Proč (nejen) politici pomíjejí teorii a Masaryka?

O literaturu věnovanou T. G. Masarykovi není příliš velký význam a to ani mezi členy politických stran. Nemají prý na teorii čas. Podle Masaryka byla ale naopak teorie tím rozhodujícím.

Z loňského sjezdu ČSSD, kterého jsem měl byť nestraník možnost se zúčastnit, jsem si odnesl převážně kladné dojmy, jedna věc mne však zklamala. Byl jsem tam napůl obchodně, nabízel jsem (za výrobní ceny) své knihy o Masarykovi, a prodal jsem – jednu. Podobně jsem později dopadl u Zelených. Bylo mi řečeno, že na teorii jim nezbývá čas. Jiným stranám jsem se už raději nevnucoval.

Pak jsem přemýšlel, na čí straně je chyba. Na mé straně je chyba či chyby nasnadě (nýmand, donkichot atd.), na opačné straně je to však ještě smutnější: o Masaryka je neuvěřitelně malý zájem.

Po roce 1989 se řada nakladatelů snažila zaplnit díru zanechanou komunismem, ale narazila na skoro naprostý nezájem. V roce 2005 vyšla v počtu pět set kusů kniha Masaryk, od podle mne po Čapkovi nejlepšího a nejčtivějšího Masarykova interpreta Josefa L. Hromádky, a dodnes není rozprodána.


Masaryk říká, že teorie vždy předchází praxi a že to, jaká je, rozhoduje. Foto Wikimedia Commons

Podobné zkušenosti má prof. Blížkovský s knihou kolektivu autorů Živé hodnoty Masarykova Československa, neboť nebýt dobré vůle ČSSD a mimořádné aktivity kolportérů a jiných nadšenců, dodnes by se jí „nezbavil“.

Neúnavný masarykovec, sociolog Miloslav Petrusek mi krátce před smrtí napsal, že už je „umasarykován“, jiný stejně neúnavný masarykovec filosof Miloš Dokulil sice (ve věku 86 let) stále pokračuje, ale i on mi napsal, že oživovat Masaryka je boj s větrnými mlýny. „Nejoptimističtěji“ se vyjádřila filosofka a pedagožka Stanislava Kučerová (85 let): „Kdyby se aspoň podařilo udržet tu nit!

Přitom právě Masaryk říká, že teorie vždy předchází praxi a že to, jaká je, rozhoduje: i konstruktér obyčejného řemeslného nástroje musí mít nejdřív teorii, a pokud je dobrá, nástroj se osvědčí a naopak. U ideologie a humanitních věd je to sice složitější, ale závěr je stejně jednoznačný.

Je to snad do nekonečna opakovaný příběh: objeví se nová, pokroková teorie-ideologie a z jejích zpočátku skoro neviditelných chyb se dříve nebo později stanou Bumbrlíčci. Masaryk správně nerozlišuje mezi ideologiemi a teologiemi: jak krásné bylo původní křesťanství, jak krásné byly původní liberalismus a marxismus, jak „krásný“ byl zpočátku postmodernismus!

Křesťanství se proměnilo ve feudální teokracii, liberalismus v bezohledný kapitalismus, marxismus v diktaturu diktátorů, postmodernismus (ruku v ruce s neoliberalismem) v současný „nový řád světa“.

Teoreticky“ by se proto dalo říci, že teorie, aby se nezvrhla, musí být dokonalá, což ovšem není reálné. A jsou za tím vždy také „lidi“. Neteoreticky se dá říci, že nejblíže k dokonalosti měl (opět právě) Masaryk. Především proto, že byl teoretikem s oběma nohama na zemi, že uměl skoro dokonale skloubit teorii s praxí. Hlavně proto byl tak úspěšný i v politice.

Během tažení („sám proti Rakousku-Uhersku“) za osvobození Čechů a Slováků neudělal téměř žádnou chybu. Dokázal přesvědčit prakticky všechny, se kterými tehdy setkal nebo střetl. Jako snad první si plně uvědomil fiasko Versailleských dohod („Dohoda prohraje mír!“) neboť (opět právě) díky teoretickému nadhledu zastával názor, že Německu se má spíše pomoci než ho ruinovat (k čemuž vítězné mocnosti dospěly až po 2. světové válce). Podobných příkladů by se dalo uvést bezpočet.

Aby se Masarykovi kdokoli mohl alespoň přiblížit, musí podle mého názoru stejně jako on široce i hluboce znát především teorii. „Nicht wahr?“ řekli by Němci.

A co si myslíte vy? Diskuse (49 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petrasek Milan - penzista

Jde o namahavou disciplínu zvanou demokracie Středa, 26.Března 2014, 22:23:25

Pod záminkou demokracie jsme nuceni jít k volbám ne se srdcem na dlani a volit milovaného, ale rozumem vhodného politika. Vnucuje se nám povinnost koukat po konsensu, tolerovat menšiny, nepovažovat stát za nepřítele a platit daně ...........a bůhvíco ještě všechno namáhavě nepřirozeného ten Masaryk po jednom nechtěl.

Petrasek Milan - penzista

...Bylo mi řečeno, že na teorii jim nezbývá čas..... Středa, 26.Března 2014, 23:12:37

Příkladně takový ryze teoretický a anachronický poznatek "nebát se a nekrást" okrade jednoho extra zbytečně o čas.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 27.Března 2014, 06:01:55


Masarykovu etiku nezpochybňuji - ale to co on, říkají a říkali kvanta jiných.

Já si nesmírně vážím Masarykovy osoby, jeho života a jeho statečnosti - ať už v době hilsneriády nebo po vánocích 2014 ... i pak v Rusku ...

Profesor ... a odjede do ciziny dělat "velezrádce mocnářství" ...

co kdyby vyhrály Ústřední mocnosti ... ???


Nevím ale k čemu by nám měla být samostatně k užitku jeho eklektická teorie a filozofie

Jedna z mnoha podobných ...

Masaryk je ovšem výborný historicko-etický Vzor ... a je samozřejmě chvályhodné, že náš národní revoluční vůdce byl v praktické politice na rozdíl od Pilsudského, Bandery atd. i demokratem.

Ostatně vážení čtenáři, položte si testovně otázku :

Co jiného kromě zdůrazňování ctností z vás vypadne při velebení Masaryka?

Jaká teoretická vědecká nauka, jaký poznatek, který by vám měl pomoci v tom dnešním podivně zamlženém světě ....???

Řekněme si to zcela otevřeně:

žádná!

Otázka sociální?
Světová revoluce?

Co z toho je proboha nadčasové ...?

... možná něco z habilitačního spisku o sebevraždě ...


Z Masarykova díla použijete a bude aplikovat prostě jen ten český polosentimentální "je-třeba-aby-byli-lidi-takoví-ctnostní-nekradli-..."

... postoj, na který strany na jedno použití tak krásně chytají slušnou část toho zbytku (50-70%) voličů u voleb ...


Tyto úvahy vklouznou (jako ostatně vždy) do oblasti ubrečeného kýče ...

... k ničemu nás nepřivedou, jen si tu popláčem, jak jsou lidé zkažení ...

... a zas půjdeme ...

Bohumil Sláma - Brno

Myslím, že po Maarykovi toho zbývá hodně Čtvrtek, 27.Března 2014, 09:00:29

Byl nejen eklektik, ale především syntetik, se záběrem jako nikdo jiný. Od ostatních myslitelů se lišil hlavně soudností, skoro nikde "neujel". Název Čapkova článku z r. 1938 Věčný Masaryk je proto podle mne naprosto oprávěný.

Petrasek Milan - penzista

Pane Tejkle i extrakritický vědátor Čtvrtek, 27.Března 2014, 10:20:38

se nevyhne - vystaven skutečnu - fňukání.
Heidegger, na schůzi NSDAP? a po válce Arendť na rameni.
Adorno, tváří v tvář odhaleným ňadrům krásných revolucionářek a jejich akcionismu.
Heller, zavalen pitomostí masy poláčkovců
Klaus, nad ekology - ničiteli planety
Masaryk moc nefňukal. Mám jej na pohlednici s Gorkim někde ve slunné Italii s Haškem ve Lvovském hotelu, kde byl konfrontován s jeho nápadem zaútočit s vlakem revolucionářů na Vídeň.
Byl politik realo a značně zneužit kondelíky. .....řekl bych coby zarytý demokrat.

Bohumil Sláma - Brno

A jak Masaryk říkal, Čtvrtek, 27.Března 2014, 11:56:11

mnohé staré otázky jsou staré a odpovědi na ně jsou správné. A Masarykovy odpovědi nejsou zas tak staré, zejména "sub specie aeternitatis". Nebudu snad příliš velkým kacířem když prohlásim, že skoro všichni Masarykovi následovníci, Rádl, Patočka, Popper, Havel atd. vždy občas někam "ujeli". Ulrich Beck v "druhé moderně" neříká téměř nic nového. Tak proč se nevěnovat klasikům - včetně Maxe Webera nebo literáta Theodora Dreisera, autora Americké tragédie? (Tam protagonista kvůli kariéře zabije svou těhotnou milenku.)

Bohumil Sláma - Brno

Musím ovšem ještě dodat, Čtvrtek, 27.Března 2014, 12:15:28

že Masaryk se dnes špatně čte. Je to zajímavé, i mně to dělalo potíže, přestože jinak jsou jem texty promíšeny větami, které všechny by mohly sloužit za citáty. I Čapkovy Hovory s TGM už dnes působí jako rozvláčné. Jejich nevýhodou je, a mám to ověřeno, že k poslednímu a nejdůležitějšímu dílu Myšlení a život se dnes skoro nikdo nepropracuje. Proto jsem se odhodlal (a snad budu omluven, že to připomínám) vydat knihy Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk, K.H.B a T.G.M os svobodném myšlení a Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012 (ta Chartaje už ovšem trochu jiná historie).

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 27.Března 2014, 12:55:1


chraňpánbú abych za ubrečence a vzdychala považoval samotného Masaryka

Jde spíš o ty, kdo si myslí, že se ho dovolávají.

Úletů moc nebylo ... několik k Hitlerovi vlídných článků od Masaryka by se asi našlo ... ale to mohl být tak rok 1933 - pak už asi ne ...

a musím sebekriticky říci, že vzpomínané poslední dílo Myšlení a život jsem ani neprolistoval ...

třeba po jeho přečtení změním názor založený na tom, co od něj přece jen aspoň trochu znám ...

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pan Tejkl se ptá Pátek, 28.Března 2014, 11:08:27

"Otázka sociální?
Světová revoluce?
Co z toho je proboha nadčasové ...?"

Obojí!
Pokud porozumíte oč Masarykovi šlo.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 28.Března 2014, 13:35:34


tak jistě - když řeknu bonmot "Ježíš, ne César" ze Světové revoluce, tak z něj mohu pak zcela výživně generovat stovky úvah, jaké by to mělo být, úvah axiologických a etických ...


207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Bonmoty nechme na chvíli stranou Pátek, 28.Března 2014, 16:17:35

"Světová revoluce" vykládá 1. světovou válku a následný rozpad tří monarchií jako nástup demokracie v evropském měřítku. Jednostranné? Snad, jako každá filosofie dějin. Stojí však za pokus promyslet dobu z tohoto hlediska.
Podobně pojem "demokratismu" je stále velice potřebný a užitečný.

"Otázka sociální" je výzva překonat Marxovu závislost na fyzikálním myšlení ve společenských vědách v 19. století, konkrétně, determinismus a myšlení v systémech bez pochopení významu institucí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Velké teorie a myšlení zdejsoucnosti Sobota, 29.Března 2014, 13:43:21

Spor o Masaryka je v podstatě sporem o dvou zcela protichůdných konceptech myšlení.

