Zeman, clickbaity a propaganda aneb kdo ohrožuje naší svobodu tisku

Organizace Reportéři bez hranic vyhlásila 20. duben mezinárodním dnem svobody tisku. Při této příležitosti neuškodí malý rozbor, jak svobodná a hlavně kvalitní média máme u nás v České republice.

Na facebookové zdi autorky tohoto článku někdo nedávno připomněl titulek severu IDnes, který shrnoval inaugurační projev Miloše Zemana – slíbil v něm, že bude bojovat s „kmotry, neonacisty i novináři“. Při příležitosti Mezinárodního dne svobody tisku, který se připomíná 20. dubna, možná není od věci odpovědět si na otázku, jak si vlastně v tomto ohledu stojíme – máme, nebo nemáme svobodná média? A je-li svoboda tisku v ohrožení, o čemž se poslední dobou často mluví, může za to opravdu Zeman, který zrovna tomuto svému slibu (na rozdíl od mnoha jiných) skutečně dostál a na novináře snaživě hází špínu, kdykoliv se mu k tomu naskytne sebemenší záminka?

Téma svobody tisku zahrnuje v 21. století čím dál širší problematiku, od politických tlaků na novináře přes problematiku vlastnictví médií, státní cenzuru až k ohrožení tradiční žurnalistiky všudypřítomnými fake news a propagandou. Organizace Reportéři bez hranic (Reportéres Sans Frontiéres – RSF), která každoročně vydává přehled stavu svobody tisku v jednotlivých zemích, používá kritéria plurality, nezávislosti médií, autocenzury, legislativního rámce, transparentnosti a „kvality infrastruktury podporující produkci zpravodajství a informací“.

Podobná kritéria používá i organizace Freedom House – žebříčky dvou zmíněných organizací poutají pravidelně pozornost samotných novinářů a například loni mnoho z těch českých publikovalo zprávu, že podle Reportérů bez hranic si Česká republika v posledních letech dost pohoršila a ze „svobodné země“ se dostala do kategorie „částečně svobodných“. I podle RSF za to mohou především prezidentské kauzy, při kterých Miloš Zeman pravidelně obviňuje média ze lži, a podrývá tak jejich důvěryhodnost. Dalším viníkem je pak podle reportu Andrej Babiš coby majitel dvou největších tuzemských deníků.

ChovanecJako příklad poslouží razie ministra Chovance na migrantských ubytovnách. Novináři měli možnost udělat svoji práci pořádně a konfrontovat Chovance s absurditou jeho vlastního
jednání. Foto FB M. Chovance


Jsou ale právě Zeman a Babiš tím, co nezávislost českých novinářů ohrožuje nejvíce? Lze si jistě představit mnoho katastrofických scénářů, které se mohou po volbách stát realitou – pravděpodobný budoucí premiér Babiš nijak netají svou nechuť k veřejnoprávním médiím; snad nejlépe jeho vztah k nezávislému zveřejňování informací shrnuje dnes již legendární hláška „sorry jako“. Zemanovy excesy nejspíš ani nemá smysl vyjmenovávat – vlastně se můžeme tak trochu pousmát nad konsternovanými americkými novináři, kteří šokovaně poslouchají, jak z úst jejich prezidenta létá jedno obvinění ze lži za druhým a říkat si, vítejte v klubu, kolegové.

Zemana, Babiše, Trumpa a mnoho dalších politiků jejich střihu spojuje odpor k mainstreamovým médiím, protože koncept „hlídačů demokracie“ je jim zcela cizí. Některým proto, že řídí stát jako firmu a do toho jim nemá žádný pisálek co kecat. Jiným proto, že směřují k autoritativnímu stylu vládnutí a média jsou jim nepohodlná (mezi ty patří Viktor Orbán i Jaroslaw Kaczynski). A někteří jsou prostě jenom patologicky narcistní a těžce nesou jakoukoliv kritiku nebo nesouhlas (Zeman).

Na rozdíl od Polska a Maďarska ale v České republice zatím nikdo z podobně stavěných kritiků neměl šanci zasáhnout do legislativy – což neznamená, že bychom měli být klidní, naopak bychom měli situaci u východních sousedů o to pozorněji sledovat a snažit se přijít na to, jak jí u nás předejít. V praxi ale pořád máme televizi, u jejíž rady Babiš neuspěl se svou stížností a která si hájí svoje právo informovat o jeho majetkových nesrovnalostech, máme veřejnoprávní rozhlas, máme poměrně různorodou nabídku denního tisku, názorových i společenských týdeníků, máme i skutečně nezávislé internetové servery jako Hlídací pes a nezávislé projekty typu magazínu Reportér. A stejně často, jako se různí novináři dopouštějí přešlapů, si toho jiní jejich kolegové všímají a píší o tom a co se nedočtete v jedněch novinách, se s největších pravděpodobností dočtete u konkurence.

Situace zdaleka není ideální a například vliv Andreje Babiše na jím vlastněná média je v tuto chvíli již prokazatelný – ale ani Babiš, ani nikdo jiný nemá zatím na zpravodajství monopol. Pokud tedy žebříčky dvou velkých profesionálních organizací poukazují na to, že podle dlouhodobých indikátorů se svoboda médií v České republice smrskává, měl by být onen pověstný pudl zakopaný pravděpodobně ještě někde jinde.

