Arca: Emoce versus chladný zvuk

Aleš Kauer představuje nové album hudebního producenta a skladatele Alejandra Ghersiho, který je v hudebním světě známý pod pseudonymem Arca.

Hudebník Alejandro Ghersi, uměleckým jménem Arca, je Venezuelan usazený v Londýně. Dosud vydal tři desky – Xen (2014), Mutant (2015), aktuální bezejmennou nahrávku označovanou prostě „Arca“ a mixtape Entrañas (2016). Spolupracoval s takovými hvězdami, jako je Björk, FKA Twigs nebo Kanye West. Arca je řazen k současné generaci nejprogresivnějších hudebníků a producentů. Předcházející dvě desky představovaly zajímavý zvukový design. Arcovy tracky jsou lineární, nezacyklené, netaneční.

1101602Alejandro Ghersi, Venezuelan usazený v Londýně, navazuje ve své poslední tvorbě na tradiční hudbu své rodné země. Foto Dazed

Na své poslední desce udělal Arca ten nejméně očekávatelný krok. Možná úkrok zpět, aby paradoxně navázal na nejarchaičtější hudební vzorec – na tradiční hudbu své země.

Loňský mixtape Estraňas znamenal jakousi předehru. Slyšet zde jeho hlas bylo nečekané a objevné. Do svých futuristických struktur zpíval hlubokým barytonem téměř operním způsobem. A v podobném duchu pokračuje i na nové desce. Z abstraktnějších zvuků neslevil, pouze přidal emoce – slova. Zpívá španělsky, protože, jak sám tvrdí, v tomto jazyce se naučil zpracovávat pocity, je to
jazyk jeho rodičů, jazyk, kterým si nadávali a kterým se rozváděli. Je to řeč, jíž umí nejpřesněji pojmenovat sám sebe.

Třetí deska Alejandra Ghersii představuje jakousi harmonizaci smutku a intimity. Arca se díky svému zpěvu – slovům vystavuje světu jako nikdy předtím. Jeho hlas má mnoho poloh – od tlumeného šepotu po ostré, extatické výkřiky. Pro mě osobně vše umocňuje exoticky, a v tak moderní zvukové produkci naprosto jinak.znějící španělština. Emoce versus chladný zvuk. Kontrast, který svádí a nenechá vás netečnými. Všemožné vzněty zpodobňují touhu po hlubších souvislostech, jsou pohanským rituálem, něčím, co zakoření v těle a obývá svoji animalitu, aby dosáhlo cíle – duchovnosti.

Arca_-_arcaTřetí Arcova deska představue harmonizaci smutku a intimity. Foto Dazed

Krása, která z tohoto alba prosvítá, je ohromující. Ačkoli ji lze chápat jako syntézu protichůdných pocitů, vyvstává z ní harmonie. Arcova hudba vychází z tohoto střetu. Album je ztělesněním válčící přírody, sahá dovnitř, a tím se může stát v jistých momentech až nepříjemné, protože nabourává otázku společenského očekávání. Jaký by měl člověk být?

Výsledkem toho všeho je tento naprosto fascinující záznam.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Chladný zvuk a chladné emoce Neděle, 14.Května 2017, 11:52:47

Napřed poznámka pro autora textu: v daných případech by nebylo nijak od věci zanechat nějaký link na hudebníka, o kterém je řeč. Asi zdaleka ne každý čtenář "Deníku Referendum" je natolik zběhlý v mezinárodní hudební scéně, aby bez dalšího mohl něco počít s jménem či pseudonymem "Arca". Takže, pokud by ještě někdo pociťoval potřebu blíže se seznámit s projednávanou matérií, zde je jedna možnost: http://pitchfork.com/reviews/albums/22093-entranas/

Teď k věci samotné. Musím ovšem předeslat, že z oné ukázky jsem si poslechl jenom asi prvních šest minut; mé následující poznámky jsou tedy založeny na předpokladu, že těchto šest minut je dostatečně reprezentativních pro celý zbytek oné ukázky, respektive pro celou tvorbu tohoto hudebníka vůbec.

