Zažijeme konec jaderné energie?

Zveřejňujeme zásadní text Jonathona Porritta, bývalého lídra britských zelených. Velká Británie chce vystavět dva nové jaderné reaktory. Opět se přísahá na comeback jaderné energie. Mnohé však naznačuje, že se odvětví nedožije roku 2052.

Jonathan-porritt-bw

Jonathon Porritt

01.12.2016 08:00

Související

V roce 2052 budou získávat elektřinu z jaderné energie jenom dvě země – Čína a Francie. Obě země se dohodnou na vystoupení z jádra do roku 2065… Tento odhad budou dnes sdílet jenom nemnozí lidé. Navzdory fukušimské katastrofě pokračovala podpora renesance jaderné energie na podzim roku 2011 v mnoha zemích v nezmenšené míře.

Ale ani před Fukušimou to nebylo s renesancí tak daleko, jak by se mohlo zdát. Na to již poukázal energetický expert Amory Lovins: „V současné době je ve stavbě jednašedesát jaderných elektráren. Z tohoto počtu je dvanáct ‚ve stavbě‘ více než dvacet let, u třiačtyřiceti nebylo ještě oficiálně započato se stavbou, polovina má zpoždění… a ani jediná není plánována za podmínek volného trhu.“

O takové renesanci se opětovně hovořilo již krátce po katastrofě v Černobylu 1986, ale bez jakéhokoli reálného efektu. Ale naděje umírá jako poslední i v případě jaderného průmyslu, a strach ze zrychlující se klimatické změny tuto naději paradoxně znovu oživil. A to dokonce také u vedoucích ochránců životního prostředí ve Spojených státech a Evropě, kteří si zprvu odmítali představit budoucnost s nižším obsahem oxidu uhličitého na bázi jaderné energie.

Mnozí zastánci jaderné energie ve 21. století hovoří o „nezbytné mizérii“, ale skutečné nadšení – to jaderný průmysl nevyvolává. Britský ochránce životního prostředí George Monbiot považuje v současnosti za slučitelné „se do jaderné energie zamilovat“ a současně označovat odpovědné osoby jaderného průmyslu za hromadu lhářů, fušerů a gaunerů.

V roce 2006 se komise pro udržitelný rozvoj britské vlády radila o přednostech a nevýhodách jaderné energie. Přednosti jsou zřetelné a podstatné: nízké provozní náklady, víceméně zajištěné zásobování palivem a ve srovnání s fosilními palivy sotva nějaké emise oxidu uhličitého.

Pro komisi ale byly mnohem závažnější nevýhody: masivní investiční náklady, chybějící skutečné řešení likvidace jaderného odpadu a odstavení jaderných elektráren, strach před šířením materiálu pro výrobu jaderných zbraní a starost o bezpečnost, velké etické problémy vzhledem ke generační spravedlnosti (protože problémy s jadernou energií se předají budoucím generacím) a „subjektivní riziko“, protože průmysl zcela jednoduše vychází z toho, že vlády zasáhnou, když něco špatně poběží. Což ovšem také vždy dělají. Doporučení bylo ignorováno. Moc průmyslu v jaderných zemích je veliká.

Skeptikovy důvody
Jak tedy za takových okolností někdo může dojít k závěru, že jaderná energie se bude v roce 2052 nacházet před svým koncem? Existují pro to tři důvody.

První důvod je hospodářský. Průmysl se mimořádně snaží o to, aby zamlžil skutečné náklady jaderné energie. O tom investoři vědí. Jakmile britská vláda zveřejnila, že pro novou generaci jaderných elektráren nebudou k dispozici žádné veřejné finanční prostředky, investoři se jenom smáli. Neexistují žádné jaderné reaktory, které by nebyly subvencovány. Nikde na světě. A bez dostatečného snížení investičních rizik pomocí bohatých subvencí z veřejných zdrojů dávají investoři ruce pryč.

Po Fukušimě je prakticky nemožné toto riziko ohraničit. Jaderný průmysl jako jediný stále ještě nenese skutečné náklady na pojištění svých jaderných elektráren. Zřetelným důvodem je, že odpovídající podpora by nechala explodovat každou bilanci.

Stoupenci jaderné energie přirozeně argumentují, že reaktory ve Fukušimě již byly velmi staré a moderní reaktory pracují mnohem účinněji a jsou mnohem bezpečnější. Asi mají dokonce pravdu. Ale bude to trvat ještě mnoho let, než to budeme vědět s jistotou. Mimo to se v uplynulých desetiletích tyto předpovědi znovu opakovaly a poté se ukázaly jako nepravdivé. Proto bychom vůči takovýmto tvrzením měli být velmi skeptičtí.

