Osmdesát let od Masarykovy smrti: jeho program platí i dnes

Za výjimečnost meziválečné první republiky s jejím humanismem a světovými aspiracemi nevděčíme Rakousku-Uhersku, ale především mimořádné Masarykově osobnosti.

Dle francouzského politologa a historika Alexise de Tocqueville (1805-1859) se dějiny podobají obrazárně s mnoha kopiemi a málo originály. Ovšem Tomáš Garrigue Masaryk, jehož 80. výročí úmrtí si 14. září připomínáme, věru žádnou kopií nebyl.

Jakožto jediný filosof, který se kdy propracoval do čela, ba k samotnému založení státu, zaujal současného francouzského historika Alaina Soubigoua ze Sorbonny. Ten se podivil, proč neexistuje současný životopis tak velkého muže, začal se učit česky a psát o něm.

Masaryk jak sotvakdo jiný nahlédl již před rokem 1917 stíny Ruska a podrobil je drtivé kritice, ale překročil i stereotypy takzvaného středoevropanství, stále svazujícího naše myšlení i ducha. Jak myšlení takového člověka vypadá?

Alespoň neodporovat rozumu
Masaryk nerozpitvával jeden úzký problém, zajímal se o celek. Rozhodující, formující vliv na něj prý „neměli ti básníci a filosofové, ale život, život vlastní a náš“. Každá radikální noetická teorie (teorie poznání), která přijímá jen jednu stránku na úkor druhých, je chybná. A musíme „pamatovat, že všechno naše poznání je připraveno duševní prací nesčetných generací“.

Zájmy měl široké. Studoval u slavných psychologů-filosofů: ve Vídni u Franze Brentana, později v Lipsku u Gustava Fechnera i Wilhelma Wundta a s indickým mnichem se přel o buddhismus již v roce 1876. Sledoval i nejmodernější umění. Varuje ale, že „cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum. Jak a čím budeme rozhodovat, který ze srážejících se citů, která z odporujících si vůlí je správnější a lepší? Zas rozumem a kritikou.“

Jeho časopis Athenaeum poskytoval kritické recenze především zahraniční odborné literatury ze širšího, namnoze ne-německého světa. Češi by se měli seznamovat s dalšími jazyky a kulturami, francouzskou, a hlavně anglickou: ta prý má bohatou vědeckou literaturu, zdravou poezii a její praktický a empirický duch je Slovanům velmi užitečný.

Ve své „Konkrétní logice“ se pokoušel podat klasifikaci věd a objasnit, jak fungují a jaké metody a postupy používají. Zatímco jeho kolega Durdík nabádal pilné studenty leda k tomu, aby si tu jeho knihu přečetli ještě jednou, světový Masaryk vyzýval studenty, aby se dobrali vědomostí sami a četli si cizí díla v originále. Půjčoval jim je i ze své soukromé knihovny. Předkládal problémy, nabízel své odpovědi a polemiky vítal jako projev samostatného myšlení.

Mimo rozumu existuje i jistý řád srdce, ale ani z něj nevyplývá jakákoli rezignace před tradiční církevní autoritou. A to ani na způsob autora onoho úsloví, francouzského fyzika a myslitele Blaise Pascala.

Tom__garrigue_masaryk_1925Naše neštěstí je, že tak snadno přijímáme mínění jiných.“ Foto Wikipedia

Primitivismu slepé víry, pověry, církevnictví i víry v kolektivní politická hesla „do jisté míry poskytují zbraň ti filozofové a psychologové, kteří cit a vůli – také pudy – stavějí proti rozumu a nad něj – emocionalisté a voluntaristé“. Profesor Masaryk přitom počítá s lidmi takovými, jací jsou: i mravnost chce založit spíše na citu; postačí jen, pokud budou city v souladu s rozumem.

