Bowieho nevydaný skvost

Aleš Kauer recenzuje desku The Gouster, kterou David Bowie nahrál v sedmdesátých letech, ale byla vydána až po více než čtyřiceti letech.

David Bowie měl k černošské mládeži stejně blízko asi jako Michael Jackson k bělošské, „vždy ale toužil po nahrání soulového alba“, komentuje situaci producent Tony Visconti. Řeč je o nevydané nahrávce The Gouster, která měla být původně představena v roce 1974, ale vyšla až po dvaačtyřiceti letech v rámci box setu Who Can I Be Now?, jenž detailně rekapituluje jednu z Bowieho etap (roky 1974 až 1976).

Gouster je údajně slangový výraz označující módu mladých Afroameričanů žijících v Chicagu na počátku šedesátých let. V kontextu Bowieho tvorby (ale i současných exkluzivních reedic) je The Gouster symbolem hrdosti a modernosti. Proč nemohla deska vyjít v roce 1974 a místo ní byla světu nabídnuta nahrávka Young Americans, bylo Bowiemu jasné už tehdy. My můžeme být generály až teď, když máme možnost nahlédnout do historie, hrabat se v dokumentech, srovnávat a hádat se na facebooku.

The Gouster a stejně tak Young Americans jsou poctou hudebním pramenům směřujícím k soulu. Mnozí to interpretují jako chytrý obrat, úhybný manévr a podobně. Příliš těmto verbálním kličkám nerozumím. U Bowieho byly soulové vibrace patrny mnohem častěji, než se na zběžný poslech zdá. 

Škodlivá homosexualita

The Gouster je na rozdíl od Young Americans zvukově přímočařejší, vyzní tu lépe Bowieho „sexy chraplák“, je soudržnější. A má – dle mého soudu – možná nejlepší obal z jeho seventies éry. Autorem většiny fotografií z této doby je Eric Stephen Jacobs. Bowieho výraz zachytil v dost odlišné náladě, než jak byl zvěčněn na Young Americans.

Na rozdíl od mnoha bowieologů jsem vždycky Young Americans miloval a vlastně si ani nejsem jistý, zda chci hodnotit rozdíly. Co chybí jedné, doplňuje druhá a tak dále. Kuriózní je zde track John, I´m Only Dancing (Again), disco-pecka, která byla na album The Gouster zařazena jako číslo jedna. Což je, uvědomíme-li si dobu a souvislosti, neskutečně odvážný krok. Bowie si toho byl vědom, proto chybí na Young Americans.

The Gouster má jeden z nejlepších obalů z Bowieho sedmdesátkové éry. Foto chartattack.com 

Vytušil, že čas na Johna v této verzi přijde později. Píseň nakonec vyšla jako singl až v roce 1979! Ale předcházela jí docela klikatá cesta. S touto skladbou Bowie koketoval téměř celé desetiletí. Procházím-li si své archivní nahrávky, nacházím ji už na CD Live Santa Monica z roku 1972, ještě bez ozávorkovaného Again, tedy starou verzi. Ve stejný rok vyšla jako singl, který byl ve Státech kvůli „škodlivé homosexualitě“ zakázán. O rok později pak dokonce znovu jako Sax Version. Tu ostatně pustil i Iggy Pop na BBC Radio 6 jako svoji oblíbenou, když nedávno vzpomínal na Bowieho a jejich společnou „divokou jízdu podzemními garážemi Berlína“.

Všechny verze zní skvěle, je tedy zarážející, že se ani jedna z nich neobjevila na posledním výběru Nothing Has Changed (2014). Na albu Gouster je track John, I'm Only Dancing (Again) sedmiminutový a zní, jako by byl nahrán živě někde v centru starého Harlemu. 

Deska Young Americans bodovala především v Americe, byla v dané době Bowieho nejprodávanější nahrávkou a jeho „plastic soul“ strhl, jako už poněkolikáté, lavinu bílých imitátorů diskoték.
 
Nyní, když se vynořují takovéto skvosty, mohu jen doufat ve vydání mytické Broken Toys, údajně ztracené nahrávky z roku 1999.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.