Když je důchod zbytečný luxus
Jaroslav BicanKoaliční strany se dohodly na zavedení stropu pro prodlužování odchodu do penze. Podle Andreje Babiše ale hrozí, že čím nižší strop bude, tím menší budou i důchody. Opravdu jsme zemí, která si nemůže dovolit strop i důstojné důchody?
Hnutí ANO ve středu na koaliční radě nakonec souhlasilo se stanovením hranice pro odchod do důchodu na šedesát pět let věku. Podle aktuálně platné úpravy by se odchod do penze posouval donekonečna, takže dnešní děti by se ho dočkaly až ve svých více než sedmdesáti letech. Zastropování věku, kdy vzniká nárok na důchod, až do čtvrtka odmítal ministr financí Andrej Babiš.
O návrhu, který připravila ministryně Michaela Marksová hovořil jako o populistickém, kdy se navrhuje něco, co přijde na pořad dne až v roce 2030. Říkal, že takový návrh je o ničem. Systém s posouvajícím se věkem odchodu do důchodu na základě průměrné délky života je podle něj v pořádku. Tvrdí to však navzdory tomu, že ke stanovení stropu pro odchod do důchodu se vláda zavázala ve své koaliční smlouvě.
Spor se tak ve skutečnosti vedl o to, zda bude výchozím stavem automatické navyšování hranice pro odchod do důchodu a jednou za čas se případně posoudí, jestli navyšování odpovídá posouvajícímu se průměrnému věku dožití, a nebo zda to bude naopak, stanoví se strop a každých pět let se vyhodnotí, zda se vlivem toho, že se dožíváme stále vyššího věku, hranice pro odchod do penze posune či nikoli. To navrhuje důchodová komise Martina Potůčka a kritériem by bylo, aby lidé trávili v penzi alespoň čtvrtinu svého života.
Z pohledu veřejnosti je samozřejmě lepší druhá varianta, proto asi Andrej Babiš hovoří o populismu, který podle něj souvisí s krajskými volbami. Klíčové je dlouhodobé nastavení systému, případné vyhodnocení a změny by záležely na politické shodě a musely by projít Parlamentem, proto na ně nelze zcela spoléhat.
Z argumentace předsedy ANO je zřejmé, že je zastáncem toho, aby se u nás chodilo do penze co nejpozději. Před zastrojováním odchodu do důchodu Andrej Babiš varoval i z toho důvodu, že má přímou souvislost s výší penze, protože čím nižší zastropování bude, tím méně peněz podle něj zbude na důchody. Taková přímá souvislost ovšem platí pouze za předpokladu, že balík peněz na penze je konstantní.
V otázce důchodů jde především o to stanovit si hlavní cíl, který chceme sledovat. Pro ČSSD takovou metou je zabránit tomu, aby náš důchodový systém směřoval k tomu, že lidé budou pracovat ještě v sedmdesáti pěti letech, kdy toho už nebudou schopni, jak se vyjádřil například Bohuslav Sobotka. Sociální demokraté naopak chtějí, aby lidé v důchodu trávili ne zcela bezvýznamnou část svého života.
Pro Andreje Babiše a hnutí ANO není tak důležité, v jakém věku se půjde do důchodu a kolik let se v něm stráví, ale aby celý systém fungoval, nezadrhl se a nestál příliš mnoho peněz. Ani oni však nechtějí být za nelidy, proto asi nakonec hnutí ANO na zastropování kývlo. Ve výsledku se tak ministr financí Babiš snaží skloubit dva protichůdné postoje: tvářit se zodpovědně, ale zároveň si proti sobě nepoštvat voliče tím, že by ANO podniklo kroky, které by zastropování ohrozily.
Předseda ANO má pravdu v tom, že celá věc nehoří a začne být aktuální až po roce 2030, kdy teprve vlivem současného prodlužování věku odchodu do důchodu bude překročena hranice šedesáti pěti let. Významně odlišný je ale pocit občanů, když mají alespoň určitou, byť politickým rozhodnutím měnitelnou, šanci, že půjdou do důchodu v ne úplně kmetském věku, než když jim hrozí, že se jim práce protáhne o dalších třeba i osm let.
Stejně tak důležitá je ovšem výše důchodu, v tom má samozřejmě Andrej Babiš pravdu. Je hezké jít do penze v době, kdy je člověk ještě schopný například vyrazit na výlet, ale pokud senior či seniorka s důchodem nevystačí a místo třeba i aktivního odpočinku se musí stresovat tím, že bez přivýdělku nebude mít na nájem, nejedná se o eufemisticky řečeno zcela ideální podzim života.
Otázka zní, zda je pro český stát nedosažitelný ideál a nepřiměřený luxus dát lidem záruku toho, že půjdou do důchodu v šedesáti pěti letech, respektive, že v něm stráví alespoň čtvrtinu svého života, a zároveň budou mít takovou penzi, aby jim to stačilo k důstojnému uživení se. Podle Andreje Babiše to zbytečný luxus je.
Představa, že jak se prodlužuje doba dožití, prodlužuje se i produktivní věk, navíc odporuje problémům, jaké mají s hledáním zaměstnání lidé po padesátce: zaměstnavatelé zjevně nevěří, že by staří lidé byli schopni podávat takový pracovní výkon jako mladí.
Nemá li společnost vyčlenit část lidí určených k likvidaci, skupinu „neschopných a líných‟, kteří prohráli a nezaslouží si nic jiného než smrt, musí přerozdělovat výsledky práce všech tak, aby z nich mohli všichni žít. Přimět k práci dostatečný počet lidí, aby dohromady odvedli dostatečné množství práce, zjevně není problém dnešní doby, dnešní společnost má v celkovém součtu problém spíše s nadprodukcí a veškerá nouze vyplývá z nerovnoměrného rozdělení produkce. Obhájci kapitalismu říkají tomu, že někdo má víc, než dokáže spotřebovat, a někdo nemá nic, spravedlnost, ale co je spravedlivého na tom, že umírají lidé?
Musíme si rozdělit práci tak, abychom ji provedli co možná nejlépe, s co možná nejmenší námahou a utrpením, a výsledky práce si musíme rozdělit tak, abychom si je všichni co možná nejlépe užili.
Náš život se dělí na dětství, dospělost a stáří, a celou společnost si musíme zorganizovat jako velkou rodinu — tak, aby dospělí svou prací uživili starce a děti. Jak se naše civilizace rozvíjí, mohou se samozřejmě posouvat hranice mezi dětstvím, dospělostí a stářím, vždy se ale musí odpovídajícím způsobem měnit způsob rozdělení práce ve společnosti. Věk odchodu do důchodu se může posouvat, pokud se zároveň posouvá věk přechodu od studia k práci, takže počet dospělých kandidátů na práci neroste, nebo se zkracuje pracovní doba, aby se malé množství společensky nutné práce rozdělilo mezi rostoucí počet dospělých kandidátů na práci rovnoměrně.
Rozdělovat práci i její výsledky nerovnoměrně není spravedlivé, ale nelidské. Dokud budeme pod záminkou spravedlnosti upírat některým lidem byť i jen základní prostředky k životu a odmítat zdanit kapitál, vysoké příjmy a velké majetky, budou někteří lidé umírat. Alternativa k socialismu existuje, ale je to smrt.