Neustálá reformace
Již na gymnáziu v Brně se mladý Tomáš ubránil před ředitelem, školníkem i povinným katolicismem pohrabáčem. Konvertoval k církvi evangelické – byla prý nejblíže husitské církvi bratrské: „Mně dával protestantismus víc svobody.“

I ten si ovšem Masaryk definuje pěkně k obrazu svému: „Podstatou protestantismu je vlastně ustavičná reformace.“ Připouští, že puritáni „jsou lidé poněkud nepříjemní“. Na historické reformaci vyzvedává „racionalismus, rozumnost naproti autoritě“, opuštění středověkého ideálu asketického, který prý jde proti lidské přirozenosti a v každém případě šel Masarykovi proti srsti, větší pracovitost než v době starší a poskytnutí prostoru pro svobodnou vědu i filosofii.

K činu je zapotřebí přesvědčení a ještě lepší a pevnější je víra. I ta se ale musí poměřovat s kritikou přezkoumatelným věděním. Masaryk je ještě ochoten pracovat a jednat i s vysoce pravděpodobnou hypotézou. Nemá-li ani přesvědčení být upřímné, je lepší i důsledná skepse, pokud si ji člověk jen uvědomuje. Nejhorší je bez přemýšlení, slepě akceptovat něco, co se příčí našemu rozumu: autoritu teologickou či politickou: „Naše neštěstí je, že tak snadno přijímáme mínění jiných.“

Knihy bránil před rakouskou cenzurou. Již ve vídeňském parlamentu se stavěl proti pokusům zcela ovládnout obsah výuky na univerzitách římskokatolickou církví, vycházejícím hlavně od rakouské „Křesťanskosociální strany“, vedené antisemitou Karlem Luegerem. Tedy jedním z inspirátorů dalšího Středoevropana Adolfa Hitlera.

Raději se dívejte na oblaka
V Rusku studoval Masaryk zemi tradiční, teokratickou. Nepříliš lichotivý úsudek o ruských myslitelích z jeho světoznámého díla Rusko a Evropa dnes visí i v úvodu hesla „Ruská filosofie“ anglicky psané internetové filosofické encyklopedie.

„Rusa naučila jeho církev přijímat hotové, objektivně dané“, Rusové se přitom rádi vzdávají víry staré ve prospěch nové, „Rus chce věřit v cokoli“ – ale není schopen vlastního myšlení, soustavného kritického vyhodnocování, noetické kritiky, ba ani základních pravidel životosprávy a hygieny. Neváží si života vlastního ani životů svých bližních.

Masaryk se zhrozil, jak snadno spisovatel Dostojevskij přešel od svého mladistvého ateismu k éterickým pravoslavným ideálům – a vizím na spasení světa prostřednictvím cézaropapistického a absolutistického Ruska. Ještě na smrtelné posteli velebil mnohatisícový masakr turkmenských obránců své země ruským generálem Skobelevem. Kéž by se raději býval snažil zachránit sebe sama – pro svůj národ, lidstvo a lidskost, uvažoval smutně Masaryk. Jako mnoho Rusů „nepochopil, že šovinismus znemožňuje každý pokrok, i mravní“.

Ten se odvíjí spíše od pěstování mezilidských vztahů: „Přátelství... je tam, kde je výměna duší.“ Komunismus může být – ale jen mezi přáteli. Karlu Marxovi Masaryk vytýká i amoralismus a opomíjení krásy, což se muzikálnímu Masarykovi, který umění nestavěl na méně důstojné místo než filosofii, zajídalo. Na utopický požadavek dalšího komunisty Friedricha Engelse na volnou lásku měl již od mládí odpověď: Lásku ne volnější, ale ušlechtilejší.

Říkal-li Masaryk, že je člověkem politickým, pak pouze kalkuloval dopad každé ideje na politiku a uvažoval o patřičných opatřeních. Ale politika a moc mu nebyly na rozdíl od typických marxistů vším.

