Requiem za hotel

Hotel Praha je v těchto dnech postupně demolován. Zvětšující se průrva stržené prostřední části hmoty stavby dává z hanspauleckého svahu všem Pražanům na odiv, kdo co může.

V podvečer 1. dubna se na sociálních sítích objevily fotografie ničeného hotelu Praha, o jehož zachování se už víc než rok vedl spor mezi politiky a majiteli na jedné straně a občanskými a kulturními aktivisty na straně druhé. V prohnuté hmotě stavby vybourala ten den těžká technika průrvu, z níž trčí zbytky ocelové konstrukce a stavebního materiálu.

Zvětšující se průrva stržené prostřední části hmoty stavby dává z hanspauleckého svahu všem Pražanům na odiv, kdo co může. Foto Petr Hamšík/ArchWars 

Pohled jako z hollywoodského katastrofického filmu, názorné předvedení toho, kdo spor o zachování domu zcela jasně vyhrál. Přestože byly hodnoty neobyčejného objektu záměry finančního magnáta determinovány, je třeba se poučit.

Podivné hodnoty
Architektura druhé poloviny 20. století představuje zcela výjimečné hodnoty architektonického dědictví, což uznala i státní památková péče letošním zřízením zvláštní komise generální ředitelky NPÚ pro vytipovávání objektů této doby k prohlášení za kulturní památky. Nejde je hodnotit podobně jako třeba technické komplexy tak, jako jiné, „běžné“ památky.

Architektonický provoz fungoval po roce 1948 zcela odlišným způsobem než v dobách předchozích. Architektura i umění byly plánovány, placeny i realizovány státem. Těžko pak některé poválečné stavby označovat za komunistické, totalitní kostky, jak se to často děje, protože komunistické, totalitní (tedy spojené s aparátem státní moci) byly prostě všechny veřejné a velká část obytných staveb.

V nejobecnější rovině ideologický kontext není součástí hodnocení – stavby těžko mohou za činy a zločiny jakéhokoli režimu. Co už je ale velmi relevantní – a pro řadu staveb se to ukazuje jako osudové – tyto stavby byly kulisami morálních přečinů mnoha lidí, kteří jsou dnes generací, jež kumuluje politickou a ekonomickou moc.

Byly to totiž právě drobné morální přečiny, které určovaly ducha doby – tu se něco vyšmelilo, tu se něco uplatilo, tu vyvekslovalo, tu se něco rozkradlo (podle známého frazéru, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu), tu se něco nabonzovalo, tu se, přirozeně kvůli dětem, … (račte doplnit sloveso činnosti na celé škále morální závadnosti, kterou tehdejší doba nabízela). A když odstraníme kulisy tohoto dění, můžeme snadněji zapomenout a eliminovat šanci, že nás tyto prohřešky, za něž se dnes stydíme, dostihnou.

Památka nemá jen předávat nadčasové estetické hodnoty, jak si představujeme při kontemplaci v pradávných církevních prostorách nebo při vzdychání nad malebnými interiéry zámeckých instalací. Památka má připomínat. Havlova „tlustá čára za minulostí“ neměla znamenat zapomenutí, ale odpuštění, vyrovnání a smíření.

Památka má být „dokladem historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti,“ jak dokonce praví zákon, je dokladem své doby. Dokládá to, jak se dříve žilo a jak se už nežije. Už třeba tím, že stát nákladně financuje vědecký (míra jeho vědeckosti je jistě k diskusi, ale mimo tento komentář) ústav paměti, deklaruje, že takové zachování paměti doby komunistického režimu představuje veřejný zájem.

Architektura této doby je také, oproti architektuře jiných dob, daleko těsněji spjata i s jejím vybavením – interiérem, mobiliářem, obložením, technickým zařízením, uměleckými díly atd. Bez nich hodnoty, které nám můžou tyto stavby nabídnout, nejsou čitelné a můžeme je daleko obtížněji hodnotit a předávat dál. Přesto zákon o památkové péči mluví jasně: přísně rozděluje fond památek na movité a nemovité. Nezná zákonnou ochranu toho, čemu kunsthistorici říkají německým termínem gesamtkunstwerk – celostní umělecké dílo.

Dobrým argumentem, podpořeným literou zákona, se tak může pro neprohlášení za movitou nebo nemovitou památku z druhé poloviny 20. století stát nedostatečné dochování té druhé součásti, tedy nemovité nebo movité věci, k níž se posuzovaná památka vztahuje. Navrhovatelé staveb druhé poloviny 20. století za kulturní památky tak nemusejí jen velmi složitě dokazovat hodnoty samotné stavby, ale musí doložit, že se dochovalo i to, co s posuzováním hodnot nemovitosti přímo nesouvisí.

