Chci přispět X

Čas mezivládí

Josef Poláček reaguje na časté interpretace současnosti: žijeme prý v době nedorozumění a zmatku. Právě proto je ovšem potřeba posilovat svobodu jednotlivců i soudržnost společnosti, nikoli lámat hůl nad těmito ideály.

Stále znovu a znovu je různými autory konstatováno, že současný svět ztratil kontury. Že ten víceméně jasný, i ve svých smrtelných konfliktech přehledný svět minulosti se ztratil a zanechal po sobě jenom všeobecnou dezorientaci. Namísto velkých idejí a dějinných projektů přišla bezmezná pluralita názorů, přecházející ve stav všeobecného myšlenkového chaosu, kde není možnost vzájemně se domluvit na ničem.

Český novinář a filozof Petr Fischer připomíná v rozhovoru pro Salon pod titulkem „Něco sakra musí přijít!“ slova Antonia Gramsciho, který už ve dvacátých létech minulého století takovýto stav charakterizoval jako „mezivládí“. Kdy podle jeho slov „krize spočívá ve skutečnosti, že staré umírá a nové se nemůže zrodit, a toto mezivládí (interregnum) zjevuje ohromnou rozmanitost morbidních symptomů“.

V jiném svém textu Fischer připomíná dílo Zygmunta Baumana, který navázal na tento Gramsciho výrok s tím, že „v době mezivládí se rozkládají staré formy, hroutí se řád starého, všechno se rozpíjí a rozmlžuje. Přesně odtud také vychází Baumanův nejslavnější pojem či metafora ‚tekutá modernita‘“.

Ano, tento obraz je dnes už víceméně obecně přijímaný. Starý svět nás opustil spolu s uplynulým tisíciletím; ale ten slíbený nový, krásný, svobodný demokratický svět nepřetrval více než-li nanejvýš několik prvních dekád své existence, aby se rozpadl pod údery jak globálních ekonomických a finančních krizí, tak ale i v přívalech mezilidské zášti, jíž jsou islamistický teror a znovuoživlý euroamerický nacionalismus a šovinismus jenom jedny z mnoha projevů.

Ten Gramsciho výrok z počátku minulého století má i o sto let později svou plnou platnost: staré zemřelo, ale nové se nemůže zrodit. A co hůře: dnes se ani vůbec netuší, v čem by to „nové“ mělo vlastně spočívat.

Ještě jednou Fischer o Baumanovi: „Bauman jako myslitel tekuté modernosti neměl žádné řešení, nekonstruoval nový řád, protože ho neznal. (…) Při pohledu do budoucnosti vlastně věděl Bauman pevně jen jedno jediné: nový řád nevznikne na půdorysu starého! K novému se nedostaneme tím, že začneme bránit staré pevné formy (nacionalismus, etnicita, státní uzavřenost apod.), protože jejich restaurace není možná a je nebezpečné myslet si a dělat opak. Globální svět, má-li přežít svou transformaci, musí následovat jednosměrnou šipku času!“

Na tomto místě bychom tento text vlastně mohli ukončit; s tím že všechno podstatné už bylo řečeno, a že není co k tomu dále dodat. Neboť my stejně tak jako Bauman nevíme o nic více, než že se nacházíme ve stavu přechodu, ale nemáme žádné ponětí o tom, co přijde.

Jenže… právě v té naposled vyřčené Baumanově tezi se skrývá zcela základní, fatální chyba v úsudku, která mu naprosto znemožňuje pohlédnout dále za horizont právě jenom toho současného „mezivládí“. Svým způsobem je ale tento Baumanův chybný náhled pro nás výhodou – neboť nám umožňuje přes odhalení jeho vad přiblížit se k poznání věci samé.

Bez dogmatismu dob dřívějších
Ten chybný soud spočívá v této větě: „Nový řád nevznikne na půdorysu starého!“ Ale kde pak jinde by vlastně vůbec mohl vzniknout ten nový řád, nový svět, nežli právě na tom „půdorysu starého“?!... Z čeho jiného se rodí nové nežli z toho starého? Že vůbec může být s vážnou tváří vysloven takovýto názor, je jenom důsledkem toho, jak naprosto a fatálně se v současném myšlenkovém paradigmatu ztratila Hegelova dialektika. Hegelova vůdčí dialektická metoda s její centrální tezí, že to nové je sice vždy a za všech okolností odmítnutím, zrušením, negací starého, ale že toto zrušení má vždy zásadně podvojný charakter, a je jak zrušením, tak i zachováním, reprodukcí toho minulého. Nový svět není možno nikdy postavit na „zelené louce“, ale vždy jenom na troskách toho starého, a na té samé stavební parcele. A tedy právě na tom samém základním půdorysu.

