Fatální symbióza terorismu a médií

Mediální lov terorismu ohrožuje naši bezpečnost spíše než by ji prohluboval a pro terorismus samotný působí jako reklama k nezaplacení. Neměli bychom se bát hledat způsob, jakým medializaci teroru regulovat. Příklady přitom existují.

Žijeme ve světě relativně nezávislých médií, nepřetržitě vysílajících zpravodajských kanálů a těšíme se z možností okamžitého přenosu dat z jednoho konce planety na druhou. Domníváme se, že s neustálým přísunem čerstvých informací jsme chytřejší, svobodnější a bezpečnější. Jde však o hluboký omyl.

Nejsme totiž jediní, komu všudypřítomná svobodná média činí radost. Těší se z nich rovněž nihilističtí fundamentalisté volající po zániku západní civilizace.

Potřebu otevřeně informovat veřejnost o světovém dění vnímáme jako součást svobodných médií a svobodného světa. Na všech kontinentech se však denně odehrává množství událostí různého charakteru – a ty, které můžeme zaznamenat v médiích, jsou pouze jejich zlomkem. Jedním z privilegovaných témat, které má jistotu stát se hlavní zprávou dne a zaplnit podstatnou část vysílacího času, je teroristický útok na západní cíl…

Usáma bin Ládin sice vyzýval k boji proti Spojeným státům od roku 1996 , nicméně až do ohromujících útoků 11. září 2001 média příliš nezajímal. Po útocích se média na několik dnů stala monotematickými a bin Ládin jednou z nejznámějších osob světa. Jeho následníci na tomto příkladu pochopili, že získat prostor v prime time (i mimo něj) zajistí tím, že jejich čin bude šokující, zastrašující a zůstane po něm mnoho obětí.

Reklama zdarma
Mediální lov terorismu ohrožuje naši bezpečnost, spíše než by ji prohluboval, a pro terorismus samotný působí jako reklama k nezaplacení. Jestliže je záměrem útočníků šíření strachu, svých poselství a rekrutování bojovníků k dosažení politických cílů , pak bez médií, která jejich činy vnášejí do společenského povědomí během okamžiku, by útoky ztrácely smysl. Komu jinému se dostane takového PR, navíc zdarma?

Teroristé se hlásí k zodpovědnosti za útoky, jako by se hlásili k hrdinskému činu – a média zajistí, aby se jejich jména, činy a vzkazy šířily po světě mezi miliardy mediálních konzumentů. Publicita navíc zřejmě zvyšuje pravděpodobnost nápodoby v dané zemi , podobně jako se to děje v případě sebevražd či „šílených střelců“.

Nejde ale jen o samotnou publicitu - sdělování detailů policejních šetření slouží jako návod k použití pro další fundamentalisty. Díky němu se poučí z chyb svých předchůdců a seznámí se s postupem policejních jednotek, což platí i pro zveřejňování údajů o příčinách zmařených útoků.

Nejedná se však o parazitický vztah, z něhož by na úkor médií těžili pouze teroristé. Ti totiž zajišťují potřebnou sledovanost, která na média v dnešním silně konkurenčním prostředí může mít až existenční dopad. Proto je vztah mezi médii a terorismem symbiotický - a pro nás fatální.

Nebát se pravidel
Nezní to zrovna optimisticky. Neúmyslné podpoře teroristů však velmi pravděpodobně lze zabránit. Některé z předních francouzských listů a televizí přišli nedávno s dosud těžko představitelnými opatřeními, která mají předcházet „glorifikaci“ útočníků - přestali zveřejňovat jejich jména a fotografie, což koneckonců doporučují i znalci. Po sérii útoků ve Francii tato dobrovolná opatření nepřicházejí náhodou; jistota zviditelnění je totiž jedním z hlavních motivačních faktorů teroristů.

Podobně redakce britské televize BBC vydala doporučení pro žurnalisty, jakých slov užívat při informování o terorismu, a dokonce i ministr zahraničních věcí Spojených států John Kerry se nechal slyšet, že média by nám posloužila lépe, kdyby o terorismu tolik neinformovala. Většinou však média, mimo jiné i britský list The Guardian, argumentují, že svoboda slova a právo na informace jsou nedotknutelné, že lidé potřebují fakta a zavádění pravidel hrozí cenzurou.