Táž absurdní situace postihla i hotel Praha – přestože byl podán podnět na prohlášení za nemovitou památku, jedním z hlavních důvodů nezahájení řízení bylo nedostatečné dochování jeho movitého vybavení. Co by ale mělo být dostatečné? A co už je nedostatečné? A jak to souvisí s posuzováním stavby? To se bohužel nedozvíme, Ministerstvo kultury žádná podrobnější kritéria nezveřejňuje.

Právě movité vybavení, nábytek, ale především rozměrná a nákladná umělecká díla, představovala ve spojení s nezvyklou, nepravoúhlou architekturou hlavní hodnoty tohoto celku. Byla to díla, kde přední pováleční autoři měli zcela volnou ruku a neomezený rozpočet. Přestože zakázku financoval nejvyšší orgán totalitní moci, představovala tato díla asi to nejsvobodnější, co tito umělci mohli kdy vytvořit. Dnes už by pouhou výrobu takových realizací nebyl nikdo schopen financovat.

Hotel Praha byl stavbou, která rezignovala na pravoúhlé struktury horizontálního a vertikálního a po vzoru řady francouzských a amerických realizací hledala nové cesty prožívání prostoru. Autoři se přiklonili ke krajinně tvarované hmotě, jejíž prohnuté linie kopírovaly vrstevnice parcely, na níž se stavba rozkládá, ale také rozvíjeli ideu francouzských experimentátorů, např. Groupe Espace, nového, „křivého“, tedy nepravoúhlého prostoru.

Protože se jednalo o ojedinělou zakázku, neměla bohužel žádné následovníky, kteří by na tento architektonický koncept navazovali. Na intervenci investora neměl až do revoluce hotel Praha v tuzemském tisku ani žádnou odbornou reflexi. Hotel Praha měl i přes současné snahy aktivistů prostě smůlu.

Proč to vadí?
Hotel Praha je v těchto dnech postupně demolován. Zvětšující se průrva stržené prostřední části hmoty stavby dává z hanspauleckého svahu všem Pražanům na odiv, kdo co může. Kdo má peníze a dostatečnou síť kmotrovských vazeb, může všechno. Kdo chce donkichotsky bránit zachování kulturních hodnot, ať se příště opováží vystoupit z řady!

Ať už kdokoli sdílí nebo nesdílí estetické hodnoty i hodnoty paměti hotelu Praha, měl by se mít ale na pozoru. Slovo majitele stavby totiž díky klausovské sázce vabank na neviditelnou ruku trhu a výlučnost práva na osobní vlastnictví získává právo veta. A tento odkaz hlavního strůjce porevolučních poměrů je v nás zakořeněný víc, než si připouštíme.

Stačí pročíst diskuse mediálních výstupů celé kauzy. Přestože se těžko může jednat o reprezentativní vzorek, schválně si tipněte, kolik se tam najde obránců veřejného zájmu a kolik obránců soukromého vlastnictví. Prohlašování kulturních památek tak bude čím dál složitější, protože nepůjde v první řadě o dokázání nenahraditelných hodnot, ale o konsenzus politiky (která má veřejný zájem zastupovat) a soukromého vlastnictví.

Takový konsenzus je sice ideálním stavem, ale Klausův režim nám odkázal ještě něco – esprit politicko-kmotrovského prostředí, totiž ze svého středu rozhodování vyloučil účast kulturních elit. Umožnil tak snadnou domluvu elit politických a ekonomických, protože jim nabídl společné hodnoty: nekulturnost a nekultivovanost.

Dokud se tento stav neeliminuje, můžeme jen přihlížet devastaci městského prostoru, zastavování dříve veřejných ploch skleněnými paláci s nejasnou funkcí a nabubřelému ničení kulturních hodnot, protože záleží jen na tom, co si který magnát koupí příště.

Čtrnáct měsíců stará kauza záchrany hotelu Praha tak nesmí uvrhnout občanské, kulturní a památkářské aktivisty v letargii a lhostejnost. Hlas kulturní veřejnosti musí být naopak slyšet ještě více a hlasitěji, protože pokud osud hotelu Praha něco ukázal, tak to, že stav věcí je přesně takový, jak se v nejhorších snech obávala.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.