Katalánský dvojútok skupiny mladíků, jíž vymyl mozek fanatický imám, není u nás v EU bohužel prvním, ale už ani desátým podobným: i když teroristických útoků celkově ubývá, šlo v zemích Evropské unie tento rok už o pátý s větším počtem obětí. Logicky se tak debatuje, co dělat, jak k takovýmto situacím přistoupit.

Věc má přitom dvě roviny: jednak prvotní reakci a způsob zacházení s událostí v době prvních dní, kdy zajímá ohromné množství lidí, a jednak následná systémová opatření — takové to „co udělat, aby se minimalizovala pravděpodobnost opakování útoku někdy v budoucnu“.

Vyhodnocování starých a zavádění nových systémových opatření je v případě Katalánska zatím na začátku. Těžko tak předbíhat. Co je však záhodno vyzvednout už nyní, je ona reakce v prvních dnech. Tuto Španělé — a jednalo se vskutku o lidi z celého Reino de España, nejen Katalánce — zvládli naprosto obdivuhodně.

O co konkrétně tu běží: vedle hrůzy ze zničených životů a bolu pozůstalých znamená teroristický útok vždy také velkou zkoušku pro politické vedení země a celou společnost. Klame ten, kdo tvrdí, že každá jiná reakce než zásadní proměna fungovaní věcí veřejných směrem k utužení bezpečnosti znamená podcenění situace. Bezpečnost se utužuje vždycky. Nikdy to není tak, že by se vše odbylo nějakým prohlášením nebo demonstračním postojem.

V pozadí dění po útoku začíná vždy hned pracovat policie a odpovědné státní orgány. Zajišťuje se situace na místě, rozbíhá pátrání po pachatelích a jejich pomahačích, přijímají se bezpečnostní opatření.

Kromě toho však vystupuje někdo v popředí — starosta, premiér, prezident či král, zkrátka nějaká autorita, která státnickým slovem zastřeší všechny technické úkony, jež po útoku provádějí bezpečnostní složky. A pak je tu sama společnost, která též reaguje.

Slova státníků