Posteskl si, že ruské porady trvají od rána do noci, a těžko se tam pak dostal na vzduch. Dle svědectví Karla Čapka podával ruku pevně a s krátkým stiskem, trochu zdálky, „jako by nechtěl překročit tajemný kruh, uzavírající kohokoli z nás“. A poté, co si větší společnost u Náchoda vyrazila do přírody a ženy se pilně chopily háčkování, jim Masaryk žertem připomněl: „Raději si lehněte a podívejte se trochu na nebe nebo na přírodu kolem. To není ztracený čas.“

Česká drobná práce, hrdinství, opatrnost
V polemice s polským romantickým básníkem Mickiewiczem považoval Masaryk za stejně cenné, ba i hodnotnější hrdinství jako položit život položit vlastní práci, utvářet heroismus práce promyšlené, drobné, malé, opatrné, drobné. Slepě se řítit do něčeho, slepé mučednictví, třebaže za nejvyšší ideál, to dělají děti, a ne člověk, který chce něčeho dosáhnout. A práce vypracuje charakter – bez ní se silné individuality nedosáhne.

Odmítal i radikální pacifismus svého přítele, ruského spisovatele L. N. Tolstého: „Vojsko, které táhne proti násilníkovi, liší se od něho jako den od noci. Myšlenka rozhoduje o skutku, ne ten skutek sám.“ Boj husitů vnímal jako obranu domácího hnutí, umožňujícího lepší vzdělání a akcentujícího mravnost a svědomí jednotlivce. Fascinoval jej Jan Žižka, i když mu hlavně před historikem Pekařem vytýkal občasnou útočnost a některé jeho metody neschvaloval.

Avšak za obrannou nepovažoval válku nefunkční říše, která zabírá další území slovanských a jiných menších národů, vede proti jejich představitelům vykonstruované procesy se šibenicemi a kvůli zájmům a územním ziskům jedné dynastie opakovaně posílá na smrt na bojišti statisíce Čechů. Bezesporu si připomínal osud svého milého bratra Martina, jejž šikanování v rakouské armádě připravilo o život.

Císaři Franzi Josefu I nepřiznával Masaryk více inteligence než průměrnému rakouskému poddůstojníku a stranil se jej. Neměl prý žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý k menším národům; jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka byla být vlečen událostmi, nikoli je zvládat.

I odpůrci Masarykovi těžko upřou, že on hybatelem událostí byl. Tvůrci Českého století vytvořili hodně imaginární dialog s tehdejším britským premiérem Lloydem Georgem namísto Masarykova směrodatného a alespoň jím samým lépe vylíčeného rozhovoru na počátku války s bývalým rakouským premiérem Körberem.

Ten mu prozradil své obavy, že země není dobře připravena na válku a ani po eventuálním vítězství ve vleku Německa své národy neosvobodí, naopak vůči nim přitvrdí. Masaryk neotálel a 16. 9. 1914 rychle přeběhl na druhou stranu, rozhodnut rozbourat Rakousko-Uhersko zvenčí.

O válečných schopnostech tohoto německého vazala s jeho příslovečným šlendriánem si nedělal iluze. Ale tragickou vinou Němců prý bylo, že po dvě stě let pěstovali militarismus a oficír se tam stal měřítkem společnosti. Rozhořčen zákeřnými a nevybíravými útoky oné říše na civilisty, poskytuje Masaryk Dohodě Legie a navrhuje jí odhodlané a všeho schopné Německo vyhladovět. Válečný průmysl tak přestane fungovat a němečtí vojáci na frontě, třebas disciplinovaní a ochotní bojovat do posledního muže, nebudou mít čím střílet.

Nové víno, nové měchy
Mohou mít výkony malého národa světovou úroveň a rozměry? Ano! Může mít první ústavu s výslovně deklarovanou rovností pohlaví. Největší obuvnickou firmu. Největší funkcionalistickou budovu: Veletržní palác v Praze byl (snad vedle charkovské Techniky) ve své době stavbou zrovna tak novátorskou, jako měla být Kaplického – v naší době příznačně neuskutečněná – Národní knihovna.

Dle slov tohoto génia byla Praha dříve městem s největší hustotou moderní architektury. Dnes se sotva co nového vyrovná tehdy vzniklému brněnskému Výstavišti, urbanistice Hradce Králové nebo Ostravské radnici.

