↗

Ani sám pořadatel netvrdí, že by výstavní objekty byly originály nebo že by snad šlo o umění. Foto Anežka Bartlová

Vážený pane primátore, vážená radní pro kulturu města Prahy, dovolte, abych vám adresovala prosbu, k jejímuž formulování mě vedla přetrvávající neuspokojivá situace v pražském Mánesu.

V nejkrásnějším výstavním prostoru v Praze byla otevřena přehlídka pod názvem The World of Banksy. Jak Banksy píše na svých webových stránkách, žádná z takto a podobně nazvaných akcí (nechci psát výstava) není autorizovaná. Sprayer z toho však nevyvozuje žádné důsledky, reakci nechává na návštěvnících, ostatně i tohle je vlastně dobré PR. 

V Mánesu jsou k vidění sádrokartonové panely, na něž je přeneseno až úmorné množství Banksyho děl, která najdeme jinak roztroušená různě po světě (odtud zřejmě vychází i název). U každého obrázku najdeme popisku (velmi lacině provedenou), která má hloupým napovědět a vědoucí trknout, nebo spíš praštit mezi oči. 

Najdeme tu totiž formulace, které působí jako by vypadly z horší seminární práce náctiletých fanoušků Banksyho. Dozvídáme se například, že „Plně bílá silueta psa v tomto díle vzdává hold ikonickému „Štěkajícímu psu“ Keitha Heringa. Páníček psa má na sobě mikinu s kapucí a tvář zakrytou šátkem. Zřejmě tak reprezentuje nespokojené mládí prominentně zastoupené v britské populární kultuře.“ 

Odhlédneme-li od toho, že jednu třetinu textu vysvětlivky zabírá popis toho, co vidíme před sebou, nebývá běžné, že se v tomto žánru vyskytují slova jako „zřejmě“ či „buď znamená to anebo to“ jako v případě informace „opětovné využití opice, zde jako Královny Anglie, je buď další extenzí jeho posunu opic k vyšším stupňům moci v lidské společnosti, nebo jen posměšný krok vůči anglické monarchii“. 

Je asi zřejmé, že tímto amaterismem se dokonale ruší právě nejednoznačnost, která nechává určitý, přesně odměřený prostor pro divácké dohadování a odhalování, což je spolu s jistou mírou nekorektnosti základem kouzla pouličního humoru, jehož je Banksy synonymem. 

Graffiti v galerii

Korunu všemu v Mánesu nasazuje scenérie s „vycpaným Banksym“ (tedy figurínou oblečenou do ikonické černé mikiny s kapucí) a nezbytná prodejna suvenýrů s motivy Banksyho obrázků. Jedná se o narážky na film Exit through the Giftshop (2010), který Banksy produkoval a tematizuje v něm postupující komercionalizaci a komodifikaci všeho, včetně sebe samého. 

Ani pořadatel, respektive koordinátor najatý německou pořádající firmou Heinen Handel — v médiích se označující jako kurátor — Jiří Jaskmanický, netvrdí že se jedná o originály anebo, že by se zde vystavovalo umění. To je evidentní a nemá smysl to nějak komentovat, kupujeme si tak lístek zcela vědomě na spektákl, možná ještě méně zajímavý, než byla problematická akce pod názvem Bodies, která na pražském výstavišti prezentovala „těla“ svlečená z kůže, tedy jakési anatomické modely svalů, šlach atd. 

Podobně jako tehdy je akce doprovázena pečlivě šířenou virální kampaní tvrdící, že se jednalo o těla zavražděných čínských disidentů, tentokrát pak akci doprovází fáma o tom, že se tu vyskytuje několik pravých děl. 

Cílem je (doslova) zvýšit cenu — Banksyho díla se na aukcích prodávají za nesmyslné sumy, jak ukázala nedávná kauza se „samozničeným“ obrázkem holčičky s balónkem ve tvaru srdce (tedy jeden z nejkýčovitějších), jež se prodalo — před skartováním — za víc než milion liber, což tak má ospravedlnit nesmyslně vysokou cenu pražské vstupenky. 

Není asi nutné dodávat, že vztah uměleckého trhu a grafitti scény je velmi komplikovaný. Několik (někdy i vystudovaných umělců) graffiťáků a graffiťaček se dostalo postupně skrze oblíbenost a rozpoznatelnost vlastního stylu k tomu, že si prodejem svých děl vydělávají. U nás je nejznámějším příkladem asi Pasta Oner, který vystavuje naproti přes řeku v Museu Kampa; tedy instituci, která je financovaná granty z veřejných prostředků, a přesto se výstavním programem podbízí vkusu nekulturní veřejnosti.