Jestliže je záměrem útočníků šíření strachu, svých poselství a
rekrutování bojovníků , pak bez médií, která jejich činy vnášejí do společenského povědomí během okamžiku, by útoky ztrácely smysl. Ilustrace crowdbabble.com


Neměli bychom nicméně zapomínat, že pravidla jsou nedílnou součástí svobodného světa. A v tomto případě by mohla vést k oslabení teroristů a snížení počtu útoků.

U sebevražd se mediální zdrženlivost osvědčila
Jistou zkušenost již máme k dispozici – dohoda médií dokázala ovlivnit jiný společenský fenomén: vedla ke snížení sebevražednosti. Ze studií vyplývá, že zveřejňování informací o sebevraždách, zejména veřejně známých osobností, až několikanásobně zvyšuje počet nápodob. Neexistovaly ale empirické údaje, které by mohly ověřit i sestupný efekt – zda s omezením publicity dojde ke snížení sebevražednosti.

Jedním z mála dosud ověřených příkladů, který tuto korelaci potvrdil, je rakouský pokus. Média se dohodla na pravidlech pro publikování zpráv o sebevraždách – a jejich počet v následujících letech klesl průměrně o 81 sebevražd ročně.

Mezi těmito zásadami najdeme jak omezení počtu zpráv věnujících se sebevraždám, tak doporučení, jakým způsobem o nich informovat. Zprávy se například mají vyhýbat senzacechtivosti či vykreslování zesnulého jako hrdiny a nemají zveřejňovat jakékoli detaily o způsobu provedení. Ve Švýcarsku odborníci z různých oborů rovněž shrnuli zásady pro publikování o sebevraždách, média se jimi však řídila jen částečně – o sebevraždách sice informovala odpovědněji, výskyt tématu v médiích se ale ztrojnásobil. Na sebevražednosti se to projevilo pouze minimálně.

Sebevraždy jsou samozřejmě něco jiného než terorismus, z psychologického hlediska se však v obou případech jedná o násilí, jež může vyvolat a vyvolává pokusy o nápodobu. Jestliže díky dohodě médií došlo ke snížení počtu sebevražd, je nabíledni, zda by podobná dohoda o usměrnění zpravodajství nevedla ke snížení počtu teroristických útoků (a vlivu teroristických skupin), u nichž je navíc publicita zcela bytostným faktorem.

Rozdíl mezi rakouským a švýcarským případem ukazuje, že zřejmě nestačí jen upravit podobu zpráv (jako ve Švýcarsku), aniž by došlo souběžně k relevantnímu snížení jejich počtu v hlavních sledovacích časech a na titulních stranách. Nabízí se inspirace úspěšnějším rakouským příkladem, kdy kombinací změny podoby zpráv a zároveň omezení jejich počtu došlo ke snížení sebevražednosti.

Světová zdravotnická organizace i další instituce vydaly doporučení médiím, jak informovat o sebevraždách – obdobně by mohli bezpečnostní experti, psychopatologové a další znalci shrnout zásady, jimiž by bylo možné řídit se v případě zpráv o terorismu. Bylo by však třeba, aby tato opatření přijala většina světových masmédií, a nikoli jen jejich nepatrný zlomek. Pak by totiž hrozilo, že v realitě silného konkurenčního prostředí by divák či čtenář upřednostnil emotivní dramatické zpracování s šokujícími prvky před chladnou zprávou, která by zapadla mezi ostatní události dne.

V širším kontextu společenských věd se nejedná o převratná zjištění. Mediální teoretikové upozorňují desetiletí, že média jsou mocným nástrojem, který dokáže ovlivňovat lidské vědomí a činy tím, jakým událostem se věnuje a jak o nich informuje – a to bez ohledu na to, jestli jsou to média svobodná, nesvobodná, nebo někde mezi tím. K čemu slouží bezbřehá svoboda médií, jestliže vede k sebedestrukci?

Teroristickým skupinám i jednotlivcům poskytujeme štědrou mediální pozorností službu k nezaplacení. Znepokojující otázkou pro nás ale zůstává, čím za tuto službu platíme my.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Ivo Horák - Praha 3

Velmi potřebný text Čtvrtek, 15.Září 2016, 17:57:40

Na podobný článek jsem vlastně čekal a jsem mu rád. Sám jsem aspoň vnesl problematiku médií a terorismu do některých z diskusí.

