České jaderné náboženství. Šest jeho nejmilejších bájí a pověstí

Lidé s realistickým postojem k jaderné energii se u nás setkávají s takovým nepochopením a jsou dlouhodobě v takové menšině, až se musí sami sebe občas ptát, zda se náhodou nezbláznili. Skutečnost je bohužel taková, že se zbláznili všichni ostatní.

Blíží se nám volby a celá národní fronta našich politických stran už zase slavně vyhlašuje budování nových jaderných reaktorů. V tomhle revoluce nezměnila nic. Má-li česká společnost (a především česká politika) nějaké státní náboženství, pak je to, zdá se, docela nekritická obliba jaderné energie.

Setkají-li se věřící s dotazem „proč vlastně?“, obvykle doprovázeným některým z argumentů zpochybňujících obecně předpokládanou skvělost jádra, reagují převážně něčím, co lze popsat jako „zuřivý výsměch“. A jak to mají zastánci dominantní ideologie vždycky ve zvyku, obviní z ideologie své oponenty. Nejnověji to předvedl Marek Ondroušek, náměstek ministra průmyslu a obchodu pro (jen považte) marketing a komunikaci.

V debatě s oponenty se nezmohl na o moc lepší argument, než že lidé k jaderným záměrům vlády skeptičtí nechtějí zřejmě používat elektrický proud. Jak k tomuto originálnímu vývodu přišel, nepovažoval za nutné osvětlit, zdálo se mu to zřejmě samo sebou.

Pokud již k debatě dojde, zazní obvykle některá z následujících šesti zažitých floskulí, které mají potřebu mamutích investic do dalších reaktorů obhájit. Přistoupíme-li k nim ovšem kriticky, ukáže se, že žádná z nich v konfrontaci se skutečností neobstojí. Pojďme si je stručně zopakovat.

Zářivá budoucnost
První rozšířený omyl spočívá v představě, že jádro je vyspělou energií zítřka, jejíž nezadržitelný vzestup po celém světě nám všem připravuje zářnou budoucnost. Jen zběžné srovnání ukáže, že tomu tak není a v globálním měřítku prochází úpadkem. Její současný jedenáctiprocentní podíl na globální výrobě elektřiny je nejnižší od roku 1981. Vrcholu dosáhla v roce 1989 a od té doby spadla o osm procent – z toho o pět od roku 2005.

Z pětašedesáti dnes rozestavěných reaktorů se dvě třetiny nalézají v pouhých třech zemích: Rusku, Indii a Číně. V Evropě a Spojených státech je krize jádra po Fukušimě totální. Dobrou ilustrací jsou osudy tří uchazečů již zrušeného tendru o příležitost vystavět nové reaktory v Temelíně. Westinghouse zkrachoval. Není divu: v jeho domovských Spojených byl poslední reaktor Watts 2 spuštěn loni – první po necelých dvaceti letech. Nedodělek z osmdesátých let, dokončený s čtyřletým zpožděním a prodražený víc než dvojnásobně.

Francouzskou Arevu jsme měli dost rozumu z tendru vyloučit sami. Její model EPR, vlajková loď kdysi ohlašované „jaderné renesance“, je v Evropě ve výstavbě na dvou místech. Reaktor Flamanville 3 měl být dokončen v roce 2012, dnes se hovoří o konci příštího roku. Finské Olkiluoto 3 mělo být hotové již v roce 2009, dnes se předpokládá také prosinec 2018. Oba projekty se přitom již prodražily víc než třikrát a ještě mají technické potíže s bezpečností. Poslední jsou Rusové, kteří na peníze nehledí a výstavbu reaktorů na cizím území – příkladem je Maďarský Paks – používají jako nástroj geopolitické rozpínavosti.

9iymr7moFinská elektrárna Olkiluoto 3 měla být hotová v roce 2010. Dodnes není a stavba se prodražila zatím třikrát oproti původnímu rozpočtu. Foto archiv DR

Nejlevnější? Právě naopak
Druhý mýtus praví, že jaderná energie je levná. Komu Watts, Flamanville a Olkiluoto nestačí, měl by bedlivě sledovat, jak se vyvíjí u Arevy objednaný projekt EPR v britském Hinkley Point. O výstavbě rozhodl ještě Tony Blair, uvedení do provozu bylo původně plánováno na letošek. Začaly přitom sotva přípravné práce. Důvod spočívá v tom, že projekt sám o sobě není ekonomicky konkurenceschopný.

Aniž by stavba ještě pořádně začala, počítá se již se zpožděním a původní rozpočet byl překročen o víc než miliardu liber. Elektřinu, která se dnes očekává nejdříve na konci příští dekády, budou muset britští občané dotovat z vlastních kapes skrze pevné výkupní ceny. Také u nás by se nové reaktory nedaly ufinancovat jinak než vytažením peněz z kapes spotřebitelů – každá domácnost by dle propočtů doplácela zhruba tisíc korun ročně, a to několik desetiletí.