Na vystavování graffiti v galerii nic zas tak problematického není: graffiti nemá kodex, vnitřní pravidla anebo jeden manifest, jedná se jen o vnější nálepku označující použitou techniku. Komercionalizace a vůbec přenesení do galerie tak je spíše věcí rozhodnutí jednotlivců (viz Banksyho prohlášení citované v úvodu tohoto textu), ačkoliv by je zřejmě radikálnější část scény kritizovala.

Sympatický může leckomu být například společný rys většiny „pieců“ street artu či graffiti, jímž je touha kritizovat systém, vystříkat do veřejného prostoru, lidem na očích, vlastní kritiku společnosti a jejích nastavení. Ideálně na vlaky metra, jež pak vidí za den či týden — do nejbližší údržby — několik desítek tisíc lidí, anebo jiná viditelná místa; mosty, slepé fasády apod. 

Odtud je i Banksyho oblíbený motiv krysy, která reprezentuje nás, běžné městské obyvatele. Ukazuje na nich, že pokud se zamyslíme, můžeme i z této zdánlivě bezvýznamné pozice znepříjemnit systému další fungování a snad i zapříčinit změnu. Vezměme tedy na chvilku tento motiv vážně…

Za tohle jsme štětcema u Mánesa nemávali! 

To všechno totiž ještě není nic, kvůli čemu by stálo za to psát článek. Tím, co mě vyprovokovalo až k sepsání takto dlouhého komentáře, je totiž sám fakt konání akce The World of Bansky ve výstavní síni Mánes. 

V dubnu 2013 jsme totiž právě před touto nádhernou funkcionalistickou budovou pořádali protesty proti chování Nadace českého výtvarného umění, jež Mánes spravuje. Nadace je pohrobkem Fondu výtvarných umění, v nějž byla po revoluci přeměněna. 

Složitou historii dobře shrnuje dokument z dílny Artyčok.tv. V zásadě jde o neutuchající spor mezi obnoveným Spolkem SVU Mánes, původním majitelem budovy, a právě Nadací českého výtvarného umění, která vznikla účelově pro spravování majetku bývalého fondu. 

Její hospodaření s nemovitostmi bylo však pochybné, díky problematickému zákonu o nadacích však legální. A tak se stalo, že Nadace českého výtvarného umění si na opravu chátrající budovy Mánesa půjčila u banky a ručila budovou. To je samozřejmě běžná praxe v případě drobných nemovitostí, u památkově chráněné stavby vysoké kulturní hodnoty je to však oprávněně kritizováno. 

Ona půjčka byla též argumentem, proč prý ve výstavní síni slavné historie nadále bude vystavováno umění pouze pro výdělek, prý na zalátání hypotéky. Pak teprve bude čas zas na kvalitu. Vyjednávání se soukromníky typu ČEZ nevedlo nikam, stejně jako volání po vyjednávání převzetí významné památky s pražským magistrátem.

Protesty iniciativy Mánes umělcům trvaly asi týden a navázal na ně pokus o vytvoření stínové rady Nadace českého výtvarného umění a přihlášení některých jejích členů — z řad současných umělců a podporovatelů protestů — do voleb správní rady nadace na podzim téhož roku. Nepřekvapivě však dosavadní členové správní rady zvolili znovu své lidi a čerstvý závan větru se nekonal. 

Mánes umělcům tak nakonec, kromě nebývale velkého a jistě důležitého aktivistického vzepětí umělecké scény, nedosáhl fakticky ničeho. Od té doby pak sledujeme výstavy obrazů tatéra Musy anebo influencerky Leny Brauner v lepším případě a prezentace Ferarri anebo nového Playstation v tom horším. PseudoBanksy sem tak perfektně zapadá. 

Jistě i komerčně úspěšná kultura má mít místo v nabídce zábavy, již skýtá české hlavní město. Proč by to ale mělo být v historicky i geograficky významné budově galerie, kterou tak bez odporu a diskuse využívá na úrovni pouhé výkladní skříně komerčních zájmů třetích stran a pochybných pseudovýstav? 

Je to obraz stavu, kdy se původně spolkový posléze státní — svazový a fondový — majetek dostal do soukromých rukou, které z něj těží peníze. Trvá to až příliš dlouho, až příliš dlouho se to trpí bez odporu a reakce. Vyzývám tedy Magistrát hlavního města Prahy, radní pro kulturu Hanu Třeštíkovou a primátora Zdeňka Hřiba, aby učinili kroky k získání Mánesa zpět pro umělce a umělkyně.