V prvé řadě bych se skutečně plně připojil k námitce pana Tejkla: jestliže autor úvodního textu žaluje na to, že je v dnešních dobách zcela ignorována Masarykova teorie, pak je opravdu nutno odpovědět protiotázkou: J a k á Masarykova teorie?

Teorie, to je vždycky určité schéma, určitý myšlenkový model, který nám umožňuje nahlédnout do hlubších vrstev naší existence, našeho světa. A opravdu mi není známo, že by Masaryk po sobě nějaký takovýto ucelený myšlenkový model zanechal. Přesně naopak, on pro - opravdové - teorie neměl bytostně pochopení, například nikdy nedokázal skutečně pochopit podstatu Marxovy teorie společnosti, ale stejně tak měl i skepsi vůči Hegelovi; zkrátka ke všemu, co zde pan Rychetník s despektem charakterizuje jako "fyzikální myšlení" ve společenských vědách 19. století. (Aby nedošlo k omylu: tady se opravdu nejedná o to, jestli Marxův či Hegelův model společnosti a světa přijmeme nebo ne; tady se jedná o to, je vůbec v jejich vlastní teoretické hloubce p o c h o p i t.)

Masarykův odkaz tedy skutečně nespočívá v tom, co se obecně rozumí pod pojmem "teorie".

Ale na straně druhé, po Masarykovi tu skutečně zůstává něco, co by v národní myšlenkové tradici opravdu nemělo být opomenuto.

Toto jeho pravé duchovní dědictví respektive odkaz lze shrnout v podstatě do dvou centrálních pojmů, které v této diskusi padly: za prvé, jeho "syntetismus" (jako protiklad k eklekticismu), a za druhé to, že "nikdy neujel". Tedy neujel nikam extrémně daleko od toho, čemu by se jaksi nevědecky, ale přece snad legitimně mohlo říkat "střed věcí".

Jde o to, že Masaryk oproti oněm "velkým" teoriím staví to napohled skromné, neambiciózní, ale velice poctivé a důkladné, typicky masarykovské "přemyšlování".

Ty "velké" teorie mají totiž vždycky tu jednu podstatnou závadu, že jsou opravdu všechny nějakým způsobem "ujeté". Velké, opravdu velké myšlenky mají vždycky tu tendenci, nekonečně složitou, mnohodimenzionální a proměnlivou realitu světa "přizpůsobit obrazu svému", a na tuto komplexní realitu hledět jenom prizmatem právě jenom té své vlastní "velké ideje".

Oproti tomu toto masarykovské "přemyšlování" sice nevytváří žádné velké myšlenky, žádné velké ideje, nehýbe světem a ani nepřináší žádné velké objevy - ale na straně druhé, svou bezpodmínečnou poctivostí se daleko spíše blíží oněmu zmíněnému "středu věcí", nežli tyto velké a velkolepé myšlenkové konstrukty.

Takže, pokud bychom si tuto kontrapozici velkých teorií a skromného, ale poctivého uvažování o věcech vezdejších zkrátili a personifikovali do jediné otázky "Marx, anebo Masaryk?" - pak jediná správná odpověď nemůže znít jinak nežli: "Jak Marx, tak i Masaryk!"

Jedině s Marxem (Hegelem, Platónem atd.atd.) můžeme získávat opravdu hluboké, objevné náhledy do podstaty našeho světa, našeho bytí; ale na straně druhé, jenom s tím ryzím, poctivým masarykovským "přemyšlováním" si vytvoříme a udržíme cit pro realitu, pro rovnovážnost, pro harmonii světa lidského. Anebo, jak řečeno, onen cit pro "střed věcí".


-----------------------------------------------

Mimochodem, pane Rychetníku, když už jsme se zde potkali, chtěl jsem Vám zrovna poslat vzkaz, ale zapomněl jsem už na které diskusi jsme si naposled vyměňovali své názory: opatřil jsem si teď tu Vaši knihu "Svobodný řád" (nebylo to pro mě zcela jednoduché, přebývám v zahraničí); pokud mě při její četbě napadnou nějaké nové myšlenky či argumenty (nad rámec našich diskusí dosavadních), dám Vám vědět. - Bude to ale trvat v každém případě dost dlouho, v současné době jsem vysloveně zavalený tématy a nutností prostudovat k nim to či ono...

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 31.Března 2014, 07:25:1


Celkem bych souhlasil s panem Poláčkem, který ¨navíc v úvaze o "velkých teoriích" a Masarykově protipólu v této souvislosti, jako kdyby Masaryka činil - ale jen v této (asi také Čapkem sdílené) - věci ...

... tak trochu předchůdcem postmoderny (relativismus mu ale nebyl vlastní - syntetika, repsektive eklekticismus snad ...)

Buď jak buď, velké teorie přinesly ve XX.století hodně zla a kontrapozice Masaryka v této věci je hodnotou sama o sobě ...


Jak už jsem řekl, Masaryka si pro jeho život a dílo (včetně zmíněné osobní statečnosti) nesmírně vážím ... kvůli jeho teoretické produkci to ovšem nebude ...


207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Pondělí, 31.Března 2014, 11:35:26

děkuji za vzkaz.
Těším se na případné další.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Geopolitická chyba Pondělí, 31.Března 2014, 16:11:39

Masaryka jako myslitele i politika si velice vážím. Podle mě byl ale v našich dějinách (např. po jeho renesanci v 90. letech) přeceňován. Snad proto zůstal jen masarykovský fetiš a jeho myšlenkový odkaz přestal reálně působit.

Nesmíme zapomenout, že to byl prof. Masaryk, syn německé Moravanky a uherského Slováka, který se jasně postavil proti lžím, které měly za cíl prosadit české národní obrození např. pomocí Rukopisů. Nemluvím o hilsneriádě, která mu otevřela cestu k americkým elitám. Je nutné také ocenit, že považoval schauerovský problém malého národa za legitimní otázku.

Tím, že se během války obrátil proti podunajské monarchii a začal bojovat "za osvobození Čechů a Slováků" (od čeho?), přispěl k největší geopolitické chybě století - rozpadu Rakousko-Uherska. Těžko se ve spletitých uličkách dějin volí správná cesta, ale klidně mohl být v demokratické a federalizované podunajské monarchii kancléřem a společně s císařem Karlem I. mohl tvořit silný středoevropský pokrokový tandem.

Velmi sporná je i jeho bipolarita teokratických Centrálních mocností a demokratické Dohody. S historickou znalostí tehdejší diplomacie víme, že tento výklad mohl maximálně fungovat účelově jako argumentace ve prospěch zřízení menšího mnohonárodnostního státu, který se tvářil jako jednonárodnostní.

Pokud jde o Otázku sociální, nesmíme opomenout, že neznal spisy mladého Marxe, ze kterých vycházejí západní neomarxisté 20. století.

Pokud chceme jeho myšlenky nebo již zmíněné etické zásady prosadit do politické praxe, musíme si zachovat zdravý kritický rozum a vyhnout se idealizaci osobnosti T.G.Masaryka.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Ungere Pondělí, 31.Března 2014, 19:06:31

Rakousko nemohlo přežít porážku v první světové válce, pokud do ní vstoupilo v takovém uspořádání, v jakém do ní vstoupilo. Ty vaše scénáře by byly realizovatelné, kdyby se o ně pokusil někdo výrazněji před válkou, ne během ní.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pane Kolaříku, Pondělí, 31.Března 2014, 21:16:14

Na toho, kdo se o něj mohl před válkou pokusit, byl na začátku války spáchán atentát. Přemýšlejte proč...

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Marx i Masaryk Úterý, 1.Dubna 2014, 00:17:57

Masaryk se dokázal dívat na soudobé společenské a politické spory a dění "sub specie aeternitatis", z hlediska věčnosti a odtud vycházejícího humanismu. To mu umožnilo syntetizovat a "neujet od středu věcí" - jak výstižně píše pan Poláček. Souhlasím s ním také, že stále inspirativní jsou "jak Marx, tak i Masaryk", avšak s tím, že je dobré vědět, které stránky jejich myšlení jsou dnes pro nás užitečné a které zavádějící.

Můj "despekt" (jak to označil pan Poláček) se netýká celého Marxe. Za naprosto nezbytnou pro pochopení politického dění považuji Marxovu sociologickou teorii tříd, třídního boje a ideologických souvislostí, dále doplněné Gramscim. A dále jeho představu kapitalismu jako "systému". Jeho omezenost je v tom - to souvisí s jeho determinismem, že Marx u systému končí. Nejde dále a nevidí, že "systém" je soustava institucí (ve smyslu ustálených pravidel společenského, hospodářského a politického života). Instituce nám říkají, jak máme žít a my je postupně přetváříme. Tohle Marx a jeho filosofický učitel, Hegel, neviděli. Pro Marxe člověk nebyl osoba, ale lidský rod (species). Jedinec byl prvek ve všeurčujícím "systému". To se příčilo Masarykovu humanismu.

Bohužel, česká levice do značné míry podléhá Marxovu omezenému systémovému vidění společnosti. Opájí se snem o revoluci, ale nedovede si jí konkretizovat, ani kroky, které by po ní měly následovat. (Toto si musel uvědomit pan Poláček, když na systémové úrovni teretizoval o alternativě). Nevidí, že revoluci uskutečňujeme, nebo spíše můžeme uskutečňovat každý den, když, ispirováni politickým cílem, přetváříme instituce. Českou levici to teoreticky i prakticky oslabuje v politickém boji. Potřebovala by "více Masaryka".
Na štěstí již vznikla efektivní politická protisíla proti neoliberální pravici, obvykle jí označujeme jako rodící se občanskou společnost, která významně zasáhla v minulých volbách. Mám na mysli projek rekonstrukce státu.

Příkladem anglicky píšícího teoretika moderní efektivní levice je profesor Colin Crouch. Jeho kniha "Making capitalism fit for society" (2013) razí dva inspirativní pojmy: "asertivní (sebevědomá a cílevědomá) sociální demokracie" a "social investment welfare state" (cílevědomě investující sociální stát). Je to podnětná inspirace pro sociálně demokratickou vládu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Fetiš Masaryk Úterý, 1.Dubna 2014, 00:29:12

Ta formulace pana Ungera o "masarykovském fetiši" je velice případná, a stejně tak jeho zmínka o tom, že Masaryk byl bezmála "ukamenován" národem za to, že se opovážil obhajovat pravdu proti přívalu nacionalistických emocí v souvislosti s "Rukopisy".

Ano, tento aspekt skutečně nelze zamlčet: byl to ten samý národ, který Masaryka glorifikoval jako "Presidenta-Osvoboditele", a "tatíčka Masaryka", který ho dříve bezmála vyštval ze země svými fanatickými, nenávistnými útoky a výlevy na jeho hlavu!

Asi jen málo světovým osobnostem se dostalo natolik převratného hodnocení, že se z národního vyvrhele staly národními ikonami!

Což ovšem daleko méně vypovídá o Masarykovi samotném (ten zůstal vždycky sám sebou), jako o české národní povaze.

-------------------------------------

S tím "bouráním Rakousko-Uherska" ovšem - to bylo zase takové dost otřepané klišé za dob (pozdního) socialismu, že prý Rakousko-Uhersko se bourat nemělo, za tím byla znát jakási nostalgie po starých (předkomunistických) časech a hlavně asi po "zlatém" kapitalismu; ale je nutno si uvědomit, že Masaryk sám po dlouhou dobu Rakousko-Uhersko rozbořit nechtěl, ale v průběhu války se už stalo definitivně zjevným, že tady prostě už není nic, co by bylo ještě možno udržet. Monarchie především vyhnila zevnitř, podobně jako později SSSR. Pak už stačil jenom malý náraz, a celá budova se rozsypala, prakticky bez odporu, neboť už nebylo nic, co by ji ještě mohlo držet pohromadě.

