že Bůh opravdu existuje.
    PM
    February 1, 2017 v 20.24
    Konec námi sdíleného světa je slib Boha vševědoucího
    a pro mnohé věřící vtíravá myšlenka (viz soudná stolice).
    Pro mnohé nevěřící je přirozeným vyústěním pestrých víceméně neznámých procesů a uklidňujícím pomyšlením.
    PM
    February 1, 2017 v 21.02
    Takže pane Poláčku, možnost bezstresového existenčního zajištění tkví
    v zabezpečení bezstarostného rozdělování, doprovázeného zdrojům odpovídající efektivitou.
    V tom případě je nutné se seznámit s tím jak a za jakých podmínek si tento model vivendi osvojili psi, kdežto homo sa...........
    JP
    February 2, 2017 v 13.28
    "Bůh není čaroděj...
    ...s kouzelnou hůlkou," řekl včera papež František. A vyhlásil, že je zapotřebí vzít vážně vznik vesmíru Velkým třeskem, jakož i teorii evoluce.

    Zkrátka, podle náhledu současného papeže Bůh není opravdu někým, kdo by mohl nějak podle své vlastní vůle a libovůle tvořit, a zase měnit svět.

    Což znamená: ta odpovědnost za to, jakým tento svět bude, nakonec zůstává u nás samotných. Bez ohledu na to, jestli na Boha věříme nebo ne.
    JP
    February 2, 2017 v 13.44
    Možnost bezstresového existenčního zajištění...
    Myslím, že právě tady bude základní omyl, pane Petrasku. Právě v tomhle spočíval zásadní omyl nejen komunismu, ale už i jeho velice nedokonalé podoby, tedy socialismu. Totiž ten omyl v tom, že to existenční zajištění je možno mít bez stresu. Jen tak, jako naprosto garantovanou danost.

    Právě tohle bylo jednou z příčin té celospolečenské pasivity a apatie, která nakonec ovládla celý - veřejný i soukromý - život.

    Právě tady se před námi otevírá to základní dilema: život b e z toho (bezstresového) existenčního zajištění vede k tomu, že lidé se ženou nakonec jenom za těmi hmotnými statky, jenom za tím čistě materiálním zajištěním. A omezují tím svou lidskost jako takovou.

    Na straně druhé, to dokonalé materiální zajištění by sice samo o sobě otvíralo prostory pro tu humanitu, pro kulturu, pro duchovnost - ale jak řečeno, nakonec vede daleko spíše ke stagnaci. Jakmile není (průměrný) člověk k aktivitě nucen, pak nedělá nic. Zpohodlní, zakrní.

    Takže, co s tím? Jak řečeno, je to dilema, a to opravdu velké.

    Zkusme se zase jednou vrátit k Aristotelovi. Pro něj je naprostým ideálem dokonalého člověka ten stav, kdy dotyčný není nucen - manuálně - pracovat, kdy se tedy může plně věnovat pěstování a rozvoji své duše, svého intelektu.

    Toto je všeobecně známo. Ale přitom se pravidelně přehlíží, že na druhé straně pro Aristotela stejně tak "řádný muž", tedy svobodný občan, řídil a spravoval svůj vlastní majetek, to jest svůj dvůr, své hospodářství. Ano, tento svobodný občan ovšem sám nepracoval fyzicky; nicméně, on s e s t a r a l o to hospodářství, řídil ho, dnes bychom řekli "manažoval". A přitom měl dozajista celou spoustu zcela všedních starostí. Neboť nebude-li řádně prospívat jeho hospodářství, pak ani on sám nakonec nebude mít možnost toho svého duchovního sebezdokonalování.