Podívejme se blíže právě na ten konkrétní moment, který je v souvislosti s Baumanem uváděn jako jednoznačný případ toho, co nelze v moderní době v žádném případě bránit: nacionalismus, etnicita, státní uzavřenost. Ano, to všechno je samozřejmě pravda – ale pouze v rovině zcela bezprostřední. Při hlubším pohledu se nám vyjeví, že všechny tyto projevy skupinové nesnášenlivosti jsou sice samy o sobě pokřivené, negativní, deformované formy – ale něčeho, co je samo o sobě možná legitimní. To, co stojí za všemi těmito výlevy šovinismu, totiž není nakonec nic jiného nežli hluboká, prapůvodní lidská touha po identitě, po možnosti žít v pocitu bezpečné pospolitosti v okruhu svých blízkých!

Současný svět, současný kapitalismus, ale i současná demokracie individualisticko-liberalistického typu člověku, lidské bytosti vzala tuto možnost zakoušet pocit lidské sounáležitosti; a všechny tyto nacionalisticko-šovinistické projevy nejsou nakonec ničím jiným, nežli nevědomým, zhrublým propuknutím té o sobě zcela legitimní touhy člověka po této jeho identitě v jeho světě!

Bauman se možná mýlí, když tvrdí, že nový řád nevznikne na půdorysu starého. Repro DR

Jak jsou tyto projevy ve své konkrétní podobě negativní, nenávistné a deformované, tak stejně jsou i svým způsobem symptomem pozitivním – neboť ukazují, že člověk není natrvalo vůbec schopen existovat v tomto anonymním, odlidštěném světě, a že hluboce touží po světě autenticky lidském.

Ta „jednosměrná šipka času“, má-li nás skutečně někam dovést, nikdy nemůže a nesmí být právě jenom jednosměrná; to by byla plavba do nekonečných, mlžných vod, kde by nás nakonec mohl pohltit neustále jenom v jednom kruhu vířící Maelstroem.

Ta „jednosměrná šipka času“ nás musí stejně tak dokázat přivést zpátky – totiž zpět k nám samým, k samotným základům našeho vlastního bytí. Nejen v té záležitosti vlastní identity, jak byla zmíněna – ale všude znovu a znovu, lidstvo se nakonec pohybuje v jednom a témže půdorysu svého bytí, a v určitém smyslu jenom v nových formách stále znovu prochází těmi samými archetypy svého prožívání a svého žití.

Jestliže tedy Bauman zcela rezignoval na možnost narýsování linií příštího vývoje, a jestliže Fischer své úvahy končí konstatováním naprostého rozpadu současného světa bez možnosti vzájemné domluvy, vzájemného zprostředkování individuálních názorů na jednom společném paradigmatu, pak se zde tedy pokusme právě o to: nastínit ten základní půdorys, na kterém se nutně bude nacházet i ta stavba světa nadcházejícího.

Jaký tedy bude ten příští svět? Připomeňme si: bude negací – dialektickou - světa současného. A ten současný svět je charakterizován svou totální individualistickou destrukcí, kdy „nikdo není ochotný svůj zákop opustit, protože je na to příliš přesvědčen o své pravdě“. K tomuto stavu vedly především dvě věci: zmizel jednotný boží svět, který tak či onak udržoval základní existenciální identitu v evropském, později euroamerickém prostoru po téměř dvě tisíciletí; a zároveň ztroskotal projekt racionalismu, kdy ta ztracená či opuštěná jednota božího světa měla být nahrazena rozumnou dohodou racionálně jednajících a myslících občanů moderního světa.

Zdá se tedy – jako první určení - že jedinou možnou cestou do budoucnosti, jak obnovit lidskou a mezilidskou identitu, bude proces syntézy mezi oněmi oběma velkými projekty minulosti: syntézy mezi spiritualitou a racionalismem.

Druhý základní moment současného světa je přetrvávající konflikt mezi světem práce a světem kapitálu. V obecnější rovině se jedná o záležitost hierarchie. Marx byl přesvědčen – a je možno se dnes pouze dohadovat zda to byl projekt více smělý než velikášský či naopak – že tento odvěký konflikt dokáže jednou provždy vyřešit tím, že zespolečenštěním produkčních prostředků tomuto konfliktu odejme jeho základ. Tento – třídní – protiklad se však vzápětí reprodukoval znovu, jenom v jiné, navíc nepřirozené a tedy velmi nefunkční podobě.

Musíme tedy vycházet z toho: tento protiklad jako takový nám zůstane zachován i nadále; ale na straně druhé ta nová společnost bude muset negovat jeho dosavadní, přežilou formu živelné volnotržní ekonomiky, a bude ho muset převést na formu novou, principiálně progresivnější, umírněnější a sociálně spravedlivější.

A za třetí: jestliže jedním ze základních symptomů existenciální krize současného světa je jeho individualismus, izolovanost a roztříštěnost jednotlivých názorů a životních projektů, a tedy ona „neschopnost se na čemkoliv dohodnout“ (Fischer), pak je i tady nevyhnutelné provést onen akt syntetizující negace. A tedy vytvořit něco, co překoná tuto zákopovou mentalitu individuálních názorů – aniž by se ale přitom obnovil totalitní dogmatismus dob dřívějších.