Tato skutečnost odráží fakt, že jádro prostě již nedokáže ekonomicky konkurovat obnovitelným zdrojům. Zatímco investice do jádra rok od roku klesají, ty do slunce a větru lámou rok od roku rekordy. Ceny energie se obtížně mezinárodně srovnávají a jednotlivé údaje jsou těžko přenosné, dynamika je ale jednoznačná. Kupříkladu projektovaná elektřina z Hinkley point je již víc než dvakrát dražší než ta z větrných farem v Severním moři. Cena větrné energie totiž klesla víc než o polovinu během pouhých dvou let. Zatímco jaderné reaktory, pokud se již staví, se chronicky násobně předražují, cena obnovitelných zdrojů setrvale klesá: je instalováno více kapacity za méně peněz.

Čistá, bezpečná a bez alternativy
Třetí oblíbenou frází je tvrzení, že jedinou alternativou výstavby nových reaktorů je rozšíření našich uhelných elektráren. Z předešlého by už ale mělo být evidentní, že to není pravda. Vítr dnes již v Evropské unii vyrábí víc energie než uhlí. U nás by dle studií mohl vyrábět do poloviny století až třetinu energie a při té příležitosti zajistit desetitisíce nových pracovních míst, a to až šestkrát levněji než nové jádro. Jádro a uhlí jsou ve skutečnosti dvěma stranami stejné špinavé a prošlé mince. Vývoj směřuje k decentralizaci výroby – dle propočtů by si u nás mohly do roku 2030 sami vyrábět elektřinu, především z malých solárních elektráren na střechách domů, až dva miliony lidí, a perspektivně pokrýt rovněž třetinu spotřeby.

Čtvrtý a pátý mýtus praví, že jaderná energie je bezpečná a nadto ekologická. První zamlčuje to, že riziko jaderné havárie, ač nízké, nelze nikdy úplně vyloučit. Jeho následky jsou pak potenciálně natolik vážné, že na světě nenajdete pojišťovnu, která by byla ochotná jaderný reaktor pojistit. I u nás přetrvávají bezpečnostní problémy s reaktory: dosud nebyl uspokojivě objasněn vadný svar na potrubí v Temelíně a havárii v Dukovanech, které nemají ani bezpečnostní schránku z betonu, takzvaný kontejnment, by mohl dle provedených zátěžových testů způsobit i stoletý sníh.

Ani s ekologickou stopou reaktorů to není tak růžové, jak by vám chtěli jeho zastánci tvrdit: přímo sice nepůsobí žádné emise oxidu uhličitého a zplodiny, jeho palivový řetězec už ale uhlíkově náročný je. Těžba uranu také působí vážné ekologické škody, především v rozvojových zemích. Ignorován je navíc zcela neřešený problém s vyhořelým palivem. To zůstává smrtelně nebezpečné po desítky tisíc let. Česká republika chce stavět nové reaktory, aniž by měla vyřešené, jak s ním naložit.

Česká republika jako energetické muzeum
I kdybych ale přece jen nakonec připustili, že existují okolnosti za nichž bychom byli ochotní bezpečnostní a ekologická rizika jádra akceptovat, dnes musíme uznat, že jsme takovým okolnostem na hony vzdáleni. To by mohlo být přijatelné, pokud bychom neměli odpovídající alternativu. Tu však máme a investice do jádra je tak eticky obtížně obhajitelná. Poslední – ústupový – argument zastánců jádra nakonec tvrdí, že nové reaktory by měly být „doplňkem“ či „partnerem“ obnovitelných zdrojů a že pro jejich výstavbu hovoří nutnost co nejrychleji vysadit fosilní paliva v zájmu zastavení katastrofických změn klimatu. Už výpočty Mezinárodní energetické agentury ukazují, že je to holý nesmysl.

I pokud bychom kapacitu jádra globálně do roku 2050 zčtyřnásobili, což by znamenalo spouštět dvaatřicet nových reaktorů ročně, příspěvek ke snížení emisí by byl zanedbatelný. Levnější, flexibilnější a rychleji instalovatelné obnovitelné zdroje navíc s jádrem soupeří o investiční prostředky – jádro a obnovitelné zdroje jsou konkurenti, ne partneři a budeme-li topit peníze v reaktorech, hrozí, že nestihneme přechod k obnovitelným zdrojům uskutečnit dost rychle. Nemluvě o tom, že centralizované a neflexibilní reaktory se s obnovitelnými zdroji budou jen těžko snášet v chytrých a decentralizovaných sítích budoucnosti.

Svět stojí na prahu energetické revoluce, která dříve či později promění jaderné reaktory i uhelné kotle v muzejní exponáty. Češi ale úporně předstírají, že se nic neděje, a vyprávějí si navzájem pohádky. Svět si z toho nic dělat nebude. Jen je škoda, že vinou naší neschopnosti chopit se příležitostí, jež nové technologie nabízejí, a využít je ke zlepšení našich životů, proměňujeme v energetické muzeum naši zemi. K němu vede cesta jaderného náboženství – a vychutnáme si ji až do hořkého konce, pokud se neprobereme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.