-------------------------------------------

Ještě k Masarykovi a jeho (ne)znalosti Marxe: ano, je ovšem pravda, že Masarykovi byla mnohá díla Marxova neznámá; ovšem nějaký docela dobrý přehled o Marxovi přece jenom měl, to vyplývá z toho že Marxův koncept společnosti obsahově analyzoval a z jistého hlediska docela trefně kritizoval (nedávno byla konkrétní ukázka v diskusi pod textem Evy Hájkové: "Jsme individualisté?") - nicméně právě tady se ukazuje, že Masaryk hodnotil Marxe prostě podle zcela jiných kritérií, sice svým způsobem "realističtějších" než byla ta Marxova, ale na druhé straně té úrovně Marxovy argumentace Masaryk zcela evidentně nikdy nedokázal dosáhnout.

Jiří Karen - Opava

Masaryk? Úterý, 1.Dubna 2014, 10:09:42

Přínos TGM je sporný. Spousta jeho myšlenkových kotrmelců formuje příčiny problémů, ve kterých se nacházíme dodnes. Např. umělá konstrukce československého národa či kýčovitě manipulativní tvrzení, že první světová válka byla bojem mezi dobrem demokracie a zlem feudalismu. (Přitom se jednalo jenom o absurdní průmyslová jatka...)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 1.Dubna 2014, 13:48:41

Ta "umělá konstrukce československého národa", to se Masarykovi lehce vytýká ex post, ale tehdy to byla jediná možnost, jak nejen vytvořit vlastní stát, ale jak zároveň emancipovat slovanský živel ze staleté germánské (a germanizační) dominance.

Ale co se té demokracie týká - tady byl Masaryk opravdu až přílišným idealistou, samozřejmě, v té době kdy se jako jediná alternativa prezentovaly všechny ty monarchie, diktatury, vojenské režimy či samoděržaví, se demokracie ovšem mohla dost pochopitelně jevit jako ten nesrovnatelně lepší, svobodnější politický systém.

Na straně druhé, Masaryk žil přece sám dost dlouho v Americe, aby měl dost příležitosti si povšimnout, s jakými negativními momenty je (občanská) demokracie nerozlučitelně spojená: s populismem, s demagogií, s rozhádaností, s egoistickým prosazováním vlastních partikulárních zájmů.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pane Poláčku, Úterý, 1.Dubna 2014, 17:05:17

Myšlenkou československého národa jako národa občanského, nikoli jazykového jistě Masaryk předběhl dobu. Problém ale byl v tom, že svůj úmělý konstrukt prezentoval na základě práva národů na sebeurčení v souladu s Wilsonovou doktrínou. Což by se dalo klidně nazvat minimálně diplomatickou manipulací. Zcela opomenul, že i čeští, moravští i slezští Němci také mají co mluvit do toho, v jakém budou státě. Německy mluvící obyvatelé přitom tvořili v Zemích Koruny české třetinu obyvatelstva.

Český národní program, který usiloval až do první světové války o emancipaci v rámci podunajského soustátí, ovšem vznikl v reakci na Velkoněmeckou koncepci sjednocení všech německy mluvících lidí v Evropě, nikoli primárně k rakouskému císařství. Nemůžeme tedy opomenout, že jedině Rakousko-Uhersko mohlo být a bylo skutečnou geopolitickou protiváhou této nacionální velkoněmecké koncepce. Vždyť také trváním na tom, že do případné středoevropské říše musí být integrováno celé území Rakouského císařství i s tehdejšími Uhrami, Čechami, Moravou, Slezskem, Charvátskem, Dalmácií a dalšími zeměmi. Tedy nikoli jen země obývané Němci. Tím vlastně v polovině 19. století Rakousko realizaci velkoněmectví znemožnilo a vznikla "maloněmecká" říše v čele s Pruskem, zatímco budoucí Rakousko-Uhersko bylo zvlášť.

"Emancipace slovanského živlu ze staleté germánské dominance" je jen účelová dějinná interpretace z pera slavjanofilů a panslavistických obrozenců, která nemá s realitou mnoho společného. Země Koruny české byly za Rakouska součástí nejvyspělejší části Evropy, rozvíjela se slovanská a germánská věda, kultura i občanská společnost. V roce 1905 došlo např. v moravském zemském sněmu k tzv. Moravskému vyrovnání, tolerantnímu uspořádání soužití obou národů na Moravě a tato pokroková koncepce byla vzorem k uspořádání národnostních poměrů v mnoha dalších státech a zemích Evropy i světa. Všechny země Rakouska-Uherska měly v Říšské radě poměrné zastoupení. A v rakouské vládě měli např. slovanští haličští Poláci čtyřikrát křeslo ministerského předsedy a mluvilo se o tom, že mají tito Slované tak významné postavení, že jde fakticky o trialismus rakousko-uhersko-haličský.

Krátce po vzniku Československa bylo hned jasné, že Masarykova myšlenka československého národa a především čs. státního uspořádání po vzoru Švýcarska je jen utopií. Kromě Čechů v Čechách nebylo v ČSR de iure nebo de facto vyhověno autonomním požadavkům ani jedné z národních a zemských pospolitostí, byť to bylo před vznikem Československa vehementně slibováno.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Partikulární zájmy Úterý, 1.Dubna 2014, 17:15:3

V třídní společnosti nelze jinak než prosazovat partikulární zájmy.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Ungerovi Úterý, 1.Dubna 2014, 17:53:12

To, že Češi měli za Rakouska lecjaká práva, ještě neznamená, že ta práva byla všeobecně respektována (černoši v Americe byli také formálně rovnoprávní už dávno, ale prakticky ještě dlouho ne). Práva Čechů respektovaly téměř vždy státní úřady, ale méně už je respektovaly třeba orgány samosprávy, hlavně měst, které měly nadpoloviční většinu německého obyvatelstva. To byl hlavně problém Slezska. Spolkový život byl téměř úplně oddělený (včetně hasičů). Smíšených spolků bylo málo.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Paní Hájkové Úterý, 1.Dubna 2014, 20:15:58

Situace Čechů v Rakousku a černochů v USA do šedesátých let jsou naprosto nesouměřitelné. Ve prospěch Čechů. Těžko by ti čeští národní velikáni typu Smetany, Dvořáka, Mánesa, Nerudy, Vrchlického atd. atd. mohli tvořit v zemích, kde by byli Češi tak utlačováni. To, že Češi volili nejprve strategii obstrukce a potom jakousi "drobečkovou politiku" spíše vypovídalo o jejich vlastních nedostatcích než na reálných možnostech se v monarchii prosadit (viz haličtí Poláci).

Státní c.k. orgány považujete za respektující vůči všem národnostem. V tom jsme za jedno. Pokud jde o orgány samosprávy, uvedl jsem zde historický příklad Moravského vyrovnání neboli Moravského paktu tak málo známého z českých učebnic dějepisu. Když uvádíte příklad Slezska, tak tam byla česká národnost skrze obrozenecký proces rozšířena ještě později než na Moravě (tedy po 60. letech 19. století). I potom tam byl český národ početně až třetí po slezských Němcích a Polácích a byl soustředěn v podstatě jen na užším Opavsku a Frýdecku. Národnostní převaha byla také důvodem, proč byla v roce 1927 zrušena do té doby již jen de iure samospráva Slezska.

Je velká škoda, že se po roce 1918 nemodernizoval pokrokovější zemský princip, který nekladl rozdílu mezi jazyková etnika nebo rasy, ale zkostnatělý, leč fungující zemský princip Rakousko-Uherska byl nahrazen principem drobných nacionálních států ve střední Evropě.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Marx, systém a instituce Čtvrtek, 3.Dubna 2014, 13:41:40

Totiž, pane Rychetníku, obávám se že ten Marxův postoj k tomu, co Vy nazýváte "institucemi", je ještě poněkud složitější.
V každém případě se nedá tvrdit, že by Marx "neviděl instituce" - jde o to, že on je viděl principiálně zcela jinak.
A ono se dokonce ani nedá tak docela tvrdit, že by Marx "končil u systému", respektive konkrétněji u systému kapitalismu. I když to všechno je samozřejmě svým způsobem pravda, ale jde o to, že Marx spatřoval základní hybatele společenského (a lidského) dění ještě někde daleko hlouběji.

Nakonec Marxovi - právě v těchto nejhlubších rovinách jeho myšlení - opravdu nelze porozumět bez zohlednění díla Hegela. Oba byli - to plně souhlasí - filozofičtí strukturalisté, a tedy i v daném smyslu "deterministé"; to jest, prvotní jsou pro ně pro oba strukturální respektive lépe "metastrukturální" danosti, určení, jsoucnosti, dynamiky (je opravdu dosti nesnadné najít pro to příhodný výraz, pohybujeme se tu opravdu v říši metafyziky, kde pojmy a kategorie z obecného jazykového použití dost ztrácejí svůj obvyklý význam).
Pro oba tyto myslitele také opravdu společně platí, že jak člověk jako jednotlivec, tak ale i veškeré "instituce", které si tento člověk ve své společenské existenci vytváří, že tyto instituce v žádném případě nejsou čistě autonomní - nýbrž jak toto lidské individuum tak i tyto instituce se pohybují, vznikají, rozvíjejí se a nabývají svůj charakter právě v rámci oněch - principiálně dominantních, vůdčích - metastruktur.

To je - zcela otevřeně řečeno - opravdu velmi silná filozofická myšlenka, a je sotva možno ji nějakým způsobem vyvrátit. Zásadní problém je v tom, že tyto "metastruktury" jsou pro přirozený lidský pohled vysloveně "neviditelné", jak řečeno jedná se o oblast metafyziky, a je přístupná právě a pouze s instrumenty autenticky filozofického respektive metafyzického myšlení.

Rozdíl mezi Marxem a Hegelem pak spočívá v tom, že pro Hegela jsou tyto "metastruktury" manifestací "Absolutního Ducha", tedy ve své podstatě nehmotnou záležitostí. Zatímco Marx - za pomoci Feuerbachova materialismu - toto pojetí převrací, podle vlastního názoru, "z hlavy na nohy". Čili, na místo dějinné práce ducha, u Marxe nastupuje dějinná práce materiálně činné lidské bytosti, lidské společnosti.

Proč tuto souvislost mezi Marxem a Hegelem tady tak podrobně rozvíjím: jak řečeno oba byli strukturalisté, a tedy "systémoví deterministé". To je bezpochyby pravda. Ale jde o to, že u Hegela za tím vším strukturalismem stojí právě ten "Absolutní Duch" - tedy něco, co by snad bylo možno opsat jako "exkluzivní místo Nejvyššího Bytí". Tedy něco takového, pro co má velký myslitel východní moudrosti Lao C' jenom velice neurčité pojmenování "To velké"; a co je jinak obecněji představováno pod pojmem respektive představou Boha.
A toto "Nenazvatelné, Nepojmenovatelné" - to je právě ten počátek a zároveň cíl všeho, co stojí ještě před veškerým (Hegelovým) strukturalismem.

A já bych si troufal tvrdit, že i v tomto ohledu Marx od Hegela převzal daleko více, než by si sám kdy byl ochoten přiznat. Ani u Marxe totiž ten jeho strukturalismus není konec konců primární, nýbrž i jemu se jedná o to "Velké"; a dokonce bych řekl, že to o co se Marxovi ve skutečnosti jednalo samo o sobě vůbec nemá materiální charakter.

Marxovi se nakonec nejednalo o nic jiného nežli o č l o v ě k a s a m o t n é h o - o člověka jako svobodnou, kreativní, všestranným humanismem naplněnou bytost. Veškerý Marxův "strukturalismus" má v podstatě jenom ryze negativní charakter - negativní v tom smyslu, že podle Marxova názoru jsou to právě jenom určité systémově podmíněné (strukturální) vztahy (které svého dovršení nacházejí za podmínek kapitalismu), které této lidské bytosti brání v tom, moci naplno vyžít a realizovat tento svůj všestranný humanismus.

