Akce Krvavý Mánes (umělecká skupina Bolt958) v polovině srpna po čase připomněla, že v centru Prahy stojí budova určená výtvarnému umění, která již několik let slouží výhradně komerčním účelům. Mediálně důkladně pokrytá událost byla úspěšná především pro svou jednoznačnou metaforickou srozumitelnost. Budova krvácí, její majitel pouští současnému umění žilou, prostor pro umění byl zabit.

Reakce představitelů Nadace českého výtvarného umění (NČVU), která budovu snad stále ještě vlastní, byly očekávatelné. Stejně jako v roce 2013, v době protestů široké umělecké veřejnosti pod heslem Mánes umělcům, zástupci nadace jen krčí rameny a argumentují, že zde existuje dluh z rekonstrukce, a pokud nebude splácen, budova propadne neznámému věřiteli.

Prostor pro spekulace je tu široký a nezodpovězených otázek mnoho. Stejně jako stále není úplně jasné, kdo může za vytunelování majetku nadace v 90. letech a kdo se obohatil prodejem majetku bývalého Fondu českých výtvarných umělců, jehož součástí byl i Mánes, nevíme ani, kdo vlastně dnes budovu provozuje, komu nadace dluží, a hlavně, proč přes své deklarované poslání stavící na službě výtvarnému umění nadace odmítá požadavky i nabízenou pomocnou ruku umělecké veřejnosti.

Zisk nad umění

Nadace dnes hlavní prostor, jednu z mála pražských výstavních síní postavených pro prezentaci moderního umění, nekoncepčně pronajímá. Na jedné straně zde probíhá výstavní program, který je složen ze sociálních projektů, doprovodných výstav různého typu akcí a výstav monografických, jež si autoři zaplatili. Nevýtvarný program pak nadace outsourcuje, pravděpodobně zprostředkovatelskou firmou Manes Prague a.s., personifikovanou Alexanderem Gedevanishvilim.

Prosvětlený sál otevřený do ulice však není jedinou ziskovou částí budovy. Za nejasných podmínek (nejsou veřejně dostupné a výroční zprávy nadace chybí) je pronajímán také víceúčelový prostor nad řekou, restaurace s terasou a kanceláře v patře budovy.

Argumentem kritiků současného stavu je především to, že nadace upřednostňuje zisk (ať je dále používán pro jakýkoli účel) před službou veřejnosti a před naplňováním vlastního poslání, jímž je podporovat rozvoj a šíření výtvarného umění (statut nadace). Lze tak mluvit o přímé komercionalizaci galerie. Nejedná se však o prodej šátků s Botticelliho Venuší, reklamní plakáty automobilky na budově galerie, pojmenování výstavního programu po sponzorovi nebo umístění obchodu se suvenýry do prostoru přímo navazující na výstavu, jak jsme dnes již zvyklí, ale o jednoznačné upuštění od zájmu o umělecké dění.

Tate Modern

Za instituce vydělávající si na svůj provoz spoluprací se soukromým sektorem uveďme londýnskou Tate Modern. Její nová budova nese jméno rodiny podnikatele Blavatnika, výstavní program v turbínové hale zase firmy Hyundai. Každá výstava má vlastní soubor zboží připomínající návštěvníkům, že byli na výstavě (magnetky, tužky, notýsky, tašky, reprodukce děl…) a součástí galerie je také obchod s designovými produkty i průvodci po Londýně.

I provoz Tate Modern je dnes velmi hlasitě kritizován, vedení instituce je obviňováno především za to, že braním peněz od firem vytváří jejich pozitivní obraz a smývá tak jejich společenský a ekologický dluh. Proto také galerie v roce 2016 například ukončila spolupráci s firmou British Petroleum. Představa, že by příjmy tohoto druhu nebyly spojeny s péčí o uměleckou sbírku, realizaci výstav a volný vstup do stálých sbírek, je nemyslitelný.

Proč má smysl srovnávat britskou národní galerii s činností NČVU? Nadace, i když ji nevlastní stát, není subjektem soukromým (ať si její představitelé tvrdí opak). Má odpovědnost vůči veřejnosti a bez výtvarné obce nemůže existovat. Na příkladu Tate lze vidět dvě věci. Finanční zisky může galerie generovat i jiným způsobem, než že se vzdá svého poslání. Takové počínání je však veřejností podrobně sledováno a výběr partnerů musí být velmi uvážený. Pronájem prostor bez toho, aby zisk sloužil samotnému umění, stojí za hranou všech diskusí.

Bohužel dnes nevíme, jak velkou část  dluhu NČVU již splatila. Není tak jasné, zda má stávající situace trvat dalších pět, patnáct nebo padesát let. Netušíme, zda se Mánes komerčním prostorem nestane již trvale s argumentem, že nadace si na svůj provoz přece musí nějak vydělat. Nezbývá než pravidelně připomínat, že si na původní účel budovy spolku Mánes pamatujeme a že její jiné než umělecké využití je nemravné.

Naštěstí máme v Praze Nadaci pro současné umění. Namísto funkcionalistické budovy v centru Prahy má sice „jen“ bývalou Pekárnu na Strossmayerově náměstí, své prostory ale poskytuje uměleckým spolkům, buduje knihovnu, plánuje kavárnu a v úterý 22. srpna otevřela vedle malé galerie Jelení také rozměrnější výstavní síň Kurzor. NČVU se tak má kde učit.