Důchodový systém rozbíjí šokové myšlení

Jeden z autorů vládní studie, která překvapila tezí, že český důchodový systém je přes stárnutí populace udržitelný a nepotřebuje spasit druhým – privátním – pilířem, přibližuje debatu, jíž materiál vyvolal, a dokládá svoje argumenty.

Studie penzijních reforem „Od Chile až po Středovýchodní Evropu“, kterou v červenci vydal Úřad vlády, vyvolala v minulých týdnech právem debatu. Připomněla nám, že přemýšlíme tak, jako bychom čelili kolapsu ekonomiky a sociálního státu, i když u nás ani venku nezuří žádná ekonomická krize.

Jako jeden z autorů bych chtěl uvést, že nám nešlo o to, abychom znovu doložili, že náš systém je demograficky udržitelný. Naším cílem bylo ukázat, že snahy zakládat paralelní privátní důchodové pilíře, a oslabovat tak pilíře základní, neřeší problémy, které penzijní systémy měly a mají. Těžkosti důchodových systémů jsou ve skutečnosti velmi různorodé stát od státu. Privatizace však obecně není jejich řešením – to je hlavní a poctivý závěr naší analýzy.

Přesto se veřejně polemizuje s jednou naší tezí ze závěru, že náš současný systém je do budoucna udržitelný i při mírném poklesu počtu pracujících k počtu důchodců. Jakoby demograf z VŠE Tomáš Fiala už před několika lety neukázal, že k roku 2070 se pokles má obrátit a zřejmě i postupně vrátit k situaci z roku 2010. Jako by byla trnem v oku sama myšlenka, že lidé se nemusejí bát o své živobytí ve vyšším věku, když průběžný systém jednoduše umožňuje zvyšovat jejich životní úroveň.

Naše studie skutečně nabourává představu, že kvůli nárůstu počtu penzistů dojde ke krachu důchodového systému. Tato představa se ustálila ve veřejném smýšlení, v myšlení řady novinářů a dokonce i ministra financí Pilného, který nedávno tvrdil, že „(naše) děti nebudou dostávat důchod, z čeho by to proboha bylo?“.

Spíše než demografie je pro stav českého důchodového systému důležitější stav ekonomiky. Foto Karen Beate Nøsterud

Jeden z kritiků naší studie David Klimeš na Aktuálně.cz vydává nárůst rozdílu mezi příjmy a výdaji penzijního pojištění v ČR po roce 2008 za doklad trvalého úpadku systému. Na to je třeba uvést, že zmíněný „deficit“ ovlivnily konkrétní, časově podmíněné faktory: dopady finanční krize (zvýšení nezaměstnanosti a vyšší počet předčasných důchodů), nízké platby živnostníků a zejména řada neuvážených zásahů pravicových vlád, které vedly ke snížení vybraného pojistného (jako se to už stalo jednou, po roce 1996).

Klimeš tvrdí, že „úpadek“ systému dokládá i loňský rozdíl mezi příjmy a výdaji na „pojištění“ ve výši 16,3 miliard Kč. Měl by si ale všimnout, že ve srovnání s léty 2012–2014 došlo k nemalému snížení podílu výdajů na penze vůči HDP: z 9,4 % (2012) na 8,7 % v roce 2016. A přitom vláda penze výrazně navyšovala, čímž penzistům kompenzovala růst inflace i růst mezd! V roce 2015 to bylo namísto o „povinných“ 60 korun o průměrných 250 korun, v roce 2016 o 40 korun plus mimořádnou kompenzaci za předešlá léta ve výši 1200 korun. Jen paušální navýšení penzí v roce 2015 stálo státní pokladnu pět miliard korun. Data tedy dokládají, že důchodový systém dokázal lidem zlepšit jejich situaci, a přitom se z hlediska veřejných výdajů zmenšil.

Na důchodový systém bychom se neměli dívat izolovaně a měli bychom brát v potaz celkové fungování ekonomiky a mechanismus průběžného financování důchodů. V něm jsou odvody na penzijní pojištění pracujících obratem vypláceny jako penze našim rodičům a prarodičům. O co je náš výkon, to jest výkon celé ekonomiky, vyšší, o to vyšší je růst příjmů státního rozpočtu. A tedy jsou i vyšší příjmy z penzijního pojištění, a následně mohou být i vyšší důchody. Myslitelné 10% paušální zvýšení všech mezd a platů v ČR by při loňských příjmech na penzijním pojištění ve výši cca 380 miliard korun, přineslo do státního rozpočtu 38 miliard korun navíc. To je mnohem více než loňský deficit „důchodového účtu“.

Příjmy z odvedeného penzijního pojištění zvyšuje i zaměstnanost: 100 tisíc nových míst přinese dodatečné prostředky ve výši cca 13 miliard korun. Pokud se od ledna 2014 do června 2017 snížila nezaměstnanost téměř o 332 tisíc lidí, rozpočtu to přineslo více než 43 miliard. Růst mezd, které jsou dnes v ČR stále jedny z nejnižších v EU (jak trvale upozorňují odbory v rámci kampaně „Konec levné práce“), by měl spolu s valorizacemi v budoucnu bez problému udržet poměr mezi výší průměrné mzdy a výší průměrné penze.