Takže, pane Rychetníku, co se zcela konkrétně týče Vaší kritiky, že ani Hegel ani Marx neviděli ty "instituce", pak Hegel by na to odpověděl nejspíše tím způsobem, že tady se jedná o zcela klasický případ jeho svého času proslulé "lsti rozumu": lidé ve svém každodenním konání sledují své vlastní - omezené - cíle, utvářejí svůj svět a vytvářejí své instituce; ale ve skutečnosti za tím vším stojí síla onoho "Rozumu" (zmíněného "Absolutního Ducha"), který tato lidská individua nechá provádět jeho vlastní dílo, jeho vlastní záměry.

A Marx - pokud by na takovouto předhůzku vůbec dokázal reagovat jinak nežli výbuchem hněvu - by odpověděl, že on si je s a m o z ř e j m ě existence a působení institucí naprosto a plně vědom - jenomže tyto takzvané "instituce" nikdy nemají autonomní, originální charakter, nýbrž jenom více či méně nevědomky kopírují vnitřní dynamiku materiálního rozvoje dané společnosti. A až se konečně jednou odstraní a překoná svět kapitalismu (tj. svět odcizené materiální praxe), pak už nějaké takové "instituce" vůbec nebudou zapotřebí, protože pak už zavládnou, respektive obnoví se zcela přirozené mezilidské vztahy, takže nějakých umělých a formalizovaných "institucí" pak už vůbec nebude zapotřebí.

Takže, závěrem ještě jednou: bezpochyby, jak Marx tak i Hegel byli metodologickými strukturalisty; a v důsledku toho oba velmi inklinovali k systémovému determinismu. Kde se autonomní role lidského individua skutečně dostává velice do pozadí.

Jenže, nedá se nic dělat: on ten jejich strukturalismus i determinismus stojí na velice silných (filozofických) základech, a není vůbec nijak snadné, tuto jejich pozici vyvrátit imanentně, za respektování jejich základních výchozích premis. Pokud je možno je nějak zpochybnit, pak právě zpochybněním těchto jejich primárních filozofických východisek; ale obávám se, že pouhým poukazem na "instituce" tohoto cíle nelze dosáhnout.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Otázka Rakousko-Uherska Čtvrtek, 3.Dubna 2014, 14:01:25

Pane Ungere, ta otázka "sebeurčení národů" byla v oné době (konec první světové války a s ním spojené otřesy) byla bezpochyby velice problematická; a je nepopiratelným faktem, že česká respektive československá strana tento princip vykládala velmi účelově a jednostranně, ve svůj vlastní prospěch.

Ovšem, Vaše líčení poměrů v rakousko-uherské monarchii se mi zdá být přece jenom poněkud příliš optimistické. Máte dozajista pravdu v tom, že zde postupem doby docházelo čistě i n s t i t u c i o n á l n ě ke znatelnému pokroku, ke znatelnému zrovnoprávnění jednotlivých národních a národnostních subjektů.
Ale přes to všechno, dominantním elementem zde stále zůstával element německojazyčný (že ten mnou použitý termín "germanizace" není zcela korektní mi bylo jasno už při jeho použití, ale je fakt že českým respektive slovanským obyvatelstvem to tak bylo vnímáno). A právě v důsledku těchto národnostních třenic byla monarchie ve svém posledku už natolik rozvrácená, že - jak jsem napsal - tu nakonec už sotva bylo ještě něco, co by ji mohlo držet pohromadě.

Ale ony to nebyly jenom konflikty čistě národnostní, ale rakouská c. a k. monarchie byla opravdu už jenom čistě byrokratickým, konzervativním, neefektivním molochem, který čím dál tím zaostával za vývojem moderní Evropy. Jeho nevýkonnost, jeho neschopnost se ostatně ukazovala právě i na bojištích světové války (v příkrém kontrastu k disciplinovanému, homogennímu a "patriotickému" působení vojsk německých).

Z těchto důvodů byl rozpad monarchie v podstatě zcela přirozený a nevyhnutelný, a sotva může mít smysl jejího zániku nějak litovat.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 3.Dubna 2014, 16:01:55

Marxe lze rozvíjet jak prohlubováním jeho strukturalismu jako komunista Althusser, tak opačným humanistickým způsobem, kde si pan Rychetník stýská na onen mimosystémový deficit - např. tak jako Jean Paul Sartre, který ale nakonec dospívá k jakési syntéze (teorie souborů) ve své druhé nejvýznamnější knize vedle "Bytí a nicota" někdy z roku 1960 nazvané "pokantovsku" "Kritika dialektického rozumu" ...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Strukturalismus a přirozený svět Pátek, 4.Dubna 2014, 13:47:53

Ano, takhle nějak bych to také viděl. V době "postmodernismu" se stalo vysloveně módou, odmítat a do starého železa odhazovat jakýkoli strukturalismus. Je ale i mým přesvědčením, že strukturalismus ještě zdaleka nevyčerpal své možnosti; je jenom zapotřebí ho revitalizovat, naplnit novým obsahem.

A stejně tak na straně druhé, je skutečností že strukturalismus sám tenduje velice k tomu, vzdalovat se od přirozeného života; a je tedy bezpodmínečně zapotřebí sjednotit, syntetizovat obě tyto stránky

Tu knihu od Sartra jsem nečetl; ale díky za tip.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 4.Dubna 2014, 17:37:33


Pane Poláček, česky nebo slovensky toho z "Kritiky dialektického rozumu" moc nenalezneme, Vy asi umíte německy, tam se jistě ladacos najde.

Vstupem do "Kritiky dialektického rozumu" jsou v Polsku vydané "Otázky metody", které v éře uvolnění vydali Češi v politickém nakladatelství Svoboda (bývalé Státní nakladatelství politické literatury (kde vycházel i Marx) - čili SNPL (nebo NPL kolem roku 1964) ... ale pozor ! - ta introdukce do Kritiky dialektického rozumu vyšla v Čechách pod odlišným názvem - mám pocit, že "Marxismus a existencialismus"

jinak internet přinese občas nějakou tu diplomku ...


http://www.kfil.upol.cz/doc/mgr-dipl/DP_Toman%20Radek.pdf

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 7.Dubna 2014, 17:31:17

Ano, pane Tejkle, ten "Marxismus a existencialismus" mi už něco říká. Díky za ten poukaz; ale nevím, jestli to dneska ještě bude někde k mání.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Masaryk, Marx, Hegel a sova bohyně Minervy Pátek, 11.Dubna 2014, 16:35:53

Děkuji panu Poláčkovi za pěkný výklad filosofických základů Hegela a Marxe ("Marx, systém a instituce", 3.4.2014, 13:41:40). Oceňuji, jak na poměrně malém prostoru ukázal jejich hloubku a konzistenci. Podívejme se na ně nyní z hlediska našeho problému, které stránky jejich a Masarykova myšlení jsou dnes pro nás užitečné a které zavádějící.

Zdráhal bych se filosofické základy Hegela a Marxe označit jako "velice silné" (Josef Poláček), pokud bych slovem "silný" hodnotil jejich pravdivost, ve smyslu výstižnosti v popisu světa. (Poznamenám pouze, že konzistence, logický soulad všech prvků, pravdivost nezaručí; pravdivost je záležitostí vztahu teorie ke skutečnosti, k reálné struktuře světa.) Já jsem jejich nedostatečnost zdůvodňoval jejich nesprávnými důsledky: nedoceněním autonomní role lidského individua a role lidmi vytvářených a přetvářených institucí, což se panu Poláčkovi zdálo slabé (jako "pouhý poukaz na 'instituce'"). Tady je ale jádro našeho sporu: pan Poláček zatím neformuloval svou představu společenské, politické dynamiky, ani jakou roli v ní má každý jednotlivý člověk. Do jaké míry mohu já, občan, jednotlivě, nebo společně se skupinou stejně smýšlejících, se svou zájmovou organizací, politickou stranou, do jaké míry mohu ovlivnit dění v obci, v širší společnosti, ve státě? A navíc se zdá, že si tuto mezeru ani neuvědomuje. Zdá se, že na něj platí to, co jsem minule (1.dubna 2014, 00:17:57) napsal o určité části české levice, že:

"... do značné míry podléhá Marxovu omezenému systémovému vidění společnosti. Opájí se snem o revoluci, ale nedovede si jí konkretizovat, ani kroky, které by po ní měly následovat. (Toto si musel uvědomit pan Poláček, když na systémové úrovni teretizoval o alternativě). Nevidí, že revoluci uskutečňujeme, nebo spíše můžeme uskutečňovat každý den, když, inspirováni politickým cílem, přetváříme instituce. Českou levici to teoreticky i prakticky oslabuje v politickém boji."

Pan Poláček na tuto výtku patrně odpovídá (spolu s Hegelem a Marxem) odkazem na "metastruktury" na nejhlubších rovinách myšlení a patrně i reality (o tu nám zde jde). Píše:

"Nakonec Marxovi - právě v těchto nejhlubších rovinách jeho myšlení - opravdu nelze porozumět bez zohlednění díla Hegela. Oba byli - to plně souhlasí - filozofičtí strukturalisté, a tedy i v daném smyslu "deterministé"; to jest, prvotní jsou pro ně pro oba strukturální respektive lépe "metastrukturální" danosti, určení, jsoucnosti, dynamiky (je opravdu dosti nesnadné najít pro to příhodný výraz, pohybujeme se tu opravdu v říši metafyziky, kde pojmy a kategorie z obecného jazykového použití dost ztrácejí svůj obvyklý význam).
Pro oba tyto myslitele také opravdu společně platí, že jak člověk jako jednotlivec, tak ale i veškeré "instituce", které si tento člověk ve své společenské existenci vytváří, že tyto instituce v žádném případě nejsou čistě autonomní - nýbrž jak toto lidské individuum tak i tyto instituce se pohybují, vznikají, rozvíjejí se a nabývají svůj charakter právě v rámci oněch - principiálně dominantních, vůdčích - metastruktur"

Co jsou ony "metastrukturální danosti, určení, jsoucnosti, dynamiky", pro které nemáme v běžném jazyce vhodné výrazy? Hegel se patrně snažil teoreticky, filosoficky vyjádřit mystický či náboženský vhled do dění světa, který bývá obvykle zobrazen mýtem. Nelze jej empiricky prokázat, ani popřít. "Absolutní duch" nás "lstivě" nechá svobodně jednat, ale nakonec nás dovede tam, kam určil. Jsme Oedipus řeckého mýtu; předpověděnému osudu neujdeme. Ani filosofie nám nepomůže. Když Minervina sova roztáhne křídla, když porozumíme smyslu dění, je již pozdě na obranu, již se stalo, co se stát mělo.
Nebo spíše, naše mysl je pouhým prvkem totální absolutní mysli a naše svoboda je iluzí. Člověk jako autonomní bytost s osobní odpovědností neexistuje. I takto "monisticky" je možné číst Hegela. Snad na základě podobného jednostranného chápání Hegela ho Karl Popper odsoudil jako duchovního předchůdce totalitarismu. Podobně, se silnějšími důvody, odsoudil také Marxe. ("Otevřená společnost a její neprátelé" II, Oikoymenh 2013)

Ale Marx byl umírněný determinista. Dokázal přelstít ducha dějin, odhalil zákony jejich chodu uprostřed kapitalistické buržoasní éry. Minervina sova vzlétla v pravý čas - alespoň Marx o tom byl přesvědčen - a umožnila mu narýsovat vizi osvobození cestou proletářské revoluce. Marx byl humanistou pro člověka jako rod. Ale jednotlivec se v jeho makropohledu ztrácí. Chybí mu mikro a mezzo teorie. Navíc ho zradil jeho determinismus. Kapitalistická koncentrace hospodářství nepokračovala lineárně dále, stále k většímu zespolečenštění, kdy nakonec by "revoluce" znamenala poměrně jednoduchou vyvlastňovací operaci v centru hospodářské moci. Jeho představa revoluční změny systému zavedla bolševiky v naprosto odlišných historických podmínkách k revoluci jako destrukci a celkové přestavbě společnosti a hospodářství od základu - s katastrofálními následky.