Že za to první republika vděčí Rakousku-Uhersku? Tak si zajeďme do dříve taktéž rakouského Krakova a spočítejme si stavby meziválečného období tam. A porovnejme si i počet tehdy postavených domů, bytů, škol a nemocnic i s naší současností.

„Ve Švejkovi je satira česká, snad lépe řečeno pražská, a dost humoru... posud ho v umění (a životě) mnoho nemáme...“ – Masaryk nebyl ani ve srovnání s Václavem Havlem žádný suchar. Spíš účinněji užíval politické prostředky, praktické zkušenosti s fungováním politických orgánů i své dlouhé prsty, aby společnost fungovala a jednotlivci dostávali i odevzdávali to nejlepší.

Víc než o společné či oddělené jídelny důstojníků a mužstva Legií se staral o to, aby měli všichni dobré jídlo a on byl ve styku se všemi. Po převratu schvaluje převzetí starého státního aparátu. Pevnou rukou utvářel prostor občanům, aby se naučili svéprávnému organizování i svobodné výměně názorů beze zbraní. Mnohé události jinde i dnes názorně ilustrují potíže národů, jimž právě takovéhle tradice vlastní státnosti scházejí.

Krade se a uplácí stále dost. Přes padesát let totalit je u nás ale pozoruhodně nízká míra sociální nerovnosti, málo antisemitismu a vyšší index demokracie i míra svobody tisku než ve značné části nejvyspělejšího „Západu“. A slovy nedávno z místa vyhozeného ruského profesora Zubova: Češi byli „snad jediným národem ve střední Evropě, který se nenechal pobláznit fašistickou ideologií“. Chce se dodat: i díky promyšlenému úsilí i hrdinství Masaryka.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 14.Září 2017, 10:09:31

Všechna čest Masarykovi, ale domnívám se, že v předválečném Československu vznikalo tolik moderní architektury na rozdíl od Polska ne kvůli prezidentovi, ale proto, že to byla silně industrializovaná země na rozdíl od agrárního Polska.

Průmysl přináší více bohatství než zemědělství a také méně konzervativní mentalitu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Kubičkovi Čtvrtek, 14.Září 2017, 11:06:59

Takže v postindustriální době bude konzervatismu spíš přibývat?

Ivo Horák - Praha 3

Na okraj problematiky Čtvrtek, 14.Září 2017, 12:09:54

O Masarykovi se při příležitosti 80. výročí jeho smrti nejspíš rozproudí diskuse. Zatím bych se tedy vyjádřil k té architektuře.

Kvantitativní zastoupení stylů historismu a secese a ovšem i kvalita staveb z posledního mírového dvacetiletí monarchie jsou dodnes v Praze velmi přítomné a město tvořící. Ve většině čtvtí, vč. Nového a Starého Města, nedosáhl stavební boom za republiky úrovně z předcházející doby. Architektura dvacátých let opustila eklektismus, stavělo se většinou v konstruktivistickém duchu. Podstatným stimulem se staly potřeby hlavního města nového státu, velké budovy především pro ministerstva vznikají v konzervativním stylu. (Myslím, že je to Praze dodnes na prospěch.) Za krize a po ní se prosazuje funkcionalismus, některé objekty (v komentáři zmíněný Veletržní palác, nebo Penzijní ústav) byly poprvé v moderní historii postaveny ve vysloveně naddimenzovaném měřítku (což by byl i případ realizace Kaplického Národní knihovny na zvoleném místě).

Praha se tedy liší od měst v jiných částech Rakouska-Uherska nejen tím, že zde byl značný potenciál, ale především jejím povýšením mezi skutečné metropole. Naproti tomu maďarská, polská a rumunská města zažila po vzniku nových států výrazný stavební útlum, příp. se stavělo pokud možno jako za zašlých „zlatých časů“. V případě Záhřebu a Lublaně se počáteční lepší předpoklady rovněž příliš nenaplnily. Budapešť a Vídeň byly velkoměsty pro nové státy až příliš velkými. Ani významné stavební počiny v hlavním městě Rakouské republiky nepřepsaly příliš výraz bývalého centra soustátí s 55 miliony obyvatel.