To jednoduše ilustruje i nedávná ekonomická historie naší země. HDP ČR (v cenách z roku 2010) činilo v roce 1993 cca 2445 miliard a penzistů bylo něco málo přes 2,5 milionu. V minulém roce HDP činilo už cca 4418 miliard, zatímco penzistů bylo přibližně 2,89 milionu. Je zřejmé, že HDP, tedy i příjmy státu z penzijního pojištění, rostly od vzniku ČR mnohem rychleji než počet penzistů. Počet lidí v penzi narostl o 15 %, zatímco hospodářský výkon (tedy i příjem státního rozpočtu) se za posledních 25 let zvýšil o 80 %.



Bez zvláštní odvahy lze říci, že pro další fungování současného 1. pilíře není tak zásadní mírný a pozvolný nárůst počtu penzistů (demografie), jako ekonomika – růst produktivity práce, vysoká zaměstnanost a ekonomický výkon společnosti. Může se pak „klidně“ i snížit poměr počtu zaměstnaných k počtu penzistů z 2,06 (2010) na 1,66 v roce 2060, jak v uměřeném scénáři vypočítal demograf Fiala.

Co je tedy cílem zcela iracionálního strašení blížícím se se zhroucením penzijních systémů? Nabízí se zde citovat kanadskou novinářku Naomi Kleinovou. V knize „Šoková doktrína“ popsala některé z případů, jak došlo k vyplašení veřejnosti radikálními výpady proti zavedenému sociálnímu systému. Vlády následné nejistoty lidí využily k prosazení ještě tvrdších úsporných opatření a především k privatizaci veřejných systémů. V případech, které popisuje, šlo o důmyslné spojení propagandy s privátními ekonomickými a mocenskými zájmy.

Právě před takovým scénářem varovala naše analýza penzijních reforem. Český penzijní systém má podle ní nepochybně mnohé nedostatky, na nichž by měly pracovat budoucí vlády. Žádný z nich ale není katastrofou a důvodem k zavádění paralelních soukromých fondů. To, co dnes ohrožuje naše současné a budoucí důchody, je šokové myšlení některých z nás.


Text je rozšířenou verzí článku, který vyšel 16. srpna 2017 v deníku Právo.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jan Samohýl - Programátor, Praha

dobrý článek Pondělí, 21.Srpna 2017, 16:12:45

I když není na něm nic vcelku překvapivého, každému, kdo trochu přemýšlel, samozřejmě došlo, že všechny ty negativní předpovědi o demografickém vývoji (bez odpovídajících předpovědí o poklesu HDP) jsou jen strašením. A nepotřeboval k tomu být demografem na VŠE.

Na důchod si lidé ve skutečnosti spořit nemohou, vždy půjde o transfer závislý na aktuální produkci. Spořit na důchod je stejně naivní jako uložit si dnes chleba s tím, že ho za 20 let sníte.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

malé doplnění pro zvídavé Středa, 23.Srpna 2017, 17:08:28

"Na důchod si lidé ve skutečnosti spořit nemohou, vždy půjde o transfer závislý na aktuální produkci. Spořit na důchod je stejně naivní jako uložit si dnes chleba s tím, že ho za 20 let sníte."

Ano, je to naivní, ale proč? - Připadá mi, že nejspíše kvůli inflaci. Inflace je nutná k chodu současného peněžního systému založeného na dluhových penězích. Situace se spořením na důchod by byla jiná, kdybychom nemuseli počítat s trvalou inflací, na kterou dnes cílí banky (naše ČNB dle vlastního vyjádření cca na 2% inflaci).
Kdybychom měli například zlatý standart (jako v dobách, kdy psala Jane Austenová svoje romány, všímá si Thomas Piketty v Kapitálu pro 21. století), pak by dnešní stokoruna měla stejnou hodnotu jako stokoruna za dvacet let i více let. A na důchod by se dalo spořit, protože by stokoruna svou kupní sílu neztrácela (za předpokladu běžného chodu ekonomiky).

Jan Samohýl - Programátor, Praha

paní Švandové Středa, 23.Srpna 2017, 18:31:35

"Ano, je to naivní, ale proč?"

Inflací to není (a zlatý standard vám moc nepomůže - deflace je horší než inflace, do jisté míry je totiž inflace přirozeným odrazem znehodnocení většiny komodit, tedy nárůstu entropie).

Problém je v tom, jak píšete, "za předpokladu běžného chodu ekonomiky". Abyste měla určitou životní úroveň, je k tomu potřeba fungující infrastruktura, která ji zajistí. Třeba právě pekárna, která ten chleba upeče. Ta infrastruktura se nedá dnes uložit a za pár desetiletí spotřebovat, tu musíte udržovat neustále.

Tedy pokud si budete třeba dvacet let spořit, třeba zlaťáky, a pak přijde válka, ve které se infrastruktura vybombarduje, budete stejně trpět, ačkoli máte naspořeno třebas miliony zlaťáků. Protože, jak píšu, tu infrastrukturu potřebujete v danou chvíli, z fyzikálních důvodů si ji nemůžete našetřit.

Tedy vždy jde o generační transfer. Vždy ti mladší pracují na sebe a na starší. A jestli máte prostě generační sociální kontrakt (průběžný systém), nebo spoléháte na majetková práva (důchodové "spoření") na tom nic nezmění.

A také z toho plyne, že ekonomický celek nemůže "žít nad poměry". Pokud žijete nad poměry, musí být vždy někdo, kdo v tu samou chvíli žije pod poměry, tedy dobrovolně odkládá spotřebu. Pokud někdo (Kalousek) tvrdí, že žijete na dluh, aniž by identifikoval toho, kdo se uskrovnil, je prostě lhář a podvodník.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.