Nepopírám Marxovu genialitu, pouze poukazuji na jeho dobovou omezenost a nebezpečné stránky. Výstižnou teorii společenské dynamiky, a v jejím rámci roli struktury na straně jedné a autonomního hráče na straně druhé, hledají sociologové dodnes. Do jaké míry jsem předurčen tím, že jsem byl vychován v určitém způsobu myšlení - byl socializován do určité kultury? Mohu se vymanit ze svých "samozřejmostí"? V Britanii jsou to jmenovitě Margaret Archer a Anthony Giddens, kteří přispěli k teorii problému "structure and agency". Patrně o tomtéž je Sartrova kniha "Kritika dialektického rozumu", na kterou upozornil pan Tejkl - díky. Pokusím se jí najít.

Marxovo pojetí člověka, tj. rodové lidské přirozenosti, je navíc "Rousseauovsky" výsostně optimistické. Jakmile člověk odstraní odcizující kapitalistické struktury, obnoví se zcela přirozené mezilidské vztahy (jak píše pan Poláček) a lidstvo bude svobodně žít v blahobytu a míru. Tento osvícenský ethos osvobození člověka je pro mne jednou z nejpřitažlivějších stránek Marxova myšlení i když Marxova Rousseauovská představa nezjištné lidské přirozenosti není reálná a naše postmoderní doba zpochybňuje "velká vyprávění" - makro vize společenského vývoje. Poučila nás již postmarxistická kritická teorie Theodora W. Adorna a Max Horkheimera, jejich "Dialektika osvícenství" (Oikoymenh, 2009; německý originál vydali v americké emigraci v roce 1947). V osvícenském duchu Marx věřil, že poznání člověka osvobozuje. Jsem o tom také přesvědčen, pokud "poznáním" rozumíme jak vědy, tak i celé bohatství tradiční humanistické náboženské a kulturní moudrosti a osvojíme si jako úkol a nezbytnost se tímto bohatstvím kultivovat. Takový by byl Masarykovský přístup - založil dělnickou akademii, dnešní MDA. Pokud toto poznání přijmeme jako východisko tradičního levicového hledání cesty k dobré společnosti, snad nad námi zaslechneme šum křídel sovy bohyně Minervy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Hegel, Marx a metafyzika Neděle, 13.Dubna 2014, 18:22:57

No dobře, pane Rychetníku, děkuji Vám za Váš obsáhlý výklad; a asi Vás poněkud překvapím, v meritu věci budu protentokrát jenom velice omezeně oponovat.

Nicméně, přece jenom si neodpustím určitou uštěpačnost: musím totiž s určitým úsměvným pobavením konstatovat, že ve svém odmítání hegelovsko-marxovské metafyziky se neobyčejně úzce blížíte pozicím pana Jiřího Dolejše, takto místopředsedy českomoravské komunistické strany, s kterým jinak - obávám se - byste asi příliš vzájemných styčných bodů nenašel.

Na toto konstatování hned navazuje jedna z mých nemnohých námitek, totiž právě co se týče oné "veliké síly" základů Hegelovy a Marxovy filozofie. Ono opravdu nejde jenom o to, do jaké míry jsou jejich myšlenkové modely vnitřně, logicky konzistentní - v tomto ohledu máte bezpochyby naprostou pravdu v tom, že jenom čistě logická bezrozpornost určitého myšlenkového modelu ještě nezaručuje jeho adekvátní vztah k realitě, a tedy jeho pravdivost.

Zcela principiální otázka v tomto ohledu ovšem právě zní: c o je to realita? A jaký druh poznání je opravdu ten "nejreálnější", to jest, který má potenci rozkrýt nám ty nejpodstatnější roviny, zákonitosti, určení našeho bytí?

Klíč k této odpovědi není ani u Marxe, ale ani u Hegela, nýbrž - už u starého Platóna. Jmenovitě, u jeho známého "Příměru o jeskyni". Tady se Platón - ovšem nemálo obrazným, a tedy zase jen dosti obtížně srozumitelným - způsobem vyrovnává právě s touto otázkou: jaký druh vědění, poznání je ten pravý? V každém případě, Platónova odpověď je zcela jednoznačná: to "přirozené", bezprostřední poznání člověka je to nejnicotnější. To vůbec nedokáže postihnout pravé podstaty věcí, nýbrž vidí jenom jejich stíny. A teprve ten, kdo dokáže odvrátit svůj pohled od těchto "stínů", a dokáže se zahledět do hlubších rovin bytí, teprve ten si může dělat nárok a naději na to, poznávat věci takové, jaké jsou ve skutečnosti - a ne pouze takové, jaké se jeví navenek.

Zkrátka: na otázku, co je skutečná realita, a co je pouze její odvozená, jevová forma - tak na tuto otázku zcela jinak, zcela opačně odpoví třeba praktický politik jako pan Dolejš, a zcela jinak filozof, který - s Platónem řečeno - dokázal vzhlédnout do samotného "slunce poznání".

Já pro mou osobu musím přiznat, že se velmi přikláním k tomuto filozofickému, platónovsko-hegelovsko-marxovskému pojetí, že za jevovou stránkou našeho světa jsou ukryty síly, procesy, determinanty, které jsou - alespoň v určitém smyslu a v určitých souvislostech - daleko silnější, a tedy i daleko "reálnější", nežli náš vnější, materiální, předmětný svět.

Máte ovšem plnou pravdu, že tyto téze nelze nijakým způsobem dokázat. - Ovšem, stejně tak platí i to (jak víme nejpozději od Descartese), že s absolutní jistotou nelze dokázat nakonec vůbec nic, s výjimkou naší vlastní existence. Všechno jiné může být jenom klam našich vlastních smyslů.

Ale v jednom bodě bych Vám, pane Rychetníku, protiřečil opravdu velmi zásadně: totiž tam, kde vyjadřujete názor, že si neuvědomuji mezeru ve strukturálně-deterministickém pojetí Marxe. Je vidět, pane Rychetníku, že jste nesledoval mé názorové střety s ortodoxně marxistickou frakcí v poslední době, zčásti právě na toto téma - střety fundamentální, střety ostré a nesmlouvavé.

Není žádných pochybností o tom: celá Marxova teorie jak společnosti, tak i člověka má své velké, závažné deficity. A tím nejzávažnějším deficitem je právě to, že u něj - konec konců - naprosto chybí sám člověk. Člověk, jako konkrétní, živoucí jedinec, jedinec jsoucí "tady a teď", se svými zcela osobními, jedinečnými a nezaměnitelnými myšlenkami, pocity, potřebami a zájmy. Jedním slovem řečeno: o Marxe vposledku naprosto absentuje lidská duše.

To je bezpochyby jeden ze základních nedostatků marxismu; a v rámci marxismu samotného v podstatě neodstranitelný. To je nutno se vší jednoznačností konstatovat.

Pane Rychetníku, máte naprostou pravdu i v tom ohledu, že ten vztah mezi "strukturami" respektive společenskými determinantami na straně jedné, a mezi autonomním konáním lidské bytosti je i v současných společenských a humánních vědách nevyřešený. Je to v podstatě otázka lidské svobody; a to je jedna z nejobtížnějších otázek vůbec.

Jen tak mimochodem, nedávno jsem v polemice právě proti panu Dolejšovi ocitoval, jakým způsobem - velmi elegantně a velmi poeticky - se s tím poměrem determinace a svobody vyrovnal Platón: "Vřeteno nutnosti se otáčí, ale každý si volí svého vlastního vůdčího ducha (daimon)."

Jinak řečeno: my prostě j s m e svými životy zasazeni do reálného světa, do předmětného světa, který se sotva táže na to, co my sami chceme, nýbrž staví nás do zcela určitých situací, s kterými jen sotva můžeme hnout. Ale na straně druhé, tato naše omezenost, determinovanost není absolutní; naše osobní, individuální svoboda se ukazuje v tom, že každý z nás má tu volbu, formovat svou osobnost tím či oním způsobem.

Já osobně tento vztah závislosti a autonomie vyjadřuji v krátkosti nejraději tímto způsobem: My nemůžeme ovlivnit to, jaký život nám byl dán. Ale naše svoboda - a naše odpovědnost - spočívá v tom, co my z tohoto našeho života uděláme.

Celá ta věc je proto tak složitá a proto tak náročná, protože my musíme vždycky hledět takřečeno do dvou různých stran zároveň: na stránku naší vlastní, individuální autonomie - a stejně tak na stránku naší - objektivní a strukturálně formované - podmíněnosti.

A ještě poznámka k tomu Hegelovi, že tento "se patrně snažil teoreticky, filosoficky vyjádřit mystický či náboženský vhled do dění světa, který bývá obvykle zobrazen mýtem" - takto bych to opravdu neviděl, samozřejmě že Hegel pracoval s božským momentem, ale ten byl pro něj jednoznačně zasazený do rámce přísně logických metafyzických struktur a určení. Já osobně mám pro to takový výklad, že u Hegela byl Bůh v podstatě jenom jakýmsi "vrchním logikem". To znamená, že takovýto Bůh nemůže svou všemoc vykonávat nějak svévolně, nýbrž jenom v rámci absolutních logicko-metafyzických určení.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Trocha metafyziky Čtvrtek, 17.Dubna 2014, 10:12:17

Pane Poláčku, děkuji, vskutku v mnohém se shodujeme a tak již jen několik kratších poznámek.

Platonův básnický obraz "vřetena nutnosti a svobodného ducha" bych pro nás dnes doplnil přínosem našeho poznání společenského dění. Rozumíme prakticky-institucionálně jeho dynamice přece jen trocu více, než lidé klasického Řecka, zejména liberálně demokratické jádro západní civilizace dokázalo zvládnout sociální a mezinárodní napěti a otřesy již přes půl století bez většího násilí. (Proto je teď pro nás takový šok, že Ukrajinská krize se hraje jinými pravidly.) Mé výhrady k Vašemu postoji se týkaly nikoli teoretické formulace, ale nedostatečného zohlednění právě té institucionální moudrosti.
S tím trochu souvisí Vaše poznámka o mém styčném bodu s panem Jiřím Dolejšem, těší mne, u JD oceňuji, že jako jediný (pokud vím) profesionální politik má zájem a najde si čas napsat do DR.

K velké a zásadní metafyzické otáce "co je realita?"
Již z dřívějši diskuse vím o Vašem platonismu a Vy asi víte, že já Platonův básnický "příměr o jeskyni" nepovažuji za "klíč", ale jednak za návod pro mysticky založené žáky a jednak za formulaci metafyzické noetické otázky. Řešil ji Aristoteles a nabídl "klíč" ve "formální příčině" a scholastika pokračovala sporem o "universalie" mezi "realisty" a "nominalisty". Já se považuji za "umírněného realistu". Ale souhlasím, že toto je záležitost výchozích filosofických předpokladů, které si postupně, dlouhodobě sami pro sebe ujasňujeme a takovéto diskuse nám v tom snad pomáhají.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Instituce, Platón a metafyzika Neděle, 20.Dubna 2014, 13:40:44

Takže, napřed ještě něco k té "institucionální moudrosti": pane Rychetníku, možná Vás překvapím, ale já naprosto nejsem nějakým fundamentalistickým odpůrcem institucí a jejich "pozitivního" působení - a přesně naopak, v každém případě v polemikách proti marxisticko-ortodoxní frakci s její vírou ve spasitelnost (a vůbec realističnost) jakési amorfní, nestrukturované celospolečenské samosprávy zásadně obhajuji nevyhnutelnost a potřebnost sociální strukturalizace, a tedy i s ní spojených "institucí".