Byl to myslím v článku-komentáři zmíněný A. Soubigou, u něhož jsem četl, že Masarykova první cesta přes Prahu do Saska proběhla bez zastavení v českém hlavním městě, jež i později připadalo Masarykovi ve srovnání s Vídní staře a stísněně. Později si na ně zvykl a měl rád. O novou výstavbu se se svou obdivuhodnou duševní mladostí zajímal a podporoval ji jako cokoliv, v čem viděl příslib lepší budoucnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 14.Září 2017, 13:26:34

No ano, Masaryk skutečně nebyl kopie; ovšem na straně druhé je stejně tak sotva možno v jeho myšlenkovém světě nalézt něco, co by bylo nějakým opravdu originálním počinem či impulsem. Co kdy Masaryk vyslovil či vytvořil natolik jedinečného, co by už neřekla celá řada jiných před ním?

S Masarykem je bezpochyby možno v mnohém souhlasit, jeho střízlivý pohled na dění lidské byl dozajista jeho předností; na straně druhé nelze přehlédnout jeho naprosté nepochopení vůči velkým - a skutečně originálním - myšlenkovým konceptům i činům.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 14.Září 2017, 14:08:10

Masaryk byl filosoficky eklektik. Důvodem eklekticismu (podle výkladového slovníku) může být nedostatek vlastní invence, ale také snaha překlenout rozpory mezi různými směry nebo skeptický názor, že žádná filosofie není ideální. On tedy zřejmě chtěl něco překlenout.
Já si mimochodem myslím toto: Co by kdo ve filosofii ještě mohl přinést nového?

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Text Masaryka příliš idealizuje Čtvrtek, 14.Září 2017, 18:06:15

Ale já si myslím, že bychom 80 let po jeho smrti zvládli střízlivější hodnocení.

Masarykovi je třeba vyslovit uznání za boj proti Rukopisům, za zastání L. Hilsnera, za prosazování střízlivosti a odklonu od rusofilního romantismu k anglosaskému empirismu a střízlivosti.

Zachoval se záznam rozhovoru Karla Kramáře s Masarykem ve Vídni hluboko před první světovou válkou. Kramář mu položil otázku, zda ví, proč jej všichni mají za proroka. Masaryk nevěděl a tak Kramář pokračoval: "Všechny problémy nadhodíte a žádný do konce nedomyslíte. Ale všichni, kteří vás poslouchají, věří, že je máte vždycky domyšleny." Masaryk mu dal za pravdu. (Pernes: Pod habsburským orlem. 2006)

Podobně jako Beneš, který odmítl pomoci Polákům bojujícím proti bolševické agresi, tak Masaryk odmítl pomoci Ukrajincům po vyhlášení samostatnosti a napadených bolševiky. V Kyjevě také v únoru prohlásil: "Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická."

Realita Československa si zcela protiřečila s jeho koncepcemi (Světová revoluce) a sliby (Versailleská konference) o rovnoprávnosti národnostních menšin v Československu.

Později skepticky podotkl: "Dosáhli jsme příliš mnoho, naše republika je pouze horším vydáním starého Rakouska." A měl pravdu.

Ivo Horák - Praha 3

Připomínat v masarykovském duchu Čtvrtek, 14.Září 2017, 19:35:25

Zdeněk Zacpal ve svém textu snáší řadu pozoruhodných příkladů četných doložených Masarykových výroků, jež stojí stále za to citovat a připomínat.

T. G. Masaryk se v nejvyšší funkci sice smiřoval s projevy pochlebnictví i s pomníky zaživa, přesto víme, že v duchu jeho odkazu by skutečně bylo střízlivé hodnocení, jak píše David Unger. V tomto mají Masaryk a Havel dost společného, záleželo jim na mínění lidí, ale čekali více kritiky, samozřejmě kritiky upřímné a aspoň trochu znalé.