    Takže, nakonec i tady bude tou pravou odpovědí nějaká střední cesta mezi oběma extrémy: aby člověk na straně jedné měl povinnost, aby měl n u t n o s t se starat o své vlastní vyžití (a to i s určitou zdravou mírou pozitivního stresu) - ale aby na straně druhé nebyl vystaven permanentní hrozbě existenčního propadu až na samotné sociální dno.
    February 2, 2017 v 15.13
    Aristoteles byl přesně ten bohatý bílý muž - otrokář, proti jakému se vymezují současné feministky.
    February 2, 2017 v 18.15
    Na Rádiu Vatikán jsem o Velkém třesku nic nenašla, pane Poláčku. Dala jsem to slovo i do vyhledávače a nic.
    Zato jsem našla zajímavý text o naději:
    „Křesťanská naděje je očekávání něčeho, co již bylo uskutečněno; tedy jako dveře, které tam jsou, a já doufám, že k nim dojdu. Co mám dělat? Kráčet k těmto dveřím! Jsem si jist, že ke dveřím dojdu. Taková je křesťanská naděje, totiž mít jistotu, že jsem na cestě k něčemu, co existuje, a nikoli něčemu, o čem si přeji, aby existovalo“.
    Doufat znamená naučit se žít v očekávání.
    February 2, 2017 v 21.21
    Tak už jsem ten váš článek o Velkém třesku našla, pane Poláčku. Je v dnešních Novinkách. A co má jako být?
    Navíc papež prý řekl: "Velký třesk, který dnes považujeme za počátek světa, není v rozporu se zásahem božského tvůrce, ale spíše jej vyžaduje".
    Mně se to koneckonců vždycky tak jevilo, že Velký třesk je něco jako akt stvoření.
    Jak jinak působily třeba ty někdejší představy o tom, že Vesmír tady vždy byl, je a bude.
    JP
    February 3, 2017 v 15.33
    Samozřejmě že Vesmír tady vždycky byl, je a bude - jakožto hmotný substrát. Ten n á š vesmír samozřejmě nebyl stvořen z ničeho, nýbrž jenom přeměnou něčeho, co tady bylo už předtím.

    Zákon zachování hmoty a energie platí i pro okamžik vzniku (našeho) vesmíru.
    February 4, 2017 v 9.29
    Ještě k té "zdravé míře pozitivního stresu", která "vede k výkonům".
    Možná se o něčem podobném dá mluvit. Možná by nám nemělo všechno spadnou do klína jen tak bez námahy. Jenže byste musel počítat s tím, že každý člověk má (už od dětství) tu stresovou hladinu někde jinde. Někdo se cítí ohrožen už při sebemenším existenčním problému, někoho se běžné problémy a starosti s obživou jakoby netýkají.
    Někdo se dá pohnout k dobru, jenom když se s ním jedná laskavě, zatímco tvrdý svět okolo něj ho vede tak akorát k tomu, aby se od něj izoloval i za cenu rezignace na své materiální potřeby.
    Toto se moc nedá systémově řešit.
    Taky bychom museli řešit, k jakým "výkonům" ta "pozitivní míra stresu" vlastně vede. Jaké výkony společnost od svých příslušníků vlastně požaduje?
    A co je to vlastně spravedlnost?
    Podle mě je to nějaký rovnovážný stav společnosti, který ovšem všichni jako takový vnímají. Což je problém, protože často je to tak, že jedni lidé vnímají společnost jako spravedlivou a současně druzí jako nespravedlivou. Ten pocit je důležitý, nelze se ho jen tak snadno zbavit. Subjektivní pocit nespravedlnosti vede často k nenávisti. Nenávist si pak žije vlastním životem a těžko se proti ní bojuje. Vlastně existuje jenom jeden způsob, jak s ní bojovat.
    JP
    February 4, 2017 v 14.57
    Různí lidé, jeden svět
    Ano, paní Hájková, tohle jsou skutečně velice zásadní problémy.

    Jakým způsobem dosáhnout nějakého "středového nastavení" společnosti, které by vyhovovalo všem? Když lidé jsou - a dozajista i nadále budou - tak nekonečně rozdílní?