Termín "instituce" jsem dal do uvozovek, on je totiž přinejmenším v daném kontextu dosti klamný, je možno si pod ním představit velice různé obsahy, možná právě tento odlišný výklad je do jisté míry pramenem názorových rozdílů mezi námi.

Tyto tzv. "instituce" mají totiž krajně vysokou tendenci ke zkostnatělosti, a především k tomu, že skutečné proudění života a dějin se nahrazuje jenom těmi či oněmi institucionálně-byrokratickými opatřeními.

------------------------------------


A ještě jednou k tomu Platónovi: já bych skutečně v žádném případě jeho Příměr o jeskyni nehodnotil takovým způsobem, že se jedná o jakýsi "návod pro mysticky založené žáky". Jeho popis postupu, vyzrávání vědomí od prvotních, nereflektovaných forem přirozeného vědomí až k nejvyšším, obecně filozofickým formám je ve své podstatě zcela věcným, exaktním výkladem o jednotlivých fázích tohoto procesu. Že zde Platón používá do jisté míry "básnických" příměrů, to pramení prostě z toho, že on si kladl nárok své vysoké filozofické vědění zpřístupnit pokud možno právě i těm "obyčejným" lidem, s méně vyvinutým stupněm poznání.
Do určité míry za "mystický" může být považován nanejvýš právě ten zcela zlomový okamžik, kdy poznávající a hledající mysl dokáže opustit temnotu jeskyně (tedy prvotního, nereflektovaného poznání), a kdy pohlédne do oslepujícího světla "světa nahoře", tedy do světla poznání pravého.

Tento moment je opravdu dosti niterný, až emotivní zážitek; což ovšem není podivu, neboť právě v tom okamžiku člověk poznává, že veškerý ten přirozený, předmětný svět, který on sám doposud považoval za jediný reálný, tu náhle ztrácí svou veškerou autonomii, svou veškerou jsoucnost, a ukazuje se být jenom jakýmsi odleskem, jenom nějakou závislou proměnnou zcela jiného, hlubšího světa, který byl až dosud jeho zrakům ukryt.

V tomto smyslu se tedy skutečně jedná o svým způsobem "mystický" prožitek; ovšem, ve své substanci se jedná skutečně o zcela věcně a střízlivě uchopitelnou proměnu vědomí. O tom ostatně svědčí i to, že přesně takovýto "mystický" zážitek musel mít třeba i takový Aristoteles, myslitel nad jiné přísný a exaktní - neboť jedině na základě takovéhoto filozofického prohlédnutí mohl vytvořit metafyzickou komponentu svého díla.

A nakonec, velice podobný niterný prožitek zakusil i Descartes, právě v tom okamžiku kdy si uvědomil přelomovost svého nového pojetí vědeckého myšlení. A přitom, právě Descartes platí za všechno jiné nežli "mystika".

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Instituce Neděle, 20.Dubna 2014, 20:10:31

Skutečně, měl jsem důkladně vysvětlit v jakém smyslu termín "instituce" užívám. Když jsem jej před časem v DR poprvé použil, pouze jsem jej dále v textu opsal běžným jazykem.

Tak tedy: INSTITUCE v politologii, sociologii, ekonomii, a odtud i v novinových článcích znamenají ustálené soustavy pravidel a procedur společenského života. Ustalují, upevňují je zvyky, tradice, hodnoty (- považujeme je za "normální", "správné"), ale i tvrdší mechanismy, jako formální předpisy a zákony. ("Instituce" neznamenají tedy "úřady", byrokratické instituce běžné mluvy.)
Příklady:
Manželství je soustava pravidel chování a zvyklostí a z nich plynoucí očekávání.
Škola je nejen budova, ale soustava pravidlel chování žáků a učitelů a vzájemných očekávání.
Platební karta: jak ta plastická kartička, tak i - a především - pravidla chování pro banku a zákazníka - uživatele. V důsledku toho očekávám a spoléhám se, že s ní mohu zaplatit a vytáhnout si peníze z "díry ve zdi".
Fotbalové utkání: opět podléhá tvrdým i měkčím pravidlům, hráčů je na každé straně přesně jedenáct, kope se většinou do míče, někdy do protihráče, a když to uvidí rozhodčí, obvykle provinilce potrestá, opět předepsaným způsobem.
Parlamentní volby: pravidla pro občany a organizátory a dále pak pro poslance, staré i nově zvolené, vládu, prezidenta. Řada pravidel je zvykových. V důsledku existence pravidel a zvyků mohu očekávat, že mé hlasování bude tajné, že hlasy budou sečteny a nahlášeny poctivě atd.

Vidíte, proč společenské vědy považují instituce za rozhodující pro život společnosti? Instituce (ve smyslu pravidel) umožňují lidem žít spolu a spolupracovat, snižují nejistotu společenského života na snesitelnou míru, vytváří ve společnosti řád. Pokud žiji ve společnosti s určitým řádem, zhruba vím, co mohu čekat, když vyjdu na ulici, vstoupím do tramvaje, přijdu do obchodu, na trh, když jsem v práci.
Vyspělé společnosti mají pevnější řád - důsledněji se dodržuje a vynucuje, který ale zároveň umožňuje více svobody - zejména tím, že omezuje zvůli chamtivých lidí s ostrými lokty. Vytvářet takovou společnost je vzácné umění. O tom, a jak na to, píši ve své knížce.
Tou "institucionální moudrostí" (v mém příspěvku z 17. dubna) jsem myslel historicky vytvořená osvědčená pravidla, tradice politického života, které společnosti umožňují spořádaně řešit sociální konflikty, případně i uklidnit výbuchy násilí. Předpokladem jejich úspěchu a stability je, že je lidé tato pravidla přijímají jako v podstatě férová. Pokud je někdo, nějaká skupina či organizace za férová nepovažuje, vyvolá o nich debatu a snaží se je změnit, a to vše opět běží podle vyzkoušených "metapravidel". Pokud jsem měl možnost pozorovat, takováto institucionální moudrost umožňuje stabilitu a prosperitu severským zemím, Švýcarsku, Kanadě, a v různé míře i ostatním zemím, které označujeme jako "vyspělé". V jádru současné krize demokracie na západě i u nás jsou vážné pochynosti o férovosti politických a ekonomických pravidel hry v posledních třiceti letech. Debaty probíhají již několik let a byly již prosazeny určité reformy.

Svoboda je nezbytná, jak pro každého z nás osobně, tak i pro společnost jako celek, umožňuje jí se měnit (opět spořádaným způsobem) a tak se přizpůsobit měnícím se podmínkám - využít nové vědecké objevy, nebo se vyrovnat s neúrodou nebo nedostatkem nafty. Sovětský systém neuspěl v soutěži s liberálním kapitalismem v podstatě proto, že dával lidem méně svobody a izoloval je od podnětů zvenku (cenzura a dráty na hranici).
Ještě odkaz: o tom, jak se řád mění, zajímavě rozmlouvá profesor Jiří Kabele s Janem Brabcem v posledním vydání ČESKÉ POZICE (rozhovor datován 17.04.2014).

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pravidla a život Neděle, 27.Dubna 2014, 20:18:57

No, pane Rychetníku, díky za podrobné vysvětlení; v podstatě to ovšem jenom upevnilo a fixovalo principiální rozdíl našich perspektiv.

Zmínil jste ta pravidla ve fotbale; shodou okolností, zrovna nedávno jsem v diskusi k textu Filipa Outraty "Dilema evropské levice" použil podobný příměr, a to sice o pravidlech v tenisu. S dovolením sem ten rozhodující úryvek zkopíruji, snad nám to ušetří dlouhé diskuse:

"On ten příměr mezi stávajícím konsensem (respektive "ideou") evropské civilizace a mezi pravidly určenými pro hru zvanou tenis není možná opravdu až tak docela marný.

Představme si pro začátek dvě možné varianty. V té první se jenom někde uprostřed postaví nějaká síť, hráčům se předá míček a sdělí se jim, že vyhrává ten, kdo častěji dostane míček na pole soupeře, aniž by ho tento dokázal vrátit. A že všechno ostatní už je jenom jejich vlastní záležitostí, jak svého vítězství dokáží dosáhnout.
Nejpravděpodobnější variantou je pak to, že se rozpoutá víceméně divoká řež, bez jakýchkoli pravidel, plná zákeřností a faulů (například když jeden hráč zjistí, že nejbezpečnější cestou k úspěchu je nikoli zasahovat omezené a úzké hrací pole, nýbrž svého soupeře, pokud možno přímo do obličeje). Pokud pro tento účel rovnou nepoužije rovnou raději baseballovou pálku (jak známo, hraje se v podstatě bez pravidel).

Druhá varianta: budou vydána přísná pravidla. Rozměry hřiště, počítání fiftýnů, střídání stran, a tak dále. Záměrné strefování se míčkem do soupeře platí za morálně nevhodné.

Dobrá; není pochybností o tom, že na tomto základě je už možno provozovat hru tenis na daleko smysluplnější, kultivovanější úrovni.

Jenže: máme už j e n o m s tímto ustanovením formálních pravidel už bez dalšího dánu veškerou krásu oné hry zvané tenis? Jak by to asi dopadlo, kdybychom vzali několik lidí, kteří o tenisu nikdy nic neslyšeli, vysvětlili jim pravidla a řekli jim: "No, a teď můžete hrát tenis!"?

Jak to naprosto trefně vyjádřil pan Kolařík, všechna ta "lidská práva" jsou opravdu jenom "absolutním minimem" - to jest, nejsou vlastně vůbec ničím jiným, nežli zabráněním naprostému chaosu, čirému právu silnějšímu. Stejně tak jako tenisová pravidla samotná ještě nic, ale vůbec nic nevypovídají o schopnosti opravdu dosáhnout výšin této hry, tak stejně tak ona - takzvaná! (pane Kolaříku, opravdu si dovolím i nadále tuto ideologickou floskuli uvádět v uvozovkách) - tedy tato takzvaná lidská práva neznamenají nic jiného nežli zabránění čirému barbarství.

Jenže, opravdu nevidím nic, z čeho čerpáte svůj optimismus, že tato "lidská práva" jsou tím základem "od kterého se teprve nějaké vize mohou odvíjet, a na nichž mohou stavět".

Vždyť právě o to se u těch - takzvaných! - lidských právech jedná, že nakonec vždycky zůstane j e n o m u tohoto naprostého minima! A že se n i k d y nepůjde nikam dál, k nějakým opravdu vyšším, obsažnějším hodnotám!"

-----------------------------------------------

Takže, ještě jednou, o co se jedná: naprosto tomu není tak, že bych principiálně zpochybňoval nutnost určitých pravidel, zakládající alespoň základní stupeň "férovosti" vzájemného chování, ať už na sportovním či politickém kolbišti.

Jde ale o to, že tato p o u z e základní pravidla jsou mi prostě - příliš málo.

Všechna tato pravidla, regule, zvyklosti, instituty - to všechno je v podstatě kostra. Kostra, bez které samozřejmě řádný způsob daného organismu není možný; ale na straně druhé, tato kostra samotná - to prostě opravdu není sám život.

Život sám je někde úplně jinde; a vysoký manipulativní potenciál celého tohoto konceptu "respektovaných pravidel" spočívá právě v tom, že se velice snadno - a velice běžně - tato pouhá skeletní část organismu vydává a zaměňuje za pravou, substanciální lidskou existenci.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, souhlas. Středa, 30.Dubna 2014, 12:20:28

Pravidla jsou skutečně jen minimální (ale základní a nezbytná) podmínka civilizovaného života, zdaleka jej nenaplňují celý. A souhlas i v tom, že pokud v myšlení lidí převáží jednostranný důraz na pravidla nad ostatními zájmy (láska, estetika - umění, politika, filosofie, náboženství, fantasie - hledání nového, umění dobrého hmotného života - technika a technologie, kulinářství, architektura, lékařství a léčitelstvi, všechno co dělá život bohatý, zajímavý a krásný), život se ztrácí ve formalismu. To se patrně stalo židovské společnosti v době Ježíše. On usiloval o nápravu a učil, že smyslem pravidel je dobrý život a jeho základem je láska k Bohu a lidem.

