Masaryk a Zeman

Miloš Zeman rád dává najevo, že pokračuje v tradici prezidenta T. G. Masaryka. V sobotu uctil jeho památku. Navazuje ale skutečně svými činy na to, co Masaryk představoval?

Současný prezident navazuje na svého předchůdce zaměřením na nejširší vrstvy, na rozdíl od něj však v nich probouzí jen to nejhorší – nacionalismus, zápecnictví a hulvátství. A navíc z nich dělá hlupáky.

Byl 7. březen a česká hlava státu se objevila před sochou TGM na Hradčanském náměstí. Uctít jeho památku. Chvályhodné. Kdyby to Miloš Zeman však neudělal, jistě by si vysloužil nějakou kritiku od svých odpůrců. Ne, nebuďme k němu nespravedliví, to nejlepší, co kdy Miloš Zeman ve svém politickém životě udělal, má ze svého navázání na masarykovskou tradici. Ze své četby Čapkových Hovorů s TGM. Ostatně jeho kampaň před pár lety zněla jako pozvání všech občanů k demokracii.

Nechme stranou, že jeho stoupenci platili lživou protikampaň; nechme stranou, že Miloš Zeman popřel i svá slova a skutky v souvislosti s česko-německými dějinami. V těchto dvou momentech se Zeman a Masaryk jako politici praxe skutečně liší.

Tehdejší prezidentský kandidát zacílil na společenské vrstvy, které nemohly z mnoha důvodů Karla Schwarzenberga ani cítit. Vládla tu Nečasova vláda, jíž byl Schwarzenberg členem. Bylo tu odporné zdůrazňování jeho šlechtictví, které jde proti principům rovnosti, svobody a volnosti. Bylo tu znevážení druhého odboje. Udivení liberálové se pak nestačili divit, koho si zbytek národa zvolil.


Miloš Zeman se 7. březen objevil před sochou T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí. Uctít jeho památku. Foto PeregrinusX, Wikimedia Commons

Ke zvolení Miloše Zemana přispěli za dvacet let svým snobismem (psalo se o tom jinde – báječná katolická kultura a odporní husité), opovrhováním manuální prácí a dlouhodobým odmítáním masarykovské politické tradice republiky (ostatně ani dnes není náhoda, že své debaty uvádí Respekt portréty Karla IV. a Václava Havla a na Masaryka „zapomněl“). Zeman ztělesňoval odmítnutí toho všeho, ale byl skutečně kandidátem „lidu, s lidem a pro lid“? Nemyslím a nemyslel jsem si to ani tehdy.

Současná hlava státu se svými přátelskými kontakty na Rusko, i takřka totožným okolím jako jeho předchůdce Václav Klaus z řad představitelů mafiánského kapitalismu ukazuje, jak mnoho byl lid oklamáván. Ten „lid“, který svého prezidenta ctí, je týž lid, jež kvůli korupci přichází o kvalitní zdravotnictví, silnice a školství. Na jednu účelně vyloženou korunu přichází další tři, padající do klína „kmotrům“ a „stranickým pokladnám“.

Je zajímavé, jak se skutečnému řešení těchto problému Miloš Zeman ve svém politickém působení vyhýbá a vymýšlí recepty, jež svou originalitou předčí jejich realistické provedení. Vynechejme rovněž rétorická cvičení na téma „služební zákon“. Kdyby mu o něj skutečně šlo, byl by přijat již za jeho působení na premiérském postu. Není od věci připomenout, že mafiánský kapitalismu vznikl vinou Václava Klause, ale kořeny zapustil a zdatně se vyvíjel právě za časů „opoziční smlouvy“.

Ano, lid je okrádán a oklamáván právě těmi lidmi, o něž svou politickou moc Zeman opírá. Jen takovou „jihočeskou doušku“, jedním ze skalních stoupenců pana prezidenta je bývalý šéf agrární komory Jan Veleba. Předsedou jihočeské regionální agrární komory byl (a podle stránek komory ještě je) Pavel Dlouhý, přezdívaný „kmotr z Hluboké“.

