Bělošské privilegium „osamělého vlka“ z Las Vegas

Spojené státy zažily nejsmrtelnější masovou střelbu v moderní americké historii. Nejméně osmapadesát lidí je mrtvých a více než pět set zraněných. Jak se tato událost veřejně interpretuje?

Ve chvíli, kdy se desítky tisíc lidí těšily z hudebního festivalu v ulicích Las Vegas, čtyřiašedesátiletý Stephen Paddock z Mesquite v Nevadě seděl dvaatřicet pater nad nimi v pokoji hotelu Mandalay Bay. Měl devatenáct pušek a stovky nábojů, zásobu munice nadměrnou i v zemi, ve které je více zbraní než lidí. Několik minut po dvaadvacáté hodině Paddock zahájil palbu do nic netušícího davu. Stovky lidí měl jako na dlani.

Žádná drahá zeď na hranicích s Mexikem by tomu nezabránila, ani zákaz vstupu pro muslimy, který do země neumožní vstup přistěhovalcům a uprchlíkům z několika náhodně vybraných zemí.

Paddock, stejně jako většina masových střelců v této zemi, byl bílý Američan. A tento prostý fakt zcela mění způsob, jak o této hrůzné chvíli budou referovat média a jak bude probíhat veřejná diskuse. Bílá pleť jaksi chrání muže před označením za teroristy.

_afc250ce6d3f262493979752876e23e3a3b5f2050214f50660_pimgpsh_fullsize_distrSpojené státy zažily nejsmrtelnější masovou střelbu v moderní americké historii. Repro DR

Toto privilegium znamená, že když se střelby dopustí lidé z jiných skupin než běloši, činí se z toho závěr, že v samotné povaze takové skupiny je rozleptávat a rozkládat společnost. Spáchá-li hrozný čin jednotlivec, který se prohlašuje za muslima, mnozí zástupci pravice prohlásí, že islám je problém. Násilný čin spáchaný Afroameričanem po staletí znamenal následné rasistické útoky a kriminalizaci a dehumanizaci celé etnické skupiny.

Privilegium je vždy v kontrastu s tím, jak se zachází s ostatními, a platí to i v tomto případě. Bílí muži, kteří se uchýlí k masovému násilí, jsou důsledně charakterizováni hlavně jako izolovaní „osamělí vlci“. Nemají být nijak spojováni. I nejproblematičtějším aspektům bělošské příslušnosti v Americe se poskytuje prostor, který nikdo jiný nedostává. Bílá pleť již Paddockovi v médiích poskytla značnou ochranu.

Krev ještě na ulicích Las Vegas neuschla, a USA Today již v titulku uvedlo, že Paddock je „osamělý vlk“. Vyšetřování jeho motivace a zázemí ve skutečnosti teprve začalo. Policie v té chvíli prohledávala jeho domácnost a počítače. Jeho cestovní historie dosud nebyla vyhodnocena. Nikdo ještě důkladně neposoudil jeho rodinu, přátele a sociální sítě.

Paddock byl prohlášen za „osamělého vlka“ dokonce ještě dřív, než analytici zahájili práci. Ne protože by vyčerpávající vyšetřování vedlo k takovým závěrům, nýbrž protože jiný výklad činu bílého muže v Americe, který se dopustil masové střelby, učinit nelze.

James Holmes byl nazván „osamělým vlkem“, když střílel a zabil 12 lidí v coloradském kině. Stejně byl označen Dylann Roof, obhájce bělošské nadřazenosti, který vstoupil do kostela v Charlestonu v Jižní Karolíně a střelbou zabil pastora a osm dalších farníků. Jde-li o barevné, a zejména o muslimy, funguje to často odlišně. Muslimové bývají označováni za „teroristy“ dříve, než vyjdou najevo všechny skutečnosti.

Všimněme si chování prezidenta Donalda Trumpa. Ten následně tweetoval: „Má nejvřelejší soustrast a sympatie obětem a rodinám strašné střelby v Las Vegas. Bůh vám žehnej!“ To by bylo v pořádku, avšak Trump se nezdá být rozhněvaný. Pro Paddocka nevymyslel urážlivou přezdívku ani okamžitě nepřišel s politickým návrhem.

Porovnejme si to s incidenty, o nichž Trump věří, že jejich pachatelé jsou muslimové. Po výbuchu bomby v londýnském metru, dokonce dříve, než britské úřady sdělily jméno podezřelého, Trump tweetoval, že útočníci jsou „zatracení teroristé“. Bezprostředně využil útoku, aby prosadil svůj zákaz vstupu pro muslimy.

Proč některé násilné činy Trumpa a jeho okruh totálně rozčílí, zatímco jiné vyvolávají jen vřelé myšlenky a modlitby? V posledním případě šlo o nejkrvavější masovou střelbu v americké historii! Kde je pobouření? Kde jsou politické návrhy?

