Deník Referendum Domov

Co má společného nový památkový zákon se zákonem o sociálním bydlení? I památkový zákon další vláda napíše úplně jinak. Když bude památkový zákon psát vláda s převahou pravice nebo podnikatelského kartelu, což je v mnohém totéž, dojde k dalšímu ničení regulace a tím nakonec i památek.

Česká komora architektů ve své pozici k památkovému zákonu z letošního ledna správně zdůraznila, že zákon chce památky hlavně konzervovat a hlavně trestá. Upozornila, že i v minulosti památky procházely proměnou své funkce, a dnes i splnění hygienických norem a pravidel pro energetické sítě znamená zásahy do jejich struktury. Zásahy by měl podle ní navrhovat někdo školený, čímž Komora architektů jako profesní organizace samozřejmě zvyšuje vážnost i potenciální finanční hodnotu práce svých členů, které zastupuje.

Nikoho asi nepřekvapí, pakliže v těchto novinách napíšeme, že dle našeho soudu navržený zákon trestá málo, že smyslem zákona má být regulace, a pokud je prostředí naší země zdivočelé, je nejlepší mít regulaci brzdící takzvaný pokrok. S názory Komory architektů by bylo možno souhlasit za předpokladu daleko kultivovanějšího prostředí, než je to naše.

V návrhu zákona, který byl smeten, jsem si nejdříve nalistoval pokuty. V předloze byly nakonec vyšší, než původně navrhovalo Ministerstvo kultury. Výše pokut ale naprosto nezohledňuje tržní cenu stavební akce, kde se stal přestupek.

Když stavíte hotel vedle Staroměstského náměstí, má vám zákon prostě znemožnit, abyste si pokutu za to, že potřebujete něco zničit pro pohodlí svých budoucích hostů, započítali jako kolaterální škodu. Výše pokuty má být taková, aby ji stavebník nechtěl podstoupit.

Stavebník má být zákonem zavázán k tomu, že původní technologií, na vlastní náklady, pořídí repliku jakékoli zničené věci. Aby se jednání proti památkovému zákonu opravdu nevyplatilo.

Památky se v tržním prostředí totiž ocitly na dvou pólech společenského života. Na straně jedné jsou to neatraktivnější lokality ve městech, protože i místní zbohatlíci už přišli na to, že netřeba bydlet v podnikatelském baroku za dálnicí a u lesa. Že žití ve městě nabízí třeba kavárny, které na ves těžko lze přenést, protože atmosféra, kterou vytvářejí lidé, nevzniká ani z aut na dálnici, ani z lišek v lese.

I zbohatlíci už tedy zabydlují památky a památkový zákon jim toto zabydlení má co nejstriktněji regulovat. Na podnikatele v památkových objektech má být metr ještě přísnější. Když někdo dělá hotel v gotickém domě, musí se přizpůsobit domu, který tu byl před ním, a má být i po něm k poznání.

Druhým pólem jsou památky těžko použitelné. Zámek nebo klášter, jenž byl po několik desetiletí ve vlídné péči armády nebo Jednotného zemědělského družstva a jenž se v devadesátých letech často ocitl v péči spekulantů, kteří se přepočítali, anebo snílků, kteří procitli. Celé komplexy chátrají.

Návrh památkového zákona v rámci mírného pokroku zaváděl instrumenty, aby se takové památky daly vyvlastnit. Měl být daleko tvrdší, protože u řady budov vyvlastnit znamená zachránit.

Pól první, nebezpečí vyplývající z přemíry peněz ve městech, a z toho vyplývajícího nebezpečí pro památky, smetený návrh řešil minimálně. Nový památkový zákon byl přesto paradoxně méně škodlivý, než cokoli co může vzniknout v blízké budoucnosti. Právě proto, že byl jen málo nový.

Až napíše zákon pravice, bude chtít uvolnit regulaci, a památky na lukrativních místech tržně zhodnotit v čase, kam dohlédne oko majitele. Co bude s památkami nelukrativními až antilukrativními, přesto kulturně cennými, to ví Pámbu.

Pro roli ministra Hermana je charakteristické, že se zas bude mluvit o tom, kdo v koalici podrážel, a ne o tom, že zákon stejně jako diskuse nad ním mohly vypadat úplně jinak. Repro DR

Neschválení památkového zákona je nepochybně politickou prohrou vládnoucí koalice. Ministerstvo kultury se pokusilo protlačit dost významný zákon, aniž by v něm byl vidět jakýkoli tvůrčí vklad, aniž by bylo znát, jak ministerstvo celou problematiku chápe, a tím pádem řeší.

Zákon to byl vlažný, a proto byl vyplivnut, byl zvážen a shledán lehkým. Ministru kultury pak nezbývá, než mluvit o podrazu. Umí věci zpětně napumpovat emocí. Ale zrovna tuto věc mohl po téměř čtyři roky naplňovat pořádnou prací a slov nás ušetřit.

Za sebe mohu říct, že bych byl raději, kdyby tento nereflektovaný zákon prošel, protože může být spíše hůř. Pro roli ministra Hermana je charakteristické, že se zas bude mluvit o tom, kdo v koalici podrážel, a ne o tom, že zákon stejně jako diskuse nad ním mohly vypadat úplně jinak.