Podle Theodora Adorna se za každým uměleckým dílem skrývá nespáchaný zločin. Některá díla angažovaného umění, která vtrhávají do veřejného prostoru, jdou ještě dál: mnohdy se za nimi skrývá hrozba pokuty nebo vězení. Od Číny přes Rusko až po Anglii, ať jste kdekoliv, místní vymahači zákona jej s nadšeních chápou jako synonymum pro zločin. U mírnějších variant možná nehrozí porušení zákona, ale spíše mediální kritika a zloba veřejnosti.

Proč tedy tolik umělců riskuje kvůli takovým intervencím, když má umění i svou nekonfliktní alternativu? Jedním z hlavních motivů bude samozřejmě etický apel, jakási morální zodpovědnost, kterou chce umělec nejen deklamovat, ale také k ní vybudit ostatní.

Způsobů, jak toho dosáhnout, existuje vícero a mohlo by být zajímavé porovnat přístupy dvou umělců, kteří patří k těm nejslavnějším z řad angažovaných provokatérů: Banksy a Aj Wej-wej. V poslední době oba zaujali výraznými instalacemi. Aj Wej-wej dovezl do Veletržního paláce svůj Zákon cesty a Banksy, nejvýraznější britský street artista, otevřel hotel s nejhorším výhledem na světě.

Oba umělci zastávají podobné postoje ke globální politice, a pokud by si stoupli do galerie, bylo by vyprodáno u obou dvou. V některých rovinách své činnosti se ovšem projevují jako téměř protikladné persony.

Banksy je tajemný jak hrad v Karpatech. To není způsobeno ani tak touhou po rebelské image, jako spíš tím, že nechce jít za mříže. Dalším důvodem je fakt, že je pro něj osobní identita cennější než umělecké honoráře. Mluvil dokonce o svém nepochopení neustálé potřeby lidí vystavovat se všem na odiv (zejména na sociálních sítích). Banksyho díla tak zůstávají i dnes bez tváře umělce, o to výraznější rysy ale mají (samozřejmě se tedy spekuluje, že se jedná o pohyblivou identitu, kterou si půjčuje více různých výtvarníků).