Jsme svědky hanebné skutečnosti, že Stephena Paddocka, předpokládaného masového vraha, chrání bělošské privilegium před tím, aby byl nazván teroristou, ale také před hněvem, vztekem, zuřivostí a sesíláním pekelného ohně, jež by na něj určitě dopadal, kdyby byl kýmkoli jiným než bílým mužem. Jeho pleť ho chrání a brání i přímým celonárodním debatám o tom, proč tolik bílých mužů dělá to, čeho se dopustil Paddock, a proč proti tomu tento národ nedělá téměř nic.

Mluvil jsem dnes ráno se dvěma lidmi, jedním černochem a druhým muslimem. Oba uvedli, že když slyšeli o té hrozné střelbě v Las Vegas, hned doufali, že střelec není černoch nebo muslim. Věděli, že kdyby střelec pocházel z jedné z těchto komunit, na všechny Afroameričany nebo muslimy by se snesla bouře hněvu.

Pokud lidé cítí úlevu, když je střelec bílý, protože vědí, že to znamená, že nebudou trpět, něco není v pořádku. Běloši se dnes ráno ničeho bát nemuseli. Čtyřsetletá americká historie je ujišťuje, že Paddockovy činy pro ně žádné takové důsledky mít nebudou.

Jedná se o exemplární výsadu bělochů: nejen že dostávají ve společnosti náskok, ale nemusí se ani obávat důsledků individuálních a skupinových akcí.

Článek The white privilege of "loone wolf" shooter vyšel původně na serveru The Intercept. Přeložil Ivan Štampach.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Čtvrtek, 5.Října 2017, 14:02:51

Autor má pravdu s tezí, že muslimové bývají označováni za teroristy dříve, než vyjdou najevo všechny skutečnosti, zatímco u ostatních se čeká. Ale u Paddockova činu není podle mě objektivně důvod, proč o terorismu mluvit, jelikož stále nejsou známy motivy.

Ivo Horák - Praha 3

Zlu je třeba brát nadpočetné zbraně Čtvrtek, 5.Října 2017, 17:47:31

K autorovu záslužnému článku lze jen stěží něco přímo dodat. Zaměřím se tedy na otázku motivu, který je pro vražedné řádění vždy hledán, ba, jaksi pro uklidnění, vyžadován. Je samozřejmě zneklidňující něčemu nerozumět.

Vědci, na prvním místě právě vědci američtí, odhalili a hlavně zdůvodnili poznatek, že dávné mínění "vše, co se může stát, se také jednou stane" lze přeformulovat na „vše by se jednou stalo, kdyby k tomu bylo dost času“. Je s podivem, že imanentní vlastnost, přijatelná, byť znepokojivá v případě mikrosvěta, nám dělá stále potíže při chápání našeho vlastního (velkého) světa, kde jsme na ni intuitivně připadli již dávno.

Mohl bych tipovat, proč ten vrah z Las Vegas pojal a dokonal svůj záměr. Konvenčně posuzováno se samozřejmě zbláznil. Ale on mohl prostě, dokud neměl přespříliš stará kolena, realizovat své tajné životní přání, tak jako jiní navštíví třeba příslovečnou Neapol. Neříkejme si, že z desítek milionů lidí, kteří celý život střílejí v počítačových hrách, nemá žádný deviantní přání, jednou si zastřílet doopravdy, zvláště v čase blížícího se trapného svého konce. Střílet a střílet a pak již nebýt.

Třeba zjistíme něco konkrétního, něco, co nás upokojí. Že byl doopravdy magor.

Hlavně bychom si měli však uvědomit, že samozřejmost vlastnictví střelných zbraní vede k jejich arzenálům a někdy i k likvidačnímu pokušení. V posledku také k překonávání rekordů (dosavadního zla), jež může představovat svého druhu výzvu, další dávku motivace. Nepřiměřená pozornost věnovaná tragédiím a jejich tajemnům, opakované zprostředkované prožívání nesmyslných útoků, vědomí podoby té černé slávy, suplující pro leckoho historii a pro někoho asi i život. Mohou pracovat na výběru a přípravě dalších z potenciálních nekrofilních adeptů destruktivního odchodu ze světa. Až tak se to neliší od přeskakování jiskry islamistického teroru.

Co s tím dělat? Střelné zbraně se nepatří na ulici nejen rozdávat, ale ani prodávat. Je s podivem, když je mohou hromadit i potomci zločinců. Možná pomáhaly dobru na Divokém západě, ale tím dnes USA již nejsou. V konsolidované masové společnosti, jež má pro excesivní pojetí svobody tradičně spoustu pochopení, je velké rozšíření střelných zbraní nemalým, zjevně rostoucím nebezpečím. Na rozdíl od aut, jež lze rovněž snadno zneužít, jak již až příliš dobře víme, můžeme zbraně a jejich arzenály docela dobře postrádat. I v Americe. Než to však většina pochopí, uplyne ještě asi hodně vody v Mississippi. USA a svět prožijí zřejmě ještě řadu zbytečných non-fictions stories a vícekrát si budou pokládat emotivní a málo rozumnou otázku "Proč zase?", než pustí ideologii k vodě a začnou náležitě konat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.