Na straně 13 mé knížky se dočtete, že každá společnost musí (prakticky i teoreticky) řešit dvě ústřední, vzájemně úzce spjaté otázky: otázku řádu a otázku sociální. Část naší buržoasie (Kosíkova "lumpenburžoasie") vede třídní boj - vykořisťování - kamuflovaným způsobem - metodou korupce: bohatá firma, bohatý "kmotr" si koupí poslance, nebo mocí peněz ovládne přímo politickou stranu, případně i část soudního systému, a to jí/jemu umožní schvalovat "uzpůsobené" zákony, získávat předražené státní zakázky a vysávat státní rozpočet. Rozpočtové příjmy totiž tvoří daně od chudší části společnosti a všech, kteří se placení daní nevyhnou - neznají "daňové raje". Tohle vše je umožněno nedodržováním zákonů a chaotickým zákoným systémem. Na Ukrajině se takový způsob vládnutí dostal tak daleko, že se stát pod vnějším tlakem zhroutil. Varovný příklad! Nedávno nějaký blouznivec našich hor napsal do DR, že potřebujeme "tvořivý chaos". Snad to bylo ještě před Ukrajinou, ale zřejmě mu nedošlo, že tvořivý chaos může mit v hlavě; ve společnosti je chaos destruktivní a rychle se mění v diktaturu zvůle. Jakákoliv lidská existence je tím ohrožena.

V otázce sociální je ale patrně také část toho, co nazýváte "pravou, substanciální lidskou existencí". Dodržování dobrých pravidlel umožní dobrý život, ale samo o sobě ho nevytvoří. Tvorba dobrých zákonů a jejich dodržování by se mělo stát "samozřejmostí", součástí ustálených kulturních zvyklostí, aby nebylo nutné věnovat tomu mimořádnou pozornost. (Také to spadá do té "institucionální moudrosti", o které jsem psal dříve.)
Stále mluvíme o otázkách společenského, veřejného života. V nich vidím zaměření DR. Váš zájem - "substanciální lidská existence" - bych ale chápal jako spíše osobní problematiku, o které samozřejmě můžeme diskutovat také.

Pokud jsem pravidla zdůrazňoval, bylo to proto, že neúctu k zákonu a pravidlům vidím (po zkušenostech života na severu a západě Evropy) jako naši národní slabinu a příčinu našeho trvalého civilizačního zpoždění a naší horší kvality života. Tu nám částečné vyrovnává naše krásné a bohaté přírodní prostředí, ale to si stále bezohlednou hamižností ničíme (obvykle proti zákonu, nebo jeho ohnutím). Tady také vidím vnitřní zdroj naší historické státní nestability, stabilita státu totiž závisí na dobrých zákonech a jejich dodržování. Toho si také obecně nejsme vědomi, ale věděl to již Machiavelli. Ale v posledních letech k tomu snad dospěla část voličů a část Sociální demokracie ("Prosadíme dobře fungující stát" - ale rozumí souvislosti s dobrým řádem?) a proto se náš stranický system tak radikálně mění.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Jak změnit svět? Čtvrtek, 1.Května 2014, 11:04:47

No dobře, pane Rychetníku, zdá se, že se naše pozice časem přece jenom stále více sbližují.

Možná, že rozdílnost našich náhledů do nemalé míry pramení i z toho, že já - na rozdíl od Vás - stále ještě žiji v zahraničí; nejsem tedy každodenně osobně konfrontován s excesy (korupčními a jinými) české politiky, nad kterou jenom víceméně zdálky mohu s podivem a mnohdy znechucením potřásat hlavou.

Plně s Vámi souhlasím v tom, že to dodržování pravidel slušného chování by se mělo stát takovou samozřejmostí, že by se o tom vlastně vůbec nemuselo mluvit. (Je docela zajímavé, svým způsobem zde promlouvají hlasy jak Platóna tak i Marxe, oba jako zdravý stav společnosti spatřovali takový, kde je zapotřebí co nejméně působnosti práva - všechny vztahy mezi lidmi by se měly řešit přirozenou cestou. Veškeré právo musí svou působnost zahajovat vlastně jenom právě tam, kde tyto přirozené mezilidské vztahy jsou deformované.)

Ještě k té Vaší knize: musím přiznat, ještě jsem se k její četbě stále ještě nedostal, za prvé se v současné době musím potýkat s mým vlastním textem o "Pražském jaru", který alespoň z mého hlediska považuji za dosti klíčový, a za druhé se v poslední době musím dosti intenzivně zabývat zcela "světskými" záležitostmi, které mi značně ubírají čas na záležitosti intelektuální a duchovní. Ale to by se snad už mělo v dohledné době uklidnit.

Nicméně, závěrem přece jenom jeden disens: ta "substanciální lidská existence" (je skutečně velmi obtížné tuto velice subtilní sféru nazvat tak, aby se tím neztratil její pravý obsah) - tak toto pro mě skutečně není jenom nějaká čistě osobní záležitost.

Já vycházím (právě to bude možná ten zásadní rozdíl mezi našimi náhledy) právě z toho pojetí, že principiálně není možno oddělit tu osobní rovinu od té společenské. Opravdu tomu asi nebude tak, že by člověk - totiž jeden a ten samý jedinec - by na j e d n é straně byl "zoon politikon", a někde úplně jinde jakási zcela autonomní soukromá osoba respektive bytost.

Jsem skutečně zastáncem právě toho pojetí, které postuluje nejen Marx, ale i Platón i Aristoteles, že - přes relativní autonomii obou sfér - ve skutečnosti existuje principiální jednota, "totalita" těchto dvou okruhů lidské existence.
Pro Platóna a Marxe z tohoto pojetí pak vyplýval závěr, že "jaká bude společnost/stát, takový bude nakonec i samotný člověk" - a že tedy primární a rozhodující je přivodit kvalitativní změny v tom velkém, celospolečenském měřítku.

Oproti tomu Aristoteles ale daleko spíše preferuje náhled zcela opačný: totiž že začít je nutno u samotného člověka, u jeho důsledné mravní výchovy. S tím - bezpochyby logickým - argumentem, že budou-li mravně vyspělí všichni občané, bude nakonec dobrý i celý stát.

Proti této představě kontruje ovšem Marx ve své (nemýlím-li se, v pořadí čtvrté) tézi k Feuerbachovi, že "jestliže se vychází z předpokladu, že jde jenom o to vychovat dobře naše děti, pak zůstává stále otázka, kdo bude vychovávat ty učitele, kteří mají vychovávat naše děti".

Což je ovšem také velice silný argument: Marx zde svou úvahu míří právě tím směrem, že individuální mravní osvěta nepřinese nic, dokud nebudou zásadním způsobem změněny rámcové podmínky existence celé společnosti.

Co mě osobně se týká, já jsem byl dříve jednoznačným stoupencem onoho platónovsko-marxovského pohledu; ale v posledních letech jsem se propracoval k poznání, že celá věc je skutečně daleko složitější. A že konečná pravda bude, jak tomu obvykle bývá, někde uprostřed. Anebo přesněji: na obou stranách zároveň. Že je tedy skutečně nutno změnit (zhumanizovat) celý společenský systém; ale že na straně druhé pouhá systémová změna nic substanciálního nepřinese, pokud zároveň nebude provedena ona masarykovská "revoluce hlav a srdcí".

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Čtvrtek, 1.Května 2014, 11:27:25

S díky jsem si přečetl Vaši odpověď a zdá se že se v základech nerozcházíme.
Děkuji za zajímavou debatu, nashledanou příště. LR

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 18.Května 2014, 13:49:53

Dobře, pane Rychetníku.

K tomu "nashledanou příště": konečně jsem se dostal k tomu, abych pročetl alespoň několik prvních stránek Vaší knihy. Bezpochyby inspirativní myšlenky; naše vzájemné pozice (i jejich diference) byly sice už tak zřejmé, ale přece jenom je to znatelný rozdíl, když je možno je srovnávat na pozadí uceleného, strukturovaného textu.

V mnohém se bezpochyby shodujeme (například ta formulace o protikladu individualistického na straně jedné, a "republikánského" pojetí svobody na straně druhé je opravdu zajímavá, a v principu ji bezvýhradně sdílím).

Rozdíl v našich pozicích zůstává stále v tom, že já bych i za touto "republikánskou svobodou" hledal ještě jednu další, vyšší rovinu jak svobody, tak i lidského bytí vůbec.

A to zase souvisí s hodnocením Aristotela - domnívám se, že i toho je možno vykládat dvojím způsobem.

Ale k tomu všemu podrobněji (a především systematičtěji), až Vaši knihu dočtu až do konce. Pokud mě přitom napadne nějaká inspirativní myšlenka, a pokud redakce DR bude srozuměna, možná že bych se dokonce potom pokusil její recenzi napsat jako samostatný text.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Neděle, 18.Května 2014, 18:15:10

díky za poznámky a skutečně rád si přečtu recenzi z Vašeho pera. Pokud jsem zaznamenal, zatím vyšla pouze jedna - v Politologické Revue 1/2012 od Karla B Mullera. A pak jedna zoufale nezasvěcená poznámka v Literárkách.
Pro každý případ připojuji svou adresu: ludekr2@volny.cz
Já bych si zase rád přečetl Vaše úvahy o Pražském jaru. Patrně jako Vy ho také považuji za zlomové údobí v naší historii.

Bohumil Sláma - Brno

Vážení přátelé, děkuji za diskuzi, Pondělí, 19.Května 2014, 14:31:23

jistě nejen za sebe, a omlouvám se, že jsem se nezúčastnil její druhé části - byl jsem zaujat diskusí nad článkem Proč (ani já) nejsem komunistou. S vašimi připomínkami většinou souhlasím, ale jako to chodí - a já to má chodit - ne se všemi. Neboť pokud Masaryk říká, že demokracie je diskuze, kdybychom měli na věci zglajchšatované názory (jako nacisté a komunisté), bylo by to moc špatné.

Bohumil Sláma - Brno

Přece jen něco přidávám, Pondělí, 19.Května 2014, 14:33:48

část připravovaného texto do sborníku Věrni zůstaneme připravovaného prof. Blížkovským a prof. Kučerovou:

Na utváření i závěrečné podobě modernismu se podílelo téměř nekonečné množství myslitelů. Jeho pokud ne nejdůležitějším, tak alespoň nejreprezentativnějším představitelem byl (vedle sociologa Maxe Webera a řady literátů) polyhistor a politik Tomáš G. Masaryk. Toto tvrzení lze opřít o Masarykův výjimečně široký myšlenkový záběr, zasahující do téměř všech humanitních oborů a čerpající z poznatků nepřeberného množství jiných autorů (jak to dokumentoval například Josef L. Hromádka ), hlavně je však lze opřít o jeho ojedinělou netendenčnost, stejně ojediněle spojenou se schopností skloubit teorii s praxí. Historik Alain Soubigou proto mohl oprávněně napsat, že Masaryk „ovlivnil svou dobu víc než kterýkoli filosof před ním i po něm“ a filosof-spisovatel Karel Čapek mohl stejně oprávněně jednomu ze svých posledních článků o Masarykovi dát název Věčný Masaryk .