Takže: v každém případě se tento způsob hudební tvorby už od prvních taktů či zvuků pozitivně odlišuje od toho nekonečně plytkého a únavného, nasládlého středního proudu, který zaplňuje - a zahlcuje - naprostou většinu toho, co se na posluchače line čtyřiadvacet hodin ze všech možných komerčních zdrojů. Je neklamně znát, že Arca se snaží vytvořit něco jiného, vlastního, osobitého; něco co se naprosto zásadně liší od oné středoproudové hudební omáčky.

Potud tedy dobře.

Na straně druhé: musím přiznat, že jsem apriori zaujatý vůči jakémukoli způsobu syntetické hudby. Ta je v podstatě už ze své nejvlastnější definice umělá. Ne že by nebylo vůbec možno se přes toto omezení přenést či povznést; ale v principu je tady to spojení s umělostí či "umělohmotností" vždy dáno. Je tu automaticky přetržen zcela prapůvodní vztah a smysl jakéhokoli hudebního projevu člověka: totiž vyjadřování jeho p ř i r o z e n é h o života, jeho nevyumělkovaných, přirozených emocí.

Je proto zcela postavené na hlavu tvrzení, že hudba od Arca je "archaická", že prý vychází z hudebního cítění jeho lidu. Tato umělá, syntetická hudba se sice s n a ž í evokovat určité archaické emoce; ale je to podobnost čistě vnějšková, to co v ní naprosto chybí je právě to prapůvodní zakotvení, vrostlost člověka v - původní, divoké - přírodě, ve světě přírodních sil a duchů. Takovýto autenticky původní, dejme tomu archaický projev a prožitek je možno vytvořit jenom za pomoci p ř i r o z e n ý c h hudebních nástrojů, jako jsou bubny afrických bubeníků anebo tamtamy amerických indiánů; ale je prakticky nemožné se mu přiblížit prostřednictvím umělých nástrojů syntetické hudby.

Jakožto replika na názor autora článku, který se domnívá v Arcově stylu hudby nalézat "emoce v chladném zvuku", zde musí být konstatováno, že tyto "emoce" jsou nakonec stejně tak chladné, jako je chladný zvuk, do kterého jsou zabaleny.

V krátkosti by bylo možno říci: ano, jsou tu určité (vnějškové) emoce - ale není tu žádný cit.

Emoce a cit - to totiž mohou být opravdu dvě zcela rozdílné věci.

Celkově na mě ta Arcova tvorba působí jako svým způsobem naprosto přesný výraz a odraz současné doby a současného světa: tento svět je citově naprosto chladný, a tuto fatální absenci opravdové citovosti si kompenzuje na straně jedné nasládlou emoční plytkostí středního proudu (to jsou ty nekonečné výlevy o "lásce nebeské") - a na straně druhé absolutní kontrapozicí, která se ale domnívá že si může vystačit už jenom s tím, že je tak nějak "proti".

Z filozofického hlediska tu tedy máme zcela klasický případ prvotní dialektické negace: jako výchozí stav máme "tézi", která je sama o sobě omezená a deficitní.

Oproti této tézi se časem vytvoří "antitéze" - která je jak řečeno negací toho původního stavu; ale je to právě jenom a pouze negace, je to jenom akt odporu, ale nakonec je tato negace stejně tak omezená a deficitní a prázdná, jako onen stav původní. Chybí tu stejně tak pravá, autentická substance samotné věci, v daném případě opravdového hudebního - a osobního a citového -.prožitku.

To souvisí také s tím, že Arca tvoří "experimentální" hudbu.

Nic proti experimentování, proti hledání nových (hudebně výrazových) cest; ale nedobré je, když se daný tvůrce ve svém experimentování nakonec zcela utopí. Což se zdá být právě Arcův případ. Pak tu máme jenom prázdný samoúčel, experimentování pro experimentování.

Pravý umělec - je možno zkráceně říci - pravý umělec nemá zapotřebí experimentovat; on prostě t v o ř í umění.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.