Museli bychom být optimisté na hranici rozlišovacích schopností, abychom přijali, že příspěvek jaderné energie bude v roce 2030 přesahovat 5,5 procent - jenom to by daňové poplatníky na celém světě stálo nepředstavitelné částky. Repro DR 

Druhým důvodem mého přesvědčení, že jaderná energie bude v roce 2052 prakticky mrtvá, je zanedbatelný příspěvek, kterým může jaderná energie přispět ke světu s menším obsahem oxidu uhličitého. Asi třináct procent světově vyráběného proudu se vyrábí jaderným procesem, což činí jen 5,5 procent komerční primární energie. Význam jaderné energie klesal již před Fukušimou a katastrofa ho jen urychlila: v březnu 2011 bylo připojeno k síti na celém světě 437 jaderných reaktorů.

Od roku 2008 k tomu přibylo devět nových reaktorů, většina z nich v Číně, a jedenáct jich bylo odstaveno. Jaderná elektrárna je dnes v průměru šestadvacet let stará a průmysl (před Fukušimou) dosud doufal, že dobu provozu reaktoru bude možné prodloužit nejméně na čtyřicet let. Po Fukušimě to bude významně těžší.

Do roku 2025 by se muselo uvést do provozu 260 nových reaktorů, aby se vyrovnal počet starých reaktorů, u nichž je nutno na základě jejich životnosti provoz ukončit. To bychom museli být optimisté na hranici rozlišovacích schopností, abychom přijali, že příspěvek jaderné energie bude v roce 2030 přesahovat 5,5 procent - jenom to by daňové poplatníky na celém světě stálo nepředstavitelné částky.

V tom stejném období by přitom bylo možné výrazně zvýšit kapacity obnovitelné energie. Přednostní podpora jaderné energie však ohrožuje investice do obnovitelné energie. Protože by v tomto případě musela fosilní paliva zajistit zásobování mnohem déle, zhoršují se dokonce výhledy na budoucnost s menším obsahem s CO2.

„Sen o jaderné energii“ představuje pouze velmi malý příspěvek k naší budoucnosti s nižším obsahem CO2 - navíc příspěvek spojený s obrovskými náklady a masivním rizikem, který jen posiluje naši závislost na fosilních palivech.

Existuje ještě poslední důvod, proč se sen o jaderné energii nikdy nenaplní – a tím je náchylnost jaderných zařízení k teroristickým útokům. Považuji téměř za neodvratné, že v příštím desetiletí někde na světě dojde k teroristickému útoku na jaderné zařízení. Mnozí bezpečnostní experti se podivují, že se to ještě nestalo. Pravděpodobnost, že se v tomto případě bude jednat o kybernetický útok, se silně zvýšila ve chvíli, kdy se Izraeli a Spojeným státům podařilo jejich „Stuxnet virus“ nasadit do řídících programů íránských jaderných elektráren.

Stejně tak pravděpodobný je fyzický útok, který nemusí směřovat na samotný reaktor, ale třeba i na mezisklady palivových článků, které jsou umístěny u mnoha reaktorů. Ochrana těchto meziskladů je výrazně nižší, než ochrana samotných reaktorů. Je pochopitelné, že o tom nikdo nechce mluvit, protože závažnost ohrožení přesahuje jakékoli meze. Tomuto riziku je vystaveno celé odvětví.

Zpráva z budoucnosti
Po Fukušimě bude toto odvětví jen těžko obhajovat svoji pozici. Díky Fukušimě a po opakovaném a masivním překračování nákladů dostanou investoři strach. Až si plátci daní uvědomí rozličná ohrožení a obrovský objem nákladů, které budou muset hradit, získá protiatomové hnutí novou sílu.

Úspěch odstupu od jádra v Německu přesvědčí mnohé o tom, že jaderná energie není při dobré vůli ani tím pověstným „nejmenším zlem“. Tak bude v příštích deseti až patnácti letech vybudováno relativně málo reaktorů a téměř všechny v centralisticky řízených zemí, jako je Čína.

Pak by muselo dojít k reálnému teroristickému ohrožení proti některému ze starších reaktorů v Americe nebo v Evropě, které vyvolá světovou paniku. Skutečný útok se ani nebude muset odehrát. Bude stačit jednoznačný důkaz, že takový útok je možný. Kurzy akcií provozovatelů jaderných elektráren se zřítí na dno tak rychle, že investorům už nezbude žádný čas na to, aby své prostředky převedli do bezpečí.

Vlády budou nuceny okamžitě odstavit všechny existující reaktory, nebo alespoň oznámit nediskutovatelný program odstupu od atomu, který navždy vyloučí jakoukoli novou výstavbu. Dokonce ani Francie nebo Čína by pak neměly žádnou jinou volbu.

V této fázi by pak zvítězily argumenty pro bezjadernou alternativu (založené na rozsáhlých investicích do zvýšení efektivity, obnovitelné energie, kombinace výroby tepla a elektřiny, stejně jako zachycení a uložení oxidu uhličitého ze všech plynových a biomasových elektráren). A to by byl konec atomové energie.


S laskavým svolením autora přeložil Milan Smrž

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 1.Prosince 2016, 08:34:37

Lidi jako Monbiot jsou v podstatě neštěstí -- v době, kdy se do JE měli zamilovat, tak proti ní bojovali, teď, když už je to jedno a JE je vyřízená a končí, se do ní zamilovávají.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.