Strkat nos do soukromých věcí

Soukromé vlastnictví nebo podnikání je v české společnosti takřka nedotknutelné. Problematické aspekty a vliv na komunitu se poněkud přehlíží.

Stát by neměl zasahovat do soukromých záležitostí.“ Tahle věta zaznívá v některých diskusích až podezřele často, ať už se jedná o rodičovskou dovolenou nebo domy, které záměrně nechávají chátrat jejich majitelé, aby místo nich mohli postavit další z mnoha kancelářských komplexů nebo komplexů luxusních bytů, které zejí prázdnotou.

Zdá se, že česká společnost, pravděpodobně pod vlivem vypjatého individualismu jako původní reakce na deklaratorní vypjatý kolektivismus, má hranici mezi soukromým a veřejným postavenou skoro stejně pevně a neoddiskutovatelně jako hranici mezi lidmi a politiky.

Vlastnictví neomlouvá
Soukromé vlastnictví a soukromé podnikání – duo, které je mnohdy společností i zákony považováno za něco, co je třeba chránit až na samou hranici únosnosti. Poměrně hezky to dokládá i názor, že na rozdíl od státního sektoru a veřejných peněz, v tom soukromém nemůže existovat korupce.

To, co bychom nazvali úplatkem, se jednoduše označí za provizi, o „nejvýhodnějších nabídkách“ nemluvě. Logika ale zůstává v zásadě stejná nebo velmi podobná jako v sektoru státním.

Poměrně paradoxní situace docela hezky ilustrující vztah k podnikání a vůbec určitému atomistickému pojetí soukromého a veřejného je právě vztah k nemovitostem. A to pochopitelně nemluvím jen o těch několika desítkách chátrajících po celé Praze, na které při víkendové akci upozornila skupina aktivistů, ale i o těch, které jako ubytovny pro sociálně slabé chátrají v dalších městech.

Nejde však jen o chátrání domů – stačí si připomenout protesty, které se týkaly bourání dvou budov, bezpochyby „zdravých“ a dost možná architektonicky zajímavých – hotelu Praha a domu č. 47 na Václavském náměstí – proto, že se investorům nehodily do záměru.

Na různých místech Prahy (nevím, jak je to v jiných městech) také zejí prázdnotou komplexy tzv. luxusních bytů, ale také obchodních nebo kancelářských prostor. Přitom, že by někdo investoval ve stejném měřítku do menších a levnějších bytů pro mladé nebo sociálně slabší rodiny, se říct tak úplně nedá. Nabídka s poptávkou se tu poněkud míjejí.

Z pojetí vlastnictví, které může dávat často moc nebo práva, se mnohdy silně vytrácí rozměr závazku a povinnosti – majitel chátrajícího sociálního bydlení často jen čeká, kdy domy na obyvatele začnou padat a on pak pozemek bude moct prodat (stane se to třeba v hojně medializovaném Přednádraží?), majitel chátrajícího domu, co na tom, že třeba přímo v centru města, může být veden podobnou motivací.

Podobně eticky problematické může být například danění v daňových rájích, i když podnikatel zcela prokazatelně zaměstnává pracovní sílu vychovanou v českém systému nebo například využívá infrastrukturu, kterou zajišťuje stát. Na ni samotnou přímo však nepřispívá.

Soukromé je veřejné
Svým krátkým textem nemám v úmyslu zabrousit z jednoho svého druhu extrému do jiného. Nicméně nejen v návaznosti na události uplynulých týdnů a měsíců nabývám, a opravdu nebudu sama, poměrně intenzivního pocitu, že česká společnost by se měla učit poněkud širšímu pohledu na kategorie soukromého a veřejného.

O vlivu soukromých podniků různého druhu na komunitu nebo společnost jako celek koneckonců poměrně hezky vypovídá problematika uzavření stanice metra Národní třída, která je v okolí jedna z mála bezbariérových, kvůli výstavbě (kolikátého už?) kancelářského a nákupního komplexu. Výstavbě, která je ryze soukromým podnikem investora.

Přemýšlel nad tím, kolika lidem – nejen tělesně postiženým, ale třeba také rodičům s kočárky, svým investičním záměrem na další dva roky značně zkomplikoval život? A uvažují ti, kteří nechávají sociálně slabším padat ubytovny na hlavu, na jejich místě postavit něco trochu víc nóbl? No nevím.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Ivan Sommer - Brno

nerovnoprávnost vlastnictví Čtvrtek, 5.Září 2013, 23:47:52

V celém světě se bytová družstva považuji za soukromý majetek., vznikala za 1. republiky, přežila i komunistický režim. Přesto byla vyhlášena za relikt. komunismu a díky legislativní iniciativě Marka.Bendy a Hany .Marvanové mohou být vyvlastněna. Každý člen družstva může požádat o převedení družstevního bytu do osobního vlastnictví až posléze družstvo zanikne. Samozřejmě největší nájezdy na byty zažila družstva z masarykovské republiky, protože měla dávno splaceny veškeré závazky a jednalo se o malometrážní byt.

Družstvo má výhodu, že lze sdružit drobné prostředky. Jestliže tak nebydlící nebudou moci učinit bez obav, že o ně přijdou, stěží lze očekávat, že se rozvine nějaká sociální výstavba.

V 19. století bylo formou družstva postaveno Národní divadlo a nikdo nepodezříval stavitele za propagátory komunismu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.