Květinový dům a brutalita kapitálu

Rohový dům na Václavském náměstí se stává zástupnou obětí brutality kapitálu, která demoliční silou rozkládá společnost a rozkrádá veřejný prostor, jehož hodnotu spíš cítíme či prožíváme.

V Praze mi přibyla nová atrakce: Mám-li jen trochu času, letím na Václavák zkontrolovat, jak na tom je dům na rohu Opletalovy ulice. To je ten, co se má bourat z vůle společnosti Flow East, která ho hodlá nahradit novostavbou nazvanou Květinový dům. Už ten podmanivý název, mohl by se jmenovat i Jahodový.

Nový dům má vyplnit také starou proluku v Opletalově ulici, kde až donedávna památkáři hájili alespoň venkovní obvodovou zeď původní stavby, vybourané už před nějakým časem. V ní bývala v přízemí tiskárna nebo sazárna, po převratu jsme tam dávali sázet horkou sazbou Literární noviny. A v patře se po zvláštních schodech vystoupalo do pracovny Karla Čapka, kde zůstalo vybavení z jeho časů.

Nyní je stržena i zeď a člověk teprve vidí, jaká ohromná proluka zde zeje. Do té by každý normální člověk, ba i movitý investor dokázal vpasovat moderní stavbu, která by zástavbu v Opletalově ulici ještě povznesla včetně onoho rohového domu, jenž svou střízlivou podobou k tomu vybízí.

To by byl zajímavý úkol pro dobrého architekta a záslužný čin od rozumného investora; první by projevil vkus a cit, druhý schopnost podřídit se daným možnostem. Obého je nám v naší době obzvláště zapotřebí, protože pro dobrou architekturu i solidní podnikání má být ohleduplnost společnou vlastností.

Bourat zdravý a dobrou službu konající dům, s nímž se Praha dávno sžila a který má svou historii, je naopak projevem zpupnosti investorské i architektonické. Ten záměr je společensky ještě škodlivější, než je škoda původního domu – je totiž ekonomicky nevyčíslitelný.

Rohový dům se ve své šedé skromnosti a spolehlivé službě stává zástupnou obětí brutality kapitálu, která demoliční silou rozkládá společnost a rozkrádá veřejný prostor, jehož hodnotu spíš cítíme či prožíváme, a nelze ji nijak nacenit. Její síla a kvalita je v něčem jiném, než lze vystihnout pouhou estetikou a účelností hmoty či tržním profitem.

Kapitál, který nemá vyššího společenské zadání a smyslu, nevytváří více než estetický, reklamou řízený obal pro svůj byznys, proto můžeme mluvit o jeho brutalitě, aniž bychom ideologizovali. Dojde-li skutečně k realizaci Květinového domu, bude to zároveň i svědectvím o bezmocnosti demokratické, veřejné správy vůči tomuto způsobu jařma, bude to potvrzením brutality kapitálu.

Architekt Tomáš Vích, soudím, že je to mladší muž, v Lidových novinách z 23. 9. 2013 velice výstižně popsal (v článku Praha není Detroit) nejen kvalitu současné stavby, ale hodnotu všech vztahů, které na sebe ve svém prostředí přirozeně váže.

Popsal to, co lze vystihnout publicistikou. Na cit by se muselo jít básničkou, poetickým útvarem až máchovským, který by snad pohnul naší myslí, ale pochybuji, že investorem. Také Voskovec s Werichem by uměli velice případně a ve zkratce představit hovadnost projektu.

Ostatně doznává ji i sám James Woolf, předseda představenstva Flow East, který v reakci na Víchův článek (Květinový dům vdechne Václaváku život, LN 2. 10. 2013) píše: „Argument pana Vícha, že bychom měli ochránit budovu, u které dokonce i Klub Za starou Prahu sám říká, že její ochrana není nutná (předsedkyně Klubu Kateřina Bečková dům naopak obhajuje v rámci urbanistické hodnoty celé památkové zóny, poz. O. V.) je zbabělý a pro budoucnost Prahy skličující. Design budovy Květinového domu byl pojat tak, aby vytvořil krásnou nárožní budovu na jednom z nejznámějších bulvárů v Evropě.

Drzost toho uchvatitelství je přece nebetyčná a dramatizovat by ji dokázal ještě třebas Roman Sikora, což by pak zdařile sehrál například takový Tygr v tísni.

