Pohádky o bezdomovectví

Lidé si často myslí, že bezdomovcům není pomoci, protože si svou situaci „sami vybrali“. Nikde na světě ale nenajdete člověka, který si tuto životní cestu přál, říká Jakub Marek z iniciativy Bezdomovci – lidé jako my.

Žil byl jeden bezdomovec, a ten neměl kde bydlet a nemohl si najít práci. Bydlel na ulici dlouho a dlouho mu nikdo nepomohl. Bezdomovec byl sám a plakal. Tu přišel jeden moudrý člověk a poradil mu: „jdi a najdi si práci, pak budeš bydlet, nebudeš sám a nebudeš plakat.“ Bezdomovec si řekl, že moudrý člověk má pravdu, a tak si našel práci, začal bydlet a byl šťastný. Takto si někteří lidé představují, že by měla vypadat (sociální) práce s bezdomovci. Realita je však mnohem složitější. A má mnoho vrstev. A také existuje opačná verze pohádky.

Žil byl jeden bezdomovec, a ten nechtěl nikde bydlet a nechtěl ani pracovat. Svým zápachem obtěžoval kolemjdoucí a svým žebráním o drobné otravoval řádné občany. Dokonce obtěžoval ženy i děti. Mnoho lidí se mu snažilo pomoci, ale on pokaždé jejich pomoc zneužil. V tu chvíli přišel politik společně s městským strážníkem. Politik zavelel „pryč s bezdomovci z naší krásné země!“ a hodný policista bezdomovce vyhnal. Od té doby se všem žije blaze a řádní občané mohou znovu dýchat.

Na obou verzích pohádky vidíme, že lidé často považují za správné řešení to nejjednodušší. Buďto označíme člověka na ulici jako oběť, nebo jako vetřelce. Lidé na ulici pro veřejnost často představují tyto zcela opačné emoce, jako je soucit, nebo nenávist. I lidé pracující s touto cílovou skupinou se ale poměrně často rozhodují na základě těchto emocí. A je to přirozené.

257785_mediafax_jiri_rubesLidé na ulici vzbuzují protikladné emoce – buď soucit, nebo nenávist. Foto archiv DR

Je zajímavé, že právě na tuto skupinu lidí má svým způsobem každý „svůj názor“. Jen málo lidí někdo nepožádal o nějaký ten drobák nebo si nesedli do tramvaje, která zaváněla odérem cestujícího bez domova. Tito lidé budou vždy vyvolávat kontroverzní reakce, které mohou mít extrémní podoby bezmezného soucitu i bezprecedentní nenávisti.

Zatímco bezmezný soucit zatím někomu neublížil, kam může vést nenávist vůči nějaké skupině obyvatel, známe z dějin velmi dobře. Když se podíváme na články o bezdomovectví, které píší novináři, můžeme dle titulků zjistit, které emoci jednotliví novináři podléhají.

Pokud titulek zní „Bezdomovec z Manchesteru pomáhal lidem postiženým teroristickým útokem“, vidíme možnou snahu pomoci konkrétnímu člověku a oslavovat ho. On sám to má těžké, a přesto pomáhá. Zatímco pokud se zjistí, že dotyčný bezdomovec mohl okrást jednu z obětí, stává se z něj vyvrhel.
 
Těchto příběhů, ať už velebící bezdomovce, či nikoliv, je mnoho. Možná takový příběh znáte z osobní zkušenosti. Věřili jste, že váš hrdina z pohádky, který se dostal na dno, bude bojovat s tím svým zlem a neselže, že to tentokrát vyjde. Ale ono to nevyjde. Jenže to není důvod začít takového člověka nenávidět. Je potřeba najít odvahu s ním udržet kontakt a pokračovat dál.

Těch bezejmenných příběhů odsouzení je však mnohem více. Bezdomovec je člověk, ke kterému nemáme žádný vztah, a také je to člověk, který narušuje náš komfort. Koukáte stranou a mnohdy máte proč. Páchne, pije a je špinavý. Vždyť tenhle člověk sedící na lavičce je přece ten, který si jistě za svou situaci může sám. I v tomto případě je potřeba najít odvahu a zkusit to.

Nikdy nenajdete člověka, který už se narodil jako bezdomovec. Bezdomovcem se člověk stává, protože ho postihly špatné události, které v danou chvíli neuměl řešit a vyřešit. Nikdy nenajdete bezdomovce, který v dětství snil o tom, že bude bezdomovcem.

Do lidí bez domova se často investuje mnoho emocí, které jsou na úrovni dítěte sledujícího pohádku. Dítě bezmezně fandí princi nebo princezně, černokněžníka nenávidí. Za oněch 28, co se o problému mluví, bychom však už měli dospět. Ať už člověku bez domova přisoudíte jakoukoliv emoci, přesto zůstává člověkem se všemi charakterovými vadami i přednostmi. A není to pohádková bytost. Tito lidé jsou součástí demokratické společnosti, která by jim měla pomoci, ať uvažujeme o pomoci státní, nebo o pomoci v rámci neziskových organizací. Oběti i vyvrhelové v naší společnosti byli, jsou a budou.

Zatímco v pohádce jednotlivé postavy podléhají stereotypům, u lidí bez domova bývají jednotlivé stereotypy ohledně bezdomovectví spíše mýtem a mohou je poškodit. V rámci své praxe jsem se snažil najít způsob pomoci, který by vyhovoval všem bezdomovcům. Hledal jsem, ale nenašel jsem.

Proto bych v tomto článku rád vyzdvihl organizace, které se snaží této cílové skupině pomoci: Naděje, Armáda spásy, Arcidiecézní Charita, Centrum sociálních služeb Praha, K Srdci klíč, R-mosty, Jako Doma, Nový prostor, Praguelic, Metráž, Přestupní stanice, Sant´Egidio a další, především mimopražské organizace, které se snaží nepodléhat těmto popsaným emocím a pomáhat cílové skupině profesionálně a kvalitně. Pokud jsem na nějaké zapomněl, rád na ně upozorním příště.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 18.Září 2017, 12:38:20

Vzácně vyvážený pohled. Neodsuzuje a nezatracuje, ale zároveň nepodléhá laciným barvotiskovým klišé. Je znát, že jeho autorem je někdo, kdo ví z bezprostřední praxe, jak krajně složitá je celá tato záležitost; a jak velice obtížné je, hledat cestu ven.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.