Dům na Václaváku, aneb urbanismus jako ve středověku

Případ domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice ukázal, že Praha odmítá chápat městský prostor jako něco, co se má podřizovat veřejnému zájmu a co má být předmětem široké a kontinuální diskuse.

V Praze není člověk, který by o téhle památkové peripetii neslyšel. Nenápadný dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, památka z dvacátých let s ušlechtilou kubizující fasádou od Bohumíra Kozáka, se má bourat.

Ustoupit má dalšímu z řady zaměnitelných administrativně-obchodních center, které tentokrát vzniká pod hlavičkou developera Flow East. Není to jediný případ cynismu vůči architektonickému dědictví v Praze, natož pak v Čechách.

Přesto kauza „demolice na Václaváku“ poutá pozornost i po dvou a půl letech od svého začátku. A poutá ji právem. Jen málokdy je totiž lépe patrné, co je s památkovou péčí a urbanismem v Praze tolik v nepořádku.

Byť to může znít zvláštně, architektura není to hlavní, o co v tomto případě jde. Při hře o osud domu čp. 1601 totiž především došlo k nekončící sérii faulů, kterých se dopouštěl pražský magistrát, ministři kultury i stavební úřad vůči veřejnosti – a hlavně zákonům této země.

Právě ty schytaly první faul. Praha nemá komplikovaný systém památkové ochrany, magistrátní odbor památkové péče ale ve svém rozhodnutí zvládl porušit vše, co porušit šlo. Kromě vládního nařízení o památkové rezervaci (které přikazuje chránit vše, co má alespoň „dílčí památkovou hodnotu“) dostal zásah památkový zákon, když byly schváleny i demolice zapsaných kulturních památek (vedlejší torzo tiskárny a části Hotelu Jalta).

Ze zákona přitom není něco takového možné. Stavební úřad přesto tuto „drobnost“ při schvalování demolice bohorovně přešel a posvětili ji také ministři kultury zastrašení investorovými výhružkami údajnou mezinárodní arbitráží.

Investor totiž dokázal ministerské úředníky přesvědčit, že demolici v památkové rezervaci plánoval celou dobu v dobré víře" a že odmítnutím demolice by byla porušena jeho práva. Přitom už od přípravných studií v roce 2007 mu Národní památkový ústav opakovaně dával najevo, že záměr považuje za nepřípustný.

Nehledě k tomu, že většina právníků se shodne na tom, že z magistrátního stanoviska nikomu žádná práva neplynou. Zatím není jasné, jestli ministři kultury demolici posvětili kvůli korupci, ustrašenosti nebo šlendriánu. Ani jedna z možností pro ně však není lichotivá.

Nejhorší podpásovku ale obdržel veřejný prostor v Praze. Ukázalo se totiž, že Praha odmítá chápat městský prostor jako něco, co se má podřizovat veřejnému zájmu a co má být předmětem široké a kontinuální diskuse.

V 21. století je absurdní, že magistrát demolici povolil utajeně a že i přes silný tlak občanské společnosti se město dodnes vyhýbá otevřené debatě o hodnotě domu a o tom, zda o něm bylo rozhodnuto správně. Pro občanskou i odbornou veřejnost je přitom máloco tak ponižující, jako když si musí vymiňovat debatu o něčem, o čem už se přitom v zákulisí dávno rozhodlo.

Rok trvající mlčení investora, který se do debaty zapojil až ve chvíli, kdy začalo projektu téct do bot, je pak možné interpretovat jako výsměch Pražanům a nezájem o to, jaký dopad bude jeho stavba na Prahu mít.

Je přitom na pováženou, že ani po této drastické zkušenosti se zaběhané pražské návyky nemění - magistrátní rozhodnutí jsou stále vydávána potají a v žádné veřejně přístupné databázi je není možné dohledat, debaty o architektuře se rozbíhají až pozdě a teprve na nátlak občanských aktivistů, investoři o svých vizích nediskutují, ale berou je jako jasně daný fakt - a město se tváří, že je to tak všechno v pořádku.

Stačí se podívat na projekty jako „Lední medvěd“ od PPF na Vítězném náměstí, nákupní Galerii Stromovka na Letné, přestavbu staroměstského kostela sv. Michala na nákupní centrum, plánovanou výstavbu megaobchodního komplexu v bloku mezi Václavákem, Příkopy a Panskou ulicí a mnoho dalších.

Zastánci podobných projektů a na ně navázaného systému rozhodování často dávají k dobru bonmot, že Karel IV. mohl postavit katedrálu, protože mu nekazili práci žádní památkáři a aktivisté.

Krom toho, že je nesmyslná, je tahle průpovídka v důsledku i dost mrazivá. Za Karla IV. totiž mimo jiné nebyl ani právní stát, lidské svobody a práva, demokraticky řízené instituce a další civilizační výdobytky, které by tvořily mantinely svévolnému absolutistickému rozhodování.

S nepříliš velkou nadsázkou se tak dá říct, že myšlení řady politiků, úředníků i developerů, kteří bezprostředně ovlivňují podobu a fungování našich měst, se řídí logikou středověkých kněžínků a zemanů, pro které je pojem „veřejný“ jako z jiného století.

Toto srovnání ovšem získává o to trpčí příchuť, když člověku dojde, že památky jsou jen špička ledovce. Podobným způsobem se totiž v Praze uvažuje i o dalších rovinách městského života - o dopravě, životním prostředí, bydlení, občanské vybavenosti…

To je ostatně důvod, proč by měl osud domu čp. 1601 eminentně zajímat i toho, koho nechává architektura chladným. Tahle kauza totiž neukazuje jen to, jak se u nás zachází a bude zacházet s památkami. Ukazuje, jak se u nás zachází a bude zacházet s městem jako takovým.

Podrobný a průběžný popis kauzy je k dispozici na webových stránkách a v publikacích Klubu za Starou Prahu.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

jen houš't Pondělí, 7.Října 2013, 13:40:6

a větší kapky

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kéž bychom měli urbanismus jako ve středověku Úterý, 8.Října 2013, 12:10:46

Ve středověku byl urbanismus na vysoké úrovni, tehdy sice starou stavbu také někdy nahradili novou, ale byli si jisti, že bude z jejich hlediska lepší a dovedli ji do celku města zasadit. U toho Kozákova domu je jisté, že se místo něj postaví něco horšího, co tam zdaleka tak dobře nezapadne.

Facebookov_

Jaroslav Šebek - Praha 7

My Pražáci jsme také vinni Úterý, 8.Října 2013, 21:44:26

Takové zločiny na geniu loci Prahy se mohou dít také proto, že my Pražané jsme lhostejní a nedokážeme důrazně protestovat proti páchání takových ohavností.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.