Masaryk kontra Havel

Na pozadí masarykovského výročí si připomeňme, že pro Masaryka byla morální výzva především začátkem praktických kroků. V tom se lišil od současných politiků, včetně Václava Havla.

Masaryk je podivný útvar české politické scény. Objevuje se a hned zase mizí. Přijde nějaké Masarykovo výročí a najednou se čeští politici začnou zabývat jeho odkazem. Tak jsme mohli v roce 2007 při výročí sedmdesáti let od jeho smrti slyšet Václava Klause, Mirka Topolánka, Miloslava Vlčka, Petra Pitharta, jak Masaryka opěvují v téměř dokonalém souzvuku. Topolánek a Pithart oceňovali, že Masaryk by se neřídil průzkumy veřejného mínění, Vlček vyzdvihoval, že máme kultivovat politickou diskusi a parlament. Nikdo ovšem raději neupřesnil, jakým směrem by se dnes Masaryk vydal. Nedbat na průzkumy veřejného mínění může znamenat mnoho věcí: prosazovat výstavbu americké základny proti vůli většiny, provádět neoliberální škrty, vyzývat k nekonzumnímu způsobu života, kritizovat kapitalismus.

6. března u příležitosti sto šedesáti let od jeho narození se v Lánech odhalovala Masarykova jezdecká socha. Iniciátorem vytvoření sochy byl středočeský hejtman David Rath. Při jeho vystoupení se objevily různé projevy nesouhlasu (transparenty proti tomu, aby si Masaryka přivlastňoval „největší hulvát české politiky,” které drželi obyvatelé Hodonína, Masarykova rodného města, kteří tak vystupovali jako strážci čistoty Masarykovy památky).

V tom můžeme vidět zvláštní jev: proměnu Masaryka na symbol čehosi nepojmenovatelného, neurčitých představ o jistém politikovi, v němž se soustřeďuje touha po jiných politicích a jiné politice. Proto vystoupení dr. Ratha nebo předsedy Paroubka vyvolalo takové rozčarování. Vstoupilo totiž do obvodu těchto představ a tužeb a začalo je narušovat. Odhalování Masarykových soch patřilo za první republiky k běžným politickým rituálům, a pokud při nich vedli proslovy politici s různými škraloupy, nevnímalo se to jako znesvěcení velkého muže, ale jako součást politické praxe.

Tyto představy a touhy se v tomto případě vystupňovaly tím, že to byla jedna z mála Masarykových soch vytvořených po Listopadu a její odhalení se dalo pojímat jako významná událost: Není to začátek návratu k masarykovské tradici? Není to ukazatel toho, že přišel čas oživit Masaryka?

Na tom všem je paradoxní, že Masarykova socha, která umožnila aspoň chvilkové zhuštění tužeb po jiné politice, by asi nevznikla bez politika, který byl vnímán jako narušitel těch tužeb, které se touto sochou aktivovaly. Je to příznak toho, že vznikla těžko překlenutelná mezera mezi politickými touhami a dnešní reálnou politikou.

Tyto politické touhy po něčem jiném jsou zatím neurčité, bez jasných obrysů, ale začínají se chovat jako lacanovské fantasma: jejich narušení se setkává se „spontánním” odporem. Nezadržitelný pocit odporu, politická idiosynkrasie, často vyvolaná pouhou přítomností dnešních politiků, svědčí o tom, že se rozpadá legitimita současné politiky. Nyní záleží na tom, na co se tyto touhy zaměří, zdali na politiku, která začne prohlubovat demokracii, nebo na politiku autoritářskou a fašistoidní.

Pro dnešní dobu je příznačné i samotné pojetí Masarykovy sochy. Když se podíváme Masarykovi do tváře, něco nám tu nehraje. Vypadá to, jako by autor sochy použil jednu z klasických Masarykových bust (nejspíš bustu od Makovského) a pouze ji „zlidštil,” tzn. dal jí úsměv. Zkrátka Masaryk s keep smiling.

Na koni tak sedí usměvavý rozšafný stařík, jenž by mohl být Masarykovým dvojčetem, které se místo filosofie a politiky věnovalo mnohem příjemnějším věcem. Tato Masarykova tvář je dokumentem doby. Přesně se v ní odráží dnešní forma ideologie. Rozhodující už nejsou myšlenky, dílo nebo celkové zaměření života, nýbrž to, zda dotyčný vyvolává příjemné pocity. Pokud je někdo příjemný, chápe se to jako záruka. Ano, myslí to dobře, je to humánní člověk. Proto musel být Masaryk humanizován.

Jenže tato humanizace vyvolává zklamání. Masaryk se najednou mění v současného politika, dokonce v jeho archetyp. Jeho socha může sloužit jako pravzor dnešních politiků a jejich „zlidštění”: jejich úsměvů, kamarádského a žoviálního vystupování, které zakrývá realitu jejich politiky. Úsměv je ideologie, je to převrácený obraz reality. U historického Masaryka to bylo naopak, méně úsměvů, a více boje o změnu poměrů k lepšímu.

Pokud Masaryka zbavíme úsměvu, co nám dnes může říct? Zastánci havlovské „nepolitické politiky” se Masaryka dovolávají jako toho, kdo z etiky udělal základ politiky. Chápe se to tak, že rozhodující nejsou stranické programy nebo politické ideály, nýbrž to, jak se kdo v politice chová: Plní sliby? Je úplatný? Žije bezúhonně?

Některá Masarykova vyjádření tomu nahrávají, ale není v tom nakonec nějaké nedorozumění? Když se totiž podíváme lépe, zjistíme, že Masaryk se neoddával obecným morálním výzvám, ale že z etiky vyvozoval něco zcela konkrétního, co občas do pokojné české společnosti přineslo meč.

Ano, mravnost, ale to znamená ujmout se Hilsnerova případu a stát se terčem antisemitských útoků. Ano, mravnost, ale to během první světové války znamená boj proti Rakousku za každou cenu. Ano, mravnost, ale to na začátku první republiky znamená pozemkovou reformu. Ano, mravnost, ale to znamená snahu o to, aby všude, i v ekonomice, platilo „já pán, ty pán”. Když se cituje Masarykův výrok „demokracie je diskuse,” obvykle se zapomíná na dodatek: Ale diskuse je kritika, a bez veřejné kritiky osob a poměrů není demokracie.

V Masarykově „České otázce” se pak můžeme dočíst, že bída českého života, vychytralá přizpůsobivost, onen „žebrácký machiavellismus,” který se občas převrátí v siláctví a občas v ukazování boulí, vyplývá z toho, že české politické smýšlení je neurčité, rozmlžené, instinktivní.

V tom je zásadní rozdíl mezi Masarykem a havlovskou „nepolitickou politikou,” která zůstává u prvního kroku, u mravnosti, ale neudělá i druhý krok, vyvození jasných praktických důsledků. Proto se dá říct, že „nepolitická politika” právě pro svou neurčitost nemálo přispěla k bídě dnešních poměrů. Masaryk by byl Havlovým kritikem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Dušan Radovanovic - Praha

Pátek, 12.Března 2010, 17:51:29

Jen bych si dovolil dva postřehy. Jednak, že víc než celý Rath a spol. zneužívají Masarykovy osobnosti obskurní nacionalistické a militantně antiněmecké spolky typu Masarykovy společnosti.

A za druhé, že právě Masarykovo vyvozování konkrétního, ta jeho praktičnost, se mi zdá být hlavním důvodem, proč pociťuje značné množství současných filozofů k Masarykovi jakýsi podivný despekt a mají tendence ho označovat za málo filozofického. Z mého pohledu tedy dost nepochopitelně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.