Deník Referendum Víkend

Podle Theodora Adorna se za každým uměleckým dílem skrývá nespáchaný zločin. Některá díla angažovaného umění, která vtrhávají do veřejného prostoru, jdou ještě dál: mnohdy se za nimi skrývá hrozba pokuty nebo vězení. Od Číny přes Rusko až po Anglii, ať jste kdekoliv, místní vymahači zákona jej s nadšeních chápou jako synonymum pro zločin. U mírnějších variant možná nehrozí porušení zákona, ale spíše mediální kritika a zloba veřejnosti.

Proč tedy tolik umělců riskuje kvůli takovým intervencím, když má umění i svou nekonfliktní alternativu? Jedním z hlavních motivů bude samozřejmě etický apel, jakási morální zodpovědnost, kterou chce umělec nejen deklamovat, ale také k ní vybudit ostatní.

Způsobů, jak toho dosáhnout, existuje vícero a mohlo by být zajímavé porovnat přístupy dvou umělců, kteří patří k těm nejslavnějším z řad angažovaných provokatérů: Banksy a Aj Wej-wej. V poslední době oba zaujali výraznými instalacemi. Aj Wej-wej dovezl do Veletržního paláce svůj Zákon cesty a Banksy, nejvýraznější britský street artista, otevřel hotel s nejhorším výhledem na světě.

Oba umělci zastávají podobné postoje ke globální politice, a pokud by si stoupli do galerie, bylo by vyprodáno u obou dvou. V některých rovinách své činnosti se ovšem projevují jako téměř protikladné persony.

Banksy je tajemný jak hrad v Karpatech. To není způsobeno ani tak touhou po rebelské image, jako spíš tím, že nechce jít za mříže. Dalším důvodem je fakt, že je pro něj osobní identita cennější než umělecké honoráře. Mluvil dokonce o svém nepochopení neustálé potřeby lidí vystavovat se všem na odiv (zejména na sociálních sítích). Banksyho díla tak zůstávají i dnes bez tváře umělce, o to výraznější rysy ale mají (samozřejmě se tedy spekuluje, že se jedná o pohyblivou identitu, kterou si půjčuje více různých výtvarníků).

Jiný postup používá Aj Wej-wej, čínský disident, který se stal synonymem pro nekonformní postoj vůči systému a porušování lidských práv v Číně. Jeho odbojářské postavení navíc podpořilo několikaměsíční věznění tamní vládou. Je činný na Twitteru i Instagramu, kde propaguje svá díla i své názory. Jeho umění je výrazně propojeno s vnímáním jeho osobní identity politického uprchlíka.

Čin, nebo ilustrace?
Banksyho graffiti i instalace provokují politickým přesahem, který kypí na všechny strany jak mléko zapomenuté na plotýnce. Banksy v nich uvádí do nových rámců a situací dobře známá klišé, někdy až bizarně a v dada stylu. Bagatelizováním, zesměšňováním nebo změnou kontextu obnažuje trapnost lidské nenávisti a rozbrojů ve světě. Připomeňme například graffiti dětí točících se na řetízkovém kolotoči, který je vytvořený z hlídací věže v pásmu Gazy.  

Drtivá většina jeho díla se nachází ve veřejném prostoru. Banksyho graffiti lidé potkávají po cestě do školy, z nákupu nebo práce. Neskrývají se. Není nutné je hledat. Jako kouzelný džin se zjevuje v místech každodennosti. Když totiž angažované umění není vidět, je společnosti prospěšné asi jako hadovi zimník.

Sám Banksy zdůrazňuje potřebu umisťovat společensky a politicky interesované umění veřejnosti na oči. A to z jednoduchého důvodu: graffiti chápe jako „pomstu“ nižší třídy, která jedinci umožňuje převzít moc, prostor a slávu z rukou privilegovaných.  

Tento rok Banksy otevřel v Betlémě The Walled Off Hotel, tedy hotel s nejhorším výhledem na světě: na zeď oddělující Izrael a Palestinu. Foto consequenceofsound.com

Aj Wej-wej oproti tomu hlásá, že umělci „ občas musí vystavovat v muzeích a galeriích, vytvořit něco hmatatelného“. To prokazuje svými instalacemi, které umisťuje do galerií po celém světě. Jeho zmíněný Zákon cesty kárá ty, kteří odmítají pomoc jedincům a rodinám na cestě. Jenže skutečně se právě tito odpůrci uprchlíků vydají do Veletržního paláce, aby zde zaplatili dvě stě padesát korun za „uprchlickou archu“?

Nedokážu si moc představit, jak si kupují lístek na výstavu, jež na ně bude ukazovat prstem a označovat je za vrahy. To si raději zajdou zanadávat se šibenicemi v rukou, že islám v ČR nechtějí. A pro ty, kteří jsou nakloněni přijímání běženců, je instalace víceméně ilustrací tématu, o němž se již udály hlubší a komplexnější debaty.

Tento kritický postoj zastává například Petr Fischer, který ve své úvaze nad Aj-Wej-wejovou výstavou napsal: „Na dílech, jako je to Ajovo, třeba to ve Veletržním paláci, je pěkně vidět, jak ošemetné je pouhé ilustrování skutečnosti uměleckými prostředky. Z umění časem nezůstane skoro nic, co by stálo za to, přetrvává jen vzpomínka na mediální bouři, která se odhaluje jako bouře pro bouři. Místo umění pro umění pozornost pro pozornost.“ Možná je dobré vzít do úvahy tento postřeh o převaze mediální roviny zesilující rezonanci díla, které samo o sobě sděluje vcelku prostou a nepříliš objevnou kritiku.

Snad by se dalo říci, že Banksy někdy nabízí živelnější alternativu ke konceptuálnímu umění s heslovitým apelem. Mnohdy se mu daří překonat hranici prosté ilustrace, když zasáhne veřejný prostor skutečným činem. Loni přesunul svůj „zábavní park“ Dismaland do francouzského uprchlického tábora Calais. Jedním z cílů akce byla možnost nabídnout alespoň některým běžencům střechu nad hlavou.

Tento rok otevřel v Betlémě The Walled Off Hotel, tedy hotel s nejhorším výhledem na světě: na zeď oddělující Izrael a Palestinu. Jeho umístění a celkový design má upozornit na bolestnou realitu konfliktů mezi zmíněnými dvěma státy. Středisko by mělo přilákat „turisty“ a zároveň otevírat dialog o nepříjemném tématu. A v neposlední řadě má dopomoci místním k pracovním místům a umožnit jim přivýdělek.

Angažované umění v Banksyho podání nekončí u moralizování, spíše koná. Samotná postava Banksyho přitom není spojená s žádnou identitou konkrétního občana – každý se může stát Banksym, každý může tvořit tam, kde se rozléhá konformní prázdnota.

Na závěr mám drobný návrh a přání. Uvítal bych klidně ještě jednu výstavu ve Veletržním paláci, která by upozorňovala na problematický přístup České republiky k uprchlíkům, ovšem samotná instalace by mohla spočívat například v proměně prostoru na dočasnou ubytovnu pro cizince, kteří v našem státě už doopravdy živoří.

Diváci by po zaplacení vstupného vešli do nějaké menší, izolované místnosti, kde by visela, aby se neřeklo, alespoň jedna krajinka nebo něco podobně tradičního, a pak by zas odkráčeli domů. Z výtěžku by se navařil oběd, ideálně i večeře. Taková výstava by snad i oživila dotyčný prostor a s tím i naši představu, co je v něm vůbec možné.