    Komunismus respektive socialismus se jak známo pokusil tento problém obejít svým projektem "budovatele socialismu". Kdy každý člen společnosti se vším svým úsilím uvědoměle pracuje pro dobro všech. Dnes je už jisté: tato představa byla jenom fikce.

    Totiž: především v počátcích socialismu bylo dozajista nemálo takových, kteří se s tímto projektem vnitřně ztotožnili, a poctivě pro něj pracovali. A ještě i v dobách, kdy jsem tento systém sám už považoval za beznadějně prohnilý, jsem poznal několik lidí, kteří v něj opravdu upřímně a poctivě věřili.

    Jenže, nedá se nic dělat: pod tímto příkrovem "uvědomělého budování socialismu" se čím dál tím více rozmáhala sféra privatizace: to jest, každý hleděl především na svůj vlastní osobní prospěch.

    A do značné míry tu byl ve hře právě ten rozdíl mentality: lidé agilní, energičtí, činorodí, rozhodní, sebevědomí - ti budou vždy daleko více inklinovat k individualistickému způsobu jednání - a tedy k tomu preferování vlastního osobního prospěchu. Nějaké kolektivisticky laděné obecné blaho je asi nikdy příliš lákat nebude, to je jim příliš abstraktní a vzdálené.

    A na straně druhé povahy senzibilnější, váhavější, méně asertivní (či možná: méně bezohledné), ty budou více inklinovat ke společenským modelům založeným na vzájemné solidaritě, vstřícnosti, pohodovosti.

    Takže znovu ta otázka: co s tím? Jak spojit dohromady životní představy "vlků" a "ovcí"?

    Jak řečeno, socialismus ztroskotal se svým projektem, ze všech lidí udělat ty "ovce". Demokracie - ta si s takovými záležitostmi vůbec nehodlá lámat hlavu; ta nechá každého dělat si co chce, a hledí jenom na to aby ti vlci ty ovce nepožírali příliš okatě.

    Ale do budoucna?... Pokud bychom chtěli vytvořit nějakou opravdu homogenní lidskou pospolitost, kdy oba tyto základní charakterové typy spolu dokáží nejenom vyžít, ale skutečně k sobě navzájem najít cestu, spojit se ke společnému dílu?

    Tato otázka je možná ještě obtížnější, nežli otázka čím nahradit kapitalismus. (A je dost dobře možné, že ve skutečnosti tyto dvě otázky jsou navzájem podmíněné, a jednu nelze zodpovědět bez té druhé.)

    Snad by pomohlo udělat si tady duchovní výpůjčku ve východním způsobu myšlení - totiž v myšlence vzájemné souvislosti a vzájemné podmíněnosti principů jin a jang. Tedy ve vědomí, v poznání, že to "tvrdé", to agilní, rozhodné, to "vlčí" nikdy nemůže zůstat uzavřeno jenom samo v sobě, v té své tvrdosti, nýbrž že musí nalézt cestu ke svému antipodu, k tomu "měkkému". Neboť jenom v něm nalezne své vlastní změkčení - ale zároveň své vlastní dovršení.
    A stejně tak to "měkké" nesmí zůstat jenom samo sebou, ale musí se naučit převzít něco z té tvrdosti, z té rozhodnosti životního principu "jang".

    Toto poznání vzájemné závislosti, vzájemné spojitosti by muselo být lidem/dětem vštěpováno už od jejich rané výchovy; ale stejně tak by tomuto principu musela být přizpůsobena základní výstavba či struktura samotné společnosti. Tedy v prvé řadě její "ekonomické základny" - tedy právě onoho kapitalismu.

    Zdá se, že opravdu jedině takovýmto způsobem by bylo možno dospět - při vší vzájemné rozdílnosti - k alespoň základnímu vzájemnému porozumění, ke skutečné lidské pospolitosti. Ale jestli se lidstvo dokáže k takovémuto kroku odhodlat - to je zase zcela jiná otázka.
    + Další komentáře