Demokratické zbožštění
Jan SapákSouhra historických motivů a osobních charakteristik vedla k tomu, že s Masarykovou volbou prvním československým prezidentem jsme vytvořili i silný pseudomonarchický kult, v němž se prezident stává tak trochu bohem sestupujícím z nebes.
Když ještě Václav Klaus nebyl prezidentem, poškleboval se ceremoniálním okrasám prezidentských veřejných aktů. Dokonce se nechal slyšet, že s tím hodlá skoncovat. Naznačoval, že fanfáry z Janáčkovy symfoniety nebo „kostýmy“ hradní stráže zruší. Zůstalo jenom u slibů. Možná proto, že to není tak snadné, možná proto, že se mu v tom zalíbilo, nebo také proto, že aureola českého prezidentského úřadu má mnohem hlubší kořeny, než by se na první pohled zdálo.
Jen někdo, kdo je dokonalé poleno, nepostřehne, že republikánský úřad doprovází symbolika veskrze archaická, romantická, monarchická a někdy až tajemná. U republik jsou to spojení nevídaná, snad jen s výjimkou některých republik jihoamerických. Sousední Rakousko se s monarchickou fazónou rozžehnalo mnohem energičtěji (včetně Habsburků), než by se nám — po desetiletí vychovávaným ve spojení Habsburkové-Rakousko — zdálo. Může také klamat turistická fasáda, která ve Vídni nebo Salzburgu těží z imperiálních, turisty milovaných relikvií. Že je Rakousko mnohem více republikou než ČR, je faktem.
Jak k tomu ale přišlo, že naše moderní prezidentská symbolika čerpá z dávného středověku? Nepochybně by to vydalo na celé soubory prací a tlustých knih, kdyby se někomu do takové práce chtělo. Kdybychom tak trochu nebyli spokojeni s tím stavem, který je. Dočkáme se někdy ryzí republiky, včetně její symboliky, a plnokrevné demokracie se všemi formálními atributy a neformální podstatou?
Jsme před převratnou volbou prezidenta, která by možná mohla přinést posun právě v této otázce. Zda se tak stane, je samozřejmě otázkou, že se ale rozvine diskuze v tomto směru, bych se dovolil vsadit.
Pokusím se alespoň naznačit, v čem asi je onen moment zakonzervované implicitní monarchie. Jak se to vlastně stalo, že úřad — spíše bych měl užít slova post — je spojen s takovým majestátem?
Tatíčkův povzdech - demokracie by tu byla ale chybí demokraté - nemá prošlý datum..........povzdechl jsem si.
(VIZ http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_znak_Rakouska a podrobněji http://de.wikipedia.org/wiki/Bundeswappen_%28%C3%96sterreich%29).
Po léta jsem říkal s mírnou nadsázkou kamarádům v hospodě, když se nad něčím podivovali:
u nás je pořádek, my máme socialismus.
To jsem se před pár lety kdesi dočetl, a líbílo se mi to tolik, že jsem to rozesílal jako PF.
Snad stojí také za připomenutí, že mnoho z uniformovaných gardistů byli dobrovolnící z Moravy a Čech, kteří nechybí na žádné akci vojenské historie. Jednoduše jsou to ceremoniální milovníci " z profese".
Vím že to pro někoho snad znejasňuje, co jsem řekl prve v článku , ale na jisto se to ještě vysvětlí.
V kampani před svým znovuzvolením v roce 2010 odsoudil "Benešovy dekrety" a dostalo se mu za to promptně pochvaly - http://www.sudeten.de/sudpresse/up/1010_SdZ_Titel.pdf.
- Jeho hlavní protikandidátkou byla Barbara Rosenkranz za FPÖ, ale ta proti němu neměla reálné šance uspět. Přesto se takto snažil vzít jí vítr z plachet.
Otto Habsburg
byl sice prokazatelně antinacista, ale jak to bylo s jeho demokratickým, přesněji řečeno republikánským přesvědčením, tím bych si už nebyl tolik jist.. Pamatuji si jeho články z přelomu 80. a 90. let, tj. z doby, kdy ještě byl europoslancem, o Jugoslávii (tuším v "Die Welt"). - Byly jasnou předzvěstí německo-rakouské politiky vůči Jugoslávii, tedy toho, jak o málo později vystupovali Hans-Dietrich Genscher a Alois Mock, kteří tolik spěchali s uznáním Slovinska a Chorvatska. Velice ochotně přiložili své polínko. Moc dobře přitom věděli, kam situace spěje. (Joschka Fischer se ovšem později jako Genscherův nástupce také nechtěl nechat zahanbit.)
Když se to tak vezme, tak jsme byli samostatným státem od 28. 10. 1918, ale asi monarchií a v jejím čele stál vlastně jako panovník Karel Poslední v podobném smyslu jako třeba stojí britská královna v čele Austrálie ...
Vždyť teprve 14. 11. 1918 byla z československého trůnu sesazena habsbursko-lotrinská dynastie, trůn zrušen, vyhlášena republika a zvolen Masaryk prezidentem ...
Mimochodem mělo Rakousko už v meziválečném období jako měnu šilink?
Nebo jsme skutečně byli - kromě Islandu - jediná republika, kde byla měnou koruna?
(na euroseveru jsou koruny typické, ale ten stát, který tam byl výjimečně republikou (a to od začátku), tedy Finsko, používal marku ...)
Zato si Rakousko do dneška uchovalo - coby bezkonkurenčně nejrozšířenější deník - příšerný plátek s titulem "Neue Kronen Zeitung" (označení bulvár uvedené v české Wikipedii - http://cs.wikipedia.org/wiki/Kronen_Zeitung - vůbec nevystihuje, oč jde). Původní název "Kronen Zeitung" ovšem nebyl odkazem k monarchii - plátek prostě stál jednu korunu.
Jiří Vyleťal
často se setkávám s tím, že lidé, kteří se pokládají za demokraty, jimi přestávají být ve chvíli, kdy se jim ukáže, že na demokracii také není leccos v pořádku. To pak začnou zakazovat porovnávat s demokracií monarchii (i tu konstituční), přehodnocovat minulost, neřku-li poukazovat na vlastní chyby.
Víte, pane Ševčíku, ono nejde o to, jak se který společenský model jmenuje nebo s jakými proklamacemi přichází, ale vposledku jde o to, jestli do klíčových pozic ve společnosti dokáže vybrat lidi, kteří jsou toho hodni.
A přiznejme si, že demokracie - co se tohoto týče - na tom není o nic lépe než monarchie. O to mi šlo. Abychom si nenalhávali něco, o čem se na každém kroku přesvědčujeme, že pravda není. Příklady snad uvádět nemusím.
Přeji Vám vše dobré a zůstávám s pozdravem.
Jiří Vyleťal
Pan Vyleťal by možná chtěl, aby se monarchií stala celá EU, to by bylo ještě lepší. Tady se přímo nabízí srovnání s Římskou říší. Nejdřív principát, potom dominát...
Jsem rád, že se kardinál Duka musí z okna denně dívat na sochu Tomáše Masaryka.
Prostě nás neumějí získat, a tak jsme duchovně nedisciplinovaní...