Zmíněná ruská stopa pak není projevem autorova negativního vztahu k Rusku (opak je pravdou), ale vědomím skutečného nebezpečí, jež výše zmíněné kruhy znamenají pro demokratický vývoj státu, jejž má prezident chránit a jemuž přísahal svou věrnost. Mluvme o dostavbě jaderné elektrárny Temelín, mluvme o vazbách jihočeských politiků, účastníků „lánské schůzky“, na ČEZ. Mluvme o česko-ruských bankovních projektech, které podporují krajní pravici ve Francii.

Zajímejme se o spojitost lidí zastoupených v řídících orgánech těchto společností s jednou z českých soukromých televizí. Všímejme si, jak tato televize informuje o ukrajinské krizi a prezidentu republiky. Témat je nepřeberné množství, ale důkladné odkrytí všech kauz vyžaduje schopné investigativní týmy. Ale již indicie naznačují, jakým směrem se odvíjí politické snažení kruhů spjatých s „Hradem“.

Je stydno se takto ptát, když si uvědomíme, co tento termín znamenal pro naše pradědy. Je stydno se takto ptát, uvědomíme-li si, že Masarykovi šlo o osvobození národa z područí aristokraticko-klerikálního režimu. O jeho zavádění se současný hradní pán stará. Omyl Václava Bělohradského (nynějšího teoretika babišismu a svého času podporovatele kdekoho), který tvrdil, že časem se stávají ze zlodějů elity, nedodává příliš útěchy.

Je nutné se ještě ptát, zda je Miloš Zeman pouhou loutkou, osobností, která se nechala zlákat? Jakou souvislost mají tyto skutečnosti s masarykovským dědictvím v české politice?

Není prezident jako prezident
Na první otázku si musí odpovědět Miloš Zeman sám a nám nezbývá než doufat, že se svými dalšími kroky zapíše jako člověk, který překonal sám sebe a začal dělat víc, než výlety za svými stoupenci po vlastech českých. Kolik politických osobností se nakonec odtrhlo od svých loutkovodičů a vstoupilo do světových dějin jako demokratičtí vůdcové národů? Vzpomene si Zeman na Masaryka (který nikdy loutkou nebyl) a začne plnit jeho odkaz?

Například myšlenkami, jež trousí jako moudra, ke vzdělávání se od svého „vzoru“ vzdaluje na kilometry. Masaryk, který toužil po humanitně vzdělaném národě, by se podivoval nad tezemi svého nástupce, jež by humanitní vzdělání na vysokých školách zpoplatňoval. Právě vzdělání ve společenských vědách je podmínkou demokratického vývoje státu. Lidé, rozumějící tomu, co se jim říká, občané schopní formulovat své názory jsou nebezpečím všeho povrchního vnímání světa i politiky.

Nebo chce jít Zeman na ruku svým přátelům z průmyslové lobby, jež prosazuje učňovské vzdělání? A není právě hledání kvality a její podpora v obou těchto směrech zárukou rozvoje republiky? Proč se, ptám se naivně, Miloš Zeman nezasazuje o občanské vzdělávání (formou nadací na způsob fondů, jako je tomu v sousedním Německu)? Vahou svého úřadu by dal naší politické debatě zdravý impuls.

A nyní nad margináliemi. Zeman, který se naváží, byť v bodrém žertu, do abstinentů je protipólem Masarykova přemýšlení o problému alkoholismu. Jistě, zasmáli jsem se Zemanovým bonmotům na téma alkohol a cigarety (tedy, jak kdo), ale faktem zůstává, že se potýkáme se společenským problémem, jímž právě tyto drogy u mladých lidí v České republice a ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi skutečně jsou.

Miloš Zeman, jenž používá hrubých výrazů ve svých politických vystoupeních, znevážil úřad prezidenta republiky i tradici, kterou například Hovory z Lán měly. Kdyby byl stoupencem Masarykovým a přitom se chtěl pustit do hrubšího vyjadřování, musel by se zastávat právě Pussy Riot a ne pronásledovatelů této punkové skupiny. Tyto marginálie hrají významnou úlohu v občanském povědomí.

Občané, kteří nejsou hrdí na svůj stát a jeho představitele, těžko mohou chtít hájit jeho hodnoty, základ samé jeho existence. Frustrace a rozdělení národa je staršího data, ale Miloš Zeman k němu svým působením v roli hlavy státu přispíval a přispívá.

Je Zeman jen trpaslíkem, který se fotí s Masarykovou sochou? Činy mluví.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.