Sám David Unger nepochybně vědomě vyzdvihl ve svém příspěvku Masaryka jako charakterního člověka. Platí to o zmínce o politikově odpovědi Kramářovi, která je zajisté nejen dnes nemálo vzácná a cenná. Ještě více se to týká citace v posledním odstavci Ungerova příspěvku. Podotknutí TGM, hořké poznání, že lze dosáhnout příliš mnoho, je vítězstvím kritiky (a v tom i sebekritiky) nad přirozeným uspokojením i diplomatičností a často zmiňovanou potřebou být pozitivní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Eklektik, nebo překlenovač? Pátek, 15.Září 2017, 11:15:22

Já bych především soudil, že Masaryk prostě vůbec nebyl filozof. On byl profesor d ě j i n filozofie - ale to je něco zásadně jiného, nežli být autentickým originálním myslitelem.

Masaryk dokázal velice umně a s citem zaujímat středovou pozici mezi různými extrémy; v této vyvážené středové pozici zbavené všech výstřelků a riskantních řešení spočívala jeho síla. Ale: něco takového prostě ještě není program. Takovýto realistický pragmatismus "střední cesty" může být nanejvýš programem bezprostředně politickým; ale není to žádným programem ideovým.

Takže jestli byl Masaryk spíše ekletik, nebo překlenovač myšlenkových protikladů? Nejspíš ani jedno, ani druhé.

On měl svou vlastní jasnou linii; v tomto smyslu nebyl eklektikem, který jenom pasivně na jednu hromadu hodí všechno možné z různých názorových směrů. Ale že by byl nějaký překlenovač, spojovatel protikladných myšlenkových směrů - to se o něm stejně tak v žádném případě nedá říci.

Pokud bychom měli nějakým způsobem charakterizovat přetrvávající Masarykův odkaz, pak především jako nezpochybnitelné autority mravní. Jeho připravenost postavit se kdykoli třeba celému zdivočelému davu v boji za pravdu - to je vlastnost natolik vzácná, že už jenom tím si bohatě zasloužil všechny ty pomníky, které mu kdy byly postaveny.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co nového ve filozofii? Pátek, 15.Září 2017, 11:37:2

Ještě k té otázce paní Hájkové, zda je vůbec ještě ve filozofii možno přinést nového.

"A je zcela nemožné ještě říci něco nového, co by už předtím neřekl někdo jiný."

Tak tato slova pronesl - kdo? Nějaký novodobý skeptik, při pohledu na bezradnost a dezorientovanost současné světové filozofie? - Nikoli, takto si nad marnými snahami lidského ducha po objevení něčeho zásadně nového povzdechl už jistý antický myslitel, někdy v pátém století před naším letopočtem.

Zkrátka: lidstvo ve svém myšlení, ve filozofických reflexích svého bytí krouží stále kolem víceméně těch samých témat. Na tom není nic tak příliš překvapivého: ty základní struktury lidského - a mezilidského - žití jsou víceméně konstantní, stále stejné.

Takže o co se jedná, je to, když se někomu podaří na tato věčná témata pohlédnout nějakým novým pohledem. Že je takovýto nový pohled nemožný - tak se to zdá vždy, až právě do toho okamžiku, než se najde někdo, kdo s takovýmto novým pohledem přece jenom přijde.

Nakonec, už jsem tu svého času poukázal na to, že ani třeba takový Ježíš nepřišel s nějakými zcela novými, originálními myšlenkami; ty centrální věty jeho učení, které jsou mu evangelii připisovány, zde většinou v té či oné formě byly už před ním. Takže nejde ani tak o to že by přišel s něčím naprosto a zásadně novým; ale jedinečným byl právě ten z p ů s o b, jakým on to jsoucí uchopil, a předložil lidem jako jejich novou povinnost. Povinnost, a zároveň možnost dosáhnout v reálném životě něčeho nového.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.