Některým našim zákonodárcům je — patrně díky tlaku všemožných lobby — obecné blaho obyčejných lidí doslova trnem v oku. A tak se rozhodli s veřejností ještě více zatočit a naopak pořádně popustit opratě byznysu bez omezení. Vše pak pod zdánlivě líbivou rouškou údajného pokroku.

Cíl je ze strany lobbistů jasně dán: znemožnit obyčejným lidem vstupovat do stavebních a dalších povolovacích řízení (třeba těžebních), které měli pětadvacet let a dobře je využívali. Jak dobře? Pro udržení čistého prostředí před znečištěním či hlukem, pro záchranu posledních ostrovů neporušené přírody před necitlivou zástavbou, pro zdravou občanskou inciativu, pro prospěšnou kontrolu úřadů a místních politiků a tedy pro lepší demokracii.

Přitom už několik let má veřejnost při snaze zmírnit negativní dopady řady staveb na přírodu i člověka pod nohama už nikoli klacky, ale přímo klády. Není proto divu, že velká většina stavebních řízení už dnes probíhá v podstatě bez účasti veřejnosti sdružené do místních či regionálních spolků. Zdá se však, že někomu (například poslanci Foldynovi, který mimo jiné vehementně lobbuje za reklamní billboardy okolo silnic) vadí i tento zcela nevyrovnaný stav.

Různé spolky stokrát jako hlavní krédo opakují, že nejsou slepě proti rozvoji a pokroku, ale jen proti slepému ničení a naopak za zachování zdravého prostředí a aspoň kousku zbylé přírody — a také se tak chovají. Pochopí to nyní při hlasování senátoři a senátorky, když to nepochopila většina poslanců a poslankyň a navrhla zbavit lidi dosavadního práva? Bude snad chtít i Senát, aby pozitivních příkladů, kdy místní lidé dokázali zastavit nesmyslný stavební záměr nebo doslova nezákonnou levárnu, bylo ještě méně než doposud? A které že ty pozitivní příklady vlastně jsou? Uvedu jich pár:

Zachráněná unikátní příroda na okraji východočeské metropole

Lokalita Plachta v Hradci Králové je mezi přírodomily pojem už nejméně padesát let. Přesto však toto území bylo částečně zničeno a chybělo málo, aby z něj zůstal možná jen název skladištní oblasti. První snahy o zástavbu této unikátní plochy, která je například nejbohatší lokalitou vážek ve střední Evropě,  se datují už do dob hluboké komunistické totality. A ač je to k nevíře — už tehdy se proti záměru na zničení Plachty postavila hrstka statečných. A také na to pochopitelně tvrdě doplatili ve svém profesním i osobním životě.

Za nějaký čas naštěstí plány na zástavbu zastavila sametová revoluce — ne však na dlouho. A tak vypukl nový boj. Tentokrát už ničení unikátní přírody nemělo být ve jménu proletářů, ale pro změnu ve jménu byznysu. A opět se hrstky statečných začaly šikovat k odporu a někteří z nich za to opět draze zaplatili — třeba vyhazovem ze zaměstnání.

Jenže k hrstce statečných časem přibilo přes osmnáct tisíc lidí, kteří podepsali petici za záchranu Plachty. Přidali se i herci a režiséři, jako například Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, písničkář Pavel Dobeš i oblíbený zpěvák a milovník vážek Dan Bárta, zkrátka široká veřejnost. A tak se nakonec přece jen podařilo zdánlivě nemožné.  Přibližně osmdesát procent cenného území se podařilo zachránit před zástavbou a vyhlášit jako přírodní památku i evropsky významnou lokalitu.

Díky tomu dnes mají Hradečáci hned za branami svého města unikátní místo, kam chodí odpočívat, sportovat, na procházky, houbařit, ale i kochat se zdejšími přírodními krásami, fotografovat a filmovat zvířecí i rostlinné obyvatele včetně orchidejí, masožravých rosnatek, brčálově zelených rosniček, obřích čolků, barevných ještěrek, roztodivných motýlů i vážek, které zde mají svůj malý ráj.

A kupodivu se ale stále ještě různí „investoři“, developeři i politici stále nechtějí smířit s tím, že alespoň tenhle kout Hradce Králové by měl zůstat přírodě a „obyčejným“ lidem a chtějí zde stále něco asfaltovat, betonovat, stavět a „budovat“, protože devětadevadesát procent plochy, kde jim v jejich budovatelsky-byznysových choutkách nikdo nebrání, jim prostě pořád ještě nestačí.

Černé stavby jako výsměch všem poctivcům

Druhý pozoruhodný příklad je opět z Hradce Králové. Drzost některých „investorů“ už došla dokonce tak daleko, že se rozhodli bez servítek začít načerno stavět stavby obřích skladovacích hal, protože spoléhají na to že jim to projde a nějaká směšná pokuta je nicotná proti financím vložených do plánovacích a stavebních dokumentů, projektů a následných stavebních řízení.

Na co si běžný smrtelník ani neopováží pomyslet, to některé firmy začaly využívat v praxi. A protože prsty mívají dlouhé, a zejména pak do politických kruhů, málem by jim to vážně prošlo! Nebýt však té proradné veřejnosti, která do toho spolu s proradnými „pisálky“ neustále strká nos a dožaduje se práva a spravedlnosti.

Jen díky možnosti lidí účastnit se stavebního řízení nebyly černé stavby v hodnotě mnoha desítek milionů korun zatím zkolaudovány. Investor začíná propočítávat, zda by ona správná a legální cesta přece jen pro něj nakonec bývala nebyla schůdnější a levnější. Více ke kauze CTP zde.

A podobných případů je samozřejmě bezpočet. Logistické centrum místo významného vodního zdroje? Málem se stalo skutkem. Logistické centrum na významném zdroji vody? Ano — mělo stát v obci Břehrad. Naštěstí se místním lidem podařilo tomuto pošetilému záměru zabránit. 

Kvůli výstavbě golfového hřiště měly padnout lesy na okraji Prahy. I tento do očí bijící případ by nebylo možné zastavit, kdyby se jeho povolování nemohla účastnit veřejnost. Místní lidé díky tomu, že si svůj les ubránili, mohou do něho dodnes bezstarostně chodit na procházky, sbírat houby i venčit psy.

Nová podoba zákona zkrátka není napsaná s ohledem na blaho veřejnosti, ale s ohledem na blaho byznysu. Odnesou to nejen občané, ale hlavně samotná příroda.