Česká povědomost o Blízkém východě je příslovečně zkratkovitá. Přesto zdejší čtenáři přinejmenším tuší, že v regionu žijí křesťané, pokud tedy nepodlehli tancovačkovému neonacistickému kýči jménem Ortel.

Tím ale obecná znalost končí a o existenci jezídů netušili do nástupu takzvaného Islámského státu v iráckém Sindžáru ani někteří vedoucí redaktoři celostátních médií. I milovník krušnohorského fantasty Karla Maye (o jezídech psal!) ale patrně netuší, kdo jsou Šabakové či Járesáni. Tuto mezeru se snaží zaplnit kniha s popisným názvem „Ve stínu islámu. Menšinová náboženství na Blízkém východě“, jinak první česká a vcelku ambiciózní monografie svého druhu.

Úvod editora, teologa a religionisty Jiřího Gebelta je povinný. Popis vztahů mezi islámem a menšinami od arabisty Bronislava Ostřanského také. Kapitola o Osmanské říši, jinak informativní, je místy formální. Autorem je italský badatel Stefano Taglia, který pracuje v pražském Orientálním ústavu.

Prvních dvou kapitol popisujících osud blízkovýchodních křesťanů se zhostil Michal Řoutil. Učinil tak věcně správně, byť se nelze zbavit dojmu, že podlehl „mučednickému výkladu“ dějin křesťanů. Tito sice především v Sýrii a Iráku jistě trpí individuálně i kolektivně, seznam ústrků však dává zapomenout na okamžiky poklidné koexistence.

Řoutil se navíc nebrání osobním hodnocením, jako například na straně 98. „Nelze si nevšimnout, že prosazováním své „agendy“ v těchto zemích Západ dané procesy urychluje, ba někdy i provokuje. Dodejme, že Česká republika má — jako stát Evropské unie, člen NATO a přímý účastník několika vojenských misí v oblasti — na této situaci svůj podíl“. Těmi procesy se rozumí obavy, že „dnešní islámská společenství v jednání s jinověrci… nesměřují k té míře vzájemné tolerance, inspirace a obohacení, jichž jsme byli svědky mnohokrát v minulosti“.

Občan Řoutil má na takový pohled jistě právo. Patří ale podobné poznámky do jinak věcné monografie? Navíc, jak EU coby učebnicová měkká síla může provokovat procesy, které autor považuje za destabilizační? Regionální angažmá NATO je samozřejmě k diskusi, ale v zásadě jen pokud jde o Afghánistán, respektive Libyi.

Následující pojednání Petry Košťálové vysvětluje, jak a proč křesťanští Arméni tvořili diaspory, respektive proč je pro ně náboženské společenství více než jen církev. Vyváženou a věcnou kapitolu Violy Pargačové o egyptských Koptech autor recenze ocenil jako přímý svědek revolučních událostí známých jako arabské jaro. Monika Langrock pak dokázala popsat Maronity a jejich úlohu při budování (i bourání) Libanonu, byť patrně není na světě komplikovanější politické scény než té libanonské.

Menšiny ve vztahu k islámu