Kolik toho doopravdy víme o náboženstvích na Blízkém východě

Pavel Novotný přibližuje obsáhlou monografii kolektivu autorů, pojednávající o náboženstvích, která po staletí na Blízkém východě koexistují s islámem.

Česká povědomost o Blízkém východě je příslovečně zkratkovitá. Přesto zdejší čtenáři přinejmenším tuší, že v regionu žijí křesťané, pokud tedy nepodlehli tancovačkovému neonacistickému kýči jménem Ortel.

Tím ale obecná znalost končí a o existenci jezídů netušili do nástupu takzvaného Islámského státu v iráckém Sindžáru ani někteří vedoucí redaktoři celostátních médií. I milovník krušnohorského fantasty Karla Maye (o jezídech psal!) ale patrně netuší, kdo jsou Šabakové či Járesáni. Tuto mezeru se snaží zaplnit kniha s popisným názvem „Ve stínu islámu. Menšinová náboženství na Blízkém východě“, jinak první česká a vcelku ambiciózní monografie svého druhu.

Úvod editora, teologa a religionisty Jiřího Gebelta je povinný. Popis vztahů mezi islámem a menšinami od arabisty Bronislava Ostřanského také. Kapitola o Osmanské říši, jinak informativní, je místy formální. Autorem je italský badatel Stefano Taglia, který pracuje v pražském Orientálním ústavu.

83e8b33dMálokdo u nás tuší o existenci Šabaků, Járesáni a vyznavačů dalších blízkovýchodních menšinových náboženství. Tuto mezeru se snaží zaplnit kniha teologa a religionisty Jiřího Gebelta a spolupracovníků. Repro DR

Prvních dvou kapitol popisujících osud blízkovýchodních křesťanů se zhostil Michal Řoutil. Učinil tak věcně správně, byť se nelze zbavit dojmu, že podlehl „mučednickému výkladu“ dějin křesťanů. Tito sice především v Sýrii a Iráku jistě trpí individuálně i kolektivně, seznam ústrků však dává zapomenout na okamžiky poklidné koexistence.

Řoutil se navíc nebrání osobním hodnocením, jako například na straně 98. „Nelze si nevšimnout, že prosazováním své „agendy“ v těchto zemích Západ dané procesy urychluje, ba někdy i provokuje. Dodejme, že Česká republika má – jako stát Evropské unie, člen NATO a přímý účastník několika vojenských misí v oblasti – na této situaci svůj podíl“. Těmi procesy se rozumí obavy, že „dnešní islámská společenství v jednání s jinověrci… nesměřují k té míře vzájemné tolerance, inspirace a obohacení, jichž jsme byli svědky mnohokrát v minulosti“.

Občan Řoutil má na takový pohled jistě právo. Patří ale podobné poznámky do jinak věcné monografie? Navíc, jak EU coby učebnicová měkká síla může provokovat procesy, které autor považuje za destabilizační? Regionální angažmá NATO je samozřejmě k diskusi, ale v zásadě jen pokud jde o Afghánistán, respektive Libyi.

Následující pojednání Petry Košťálové vysvětluje, jak a proč křesťanští Arméni tvořili diaspory, respektive proč je pro ně náboženské společenství více než jen církev. Vyváženou a věcnou kapitolu Violy Pargačové o egyptských Koptech autor recenze ocenil jako přímý svědek revolučních událostí známých jako arabské jaro. Monika Langrock pak dokázala popsat Maronity a jejich úlohu při budování (i bourání) Libanonu, byť patrně není na světě komplikovanější politické scény než té libanonské.

Menšiny ve vztahu k islámu
Třetí část knihy nese název „Náboženství ve vztahu k islámu“. Doyen české arabistiky Luboš Kropáček popsal víru alawitů, kterou proslavil Bašár Asad. Na rozdíl od českých diplomatů i řady žurnalistů nezapomněl na morální ohledy, když o probíhající občanské válce na straně 248 napsal: „Režimní rétorika samozřejmě nehovoří o lidech zabíjených, mučených a vězněných provládními silami ani o počínání mocných z asadovského klanu. Vývoj k válce podnítila brutální střelba do neozbrojené demonstrace v jihosyrském Dar´a v březnu 2011, kdy rozkazy vydal Bašárův mladší bratr Máhir“.

Turečtí Alevité jsou v Česku málo známou skupinou, proslulejší je snad mystický řád bektašíja, k odkazu jehož zakladatele Hadži Bektáše Velího se alevité také hlásí. Bude zajímavé sledovat, jak se alevitům povede pod vládou autokratického prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, který staví na muslimsko-sunnitské tradici. Kateřina Vytejčková k textu dodala i vlastní fotografie.

O drúzech píše opět Luboš Kropáček. Arabista Petr Kubálek přiblížil patrně nejméně známé náboženské minority regionu – Járesány a Šabaky. Jejich jména se teď, byť ojediněle, objevují při válečném zpravodajství z Iráku. Tentýž autor uvozuje i čtvrtý oddíl nazvaný „Další menšinová náboženství“ kapitolou o jezídech. Tito se stali nechtěnými hrdiny západního zpravodajství poté, co je vraždil, případně zotročil Islámský stát. Závěrečná část knihy pojednává o Mandejcích, kteří bývají označováni za poslední přeživší gnostiky.

Kniha jako celek není právě lidovým čtením, autoři v ní snesli mnoho dat a informací, se kterými se nechtěli (nebo neuměli) rozloučit. Potěšily by úryvky posvátných textů nebo jiné literatury. Editoři se rozhodli do výčtu menšin nezahrnout židy, jejichž komunity přežívají i v Turecku nebo Íránu, kromě vlastního státu samozřejmě. Pravda ale je, že toto téma je na samostatnou knihu.

Jiří Gebelt a kol.: Ve stínu islámu. Menšinová náboženství na Blízkém východě. Vyšehrad, Praha 2016

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.