Masarykovy filosofické, sociologické a politologické ideje, názory a postoje byly mimořádně komplexní a vnitřně logicky propojené, avšak jím samým ani jeho následovníky - vyjma snad Karla Čapka a Josefa L. Hromádky – jako takové podány ani interpretovány dosud nebyly. Bylo to hlavně tím, že Masarykovým prvořadým zájmem byla politika: „Nikdy jsem neměl potřebu podávat systém. Byl jsem vylákán k myšlení jako k bojování vždycky naléhajícími okolnostmi. Vždycky ze mne něco nějak vytáhly. Ale systém mám – pro foro interno: osobnost, charakter, člověk je systém.“

Je třeba upozornit zejména na Masarykův noetický konkretismus, kterým překonal noetiku pozitivismu. Konkretismus „uznává podstatu a hodnotu všech duševních nadání a činností. Je především kritický; zkušenost kontroluje rozumem… uznává v přírodě, společnosti a v celém světě jednotliviny a ty se snaží poznávat. Je si dobře vědom, že k poznání jednotlivin dospívá abstraktními poznatky. Pro vědecký výklad má hlavní pravidlo: postihovat věci a vykládat je z nich samých. Usiluje o jasnost a přesnost, ví co ví a co neví.“ Důležité je i to, že Masarykova „jemná dialektika“ (jak ji pojmenoval J. L. Hromádka) umožňuje konkretisticky chápat i abstraktní poznatky.

Souvisí to mimo jiné s jeho dodnes nedostatečně pochopenou teorií umění. Umění Masaryk stavěl výš než vědecké poznání, a proto na rozdíl od většiny jiných myslitelů-teoretiků ponejvíc čerpal z děl literátů. Jak to shrnul filosof Lubomír Nový, „abstraktní poznání je podle Masaryka poznáním zákonů a všeobecných vlastností věcí, konkrétní poznání se pak týká ‚věcí samých‘… Umělecké poznání na rozdíl od vědy ‚berly abstrakční nepotřebuje‘, je… ‚plastickou‘, ‚smyslovou nazíravostí‘… umělec se ‚nespokojuje se skořápkou, ale k jádru věcí doniká‘… umělecké dílo je ‚velký milník samo o sobě a pro sebe‘, a umělec ‚co geniálně poznal, poznal naprosto správně, pro všechny doby‘“ I zde lze konstatovat Masarykovu osobitou dialektiku: sám se bez abstrakcí neobešel, neboť mají širší dosah, a konkretismus byl u něj vyvažován „abstraktismem“.

Je možno též říci, že dialektický přístup měl Masaryk i k samotné dialektice, neboť ji (v Hegelově a Marxově pojetí) na jedné straně odmítal, na druhé straně s ní neustále pracoval. Pojetím dialektiky - jako myšlenkového pochodu, který nedostatečně hledá podstatu měnících se věcí, resp. toho, co je stálé nebo alespoň stálejší – i chápáním pravdy nakročil do postmodernismu, aniž by v něm ovšem uvízl: lidské poznání se podle něj pohybuje od jistého (od toho, „co bezpečně a kriticky víme“) k nejistému, od pravděpodobného k nepravděpodobnému, od pravdivého k nepravdivému.

Dodnes nedostatečně vyjádřen zůstává také Masarykův přístup k psychologii. I zde překonal Comtův pozitivismus, neboť Comte psychologii stejně jako naprostá většina ostatních filosofů podceňoval a dokonce ji na rozdíl od sociologie ani nepovažoval za vědu. Masaryk naopak tvrdil, že „hlavním historickým a společenským činitelem je člověk“ a sociologie proto musí v první řadě stavět na lidské mentalitě. (Proto po vídeňských studiích filosofie přešel do Lipska studovat psychologii, proto se jí neustále věnoval a stal se vynikajícím lidoznalcem, což mu výrazně pomohlo i v jeho cílovém oboru, v politice. Tam také svou soudnost a netendenčnost prokázal nejviditelněji.) Ze stejného důvodu podlehl modernistickému vývojovém optimismu pouze částečně, neboť si byl vědom, že lidská psychika se ve svých základech mění v průběhu staletí jen nepatrně a že dodnes „rozum člověku nevládne“.

Tím se dostávám k další problematice, v níž Masaryk nebyl, nebo zde lépe řečeno nechtěl být pochopen. Jiným jeho ideovým krédem bylo „jednáním poznáváme“, „důslednost v poznání by měla být následována stejnou důsledností v jednání“, „i nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře“ a „zlo se musí potírat do samých kořenů“. V tomto ho pochopil snad jedině filosof Jan Patočka, když se angažoval v Chartě 77; naprostá většina Masarykových následovníků zůstala v tomto ohledu pasivní, a i proto, jak napsal Milan Machovec , tento myslitel Sokratovského ražení měl hodně Xenofontů ale žádného Platóna, nebo jak napsal Erazim Kohák , měl hodně studentů ale málo (skutečných) žáků.

Nejvíc do prázdna vyznělo Masarykovo „nové náboženství“, opět jednak proto, že Masaryk je písemně rozpracoval jen okrajově a jednak proto, že je nedokázal rozpracovat ani žádný z jeho následovníků. Masaryk sice věřil v existenci Boha, ale byla to pro něj jen „nejrozumnější hypotéza“. Neuznával církve, sympatizoval pouze s nejprogresivnějšími a od většiny náboženských mýtů osvobozenými unitáři. Nesouhlasil však jejich přílišnou tolerancí a s ní do jisté míry související „nepřílišnou“ veřejnou a politickou aktivitou. (Proto jsou u nás unitáři dodnes sice nejprogresivnější a nejosvícenější, avšak nejmenší a nejmenší ohlas vzbuzující církví.)

Masaryk jistě nebyl neomylný, avšak i z dnešního hlediska mu lze vytnout jen pramálo: přece jen příliš věřil v pokrok, přecenil Ježíše a Platóna, příliš kolísal v hodnocení Dostojevského, málo se vyjadřoval k makroekonomice apod. K jeho humanismu je dnes třeba přidat ekologismus a jeho humanitní demokracii je třeba rozšířit na obecně etistní. Je třeba též rozpracovat jeho sociopatologii, sociopedagogiku a socioterapii: „Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a k svobodě pod vládou práva a lidskosti.“

Rozhodující pro docenění Masarykova významu je nejen poznání a pochopení vnitřní logiky jeho idejí a názorů, ale zejména pochopení toho, jak se navzájem vysvětlují a jak si vzájemně dodávají na platnosti. Požadoval-li například Masaryk „morálku ve všem konání člověka“, znamenalo to požadavek morálky i u umělců a vysvětlovalo a podporovalo to jeho teorii umění. Hlásal-li dialektiku konkrétního a abstraktního, podporovalo a vysvětlovalo to prakticky všechny jeho politické postoje i činy.

Bohumil Sláma - Brno

A ještě něco, teď s mnoha vykričníky: Pondělí, 19.Května 2014, 15:04:20

Vážený pane Slámo,
moc se omlouvám, ale náš šéfredaktor Jakub Patočka si už nepřeje v Deníku Referendum zveřejňovat Vaše texty. Budeme je publikovat pouze, pokud by se jednalo o něco mimořádného s informační hodnotou. Ještě jednou se omlouvám.
Srdečně zdraví
Jaroslav Bican

Vážený pane Bicane,
chci (sobě) věřit, že to není kvůli tomu, že by moje články neměly dostatečnou úroveň. Takže zbývá - cenzura. Je mi to líto. Ale zveřejním to.
Jakub si jistě nepamatuje, že jsem ho viděl ještě v plínkách, zřejmě neví, co jsem svého času udělal pro jeho otce a strýce
- že to byla jedna příčin, proč jsem pak opustil místo psychologa na brněnské psychiatrické klinicie (neboť jsem se dostat hlavně kvůli tomu do sporu s příšerným komunistou prof. Švestkou), že mne to stálo kandidaturu...
I nadále Váš
Bohumil Sláma

Bohumil Sláma - Brno

A ještě něco, zapomněl jsem: Pondělí, 19.Května 2014, 15:13:4

před časem jsem našel v jednom brněnském antikvariátě svou nedlouho před tím vydanou knihu Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012. Podle věnováni "Jakubovi Bohuš" jsem poznal, kdo ji tam dal. Pak už jsem mohl jen přemýšlet, zda ji Jakub Patočka vůbec četl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 20.Května 2014, 12:26:33

Pane Rychetníku, děkuji Vám za Vaše kontaktní údaje. (Mé vlastní jsou veřejně přístupné v mém profilu.)

Ta recenze Vaší knihy kterou jste zmínil - ta asi není přístupná někde na internetu?.. Skutečně by mě zajímala.

To mé "Pražské jaro": ano, považuji toto období za klíčovou událost nejen v českých(československých) dějinách, nýbrž v moderních dějinách vůbec, otevřely se tam otázky a problémy, které tehdejší doba ještě nedokázala vyřešit, nicméně ten pokus o spojení (socialistického) humanismu a politické svobody respektive demokracie podle mého přesvědčení zůstává centrální výzvou pro jakékoli úvahy o humánním uspořádání společnosti.

Ten můj text který jsem na toto téma napsal ovšem nebyl redakcí DR přijat, prostě protože byl příliš dlouhý. A já jsem doposud nepřišel na způsob, jak natolik komplexní téma zkrátit na polovinu, aniž by se ztratila původní myšlenka. Snad se mi to přece jenom ještě podaří, ale v podstatě budu muset napsat zcela nový text.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Masaryk dialektikem? Úterý, 20.Května 2014, 12:37:57

Především poděkování panu Slámovi za přehledný souhrn Masarykova díla a způsobu jeho uvažování.

Nejsem v žádném případě znalec Masarykova díla, abych se mohl kompetentně vyjadřovat k jednotlivým tématům. Nicméně, označení Masarykova způsobu myšlení za "dialektické" (byť i jenom "jemně") se mi jeví být značně málo případným. Ovšem, přijde na to, co se rozumí pod pojmem "dialektika"; setkal jsem se už i s takovými aplikacemi tohoto pojmu respektive metody, kdy bylo nutno se užasle ptát, z jakých důvodů se autor vlastně domnívá, že ta jeho metoda vůbec může mít něco společného se skutečnou dialektikou.

Centrálním momentem v této souvislosti snad může být zmíněné Masarykovo přesvědčení, že "věci je nutno vykládat z nich samých". To zní sice napohled velice přesvědčivě; ale je to jako poznávací metoda prostě příliš málo. Právě a přesně v tom leží základní omezenost Masarykova způsobu myšlení, o kterém zde šla diskuse: Masaryk nikdy nedokázal pochopit a osvojit si nezastupitelnou gnozeologickou hodnotu metafyziky, ontologie, vysoké pojmové filozofie vůbec. Právě a jenom proto také odvrhuje dialektiku Hegela a Marxe; takovýto krok může opravdu učinit jenom někdo, kdo uvedené myslitele zcela principiálně nepochopil.

Bezpochyby, jak Marxova tak i Hegelova dialektika má svá specifika a svá omezení (především ta Marxova); ale prostě je jen tak šmahem zavrhnout, to prostě není počin, který by mohl udělat někdo, kdo dané myslitele a význam jejich díla skutečně dokázal pochopit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Cenzura? Úterý, 20.Května 2014, 12:44:28

Je to vždycky to samé dilema: jakákoli publikace (ať jakkoli "neutrální" či "otevřená") má samozřejmě svůj vlastní určitý myšlenkový a ideový profil, a jejímu vedení je nutno přiznat právo určovat a vybírat si, jakým myšlenkám a názorům na svých stránkách poskytne prostor.

Na straně druhé: apriorní vylučování určitých témat či dokonce autorů vždycky vzbuzuje velmi nepříjemnou pachuť přítomnosti cenzury.

Neznaje podrobnosti, nemohu definitivně soudit v daném případě; ale za tu dobu, kdy jsem byl správcem jednoho internetového fóra, jsem z něj zásadně vylučoval jenom a pouze ty účastníky, kteří nebyli schopni či ochotni zachovávat základní pravidla vzájemného slušného chování.

A opravdu se asi nedá soudit, že zrovna tohle by byl případ pana Bohumila Slámy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.