I tady se tedy musí jednat o syntézu v dialektickém slova smyslu: o spojení nepodmíněné svobody jednotlivce hledat si svou vlastní cestu k pravdě, ale stejně tak o obnovení vědomí, že konec konců všichni žijeme v jednom společném světě, a všichni jsme součástí této jedné společné a pospolité existence.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 25.Června 2017, 12:37:43

Touha po vlastní identitě je možná spíš touhou po sebepotvrzení a plyne z nesouladu mezi tím, za co nás lidé pokládají a tím, za co se (někdy i nevědomě) pokládáme my sami.
Kolektivní identita (něco jako byla ta národní) už podle mého názoru nebude možná. Ani si nejsem jistá, jestli lidé po nějaké společné, kolektivní identitě touží. Spíš touží po tom, aby byl svět srozumitelný. A přátelský.
Což ještě hodně dlouho nebude.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Touha po identitě Neděle, 25.Června 2017, 14:31:24

Tohle je záležitost tak složitá, že snad vůbec není možno na ni nějak jednoznačně odpovědět.

Co je to vlastně "identita"? Identita koho s kým? Anebo snad spíše: čeho s čím? Anebo dokonce: koho s č í m?

S čím v nás (nebo v těch druhých) chceme či můžeme vlastně pociťovat nějakou identitu, bezvýhradnou totožnost či alespoň spřízněnost?

A můžeme takovouto identitu pociťovat vůbec alespoň s námi samými? Když - jak nám sděluje moderní psychologie - lidská mysl či lidská psýché se skládá z tolika jednotlivých částí, které jsou navzájem rozdílné, že už ani tady, v našem vlastním nitru, nějaká naprostá identita všech částí vůbec není možná? A to všechno je v pohybu a neustále se mění a vyvíjí?

A přece se zdá, že - alespoň u většiny z nás - ještě k úplnému r o z p a d u o s o b n o s t i přece jenom ještě nedochází; a že v té vší různosti a pohybu přece jenom nějaká základní identita toho celku naší osobnosti existuje.

K čemu tyto vývody směřují: nenechme se klamat tím, že v s o u č a s n é době došlo k takovému posílení (či přímo hypetrofování) momentu individualismu a s tím spojené divergence jednotlivých názorů a životních konceptů, že se zdá, že nějakou názorovost a životní pospolitost, neřkuli identitu tu už vůbec není možno obnovit.

Takovýchto krizových období, kdy lidé naprosto ztratili pozitivní vztah k sobě navzájem, a byli si jeden druhému cizí, lhostejní, či dokonce nepřátelští - takových období lidstvo ve své minulosti zažilo už bezpočet.

Zase nám jednou bude dobře nápomocné, když si uvědomíme, že všechno v tomto jsoucím světě existuje jenom v podobě protikladů (alespoň staří myslitelé zastávali tento názor; a stejně tak i mnozí myslitelé novodobí).

Takže proti tomu principu individuality, různosti až roztříštěnosti nakonec vždy stojí a je přítomen i moment souvztažnosti, podobnosti, příbuznosti, a tedy identity. A tyto dva protikladné momenty respektive činné elementy jsou tu přítomny ryze ontologicky - to jest, jsou přítomny ve všem, co vůbec existuje. A není to tedy něco, co by lidé mohli jenom tak nějak zrušit.

V lidských dějinách dochází k neustálému oscilování mezi těmito oběma principy; svět se jednou více přikloní k tomu jednomu, ale poté zase k tomu druhému.

Připomeňme si: jak fašismus tak nacionální socialismus byla právě takováto identitární hnutí; jakožto reakce na rozpad dosavadních společenských struktur a jistot po první světové válce. (A komunismus je identitární ze své vlastní podstaty.)

To co je tedy na současné době skutečně negativním momentem není ani tak to, že (západní) svět je teď zrovna ovládán individualismem; ale to, že svět se stále ještě nechá pasivně ovládat tím o sobě naprosto slepým mechanismem střídání těch dvou protikladných elementů.

A právě proto říkám: pohyb dějin vpřed je možný jedině vědomým a cíleným vyřešením, syntetizováním tohoto protikladu.

Jinak řečeno: řešením není ani izolující individualismus, ale ani nějaká bezkonfliktní, ideální a idealizovaná pospolitost, která nakonec vždycky nevyhnutelně nese prvky totalitarismu.

Řešením je nalezení pravé střední cesty mezi těmito extrémy: musí být dosaženo svébytné autonomie lidského individua, lidské bytosti na straně jedné, které si je ale samo vědomo své omezenosti, a svou pospolitost a identitu s jinými lidmi hledá ne proto, že by mu tato identita byla nějakým způsobem nařízena, ale protože v těch ostatních může nalézt samo sebe. A to je možné jenom tehdy, když je v životě každého individua dáno zároveň něco, co je jim všem společné, co je nechá procházet tou samou životní zkušeností, tím samým životním pocitem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.