Kde je zakopaný pudl
Aktuální stav české žurnalistiky lze docela dobře ilustrovat třeba na příkladu informování o problematice migrace – a nemusí jít ani tak o neexistující uprchlickou krizi, která Českou republiku postihla plnou silou dvanácti relokovaných osob a několika stovek žádostí o azyl převážně z Ukrajiny. Když ministr vnitra Chovanec před několika týdny vyrazil na spanilou jízdu po migrantských ubytovnách v Plzni a Kvasinách, vzal s sebou policejního šéfa a celou akci pojal jako tiskovou konferenci, výsledné mediální pokrytí bylo poměrně tristní – záběry rozespalých dělníků, kterým do pokoje vtrhává ozbrojená policejní jednotka s ministrem vnitra v patách, byly nejenom absurdní a na hranici novinářské etiky, co se týká zásahů do soukromí, ale také naprosto zbytečné z hlediska informační hodnoty.

Co jsme se dozvěděli? Že Chovanec jel na ubytovny, že z toho udělal show a že chce mluvit o kriminalitě migrantů. Nikdo z novinářů se nepozastavil například ani nad tím, že většina lidí na zmíněných ubytovnách jsou občané Evropské unie. Když tedy potom ministr vykřikuje cosi o zpřísňování legislativy, je vlastně úplně mimo, protože mluví o úplně jiné kategorii migrantů. Źádné médium nezveřejnilo relevantní statistiky kriminality migrantů na českém území, které by potvrdily nebo vyvrátily Chovancova tvrzení. Všechno, co se ke čtenáři dostalo, byly akční záběry policistů v akci, jak z postelí tahají vyjevené chlapy v trenýrkách a kontrolují jim doklady, doprovázené citacemi ministra o nutnosti chránit bezpečnost na ulicích našich měst.

Bránil někdo v tomto případě novinářům udělat svoji práci pořádně? Měli spoustu možností Chovance konfrontovat s absurditou jeho vlastního jednání – mohli se zabývat tím, zda je skutečně nutné lézt lidem do soukromí tak, jak jim to policejní kontrola za přítomnosti kamer umožnila. Mohli jeho výroky na místě konfrontovat s fakty, mohli se z něj snažit vypáčit konkrétní čísla a statistiky, týkající se trestných činů spáchaných cizinci (které ministerstvo vnitra má, ale odmítá je vydat). Mohli upozornit na zjevné rozpory v jeho výrocích.

Fakt, že to téměř nikdo z nich neudělal, nemá vůbec nic společného s cenzurou, ale s prostou neinformovaností, nedostatkem času se tématem do hloubky zabývat, neznalostí relevantních zdrojů. Ve čtenáři je tak zanechán dojem, že v Kvasinách běhají po ulici po zuby ozbrojené gangy migrantů a Chovanec jim šel hrdinně v ústrety coby zachránce vlasti. Nabízí se tedy otázka – je skutečně nutné reagovat na každou pitomost, kterou jakýkoliv politik vymyslí? A pokud se na ni rozhodnu jako novinář reagovat, nemělo by být mým úkolem poukázat, že a proč je to pitomost, a nikoliv prostě odreportovat bez kontextu, co kdo řekl a udělal?

Důvod, proč tohle skoro nikdo z českých novinářů neudělá, je ovšem prostý – nemají na to čas, prostředky ani kapacity. Nedostatek lidí v redakcích i nedostatek prostředků a času na důkladnou práci je tak mnohem větším ohrožením nezávislé žurnalistiky než politický tlak. Přitom se ale jedná o spojené nádoby a pasivní novinářská odezva umožňuje politikům tlak přitvrzovat – protože ví, že psát se bude zase o tom, co kde plácli za pitomost. Ne nadarmo proto i organizace Freedom House zdůrazňuje „ekonomické podmínky“ jako jednu z hlavních podmínek svobody médii a Reportéři bez hranic mluví o „kvalitě prostředí, ve kterém zpravodajství vzniká“.

Aby toho nebylo málo, ocitají se česká média v drsné konkurenci tzv. alternativní žurnalistiky, o které toho už bylo napsáno mnoho. Koneckonců nikde se o nutnosti bránit svobodu slova nedočteme častěji než na webech typu Eurozprávy, kde každý druhý titulek začíná větou „média o tom mlčí“. A zde se opět dostáváme k jádru pudla. Kdo nebo co brání novinářům jít propagandistickým a dezinformačním webům, které se snaží si koncept svobody tisku přivlastnit a překroutit ho, po krku?

Neexistuje tady cenzura, která by jim něco podobného zakazovala. Koneckonců pár pokusů se tady objevilo, třeba několik článků Ondřeje Kundry nebo specializovaná příloha Respektu o dezinformacích. Právě tyto pokusy jsou ovšem další ilustrací výše zmíněného fenoménu, kdy na články buď není čas, nebo peníze, nebo si prostě dotyčný ani pořádně nezjistí, o čem píše. Co z toho způsobilo, že se Kundra v rozhovoru ve zmiňovaném speciálu zeptá špičkové americké novinářky, jak zvládá svou kariéru coby matka, místo aby jí položil otázku relevantní k tématu, těžko říct. Jisté je, že žádný státem pověřený cenzor to nebyl.

Českým novinářům evidentně nechybí svoboda vyjádření. Chybí jim odvaha, prostředky, čas a možná i podpora čtenářů – jenže ty jsou pro kvalitní výsledek a pro zachování nezávislosti médií v důsledku úplně stejně důležité. Bez jednoho není druhé, a pokud se i v době relativní svobody téměř nikdo nepokouší o důkladnou investigativní práci, politikům většina novinářů s čestnými výjimkami přizvukuje a čtenář to všechno pasivně přijímá, sami umetáme případným cenzorům cestičku. Až se čeští Orbánové a Kaczynští dostanou k moci, budou to mít jednoduché. Pořád je ale ještě čas tomu předejít.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.