Deník Referendum Domov

Odborový předák Josef Středula řekl, že mzdy v České republice jsou ostudně nízké a měly by růst. Při pohledu do peněženky by tenhle výrok zřejmě podepsal téměř každý. A kdyby se ti, kteří s podpisem váhají, podívali do peněženky kolegů z branže v sousedním Německu, zřejmě by jim nezbylo nic jiného než pokývat hlavou a podepsat taky.

Jenže stále mezi námi žije několik lidí – říká se jim zástupci zaměstnavatelů – kteří pokaždé, když slyší slovo růst ve stejné větě se slovem platy nebo mzdy, vyskočí z mahagonem obložených kanceláří a křičí: Skandál!

Naposledy takhle křičel někdejší ministr hospodářství a následně průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Výzva ke zvyšování mezd je prý podněcováním k nenávisti.

V myšlenkových pochodech člověka, jenž se z věřícího komunisty ze dne na den stal apoštolem dnešního kasino-kapitalismu, se lze jen těžko vyznat. Buď na svou minulost zapomněl, nebo je jen věrnou hlásnou troubou svých chlebodárců. I zástupci zaměstnavatelů totiž občas mívají hlad, a když člověku škrundá v žaludku, je schopný udělat či říct prakticky cokoliv.

Dlouho se u nás říkalo, že vyšší mzdy budou, až bude líp. A když líp bylo, tak se zase říkalo, že brzo může být hůř. Dnes se však zdá, že podobným řečem už skoro nikdo nevěří. Koláž DR

Dlouhý také říkal, že zvyšování platů může zvrátit polistopadový vývoj. Tady se však sluší dát člověku, který se podílel na budování našeho post-komunismu, za pravdu.

Česká ekonomika totiž byla i jeho přispěním po dlouhá léta založena na levné práci. Jen co ze sebe společnost setřásla chmurné státně-socialistické pořádky, přišli noví pánové, kteří lidi zapřáhli do zcela nových postrojů. Nikoho sice nevěšeli, ale také se o nikoho nestarali.

Zkrátka člověk měl na trhu prodat všechno, co bylo po ruce. Když nebylo co prodat, vždycky mohl jít na ulici. A čekat na tu správnou obchodní příležitost. Lze pochopit, že se Dlouhý bojí. Když padají staré pořádky, padají ega a leckdy i gáže. Strašení zvratem polistopadového vývoje ale Dlouhému nebude nic platné. Lidé se chtějí mít lépe.

Nedovedu si představit, že by někdo v zájmu roztáčení kapitalistických kol odmítl vyšší plat. Nedovedu si představit rodinu, která se sebere a odejde žít na ulici, protože je ekonomicky výhodnější a společensky odpovědnější, aby se z jejich bytu stal hotel generující kapitál. Nedovedu si představit člověka, který by Dlouhého báchorkám o prosperitě, která přijde, když se uskromní, ještě stále věřil.

Lidé takřka před třiceti lety řekli, že jim vláda jedné strany leze krkem. Rozhodně tím však nemysleli, že si přejí být vykořisťováni a udržováni v bídě.

Dobrou zprávou pro náš všechny je, že se mantra utahování opasků pomalu vytrácí. Zvyšování mezd se především díky vytrvalé práci odborů stalo celospolečenským tématem. Žádná strana si nemůže dovolit nahlas říct, že lidem nedá ani korunu. Že z hospodářského růstu mají těžit pouze majitelé firem a nadnárodní koncerny. Že člověk má pracovat a být rád, že vůbec nějakou práci má.

Jedna neblahá kapitola naší nedávné historie se zřejmě pomalu uzavírá. Teď by třeba bylo dobré zajistit, aby lidé – když už si i něco vydělají – měli kde bydlet.