Pozor! Ona ani sama stavba tak bezvýznamná není. Její podstatou je novorenesanční dům, který v roce 1880 navrhl architekt Národního muzea Josef Schulz a jehož současnou úpravu (vázanou k dvoupatrové nástavbě) navrhl Bohumír Kozák (1885 – 1978) z úspěšné projekční kanceláře Dušek – Kozák – Máca.

V Praze postavili desítky staveb, kromě jiného též telegrafní a telefonní ústřednu na Žižkově nebo Thomayerovu nemocnici – dříve Masarykovy domovy v Krči. Kozákovo dílo James Wolf snižuje slovy: „Náklady byly natolik poníženy, že atraktivní (myšlena Schulzova neorenesanční, poz. O. V.) a zajímavá fasáda byla nahrazena jen velmi obyčejnou. Tak obyčejnou, že se pan Kozák rozhodl nezahrnout ji do svého pracovního portfolia.

To zní, jako by James Woolf vůbec nepochopil modernu, jejíž styl spolu s art deco a funkcionalismem právě Kozák představoval; jinými slovy – co na té fasádě měl moderní architekt v roce 1920 asi vyvádět. A potom vlastnost jako skromnost je Jamesi Woolfovi patrně neznáma, takže jí Kozákovo dílo dále snižuje, stejně jako fakt úsporných nákladů. Avšak to je právě pozitivum!

O to jde! O střídmost, úspornost, neokázalost, vkus a cit – o umění a činění tohoto druhu. Střet s tímto pojetím demonstrovaný demolicí a okázalostí novostavby (slovy Woolfovými: „Věříme, že Václavské náměstí bude profitovat z nové ikonické budovy namísto nevýrazné administrativní budovy.“) je hrocen až ideologickou demagogií (protože opak je pravdou, budova pochopitelně ikonická nebude – ostatně co to je? – a profitovat bude toliko James Woolf a jeho společnost na úkor veřejného prostoru. A o to jde.

A v tomhle já vidím současnou krizi našeho kapitalismu, jejíž ikonou (aby tomu Woolf rozuměl) je násilí páchané právě – slovy Woolfovými – „na jednom z nejznámějších bulvárů v Evropě.“ Zejména proto je takový projekt nepřijatelný – bez ohledu na to, jestli se nám původní Kozákova nenápadná stavba líbí, nebo ne, či jakou hodnotu má.

Ona je symbolem něčeho podstatnějšího, a lehne-li, neudolal ji pouhý demoliční výměr coby akt úředníka, ale podlehne chorobě, nebezpečné pro celou společnost.

Proto se pořád chodím na tu budovu dívat, jako by ona byla svatým Václavem.

Ještě nepovinný dovětek, citace z Woolfa: „Tato budova bude posuzována za 50 až 100 let, kdy lidé ocení, že Praha má svou historii, která se datuje zpět do 10. století, ale jde až do 21. století, a tudíž se nezastavila někde v polovině 20. století, bez ohledu na pana Vícha a Klub Za starou Prahu.

Slova, na nichž by se dala učit esence zpupnosti a vykládat ona brutalita kapitálu.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Klub za starou Prahu? Úterý, 26.Listopadu 2013, 11:49:22

Nepodařilo se mi zjistit, kde se vzala chýra, že Klub za starou Prahu nechce chránit Kozákův dům. Jeho stránky jsou plné protestů proti demolici http://www.zastarouprahu.cz/aktuality/115-chronologie-kauzy-zamyslene-demolice-domu.

O tom, že ten dům není tak cenný, aby ho nešlo zbourat a postavit tam něco lepšího, tvrdil Karel Schwarzenberg, který je sice členem Klubu za starou Prahu, ale vyjadřoval se k tomu jako politik, předseda strany, která v Praze vládne. Nemluvil za Klub.

100_1515

Petr Vavřík - sociální pracovník, Brno

Úterý, 26.Listopadu 2013, 13:10:16

Máme alespoň občas svobodu projevu, to je sice pravda... nicméně myslím, že K.S. dělá Klubu velmi špatnou reklamu a zasloužil by si vyloučit. Ne za to, že nerozumí architektuře, nebo že se mu subjektivně dům nelíbí. Estetické soudy nelze trestat. Ale za to, že obhajuje zájmy globálního investora v neprospěch odkazu minulosti, což rozhodně nekonvenuje názvu ani poslání Klubu. Avšak nedivme se, když je ve střetu zájmů... slovy klasika: o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.