Proč by příroda nemohla mluvit do politiky? Žijeme nejen v ní, ale především díky této globální sféře života a vitality. Sdílíme stejný svět a čelíme podobným problémům. Jenže lidstvo je už povážlivě dlouho elitní menšinou, která zatápí většině ostatních obyvatel planety. Příroda má právo na svůj hlas.

Jistě, v západní kultuře zvířata oněměla a rostliny jsme uvrhli do ohlušujícího ticha, protože v lese je přece „klid a relax“. Promlouvat může jen lidský „rozum a byznys“. Tihle dva experti přece nejlépe ví, co se světem. Výsledkem je globální devastace planety. Možná bychom měli zvířata i rostlinstvo konečně přizvat do hry.

O čem sní les?

Začít můžeme zábavně — ukázat, že příroda není jen park plný primitivních forem existence. Tvoří v ní umělkyně a umělci. A to přesto, že se zatím skrývají ve stínu svých lidských kolegů. Výstava zvířecích výtvarníků by začala kupříkladu video-záznamem mořského performera ježdíka. Je to drobná rybka, která tvoří fascinující reliéfy na dně moře poblíž japonských břehů.

Ploutvemi nahrnuje písek. Hladkým břichem orá mořské brázdy. V tlamičce přináší mušle, jimiž celý výtvor dozdobí. To vše musí stihnout, než dorazí příliv. Výsledkem je mohutná a dokonale symetrická mandala.

Tělový design, sochařství, performance — to vše zvládá a zaslouží si prostory v galeriích. Promítat by se ale mohlo rovněž na stěny budov takových firem, které huntují životní prostředí. Přísnější zdanění jejich pochybného kšeftaření by — kromě jiného — financovalo také tento typ akcí.

To je první krok. Změna vnímání přírody a všech „ne-lidských aktérů“: příroda jako živoucí galerie obydlená citlivými tvory. Ono se totiž snáze ignoruje úmrtí „jakýchsi ryb“ ve znečištěném moři nežli případná smrt věhlasného umělce, který prokazoval natolik vytříbený smysl pro vodní krásu.

A nemuselo by zůstat u výstav. V několika zemích budou přiděleni právní zástupci vzácným lesům a řekám. To aby chránili zájmy těchto přírodních útvarů. Proč tedy troškařit? Inspirujme se u kultur, které s rostlinami a zvířectvem komunikují přímo.

Například lidé z ekvádorské vesnice Ávila dokáží rozmlouvat se svými psy. Místní dokonce vypracovali jakýsi slovník psí řeči. Amazonští specialisté, ale i několik biologů „ze Západu“ už v minulosti tlumočilo poselství, které jim sdělila svatá liána ayahuasca (poté, co vypili odvar z této rostliny, samozřejmě). Většinou se jedná o apel ohledně životního prostředí. Tato rostlinná „matka“ nabádá lidstvo k pokoře a zdůrazňuje, že všechny živé bytosti přece sdílí společný prostor. A kmen Ašašinků využívá takové léčivé byliny, o jejichž účincích je informují samotné rostliny. Mohli bychom pokračovat...

Představte si tedy následující události. Liána ayahuasca posílá zdravici na ekologické shromáždění. Učebnice přírodovědy zahrnují poznatky, které o sobě předávají samotné květiny. A na politických shromážděních usedají chlupatí a šupinatí zástupci „zvířecí lobby“, každý má k dispozici misku s jídlem a vlastního tlumočníka. Fantazii se meze nekladou, notabene u přírody, která už dokázala vytvořit takové bizarnosti, jako je třeba ptakopysk nebo Donald Trump.

Jistě, to vše může působit poblázněně. Jenže dosavadní „pragmatická“ řešení zredukovala přírodu na zásobárnu zdrojů a nevědomý shluk hmoty. Zbavila ji respektu a teď jí pouští žilou. Možná je načase dát šanci takové „šílenosti“, jako je dialog s přírodou.