Autorka vede co do negativity dopadu určitou paralelu mezi informacemi o teroristických útocích a o sebevraždách. Připomněla mi tak mou dětskou vzpomínku na sebeupálení Jana Palacha. Pamatuji na výzvu Jaroslava Seiferta i na to, jak ošetřující zprostředkovali médiím údajná Palachova slova "Rekněte, aby to nedělali." Byly toho plné noviny. Přesto měl Palach ve svém krajním protestu následovníky, nejen Jana Zajíce a Evžena Plocka, ale také lidi, kteří jednali už jen málo v jeho duchu. V Polsku se podařilo případ dřívějšího sebeupálení Ryszarda Siwiece na plném stadiónu kupodivu ututlat. Následovníky Siwiec tedy v Polsku neměl. (Je doufám zřejmé, že beznadějné sice, ale hrdinské činy jmenovaných nesrovnávám se zločiny vraždících sebevrahů.)

Dopad promptní informace je možné demonstrovat i na „drobnostech“, jako byly „epidemie“ hrozeb uložením bomby nebo sypání bílého prášku (údajného antraxu) apod. O tom, že si jsou lidé problematiky vědomi odedávna svědčí historka o Hérostratovi.

Bulvarizace médií je podle mne příčinou mnohého zla, nejen výše pojednaného. Ti, které taková média živí, se mohou ovšem odvolávat na objednávku veřejnosti.

Každopádně je jaksi nenormální, když média udržují širší povědomí o mnoha zemích, i ohromných a lidnatých, především prostřednictvím zpráv o neštěstích a zločinech, jimž padlo za oběť několik desítek lidí, nebo i méně. Je dobře, že skoro všude se zvyšuje úsilí, aby byla omezena početnost a rozsah tragických událostí. Nedobrým důsledkem chvályhodných snah však je, že u přetrvávajících ztrát na životech jsou zpravodajské pokrytí a „zooming“ neúměrné.
Jak je např. možné (dnes) psát, že v ČR byla skoro každá desátá žena znásilněna (tedy vlastně, že jeden z tisíců pohlavních styků bývá nedobrovolný!) a zároveň učinit z obtěžování a zneužívání desítek žen v milionovém městě o silvestrovské noci událost neuvěřitelného dopadu? Nebo jaká síla dokáže přiblížením sexuálně motivované bestiální vraždy vytvořit u široké mezinárodní veřejnosti novou podstatnou asociaci ohledně miliardové Indie?

Letos v létě jsem si všímal, co lidí, dokonce nejen mladíčků, ale také jedinců dávno již dorostlých, občas dokonce i žen, nosí na tričkách více či méně stylizované lebky...

Není samozřejmě snadné najít pro média adekvátní pravidla, natož je prosadit. Je to však úkol, jenž by se měl stát tématem širší veřejné debaty.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Hérostratos a efekt Barbary Streisandové Pátek, 16.Září 2016, 06:22:41

Rozdíl mezi sebevraždami a terorismem je v tom, že sebevraždy nejsou spojeny s žádnou politickou agendou a nejsou tak mediálně zajímavé. Pokud spáchá sebevraždu známá osoba, píše se o tom hodně, jako u nás v případě Ivety Bartošové.

Terorismus moderního typu je způsob jak může malá skupina lidí nebo jednotlivec účinně komunikovat s veřejností prostřednictvím médií. Teroristické skupiny často samy média oslovují. Útok na náhodně vybrané lidi ani jiný smysl než v jeho mediálním dopadu nemá.

Co s tím? Teroristé mají stejný cíl jako ultrapravice: chtějí dokázat, že západní státy nefungují a nedokáží své občany ochránit. Pokus "seriozních médii" zprávy o terorismu potlačovat by byl vodou na mlýn médím jiným a dal by jejich zpravodajství větší váhu. Hérostratovo jméno známe ne proto, že zapálil chrám v Efezu, aby se proslavil, ale proto, že se Efezané rozhodli památku na něj potlačit a pod trestem smrti zakázali zmiňování jeho jména. Připomenu ještě "efekt Barbary Streisandové" tedy to, že pokus informaci potlačit ji naopak zvýrazní.

Úspěchem terorismu jsou také plamenné projevy politiků a okázalá (přitom věcně nesmyslná) bezpečnostní opatření. U nás terorismus zvítězil bez provedení jediného útoku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.